Článek
Asi každý z nás se někdy přistihl při pocitech a myšlenkách na to, že není dost dobrý nebo že neudělal něco dost dobře. Výčitkami sužovaný život dožene občas každého, ať si to přiznáme, či nikoli. Existuje ale ona bájná dokonalost? Nebo je to jen nedosažitelný mýtus, kterým si nevědomky ničíme životy?
V jistém smyslu dokonalost existuje, například v matematice - tam najdeme dokonalé obrazce. V obyčejném lidském životě by ji však člověk těžko pohledal. To, co se zdá být dokonalé pro jednoho, je nedokonalé pro druhého. I kdybychom udělali celosvětový průzkum a vyvodili z toho jakýsi průměr v dokonalosti, ať už jde o vzhled, bydlení, práci, nebo celkový život, stejně by to dokonalé nebylo.
Svět robotů, nebo jedinečných lidí?
Představme si svět, kde by všichni lidé byli „dokonalí“ - měli by např. dokonalé rysy, váhu, rozměry, schopnosti atd. Bylo by to dokonalé? Nemyslím si. Byla by to v podstatě sériová výroba robotů, kde je každý na chlup stejný. Stejně bychom vypadali, stejně bychom se chovali a stejně žili. Byl by to v podstatě svět „jednoho člověka“.
Každá naše sebemenší odlišnost nás sice nedělá dokonalými v tom tabulkovém slova smyslu, ale o to více výjimečnými a jedinečnými.
Příběh o starém muži a ztracené kontrole
Nikdy nevíte, co vám život přinese. Před lety, když jsem si procházela těžším obdobím a pochybovala o každém svém kroku, se ke mně dostal jeden příběh:
Jeden starý muž na vesnici měl nádherného koně, kterého nespoutaně miloval. Když za ním přišel posel Velkého Náčelníka s nabídkou na odkup, stařec odmítl: „Je mým přítelem, nemohu ho prodat.“
Za dva týdny kůň utekl. Vesničané litovali: „To je ale velká smůla!“ Starý muž ale klidně odpověděl: „Není to smůla, není to štěstí. Neznáme celý příběh.“
O měsíc později se kůň vrátil a přivedl s sebou dvacet divokých koní. Vesničané jásali nad obrovským štěstím, ale stařec opět mírně zavrtěl hlavou: „Není to dobré, není to špatné. Neznáme celý příběh.“
Brzy nato se jeho jediný syn pokusil jednoho z divokých koní zkrotit, spadl a zlomil si obě nohy. Vesničané naříkali nad strašnou smůlou. Starý muž však zůstal klidný: „Není to smůla, není to štěstí. Můj syn si prostě zlomil nohy. Neznáme celý příběh.“
Netrvalo dlouho a v zemi vypukla válka. Náčelník povolal do boje všechny mladé muže z okolí - kromě syna starého muže, který kvůli zlomeným nohám nemohl narukovat. Zatímco ostatní mladí muži ve válce umírali, on zůstal doma v bezpečí.
Když to vesničané viděli, zúčastněně chodili za starým mužem a pokorně mu říkali: „Starý muži, měl jsi pravdu. Není to smůla, že si tvůj syn polámal nohy, protože ho pořád máš. My už své syny nikdy neuvidíme…“
Tento starý příběh nás učí jediné: Neznáme celý příběh. Život není černobílý a to, co dnes vnímáme jako prohru, zklamání nebo „nedokonalost“, může být zítra úplně jinak. Ta pomyslná nedokonalost se může časem ukázat jako ta nejlepší věc, která nás potkala, a naopak to, co se zpočátku zdálo jako obrovské štěstí, se může časem úplně zvrátit v noční můru.
Chyby jako palivo pro osobní růst
Pokud definujeme dokonalost jako stav bez jediné vady, jakýkoliv nedostatek nebo chyba ji okamžitě ruší. Z čistě teoretického a matematického pohledu dokonalost chyby netoleruje, protože jakákoliv odchylka znamená, že daný stav už dokonalý není. Což často přebíráme do svých životů - jenže tady je pak kámen úrazu.
Z hlediska života, vývoje a lidskosti se na dokonalost musíme dívat jako na živoucí proces. Ukazuje se, že skutečná, hluboká dokonalost chyby nejen toleruje, ale přímo je potřebuje k tomu, aby se člověk vyvinul ve vlastní spokojenou, šťastnou bytost. Nikdo jiný nám naše štěstí nepřinese, jen my sami máme tu moc.
Jenže jak máme zjistit, co nás činí šťastnými? Jsou to právě ty chyby a schopnost si je přiznat. Nejednomu člověku se stalo, že se honil za přeludem, o kterém si myslel, že ho učiní šťastným, a na konci zjistil, že je to úplně zcestné a štěstí mu to nepřineslo. Pak už záleží na jedinci: buď si přizná, že to byla chyba, a vydá se jinou cestou, nebo si nic nepřizná, setrvává v onom stavu a snaží se z toho vytlačit štěstí na sílu.
Paradoxem je, že chyby vlastně neexistují. Jsou to jen cesty a zkoušky, které nás mají učit a vést k nám samotným. Pokud to víme, tak tyto „chyby“ nebereme jako selhání, ale jako životní lekci - a příště to už uděláme jinak. Bez výčitek, jen s přijetím poznání, že tudy cesta nevedla.
Bez tmy nevynikne světlo
Jak se říká: „Bez pekla nepoznáš ráje.“ Myšlenka, že kontrast je nutný k poznání věcí (světlo nevynikne bez tmy, dobro bez zla), je zde velmi trefná.
Pokud nepoznáme nemoc, jak si pak budeme cenit zdraví? Pokud nepoznáme špatného partnera, jak si pak budeme vážit toho dobrého? Pokud neochutnáme špatné jídlo, jak bychom poznali to dobré?
V „dokonalém“ světě by bylo všechno dobré - od zdraví, vzhledu, partnerů, vztahů a práce až po jídlo, bydlení atp. Ale poznali bychom to vůbec? Bylo by to opravdu to „ono“ dokonalé, kdybychom neměli s čím srovnávat?
Bez kontrastu by ztratila smysl i samotná definice toho, co je dobré. V dokonale uniformním světě, kde by neexistovala tma, hořkost, nemoc ani zklamání, by došlo k paradoxnímu jevu: dobro by samo o sobě přestalo existovat. Slova jako zdraví, štěstí nebo kvalita by ztratila svůj význam, protože by se stala pouhým výchozím stavem, jakýmsi šumem v pozadí, který už nevnímáme.
Lidský mozek je evolučně nastavený na vnímání změn a odchylek, nikoli statických stavů. Pokud sedíme v místnosti se stálou teplotou, po chvíli ji přestaneme vnímat. Pokud budeme neustále v bezbolestném, zdravém a šťastném stavu bez jakéhokoli vybočení, náš mozek si na tento stav zvykne a přestane ho registrovat jako „výjimečný“. Z dokonalosti by se stala nová, neviditelná šedá norma.
Hluboká vděčnost a ocenění se nerodí z toho, že máme všechno, ale z toho, že víme, jaké to je, když to nemáme (nebo když je to špatné). Člověk, který nikdy nezažil hlad, nikdy nepozná tu úžasnou chuť a radost z obyčejného kousku chleba. Člověk, který neprošel toxickým vztahem, nemusí mít vyvinutou schopnost docenit hloubku, bezpečí a vzájemný respekt u skvělého partnera.
Absolutní dokonalost bez chyb, utrpení a kontrastu by ve své podstatě znamenala zastavení času a konec vědomí. Život je pohyb, dynamika, překonávání překážek a vývoj. Bez překážek a „pekelných“ zkoušek by neexistovala motivace, radost z vítězství ani pocit, že jsme něčeho dosáhli.
Jak najít svou vlastní podobu štěstí
Pokud existuje dokonalost, pak to není stav bez chyb, ale stav plný přijetí a prožití. Je to moment, kdy člověk naplno prožívá to, kým v dané chvíli je, bez výčitek z minulosti a strachu z budoucnosti.
Dokonalost tedy není cíl, kterého dosáhneme, ale způsob, jakým vnímáme a prožíváme vlastní život - se vším jeho světlem i potřebnou tmou. Dokonalý prožitek prožívá člověk, který dokáže obejmout i své vlastní chyby, protože ví, že právě ony ho formovaly.
Člověk dosahuje jakési formy osobní dokonalosti tehdy, když přestane napodobovat cizí ideály a žije v plném souladu se svými vlastními hodnotami - se všemi svými světly i stíny. Je to onen vzácný moment, kdy se vnitřní svět člověka (jeho hodnoty, touhy a činy) na chvíli zcela propojí s vnějším světem. Může jít o ticho při ranní kávě, zvládnutou krizi, nebo tvořivou práci, do které se člověk ponoří tak, že ztratí pojem o čase. V tu chvíli si řeknete: „Tohle je ono. Teď je to dokonalé.“ Je to prožitek naprosté celistvosti, byť trvá jen vteřinu.
Naučme se tedy nehledat povrchní, diktovanou dokonalost, jelikož tu nikdy nenajdeme. Přijměte svou vlastní nedokonalost jako přednost, protože každý jeden z nás vnímá pojem „dokonalé“ zcela odlišně a na tom není vůbec nic špatného.
Nejsme sériová výroba robotů, abychom byli všichni stejní. Každý jsme jiný a pro každého je dokonalé něco jiného. Tohle je přesně ta svoboda, kterou stojí za to žít - přestat závodit v disciplínách, které nám nikdy nepatřily, a najít si tu svou vlastní, jedinečnou podobu „dokonalého“.
