Digitální odpojení jako utopie

Pravděpodobně se mnoho z nás už někdy pokusilo o digitální detox - tedy odstranit alespoň na krátkou dobu všechny ty moderní digitální vymoženosti a fungovat bez nich. Pokud se člověk nachází v produktivním věku, bývá to pro něj často velmi náročný cíl, a jak doba postupuje, tento trend se dotýká čím dál širších věkových skupin. Vše se digitalizuje a je nám často podsouváno, že je to tak správně, že to vše urychlí a usnadní. Je tomu ale opravdu tak?

Informační smršť a digitální hyperkonektivita představují pro řadu lidí hlavní zdroj dnešního přetížení. Chytré telefony, sociální sítě a pracovní aplikace totiž mnohé z nás udržují v neustálém režimu příjmu podnětů. Lidský mozek však mívá problém dlouhodobě zvládat zpracovávání velkého množství zpráv, notifikací a titulků denně. Snaha být online a obava z propásnutí důležitých informací navíc u mnoha lidí vytvářejí tlak na okamžité reagování, což může roztříštit pozornost a ztížit hlubokou, nerušenou regeneraci nebo práci.

Jde o paradox, se kterým se dnes potýká velká část společnosti. Oslavovaný narativ o tom, že „více digitalizace automaticky znamená více efektivity a úsporu času“, totiž leckdy naráží na své reálné limity. V ekonomii a sociologii se tomuto jevu odborně říká produktivní paradox digitalizace (původně známý jako Solowův paradox). Ukazuje se, že navzdory obrovským investicím do technologií a příslibům rychlejší práce lidé v praxi často zažívají pravý opak - větší zahlcení, stres a pocit, že pracují neustále.

Zatímco technologie samy o sobě procesy objektivně zrychlují (odeslat e-mail trvá vteřinu, data se přenesou okamžitě), lidský faktor tuto rychlost nemusí vždy stíhat absorbovat. Výsledkem je, že rychlost komunikace narůstá, přičemž lidé fungují se stejnou biologickou kapacitou mozku jako dříve. Digitální detox pak pro řadu lidí přestává být pouhým módním trendem a stává se pokusem o záchranu vlastní pozornosti v prostředí, které bývá navrženo tak, aby naši pozornost neustále zaměstnávalo.

Když se podíváme na malé předškolní děti s telefonem v ruce, mnoho z nás má tendenci okamžitě poukazovat na vliv a chybu rodičů. Je to ale opravdu tak černobílé? I rodiče totiž musí fungovat v dnešním světě, který je prosáklý digitalizací, a to i v těch nejbanálnějších situacích. Pomineme-li občasné osočování rodičů za to, že dítěti pustí videa nebo pohádky na tabletu, faktem zůstává, že dítě vidí trávit rodiče čas na těchto přístrojích denně - i když se rodič snaží technologiím v přítomnosti dítěte vyhýbat. Ale děti se učí především pozorováním okolí. Rodiče navíc často nemají na výběr, jelikož jsou soustavně odkázáni na online svět.

Pojďme si vzít modelový příklad. Narodí se vám dítě a chcete mu dopřát od útlého věku nějakou aktivitu, například plavání s batolaty. Kde takové informace vyhledáte? Papírové letáky už téměř vymizely, u dětského lékaře se často nic nedozvíte, a tak zbývá jen internet. Dítě roste, chcete s ním chodit na cvičení pro batolata nebo později zajistit kroužky. Málokdo vám dnes informace podá osobně, většinou vás všichni odkážou na to, ať se podíváte na internet.

Dokonce i přihlášky do mateřských škol se postupně digitalizují. Zkuste v dnešní době v pracovní den zazvonit na školku a žádat informace osobně - ve většině případů na vás budou koukat s rozpaky, v lepším případě vás odkážou na den otevřených dveří zveřejněný online nebo na komunikaci přes e-mail.

Když už dítě chodí do školky nebo na kroužek, veškeré pokyny chodí elektronicky. Potřeby na kroužky v kamenných obchodech často neseženete, protože je válcují e-shopy, takže pokud nebydlíte ve velkém městě, nezbývá než objednávat online. Samotné platby za školku, obědy či kurzy probíhají většinou přes trvalé příkazy nebo systémy jako SIPO, přičemž vše spravují specializované aplikace.

Čím je dítě starší, tím hlouběji se do digitálního světa zapojuje. Klasické papírové žákovské knížky nebo úkolníčky pomalu mizí ze scény a nahrazují je ty elektronické. Domácí úkoly ve stylu „podívejte se na video a vyplňte dotazník“ nebo přímé odkazy na školní výukové programy s přihlašovacími údaji už nejsou žádnou raritou. Známky, omluvenky, přihlášky na exkurze či tábory - téměř vše se přesouvá do digitálního prostoru.

Všechny tyto platformy vyžadují, aby rodič i dítě měli zřízené účty, aplikace a ideálně chytrý telefon. Papírová omluvenka podepsaná v notýsku je dnes často vnímána spíše jako administrativní komplikace.

Paradoxem je, že zatímco společnost často kritizuje děti za to, kolik času tráví u obrazovek, sama je do tohoto prostředí masivně tlačí. Zpočátku veškerou administrativu vyřizuje rodič, ale postupem času roste důraz na samostatnost dětí, které se s technologiemi zkrátka musejí naučit pracovat.

Pro rodiče to znamená obrovský tlak: nejenže jsou sami pohlcení digitálním světem, ale musí navíc kontrolovat a korigovat své vlastní dítě v témže prostředí, kterému se sami nedokážou vyhnout. Vzniká tak fenomén digitálního rodičovství na plný úvazek, kdy se dospělý stává neplaceným IT administrátorem a policistou vlastního dítěte v kyberprostoru.

Kritizovat mladou generaci za trávení času u obrazovek a zároveň kompletně zdigitalizovat infrastrukturu dětství, školství i rodičovství představuje absurdní rozpor, ve kterém dnes žijí miliony rodin. Technologie se nepředkládají jako volitelná možnost pro usnadnění života, ale jako povinná vstupenka do společnosti.

Společnost často vyžaduje dvě navzájem se vylučující věci: „Odpoutejte se od mobilů a běžte ven!“, ale vzápětí dodává: „Tady máš tablet se školním úkolem, přihlas se do systému, vyplň test v aplikaci, zkontroluj si známky a domluv se s kamarády přes WhatsApp.“

Děti nejsou hloupé. Vidí, že dospělí tráví dny zíráním do obrazovek kvůli práci, vyřizování účtů i nákupům. Argumenty typu „já v práci musím, ty si jen hraješ“ v praxi příliš nefungují. Pro dnešní generaci dětí je obrazovka přirozeným nástrojem, skrze který se žije, protože jinou realitu vlastně ani neznají.

Volání po přísném omezení technologií u dětí, aniž bychom jakkoliv změnili systém, který lidi do těchto zařízení nutí, tak působí spíše jako prázdné moralizování. Přenáší to totiž vinu za komplexní společenský problém na jednotlivce, ačkoliv ho vytvořila nastavená struktura moderní doby.

Když pomineme děti a zaměříme se čistě na dospělé, zjistíme, že situace je velmi podobná.

Práce a finance Sehnat si zaměstnání, přihlásit se na úřad práce nebo zareagovat na pracovní inzerát? Většinou se vše řeší přes online portály, aplikace nebo e-maily. Výplata chodí na účet a výplatní pásky bývají k dispozici v elektronické podobě. Také v samotném zaměstnání používá řada lidí různé programy, interní chaty, reporty a aplikace, přičemž benefity a stravenky se rovněž přesunuly do mobilu. Když se většina práce kompletně přesune do digitálního prostředí, stane se z ní neviditelné chapadlo, které snadno zasahuje i do osobního volného času.

Finance, pojišťovnictví a úřady Klasické pobočky bank v mnoha případech mizí nebo se mění v bezhotovostní schránky s terminály a většina transakcí se přesouvá do mobilního bankovnictví. Pokud člověk potřebuje hypotéku nebo úvěr, často prochází online schvalovacími algoritmy. Sjednání povinného ručení, cestovního pojištění nebo penzijního připojištění osobně na pobočce dnes mnozí považují za zastaralou záležitost a online srovnávače i sjednávače uživatele aktivně tlačí k využívání digitálních podpisů. Stejný trend vidíme v komunikaci se státem - datové schránky, portál Identita občana, eRecepty či aplikace Moje daně se staly standardem. Bez digitální identity je dnes pro běžného občana komunikace s úřady mnohdy velmi náročná a komplikovaná.

Doprava a cestování Koupit si papírovou jízdenku u řidiče autobusu nebo v tramvaji bývá ve velkých městech téměř nemožné. Člověk musí mít aplikaci, naskenovat QR kód nebo disponovat bezkontaktní kartou, přičemž klasické SMS jízdenky také pomalu ustupují. Zaparkovat v moderním městě bez aplikace se občas mění v noční můru, protože parkomaty často vyžadují platbu přes webové rozhraní. I dálniční známky se už dávno přesunuly do digitální podoby.

Volný čas, stravování a nákupy Lístky na kulturní akce, kina, zámky nebo výstavy? Většinou online. A i když má instituce kamennou pokladnu, nákup přes internet bývá často cenově zvýhodněný. Papírová menu v restauracích pomálu nahrazují QR kódy na stolech, přes které si hosté rovnou vyberou i zaplatí. Osobní kontakt s obsluhou se tak omezuje na minimum. Kdo chce v supermarketu běžnou slevu na potraviny, musí si stáhnout aplikaci daného řetězce a u pokladny skenovat čárový kód z mobilu.

Lékařská péče Potřebujete vyšetření u doktora? Samozřejmě po předchozím objednání. Zavoláte tedy doktorovi a sestra vás odkáže na online objednávkový program, portál či aplikaci. Lékařská zpráva? Dostanete předběžnou a časem vám zašlou přes nějakou aplikaci úplnou zprávu. Žádosti o proplacení benefitů od pojišťovny? Vesměs online. I veterinární ordinace zavádějí online objednávkové systémy a digitální karty pacientů.

Bydlení a domácnost Platby energií, chytré elektroměry s dálkovým odečtem a klientské portály dodavatelů jsou dnes standardem. Papírové složenky jsou často zpoplatněné. Komunikace se SVJ nebo bytovým družstvem se odehrává přes online fóra či e-maily a tlak na „chytrou“ domácnost proniká i tam, kde si to mnozí lidé ani nepřáli - vytápění, bezpečnostní kamery nebo zámky vyžadují stažení aplikace a připojení k Wi-Fi, jinak plně nevyužijete jejich funkce.

Zatímco pro mladší generace jsou aplikace a portály přirozené (byť občas unavující), pro starší lidi nebo osoby s horší digitální gramotností se běžný život proměnil v minové pole.

Zrušené pobočky bank, lístky pouze v mobilu nebo nutnost vyřizovat úřady přes Identitu občana vytvářejí novou formu vyloučení. Člověk, který nevlastní chytrý telefon nebo si neumí zřídit bankovní identitu, se dnes může snadno ocitnout v pozici, kdy je pro běžné fungování odkázán na pomoc druhých.

Stojí za povšimnutí, jak instituce a firmy „ušetřily“ na personálu. Dřív dělala administrativu a obsluhu pokladní, úředník, průvodčí, bankéř nebo sestra. Dnes tuto práci ve velkém dělají sami zákazníci.

Člověk si sám naskenuje zboží, sám se objedná přes aplikaci, zadá platbu do internetového bankovnictví, vytiskne lístek nebo vyplní formulář. Systém od nás vyžaduje, abychom se ve svém volném čase stali neplacenými administrátory.

Starý svět měl své kouzlo v tom, že když člověk zavřel dveře bytu, koupil si lístek za hotové v pokladně a odešel ven, byl chvíli offline a nikdo o něm nevěděl. Dnes má každý krok svou digitální stopu. Systém přesně ví, kde jste parkovali (appka v mobilu), kdy jste jeli vlakem (jízdenka s QR kódem), co jste kupovali (věrnostní karta v supermarketu) a kdy jste byli u lékaře (eRecept a portál). Tato neustálá dohledatelnost a nutnost být „systémově přítomen“ nepřináší jen kognitivní únavu z technologií, ale i nový druh podvědomého psychického tlaku a ztráty soukromí.

Dnes má člověk pracovní chaty, e-maily a schvalovací aplikace v té samé kapse, kde nosí fotky rodiny, lístky do kina a platební kartu. Mozek tak ztrácí schopnost bezpečně rozpoznat, kdy už „skončila šichta“, protože prostředí v telefonu vypadá pořád stejně.

Digitální svět se stal základní infrastrukturou celé společnosti. Možnost žít v dnešní době zcela offline v podstatě neexistuje - z offline režimu se stala luxusní anomálie, nebo spíše překážka. Systém lidi k online chování nedotlačí obuškem, ale tím, že offline variantu buď extrémně zdraží, nebo ji úplně zruší.

Tento systém klade obrovské nároky na psychiku. Stačí drobná technická chyba - výpadek internetu, zapomenuté heslo k bankovnictví, nefunkční ověřovací SMS nebo špatně nakliknutý formulář v aplikaci - a člověk se ocitá v bludném kruhu bezmocnosti. Na koho se obrátit? Živého člověka na telefonu většinou neseženete, systém vás odkáže na chatbota nebo sekci „Často kladené otázky“. Tento všudypřítomný tlak lidi trvale vyčerpává, protože vyžaduje neustálou ostražitost a správu hesel, aplikací i digitálních identit v každé oblasti každodenního fungování.

Když se podíváme na souhrn toho, co jsme rozebrali, zjistíme, že k plnohodnotnému fungování a životu v dnešní společnosti už člověku nestačí jen střecha nad hlavou a jídlo. Moderní „přežití“ vyžaduje celou výbavu digitální infrastruktury a hlavně kognitivní kapacitu ji obsluhovat. Technologie se staly neviditelným operačním systémem naší společnosti - pokud vypadnou, člověk se ocitá v pozici novodobého „neplatiče“ a vyvržence ze systému.

Z technologií se stal trojský kůň moderní doby - pod příslibem efektivity a pohodlí nám vzaly hranice mezi prací a volnem, zlikvidovaly alternativu v podobě offline života a přenesly na nás břemeno neplacených správců systému.

Výsledkem je trvalá kognitivní únava a úzkost, protože spoléhání se na křehkou digitální infrastrukturu znamená, že jediná chybějící SMS nebo výpadek internetu dokáže člověka zcela vyřadit z provozu.

Skutečný digitální detox v dnešní době už dávno není o tom odložit telefon na víkend a odjet pod stan do lesa. Jakmile se totiž člověk vrátí, čeká na displeji lavina zmeškaných notifikací, nevyřízených e-mailů a povinností, které za něj nikdo jiný neudělá.

Technologie nám měly přinést svobodu, volný čas a úlevu od dřiny. Místo toho z nás udělaly neplacené administrátory vlastních životů a obyvatele neviditelné digitální klece, jejíž mříže si sami nosíme v kapsách.

Možná, že skutečnou výzvou příštích let nebude to, jak se na týden odpojit od sítě, ale jak v tomhle nepřetržitě zdigitalizovaném světě obhájit právo na občasné ticho, lidské setkání tváří v tvář a právo nebýt neustále online. Žít naplno by totiž nemělo vyžadovat neustálé držení kroku s algoritmem.