Článek
Když se řekne „korporát“, většině lidí naskočí představa prestižní pozice v nadnárodní společnosti, kanceláří, obleků a nekonečného kolotoče porad a mítinků. Stěží někoho napadne „obyčejná“ prodavačka, skladník, řidič nebo dělník ve fabrice. Přitom právě oni jsou první linií korporátu. Bez nich by se celá ta mašinerie zhroutila během několika hodin, i kdyby všichni manažeři v kancelářích makali na dvě stě procent.
Přesto jsou tyto pozice často znevažovány a ignorovány. Jsou to ti „snadno nahraditelní“. Není divu, že právě v této pomyslné první linii je největší fluktuace. Práce je fyzicky i psychicky náročná, přitom platově se tito lidé často pohybují na samotném spodku korporátního žebříčku.
Tlak přichází shora, od managementu, který je naprosto odtržený od reality. Manažeři - „ti s tou prestižní prací“ - dělají rozhodnutí od stolu v centrálách. Nemají ani tušení, jak to skutečně funguje na prodejně nebo v hale. Pro ně jsou důležitá jen čísla, tabulky a rostoucí grafy. První linie pak musí plnit nařízení, která v praxi nedávají smysl nebo jsou rovnou nerealizovatelná. Výsledkem je obrovský psychický tlak a v mnoha případech i fyzické vyčerpání, které z kanceláří nikdo nevidí.
Od „pohádky“ k hororu
Nejlépe to ilustruje příklad nové prodejny. Představte si, že nastoupíte jako prodavač či prodavačka do korporace - třeba do retailového řetězce nebo diskontu. Máte jasný úkol: příjem zboží, naskladnění dle „plánogramů“ (každý centimetr regálu má své přesné místo), obsluha pokladny, úklid, hlídání zboží proti krádeži, komunikace se zákazníkem atp. K tomu všemu musíte plnit tabulky, aby čísla prodejů rostla a pracovní docházka s disciplínou byly stoprocentní.
Zpočátku vše běží jako z pohádky. Na pobočce pracuje 15 lidí, každý má svou roli, vše se stíhá. Zákazníci jsou spokojení, čísla rostou a společnost slaví úspěch. Jenže vedení to nestačí. Otevře další prodejnu a z té první si „vypůjčí“ ty nejzkušenější lidi. A koloběh začíná znovu. Možná i ta druhá prodejna má úspěch, protože ve velkém městě jsou pobočky na opačných stranách dostupnější pro lidi, kteří by se jinak na druhý konec města nedostali. A takhle to jede dál, až se ocitnete v době po pěti letech, kdy je v jednom městě třeba deset poboček. Trh je přesycený, prodejny si vykrádají personál i zákazníky navzájem a pohádka se mění v horor.
Management sice vidí růst počtu prodejen, ale tabulky s plány zůstávají stejné. Původní pobočka, která měla 15 zaměstnaneckých pozic, jich má najednou jen 6. Práce pro 15 lidí je tak rozdělená mezi oněch 6 zbývajících, kteří už vlastně dělají všechno najednou - stojí u kasy, vybalují zboží, doplňují regály a uklízejí, to vše s neustálým odbíháním do skladu či na příjem zboží. Tam, kde dříve měl každý své místo a účel, funguje chaos, protože lidí je prostě málo. Zboží přibývá, ale tlak na plnění plánů a obratu se nemění, v mnoha případech ještě roste. Prodejna „chátrá“ pod náporem zákazníků, systémy v PC kolabují a zaměstnanci nestíhají ani hlídat zboží před nájezdy zlodějů, což vede k obrovským odpisům. Vše logicky končí propadem prodejny.
A obrat? To je sci-fi. Město není nafukovací. Původní prodejna, která kdysi obsloužila 100 tisíc zákazníků, se teď musí dělit s dalšími devíti pobočkami. Má najednou jen zlomek původních zákazníků, ale vedení bije na poplach: „Děláte to špatně, máte mít 100 tisíc!“ Šest vyčerpaných zaměstnanců pak místo podpory poslouchá, jak jsou neschopní. Frustrace, méněcennost a fyzické vyčerpání z práce za tři lidi pak logicky vedou k obrovské fluktuaci.
Třešničkou na dortu je přístup k zákazníkovi. Když se vyčerpaný zaměstnanec dostane do křížku se zákazníkem, ten z toho udělá scénu hodnou Oscara a podá stížnost. Shora nepřijde zastání ani možnost vysvětlení. Místo toho slyšíte jen: „Ty, ty, ty! Jsi špatný.“ Zaměstnanec je bez přemýšlení předhozen lvům, i kdyby byl v právu a jen se bránil napadání. Zákazník je stále modla - i kdyby vám měl na hlavu patlat exkrementy, „zákazník má vždycky pravdu“.
Tento celý proces, od pohádky k hororu a totálnímu vyhoření, se neděje ze dne na den, ale probíhá postupně. Museli byste být jako nezávislý pozorovatel ve firmě několik let a tyto scénáře byste našli všude. Je to postupný rozklad, který uvidíte napříč každou korporací - ať už jde o obchod, prodej, dopravu, sklady nebo výrobu.
Zlaté mříže benefitů
Paradoxem toho všeho je, že zatímco korporace rostou a v marketingu se předhánějí v tom, kdo je prestižnější, pro zaměstnance vytvářejí hru „z komára slona“. Často to vypadá tak, že vám hrdě „přidají“ pár stokorun, přičemž to prezentují jako projev své dobré vůle, ačkoliv jde ve skutečnosti jen o zákonnou úpravu minimální či průměrné mzdy.
Podobné je to s bonusy. Různé příspěvky na spoření, pojištění nebo poukazy „na zdraví“ do fitness/wellness center a lékáren znějí v náborovém letáku honosně a štědře. Jenže v praxi jsou to často jen „zlaté mříže“. Buď na ně nedosáhnete, protože jsou podmíněné nesmyslnými plány růstu či stoprocentní docházkou - což je u vyčerpaného zaměstnance, který je na hraně zhroucení, čistá utopie -, nebo jsou vám úplně k ničemu. Raději byste uvítali tisícovku navíc na ruku, abyste pokryli rostoucí náklady na bydlení, místo toho ale „trčíte“ ve wellness centru a přemítáte o životě, jak vlastně zaplatíte nájem.
Ve finále jsou všechny tyto prezentované výhody jen dalším nástrojem korporace. I když to firma navenek podává jako důkaz toho, jak moc jí záleží na vašem zdraví a volném čase, hlavní motivací zůstávají daně, odvody a optimalizace nákladů. Za celým tímto pozlátkem benefitů a náborových hesel se tak v první linii skrývá jen vyčerpaný a frustrovaný člověk, který zjistil, že firma nepotřebuje jeho pohodu, ale jen vyždímat jeho výkon do poslední kapky.
Anonymní šroubky v obřím stroji
Pro tyto firmy přitom není fluktuace žádný problém. Jsou to přece ti „nahraditelní“. Pro vedení korporátu, často sídlící někde v zahraničí, jsou tito lidé skutečně jen anonymními čísly v kolonce „mzdové náklady“. Co oči nevidí, to srdce nebolí - tito lidé pro ně v podstatě neexistují.
Paradoxem je, že právě oni sehrávají v krizových chvílích klíčovou roli. Ať už jde o výpadky systémů, pandemii nebo šílený předvánoční shon, veškerá tíha korporátu vždy dopadne na jejich bedra. Jsou to oni, kdo tlak odnášejí nejvíce. Jednotlivec je tu vnímán jen jako snadno vyměnitelný šroubek v obřím stroji. Když už má někdo dost a skončí, firma se nezhroutí. Prostě na pár dní stáhne zaměstnance z jiné pobočky, kde tolik nechybí, a během chvíle ho nahradí někým novým. A takhle se to točí stále dokola.
Systémová frustrace
Bohužel, změna je v nedohlednu. Aby se systém pohnul, museli by se tito „neviditelní“ zaměstnanci spojit, ale to si nikdo z nich netroufne. Pocit nahraditelnosti je zakořeněný příliš hluboko a doprovází ho neustálý strach o živobytí. Občas sice někdo tlak nevydrží a odejde, ale jen skončí v jiné korporaci s bláhovou nadějí, že tam to bude lepší. Jenže ono není. Tento mechanismus funguje napříč celým trhem.
Když si uvědomíte, že pro korporáty pracuje zhruba 35–40 % lidí (z celého trhu práce), není divu, že je společnost tak frustrovaná a nespokojená. Kolik z nich je na pokraji vyhoření, psychického zhroucení nebo fyzického vyčerpání? Jsou to lidé, kteří nejsou vyslyšeni, i když mají k fungování systému co říct. Jsou to právě oni, kdo jsou v daném prostředí fyzicky přítomní, kdo aplikují všechna nová nařízení a kdo z praxe nejlépe vědí, co funguje a co je jen holý nesmysl, který v tabulkách vypadá jako skvělý nápad.
Tito lidé nechávají pro firmu duši, kvůli práci obětují osobní život i zdraví, a přesto se od svého šéfa nedočkají zastání. Když dojde ke konfliktu se zákazníkem, nikdo za nimi nestojí. Čísla totiž chyby nedělají - lidé ano. A pro korporát jsou tito zaměstnanci jen těmi čísly.
Je to obrovská škoda. Kdyby dostali prostor, firmy by mohly budovat kulturu na skutečných, pevných základech, a ne jen na pozlátkové marketingové mříži. Bez zbytečné fluktuace, se vzájemnou solidaritou a opravdovou péčí. Nebyl by to jen ten prázdný marketingový žvást typu: „Máme rádi své zaměstnance a jsme jedna rodina.“ Kdyby to byla pravda, tito lidé by nebyli jen čísla - byli by vyslyšeni a prospělo by to celé lidské společnosti.
Pokud vás tento pohled na „korporátní zákulisí“ zaujal, možná v mých dalších textech najdete i další střípky skládačky o tom, v jaké době to vlastně žijeme.
