Článek
Posledních pár let mám neodbytný pocit, že se ze společnosti vytratil takzvaný zlatý střed neboli selský rozum. Už i spojení „selský rozum“ se skoro bojím napsat. V poslední době se totiž začalo používat v hanlivém významu - jako nálepka pro argumentaci starší generace, přes kterou zkrátka nejede vlak. Pro lidi, pro něž je cokoli nové automaticky špatné a chybí tomu onen pověstný selský rozum, i kdyby to bylo sebevíc prospěšné.
Ať jste dnes kdekoli a ať sebeslušněji nabídnete jakýkoli názor či úvahu, společnost vás okamžitě zařadí do jedné ze dvou neoficiálních skupin. Buď jste až moc shovívaví „sluníčkáři“, nebo jste zpátečničtí „dezoláti“. A když už si s vámi unavení diskutující neví rady, označí vás za „ovce“.
Slovem „ovce“ totiž dnes můžete počastovat vlastně kohokoli a z určitého pohledu budete mít vždycky pravdu. Sledujete mainstreamová média (televizi, zavedené zpravodajské portály)? Jste ovce systému. Sledujete alternativní média nebo raději nesledujete vůbec nic? Jste také ovce. Tím, že odmítáte jet v oficiálním systému, jste totiž naskočili do systému druhého, který je z definice vždy proti tomu prvnímu. Záleží jen na tom, z jaké strany se na barikádu díváte.
Původní význam slova se zcela vytratil. Stal se z něj jen univerzální klacek na kohokoli, kdo nesdílí stoprocentní shodu s naším kmenem. Trochu paradox, že?
Názory jako náš pevný bod ve vesmíru
Častým nešvarem dnešní doby je, že se oba názorové tábory zacyklí ve své sociální bublině a jejich postoje se stanou tak rigidními, že přes ně zkrátka lidsky neprojde nic nového. Nabízí se sice otázka, zda by si člověk neměl za svými názory skálopevně stát, avšak takový přístup je v jádru scestný.
Názor totiž nevzniká ve vakuu. Je formován dynamickým koktejlem mnoha faktorů, které nás provázejí celým životem. Naše mysl funguje jako procesor, který nepřetržitě zpracovává mix osobních zkušeností, výchovy, emocí a informací z okolního prostředí. Výsledný názor je pak čistě subjektivním hodnocením reality. Vychází z našeho jedinečného vkusu, osobních hodnot a momentálních pocitů, nikoli z neotřesitelných, univerzálních faktů.
Protože je lidská bytost nedokonalá a neustále se vyvíjí, s každou novou životní zkušeností či ověřenou informací se mění i vstupní data v naší hlavě. Trvat slepě na jednou vyřčené pravdě tak neznamená stabilitu charakteru, ale spíše neschopnost připustit si, že se svět kolem nás mění a my s ním.
Změna názoru jako evoluce, ne zrada
Společnost nesmírně ráda škatulkuje. Když jste schopni sebekritiky, nedejbože změny názoru, nebo dokážete přijmout úvahy druhé strany bez okamžitého odboje, okolí vás hned označí za nestabilního člověka bez vlastního názoru (kam vítr, tam plášť). V praxi lidé často oceňují spíše zaslepenou loajalitu k jednomu z táborů. Jakmile ukážete ochotu pochopit druhou stranu nebo pod váhou důkazů přehodnotíte svůj postoj, málokdo to začne obdivovat jako projev moudrosti. Většina to vnímá jako slabost, bezpáteřnost nebo zradu.
Jenže člověk není neomylný stroj. Vyvíjí se, získává nové znalosti a dělá chyby - a to nejen ve fyzickém světě, ale i ve svém myšlení. Změnit názor neznamená charakterovou nestálost. Znamená to pouze, že člověk přijal nová fakta, která poctivě zhodnotil.
- V 15 letech má člověk nějaké znalosti a životní zkušenosti.
- Ve 30 nebo v 50 letech má za sebou tisíce dalších situací, přečtených knih, rozhovorů a možná i životních ran.
Pokud někdo za dvacet let nezmění ani jeden názor na složité společenské nebo osobní otázky, neznamená to, že je stabilní. Znamená to, že ignoroval realitu kolem sebe. Svět se změnil, on získal nová data, ale odmítl je zpracovat, protože by to vyžadovalo přiznat si těžkou větu: „Tehdy jsem se pletl.“
Past jménem „Moje názory jsou moje identita“
Proč je pro lidi tak těžké přehodnotit názor, i když dostanou do ruky neprůstřelná fakta? Protože udělali osudovou chybu - spojili své názory se svou vlastní identitou. Místo toho, aby si řekli: „Zastávám názor, že X je správně,“ si řeknou: „Já JSEM člověk, který bojuje za X.“
V tu chvíli se z názoru stává dogmatické náboženství. Pokud jim pak ukážete fakta, že projekt X nefunguje, jejich mozek to nevyhodnotí jako zajímavou novou informaci. Vyhodnotí to jako přímý útok na svou vlastní existenci. Přiznat chybu v myšlení by pro ně znamenalo vnitřní zhroucení jejich já. Proto raději začnou křičet, škatulkovat a útočit na posla zpráv.
Abychom tomu lépe porozuměli, je potřeba striktně rozlišovat mezi hodnotami a názory:
- Hodnota je tvůj vnitřní morální kompas - například spravedlnost, svoboda, lidská důstojnost, snaha neubližovat druhým. Tyto věci by měly být stabilní a pevné.
- Názor je pouze konkrétní nástroj, strategie nebo cesta, jak oné vnitřní hodnoty dosáhnout.
Příklad: Tvoje hodnota je, že chceš, aby lidé v tvé zemi byli zdraví a v bezpečí. Na základě informací, které máš k dispozici v lednu, si uděláš názor, že nejlepší cesta je řešení A. V březnu se ukáže, že řešení A nefunguje a prokazatelně škodí. Protože ti záleží na původní hodnotě (bezpečí lidí), změníš svůj názor a podpoříš řešení B.
Z pohledu povrchního pozoru v diskuzi jsi sice „otočil“. Z pohledu vyšší logiky jsi ale zůstal naprosto věrný své morální hodnotě, pouze jsi upravil nefunkční strategii.
Když hodnotu nahradí kmenová identita
V určitém bodě radikalizace nebo zaslepení už však člověku přestane jít o původní hodnotu (zdraví, mír, spravedlnost). Nejdůležitější věcí na světě se pro něj stává vítězství jeho skupiny, ochrana neotřesitelného světonázoru a totální porážka oponentů.
Podívejme se na tři modelové situace, jak k tomu dochází:
- Téma očkování: Původní motivace člověka mohla být zcela legitimní: „Chci chránit své zdraví před neznámým zásahem.“ Postupně se z toho ale stala rigidní identita: „Já jsem ten chytrý, osvícený rebel, co nepodlehl systému.“ Ti druzí (očkovaní) jsou pro něj najednou nepřátelé, kteří ho omezovali. Když pak tito lidé podle nějaké statistiky onemocní, jeho mozek to nevyhodnotí jako lidskou tragédii, ale jako důkaz, že ON měl tehdy pravdu. Pocit osobního triumfu zcela přebije jakýkoli soucit.
- Téma války: Člověk začne s hodnotou: „Chci mír a konec utrpení.“ Jenže jakmile si v mysli vybere jednu stranu jako absolutní dobro a druhou jako absolutní zlo, jeho morální kompas se pokřiví. Oběti na té „špatné“ straně už nevnímá jako lidské bytosti s rodinami, ale jako pouhé figurky nepřítele, jejichž likvidace je nutná pro celkové vítězství dobra.
- Příklad radikálního „sluníčkáře“: Původní motivace byla krásná: „Chci šířit lásku, soucit a dobro.“ Postupně se z toho ale stala pýcha na vlastní identitu: „Já jsem duchovně rozvinutý člověk, který vidí vyšší smysl tam, kde ostatní vidí jen zlo.“ Když mu pak někdo v reálném životě hrubě ublíží nebo ho podvede, jeho mozek to nevyhodnotí jako nespravedlnost, kterou je třeba řešit. Vyhodnotí to jako „vesmírnou lekci“. Touha udržet si identitu někoho, kdo je morálně nad věcí a nikoho nekritizuje, přebije jeho vlastní bezpečí a základní pud sebezáchovy.
Dehumanizace a popírání reality
Abyste mohl ignorovat utrpení druhých (nebo dokonce své vlastní) a zároveň si večer lehal do postele s hřejivým pocitem, že jste dobrý člověk, váš mozek musí dotčené osoby zbavit jejich lidské podstaty. Musí je přejmenovat.
- Místo lidí se složitými osudy vidí odpůrce očkování jen hloupé „ovce systému“.
- Místo civilistů v bombardované ulici vidí válečný fanda na sociálních sítích jen „podporovatele nepřátelského režimu“.
- Místo toxického agresora či podvodníka vidí naivní idealista pouze „posla vesmíru, který mu nastavuje zrcadlo“.
Jakmile někoho v hlavě úspěšně zbavíte reálného lidského rozměru, vaše vnitřní morální stopka se vypne. Odpůrce očkování i válečný nadšenec si utrpení druhých snadno obhájí větou: „Můžou si za to sami.“ Sluníčkář si zase vlastní zneužívání omluví formulací: „Takto to mělo být, vše je v nejlepším pořádku.“ V obou případech dochází k totálnímu odpojení od reality.
Morální vyvlečení se ze zodpovědnosti
V psychologii existuje termín Moral Disengagement (morální vyvlečení se). Popisuje stav, kdy člověk ohne svá morální pravidla tak, aby mohl schvalovat zlořád (nebo mu nečinně přihlížet), ale sám sebe dál vnímal jako spravedlivého a čistého. Všichni lidé v těchto příkladech používají zvrácený argument přirozeného řádu nebo zaslouženého trestu:
- „Nechali se naočkovat, je to jejich hloupost, dobře jim tak.“ (Trest za hloupost).
- „Nevzdali se, tak je jasné, že na ně padají bomby, dobře jim tak.“ (Trest za neposlušnost).
- „Podvedl mě, ale já mu odpouštím, protože to byla karmická lekce pro můj seberozvoj.“ (Omluva pro zločin).
Tímto přenesením viny - buď na oběť, nebo na vyšší vesmírný plán - si dotyčný zachová pocit, že jeho ideologie je bezchybná a on sám zůstává morálně čistý. Ti lidé už dávno nezastávají hodnoty zdraví, míru, lásky nebo dobra. Tyto vznešené pojmy používají už jen jako štít a masku, aby skryli vlastní slabost.
U radikálů (tzv. dezolátů) zvítězila primitivní kmenová zášť a egoistická touha vidět druhou stranu na kolenou. U naivních idealistů (tzv. sluníčkářů) naopak zvítězil hluboký strach postavit se realitě a toxická pozitivita, která raději schválí a omluví zločince, než aby přiznala, že svět umí být krutý a jejich dosavadní přístup selhal. Je to fascinující, ale zároveň děsivý pohled. Ukazuje to, že ať už se zacyklíte v nenávisti, nebo v naivní lásce, výsledek je stejný: zrada skutečné lidskosti ve prospěch vlastního zajetého názoru.
Spojené tábory aneb Všichni jsme ovce
Ať už se v životě postavíme na jakoukoli stranu, nakonec zjišťujeme, že jsme všichni jen figurkami v jedné velké společenské hře. Všichni jsme ovcemi tohoto světa. Úniku není, protože z podstaty lidského fungování proti nám vždy stojí nějaká protistrana. To bájné, neviditelné, ale všudypřítomné „ONI“.
Ten neurčitý bubák v naší mysli, na kterého lze svést cokoli, co se nám nepovedlo nebo s čím nesouhlasíme. Podle toho, v jakém stádě zrovna stojíme, se tvář tohoto bubáka mění. Jednou jsou to sluníčkáři, podruhé dezoláti, patriarchát, LGBT komunita, ekologové, jindy zase tajná společenství ovládající planetu, politici, zdravotnictví, školství, nebo docela obyčejně soused odvedle, vlastní rodina či prachsprostý fotbalový klub, který hraje proti tomu našemu.
K čemukoli na světě vytvoříte myšlenku, okamžitě k ní vznikne protitábor. A pro ten druhý tábor budete vy vždycky tou hloupou, zmanipulovanou ovcí.
Vzniká tak dokonalý paradox a otázka: Existuje vůbec možnost se z tohoto světa škatulek vymanit? Jak nebýt ovcí?
Nabízí se cesta skrze upřímnou sebereflexi - začít pochybovat o svých vlastních pevných názorech, zkoumat je a pod tíhou reality je třeba i měnit. Jenže v ten moment vás ten samý systém semele z druhé strany. Pokud totiž změníte názor, okamžitě dostanete nálepku bezpáteřního člověka, který je ohebný a nestabilní. Systém vás potrestá za to, že jste opustili řadu. Škatulky prostě frčí a společnost vás do jedné z nich násilím natlačí, i kdybyste nechtěli.
Lidstvo totiž trpí hlubokým strachem z prázdnoty a složitosti. Kdybychom zrušili škatulky a to bájné „ONI“, museli bychom čelit dvěma děsivým věcem:
- Vlastní odpovědnosti: Dokud existují „ONI“ (politici, systém, očkovaní, neočkovaní, zlí sousedi), máme jasného viníka za své neštěstí a nemusíme se dívat do zrcadla.
- Komplexitě světa: Svět bez škatulek je složitý, chaotický a nejednoznačný. Mozek potřebuje evoluční zkratky. Hodit někoho do přihrádky „ovce“, „sluníčkář“ nebo „dezolát“ stojí nula kalorií a dává nám to falešný pocit, že světu rozumíme.
Jediné skutečné vymanění
Jak z té dnešní myšlenkové pasti ven? Možná ono vymanění nespočívá v tom, že přesvědčíme svět o své jedinečnosti. Pro ty na barikádách ovcemi zůstaneme navždy, protože oni nás tak vidět potřebují, aby si obhájili svou vlastní existenci a identitu.
Jediné skutečné osvobození je vnitřní rezignace na jejich hru. Přijmout fakt, že pro někoho budu vždycky „ovce systému“ a pro jiného „dezolát“, a úplně se přestat snažit jim dokazovat opak. Mnohem smysluplnější je udělat si revizi svých vlastních hodnot a nebát se zabrouzdat do jakéhokoli tábora - protože i tam se často skrývají nesmírně hodnotné podněty pro život.
Co si vzít z „dezolátní“ sféry? (Selský rozum a pud sebezáchovy)
Když očistíme alternativní scénu od divokých konspiračních teorií, zbude velmi zdravý selský rozum, historická zkušenost a instinkt přežití, bez kterých společnost nemůže fungovat:
- „Nemůžeme zachránit celý svět, když se nejdřív nepostaráme o své vlastní lidi, rodiny a komunity. Charita začíná doma.“ Je to v podstatě parafráze základního pravidla z letectví: Nejdřív nasaďte kyslíkovou masku sobě, až potom svému dítěti. Člověk nebo stát, který se sám ekonomicky či psychicky hroutí, nedokáže dlouhodobě pomáhat nikomu jinému. Ochrana vlastních zdrojů a blízkých není sobectví, ale základní pud sebezáchovy.
- „Slepě věřit autoritám a vládám se v historii lidstva nikdy nevyplatilo. Je zdravé klást otázky a pochybovat o tom, co nám říkají shora.“ Tohle je absolutní základ demokracie a svobody. Historie nás jasně učí, že jakmile společnost přestane kontrolovat své politiky a začne jim nekriticky věřit, končí to totalitou.
Co si vzít ze „sluníčkářské“ sféry? (Humanismus a psychologie)
Na druhé straně, když očistíme liberální prostor od naivního fanatismu, zůstanou myšlenky pevně podložené moderní psychologií, neurovědou a evoluční biologií, které nám připomínají, že bez soucitu a spolupráce bychom jako druh nepřežili:
- „Nenávist plodí jen další nenávist. Jediný způsob, jak zastavit konflikt, je zkusit pochopit motivaci druhé strany.“ Psychologie konfliktů jasně dokazuje, že agrese vyvolává pouze protiagresi. Dokud druhou stranu jen urážíme, její mozek se přepne do režimu obrany holého života a jakákoli diskuse končí. Snaha o empatii - i vůči názorovému nepříteli - není naivita, ale jediná funkční strategie, jak deeskalovat napětí.
- „Každý člověk má svou vlastní důstojnost a zaslouží si respekt, bez ohledu na to, odkud pochází nebo jak vypadá.“ Tohle je základní kámen lidských práv. Z psychologického hlediska víme, že jakmile začneme lidi v mysli selektovat na lepší a horší, otevíráme dveře těm nejtemnějším lidským pudům a krutosti.
Spojení motoru a brzdy
Ať už si vezmete z každé strany cokoli, byť i jednu jedinou myšlenku, neznamená to, že patříte do jejich stáda. Společnost totiž nutně potřebuje oba tyto principy zároveň.
Potřebujeme „sluníčkářský“ motor, který nás tlačí dopředu - k humanismu, toleranci, ochraně slabých a objevování nového. Ale stejně tak nutně potřebujeme „dezolátskou“ brzdu, která hlídá naše reálné hranice, varuje před naivitou, zpochybňuje mocné a drží nás nohama na zemi u prověřených tradic.
Zdravá společnost a zralý člověk používají obojí. Tragédie nastává až tehdy, když z auta vyhodíte brzdu (pak jste naivní idealista, co se zřítí ze skály) nebo když vyhodíte motor (pak jste zatrpklý radikál, co se nikam neposune a jen vztekle nadává na místě).
Svoboda začíná tam, kde člověk dovolí svému myšlení zůstat flexibilní, vyvíjející se a pravdivé. I za cenu toho, že pro vnější, zjednodušený svět bude tou „bezpáteřní“ černou ovcí, která odmítá bečet s jakýmkoli organizovaným stádem. Budete zkrátka tím zlatým středem - svou vlastní ovcí ve svém vlastním, svobodném světě.
