Přej si něco… a udělej si v tom pořádek

Neexistuje snad nikdo na světě, kdo by si něco nepřál. Ale jsou naše přání opravdu uskutečnitelná? Problém většiny přání je, že nemají podložený reálný základ. Jsou to taková ta bláhová přání vyřčená buď nahlas, či v mysli, ale jen tak letmo a s očekáváním, že se kouzelně splní. Chybí jim konkretizace, takže když se nám vlastně splní, vůbec to nevidíme a dál si „přejeme“, anebo se nesplní a my nechápeme proč.

Základem je svým přáním opravdu porozumět. Ne povrchově, ale do hloubky. Jedině potom si uvědomíte, co vlastně doopravdy chcete, a zároveň se vám otevřou dveře k tomu, že se přání začnou plnit - byť třeba jiným způsobem, než jaký jste si představovali.

Pouhé „chci vyhrát v loterii“ totiž není přání samo o sobě. Je za ním víc vrstev, které bychom měli odhalit:

Vlastně tedy nechcete vyhrát v loterii - chcete klid a život bez stresu. K tomu ale nutně nepotřebujete sázet tikety. Toho lze dosáhnout změnou prostředí, revizí svých závazků nebo změnou zaměstnání.

Ono se to občas i děje: dostanete lépe placenou pozici, změní se kolektiv, někdo ze života odejde, jiný přijde, a najednou máte na závazky dostatek financí a váš život se zjednoduší. Jelikož ale máte v sobě striktně zanesené ono povrchové přání „vyhrát v loterii“, nevnímáte, že se váš původní cíl vlastně naplňuje. A pak skepticky proneseme: „Přání se neplní.“

Stejné je to se všemi ostatními přáními. Nestačí si přát „dobrého partnera“, protože pak budeme všude hledat ideál, ale stále narážet na chyby, aniž bychom věděli, co vlastně ten „dobrý partner“ má pro nás splňovat. Budeme si přát více financí, ale bez plánu, co s nimi uděláte, a bez pochopení, že to možná není o penězích, ale o touze po bezpečí, klidu nebo úlevě od únavy.

Budeme toužit po „lepší práci“, ale co to vlastně znamená? Je to vyšší výplata, méně hodin, menší zátěž, prima kolektiv, nebo rovnou úplná změna profese? Někdy totiž naše současné zaměstnání nevnímáme špatně kvůli náplni práce, ale jen kvůli toxickému kolektivu. Pokud neznáme hloubku svého přání, těžko poznáme, jaká změna nám vlastně pomůže.

Určitě jste zaznamenali různé techniky, rituály a metody, jak si „přitáhnout“ to, po čem toužíte. Od vizualizace přes zákon přitažlivosti až po opakování manter. Je v tom kus pravdy, ale není to tak magické, jak se často prezentuje. Pokud budete jen sedět, vizualizovat a odříkávat mantry, pravděpodobně se nic nepohne. Proč? Protože mozek potřebuje víc než jen snění - potřebuje instrukce k akci.

Zde přichází na řadu retikulární aktivační systém (RAS). Je to shluk neuronů v mozkovém kmeni, který funguje jako filtr. Každou vteřinu na nás útočí miliony podnětů a náš mozek by se zbláznil, kdyby je měl zpracovat všechny. RAS proto vybírá jen ty, které považuje za důležité.

Jak to funguje v praxi? Když si jen tak mlhavě přejete „chci lepší práci“, RAS to vyhodnotí jako balast a ignoruje to. Jakmile si ale přání konkretizujete - tedy definujete, co pro vás „lepší práce“ znamená a co konkrétně potřebujete změnit - dáte svému mozku jasný úkol. Začnete si všímat inzerátů, kterých jste si předtím nevšimli, všimnete si příležitosti kurzu, který by vás posunul dál.

Tyto techniky (vizualizace, psaní deníků, mantry) tedy nejsou prostředkem, jak „ukecat vesmír“, aby vám doručil výhru, ale nástrojem, jak přenastavit svůj vnitřní filtr. Pomáhají nám udržet pozornost na cíli tak dlouho, dokud náš mozek nezačne aktivně vyhledávat cesty, jak ho dosáhnout.

Jenže pozor - konkretizace je jen startovní čára. Samotná vizualizace bez akce je jako mít v navigaci nastavený cíl, ale nikdy nenastartovat auto. Akce je palivem, které celou změnu pohání. Techniky vám pomohou ujasnit si směr, ale vy musíte udělat ten první, druhý i třetí krok. Mozek potřebuje vidět, že to myslíte vážně, a to dokážete jedině tím, že své „přání“ převedete do reálných, měřitelných činů.

Jak jsme si ukázali výše, povrchové přání nestačí. Je potřeba ho opravdu pochopit, jít do hloubky a konkretizovat ho. Teprve v tu chvíli se v našem mozku zapne vnitřní filtr: přestane bezmyšlenkovitě vnímat nevhodné situace či lidi a naopak začne ty správné zviditelňovat.

Funguje to úplně stejně, jako když si pořídíte nové auto v konkrétní barvě, vyberete pro miminko neobvyklé jméno, nebo si oblíbíte novou písničku. Najednou to auto začnete vídat na každém rohu, jméno slýcháte den co den a písničku hrají v rádiu i v reklamě. Předtím tam ty podněty byly taky, ale váš mozek je ignoroval.

Ať už máte přání jakákoliv, před samotnou konkretizací zkuste jít do hloubky. Možná totiž netoužíte po tom konkrétním předmětu, ale po něčem úplně jiném - vzpomeňte si na příklad s výhrou v loterii. Ptejte se sami sebe:

Konkretizujte si ho - značka, barva, motor, rok výroby, prostě vše, co má pro vás u vozu hodnotu. Váš mozek tyto podněty okamžitě uloží a začne automaticky filtrovat ty nevhodné (jiná značka, starý ročník). Znenadání začnete narážet na inzeráty s tímto modelem nebo uvidíte své vysněné auto v bazaru.

Zase ho konkretizujte podle pro vás důležitých kritérií: charakter, návyky, povaha. Klidně přidejte i vzhled. Někdo sice namítne, že to je povrchní, ale realita je taková, že každý máme své preference (někomu vadí kila navíc, jinému zase ne).

Pozor však na iluze typu: „Přeju si partnera, který vypadá jako konkrétní hollywoodská hvězda.“ Zaměřte se na reálné lidi - blondýnek je spousta, mužů s danou výškou také, ale Leonardo DiCaprio nebo Pamela Anderson jsou na světě jen jedni. Nevytvářejte si nedosažitelný ideál, ale hledejte konkrétní vlastnosti a rysy, se kterými budete šťastní po povahové i vzhledové stránce. Jakmile si takový profil v mysli nastavíte, mozek ho začne hledat. Může se pak stát, že potkáte někoho, kdo je pro vás vzhledově atraktivní, ale po prvním rozhovoru zjistíte, že vám nesedí povahově - a váš vnitřní filtr vás včas zastaví.

Popište si ji do detailu: co chcete dělat, za jakou mzdu, v jakém časovém rozmezí, kde (místo, dojezdová vzdálenost, kolektiv,…). Zase se ale vyhněte nerealistickým představám typu „chci pracovat dvě hodiny denně a brát sto tisíc“.

Samozřejmě, výjimky existují, ale cílem je posunout se z bodu nepohodlí do bodu většího komfortu krok za krokem. Vyměnit něco starého a nefunkčního za něco lepšího. Až si zvyknete na nové podmínky a budete chtít víc, můžete udělat další krok a cíl zpřesnit. Mozek potřebuje čas na to, aby si na změnu zvykl - takové ty obří skoky ze dne na den by psychicky nemusel unést. Dáte mu impuls k „lepší práci“, reálně si ji konkretizujete a on začne hledat. Jakmile ji najdete, můžete se odrazit k dalšímu posunu.

Stejně jako u ideálního partnera platí, že bychom se měli držet zpátky s nerealistickými přáními. Pokud je vám padesát let, asi těžko se stanete astronautem - pokud je vám ale patnáct, šance tu sice je, ale vede k ní obrovská řada mezikroků.

Můžete být bez peněz, žít na ubytovně a přát si luxusní vilu a miliony na účtu. Budete z toho ale jen frustrovaní, protože se vám přání nebude plnit. Stejně jako u patnáctiletého astronauta i zde existují „mezipřání“, která vedou k cíli:

Nebo si přejete vysněné auto za pět až deset milionů, ale bydlíte v nájmu a vyděláte čtyřicet tisíc měsíčně? Máte sice stabilní život, ale kdyby vám někdo takové auto daroval, buď byste ho museli hned prodat, nebo by vás náklady na jeho provoz a servis uvrhly do dluhů.

Některá přání jsou zkrátka jen vzdušné zámky, na které nemáme kapacity, ale jiná prostě jen vyžadují mezikroky, na které nesmíme zapomínat.

Když se vás někdo na ulici zeptá: „Co si přeješ?“, začnete rychle pátrat v paměti a na rychlovku plácnete tu klasiku - lásku, peníze, zdraví. V podstatě sice víte, co chcete, ale problém je v nesoustředěnosti. Občas toho chceme opravdu hodně, náš mozek se v tom ztrácí, a tak to raději zabalí do obecných frází typu „peníze, dobrý partner, zdraví“.

Ono se není čemu divit. Stejně jako myšlenky, i naše přání proudí neuvěřitelně rychle a my si to ani neuvědomujeme:

Přání proudí stejně jako myšlenky a není divu, že vzniká chaos. Přijímáme tolik podnětů, že soustředit se na to, co vlastně doopravdy chceme, je obrovsky těžké. Vaše mysl v tu chvíli funguje jako telefon, který má na pozadí otevřených třicet aplikací. Baterka se rychle vybíjí, přichází vnitřní nervozita a vy najednou nevíte, kam dřív skočit a na co se vlastně soustředit.

Vizualizace nebo mantry jsou fajn, ale často v nás vyvolávají tlak na myšlenky a soustředění, což nás může snadno uvrhnout zpět do chaosu. Nástěnky přání (Vision Boards) jsou taky fajnová věc, ale ne každý chce mít své sny vystavené na zdi pro každou návštěvu.

Za mě je nejlepší způsob úplně obyčejný sešit, notes nebo blok. Sedněte si v klidu, udělejte si kávu nebo čaj a začněte psát.

Celý sešit si rozdělte do kategorií:

V každé kategorii pak svá přání rozdělte na velká přání, mezipřání a malá přání:

Postupujeme vždy od největších cílů k těm nejmenším.

Jakmile všechny myšlenky vytáhnete z hlavy a hodíte je na papír, váš mozek dostane jasný signál: „Aha, je to zapsané, je to v bezpečí, už to nemusím neustále držet v hlavě a připomínat si to.“

Vnitřní kapacita se okamžitě uvolní. Místo abyste v pozornosti tříštili třicet různých věcí, vaše vědomí drží jen ten jeden sešit. Z třiceti neklidných úkolů se rázem stane jeden uspořádaný záměr.

Není to jen obyčejný sešit přání, je to návod na váš vlastní život. Kdykoliv v budoucnu vybočíte z cesty, nahlédnete do něj a připomenete si směr.

A ano, i ty malé, banální věci jako oprava světla na chodbě nebo nákup nového koberce mají svůj obrovský účel. Kdykoliv se vám totiž naskytne volný čas nebo pár peněz navíc, nebudete přemýšlet, co s nimi - půjdete a splníte si jedno malé přání ze seznamu, místo abyste zbytečně utráceli jinde.

Postupně si tato přání začněte odškrtávat. Tím trénujete mozek na to, aby přijal realitu: že se přání opravdu plní.

Věřte, že váš mozek to brzy začne bavit. Bude chtít odškrtávat víc a víc, začne aktivně hledat způsoby a možnosti, jak se posunout kupředu. Do svého „sešitu přání“ budete nahlížet čím dál častěji s otázkou: „Co bych tak mohl dneska splnit?“ Najednou zjistíte, že sedíte na rekvalifikaci nebo pracujete na nové pozici, protože jste po tom toužili a chtěli jste si to konečně odškrtnout.

Paradoxně platí, že čím víc přání si tam napíšete a rozepíšete, tím lépe se vám s ním bude pracovat. Pište tam úplně všechno - od velkých věcí (velké přání: podívat se do New Yorku, malé přání: navštívit studánku v lese za vesnicí) až po dovednosti (velké přání: naučit se jezdit na koni, malé přání: naučit se konečně ovládat všechny funkce mikrovlnky nebo pracovat s vrtačkou).

Prostě cokoliv, co vás napadne a co v životě chcete zažít, umět nebo mít - od nového zubního kartáčku přes dovednost upéct dokonalé kuře, projít rekvalifikací, cesty do zahraničí až po nové auto, dům nebo partnera. Proto si najděte chvilku, pochopte svá přání, zkonkretizujte je a zapište. Uspořádejte ten chaos v myšlenkách, začněte si plnit svá přání a nenechte si je zbytečně utéct jen kvůli tomu, že zabředáváte do stereotypního myšlení, že se přání neplní. Ona se plní, jen je potřeba nečekat na kouzla, ale začít tato „kouzla“ vytvářet sami. Sepsáním to totiž celé teprve začíná.