Vymíráme, abychom nevyhořeli? Past na matky i tlak na otce

Před pár dny jsem si zajela u nás na vesnici do obchodu, a jelikož jsem v pátém měsíci těhotenství, tak si toho již všimly i naše postarší prodavačky. První reakce od nich byla plná nadšení s dodatkem, že doufají, že jim potom miminko přivezu ukázat. Následoval pousměvný dotaz, zda je to první miminko. Má odpověď je trochu zarazila: „Ne, ne, čtvrté,“ pronesla jsem s úsměvem na tváři.

Šok byl na místě, ale mně to nevadí, již jsem zvyklá. Váhavě a s nejistým hlasem, jako by nevěděly, jestli mohou pokračovat v konverzaci a nenarazí na nějaké citlivé téma, pronesly: „Nikdy jsme vás tady s dětmi neviděly.“

Začala jsem se smát, protože jsou děti a děti. Mé děti jsou již velké, nejmladšímu bude sedmnáct let a ve vesnici bydlíme pouze rok a půl, takže mi je jasné, že mě nikdy neviděly s „malými“ dětmi. A když už jsme navštívili obchod s „dětmi“, tak nikdo nepředpokládal, že jsou to mé děti. Bodejť by ne, když jsou o hlavu větší než já a spíš vypadám jako jejich starší sestra. Na to už jsem si také zvykla, v podstatě celý jejich život mě takto okolí bere - i na ten šok, když řeknu, že jsou to mé děti.

Když prodavačky poznaly, že to není žádné citlivé téma, bylo na nich vidět odlehčení a pokračovaly vlídným hlasem: „Aspoň někdo tady rodí a dohání trochu tu klesající porodnost, to byste zasloužila metál v dnešní době.“

Jen jsem se pousmála, zaplatila a odešla. Cestou domů jsem z toho měla rozporuplné pocity. Byla to fakt pochvala, nebo ironie a sarkasmus? Nepřijde mi, že bych dělala něco extra záslužného. Tak to byl sarkasmus? Že jsem fakt blázen, že si vůbec dovolím mít dnes čtyři děti? Přemýšlím nad tím už pár dní.

Je opravdu bláznovstvím v dnešní době mít dítě, natož více dětí? Jak to, že si teď přijdu jako totální exot, jako bych měla na sobě nějakou nálepku, která mě vyčleňuje z „běžné“ populace? Když se někdo zeptá, kdo jsem, tak je odpověď: „To je ta, co má tři děti,“ (za chvíli budou už říkat čtyři). Přijde mi, že poslední roky je spojení slov děti, matka a mateřství bráno jako ekvivalent ke slovům šílenec, exot, nekonvenční, výjimečný, atypický či vyčnívající…

Ale proč tomu tak je? Může za to všude zmiňovaná klesající porodnost? Možná ano. Za pár let se „matky“ zařadí do skupiny „vymírající druh“. Za desítky let možná budeme sledovat v hlavních zprávách, že reportérům poskytla rozhovor poslední žijící matka na světě.

Začala jsem tedy uvažovat nad tím, proč se tedy ty děti nerodí? Je to opravdu tak špatná doba, nebo lidi?

Nebudu tady rozepisovat všude dokola omílané nedostupné bydlení, inflaci, nedostatečnou pomoc od státu a tak podobně. V tom si myslím, že zakopaný pes úplně není. Děti se zvládaly rodit za válek, za různých režimů, během neskutečných inflací i ekonomických krizí spojených s krachy nadnárodních podniků, kdy lidé přišli ze dne na den o práci bez vyhlídek na další. O tehdejší podpoře od státu se ani nemá cenu zmiňovat.

Pojďme raději trochu hlouběji. Proč to dříve šlo a teď ne? Oblíbeným tématem v internetových diskusích bývá, že mladá generace je líná, zatímco ta starší všechno zvládla a dala. Je ale mladší generace opravdu líná a pohodlná? Nebo má jen možnost volby, kterou starší generace neměly? A proč si vlastně takovou volbu vůbec zvolí?

Ve srovnání se staršími generacemi by člověk logicky řekl, že jsme na tom momentálně o dost lépe, co se týče péče o dítě. Máme automatické pračky, robotické vysavače, myčky nádobí, jednorázové pleny, elektronické chůvičky, monitory dechu, sterilizátory lahví na jedno zmáčknutí tlačítka. Máme postýlky, lehátka a kočárky, které samy houpou či vibrují, a hračky, které děti spolehlivě zaujmou a rozvíjejí. K tomu připočtěme dostupné lékařství s pohotovostmi v nočních hodinách, kvalitní auta s bezpečnostními prvky na přesun kamkoli za pár minut, nové oblečení za pár korun z diskontů, telefon vždy při ruce v případě nouze, a prenatální péči s možností zjistit už v raném stádiu X nemocí a vad. Takhle by se dalo pokračovat na dalších pár odstavců.

Člověk by řekl, že mít v dnešní době dítě je vlastně úplně na pohodu. Že si to malé miminko můžete opravdu užít a trávit s ním čas hrou, namísto půldenního praní a vyvařování plen. To, co dříve trvalo hodiny, dnes zvládnete na pár kliknutí.

V čem je tedy problém? Možná v přijetí.

Dříve byla péče o dítě technicky o dost náročnější, ale fungovala s přijetím okolí. Dnes je péče o dost lehčí, ale společenské přijetí chybí. Cestování s dítětem v hromadné dopravě na krátké či dlouhé vzdálenosti? Problém. Kavárny a restaurace s dětmi? Problém. Hrající si děti na hřišti? Problém. Nákupy s dětmi? Problém. Sehnat pronájem s dětmi? Problém. Sehnat práci? Obří problém.

A kdo by chtěl být dobrovolně nepřijímaný? Ještě za mého dětství byla hřiště, parky a koupaliště plná dětí, smíchu a křiku. Dnes v tom lepším případě nějaký senior pod vousy pronese nevhodnou poznámku o nevychovaném parchantovi. V tom horším na vás sousedé podají podnět na sociálku jen kvůli tomu, že si dítě hraje nahlas na hřišti ve tři hodiny odpoledne, nebo že vedle v bytě jezdí autíčkem po zemi - protože to je přece dnes nepřijatelné. Z hřišť se stala skoro tichá pietní místa, kde si nemůžete dovolit ani odkašlat bez následků. V hromadné dopravě dítě pomalu nemá právo si sednout, protože má přece „mladé nohy“ - a i kdyby mělo sádru, je v očích ostatních jen líné a neohleduplné ke starší generaci. Děti zkrátka nejsou obecně přijímány. Tak proč by si mladší generace měla děti vůbec pořizovat a nechat se dobrovolně odstrčit na okraj společnosti?

A není to chyba té mladé generace. Tu přece někdo vychoval a tuto společnost někdo tvoří, včetně všech sociálních vazeb.

Dalším neméně důležitým bodem v rámci volby je dostupnost informací a možnost volby partnera. Všichni známe rodinné vztahy předchozích generací. Často stačil jeden neuvážený čin našich dědečků, babiček, matek či otců, který spojil dva lidi, kteří k sobě nebyli absolutně kompatibilní. Počali dítě a museli se vzít. Nebo se vzali nejdřív, protože to byla společensky „dobrá partie“, a pak přišlo dítě. Jenže brzy zjistili, že to prostě není ono. Neměli ale na výběr. Rozvody byly tabu, o potratech a antikoncepci nemluvě. S nekompatibilním partnerem tak lidé zůstávali a měli klidně i více dětí, protože to jinak nešlo a společnost by rozchod nepřijala.

Následné generace dětí pak sice vyrůstaly v „kompletní“ rodině, ale s tolika vnitřními problémy a traumaty, o kterých bylo zakázáno mluvit, že není divu, když si to dnes mladí třikrát rozmyslí, než rodinu s někým založí. Nechtějí žít v tom, v čem sami vyrůstali. Mladá generace má totiž na rozdíl od té starší na výběr. Dostupná antikoncepce, potraty a rozvody jsou dnes legislativně i společensky dostupné, což v minulých letech rozhodně nebylo.

Samozřejmě se najdou jedinci ze starší generace, kteří budou vykřikovat, že to tak rozhodně nebylo. Jenže možnost volby byla s postupující dobou dána i jim. Kolik lidí se rozvedlo na „stará kolena“ nebo začali žít odděleně? A kolik je dnes vlastně reálně hlídajících prarodičů?

Ano, jedna věc je, že se neustále posouvá věk odchodu do důchodu. Ale druhá věc je ta, že i starší generace po letech strávených v mizerných vztazích a otročení pro rodinu konečně dostala možnost volby - a dnes volí sebe. Místo hlídání vnoučat plánují dovolené, vzdělávají se, začínají s novými koníčky a investují čas do péče o sebe. Ne, není to špatně. Mají na to plné právo. Nemohou ale pak jedním dechem tvrdit, že mladší generace je líná. Když se sami distancují od své tradiční role prarodičů, jak mohou po svých dětech chtít, aby bez váhání přijaly roli rodičů?

Chtějí snad svým dětem podvědomě ukázat, jak to měli těžké a jak trpěli? Chtějí, aby se jim konečně dostalo uznání za léta dřiny a pocitu zadostiučinění? Pokud ano, je to špatně. Je to jen stále se opakující hra na kočku a myš, která má akorát jiné kulisy a modernější podmínky.

Teď si vezměte takového mladého člověka, který vyrůstal v sice kompletní, ale psychicky nestabilní rodině. Člověka, který vylétl z rodinného hnízda, zařídil si konečně život podle sebe, poučil se z příkladu svých rodičů či prarodičů, a dokonce si poléčil své vnitřní šrámy na duši a je spokojený. Co myslíte? Bude se vrhat do vztahů nebo do zakládání rodiny jen tak bezhlavě? Zvlášť když vidí, jak obrovským „problémem“ děti v dnešní společnosti jsou, a podvědomě nechce znovu zažívat tu napjatou atmosféru, kterou měl celá léta doma?

Aby budoucí dítě nebylo oním společenským „problémem“, bude se tento člověk snažit vytvořit takové podmínky, aby ho dopředu eliminoval. Místo hromadné dopravy si pořídí auto. Místo bytu v paneláku, kde je spousta sousedů, se bude snažit najít dům nebo byt, kde nebude snadným terčem pro stížnosti okolí - nejlépe vlastní dům se zahradou, kde si dítě bude moci hrát i s trochou toho dětského křiku. Bude se snažit žít v dostupné vzdálenosti dobrých školek a škol s příznivou otevírací dobou, nebo v místě, kde má možnost domluvit si placené hlídání, aby nemusel spoléhat na vlastní prarodiče.

Jenže tohle všechno něco stojí. Než toho člověk dosáhne, projde si kolečkem vzdělání, žebříčkem kariérních postupů i pádů a hledáním vhodného místa pro život, kde nebude nikoho obtěžovat. A najednou zjistí, že už vlastně není tak mladý, nebo že mu chybí vhodný partner.

A my se pak divíme, že mladá generace nemá děti? Vždyť takové materiální i psychické zabezpečení je běh na dlouhá léta. Pokud se budeme bavit čistě o věku, je sice skvělé, že je dnes dobře dostupná péče v oblasti umělého oplodnění. Ale pokud se budeme bavit o nalezení vhodného partnera, tam je to ještě na mnohem delší trať než samotné finanční zajištění rodiny.

V dnešní době se totiž chyby neodpouštějí. Nároky na partnera z obou stran, které mají eliminovat veškeré odstrašující příklady z minulosti, by se daly sepsat do nekonečné excelové tabulky. Tolerance a kompromisy z našeho světa sice nevymizely, ale mladá generace se jim teprve snaží naučit. A moc jí to nejde. To, co nám totiž starší generace vtloukala do hlavy jako „toleranci a kompromis“, byla v realitě spíše poddajnost a systémově nastavená pravidla bez jakýchkoli vlastních hranic.

Mladí lidé tak dnes často padají do druhého extrému - do nulové tolerance. Jejich „kompromisy“ ve finále nejsou kompromisy, ale pouhé vítězství jednoho nad druhým. Hledají dokonalost, která neexistuje, se strachem v zádech, že udělají chybu.

Nakonec to dopadá tak, že kvůli přehnané obezřetnosti udělají ještě více chyb, než kdyby to prostě jen zkusili a brali případný nezdar jako přirozenou součást života. Uniká jim základní věc: chybami se člověk opravdu učí a i ty špatné zkušenosti jsou prospěšné k utvoření vlastní identity a ujasnění si našich tužeb. Zná to snad každý - po něčem strašně prahnete, toužíte, a když to konečně získáte, zjistíte, že to vlastně není ono a nepatří to k vám. A naopak, někdy něco zkusíte naprosto impulzivně a zjistíte, že je to přesně to, co vám vyhovuje.

Samozřejmě že ve vztazích existují věci, přes které by neměl jet vlak - takzvané „red flags“ (varovné signály). Jenže v dnešní době je za takový varovný signál považováno tolik banalit, že o nějaké toleranci a kompromisu už nemůže být ani řeč.

S nástupem internetu a sociálních sítí se člověk dostal k tolika děsivým lidským příběhům, že je vystrašený na celý život dopředu. Říká si: „Co když se to stane i mně? Radši do toho vůbec nepůjdu.“ Všude na nás vyskakují případy domácího násilí, týrání, nevěr, podvodů a vykořisťování. Na druhou stranu nám tatáž média podsouvají iluzi naprosté dokonalosti. Ukazují nám, jak má „správný“ život vypadat, a my se pak bojíme jakkoli vybočit, abychom nebyli za exoty.

Sítěmi neustále létají banální, a přesto toxické debaty: jaký je ideální „body count“ (počet sexuálních partnerů), co už je přes čáru, zda vůbec existuje přátelství mezi mužem a ženou, jak má kdo vypadat, jak se prezentovat, co si oblékat a co ne, s kolika lidmi je v pořádku si psát a kdy už to zavání nevěrou… Mohla bych takhle vypisovat desítky dalších odstavců.

Nároky dnešní doby na partnerství už zkrátka nejsou jen o souhře dvou lidí, ale o souhře a schválení celého společenství. A my se stále divíme, jak to, že nevznikají partnerské vztahy, ze kterých by se mohly rodit děti? Starší generace to měla striktně a jednoduše dané. Mladší generace má sice svobodu volby, ale ta je svázaná tolika nároky, strachy z minulých zkušeností a touhou po společensky diktované dokonalosti, že najít partnera je dnes téměř nemožné.

Ať už doba postoupila jakkoli, jedna věc zůstává neměnná: ženy jsou hlavním tahounem porodnosti. V minulosti, ať už ženy chtěly, nebo ne, prostě rodily - ať už ze společenského donucení, nebo z vlastní vůle. Dnes už ale ženu nikdo k porodu nedonutí. Má možnost volby. A věřte mi, že ženy si dnes až moc dobře rozmýšlejí, zda do toho vůbec jít.

Protože bez ohledu na to, jak moc svět pokročil, těhotenství a porod jsou stále výhradně záležitostí ženy. S tím se pojí pracovní omezení v těhotenství, po porodu zase obrovský finanční výpadek a často i definitivně zaseknutý kariérní postup. O společenských nárocích na výchovu a s tím spojeném psychickém tlaku ani nemluvím. Dnes aby měl člověk na rodičovství snad vysokou školu.

Ironie dnešní doby je fascinující: cokoli jako matka uděláte, je špatně a všichni kolem by to udělali lépe (nejčastěji ti, co sami děti nemají). Kojení je sice strašně prospěšné, ale hlavně nekojte na veřejnosti a nekojte starší děti. Roďte děti, ale počítejte s tím, že nebudete mít práci, stanete se pro zaměstnavatele „problémovým prvkem“ a pro zbytek společnosti „vyžírkou na dávkách“. Takže žena, která by ty děti i lidsky chtěla, si to nakonec rozmyslí hned několikrát. Ví totiž, že většina té nejtěžší váhy stejně zůstane na jejích bedrech.

Ano, na zplození dítěte musí být dva. I když se systém snaží péči nějakým způsobem vyrovnat, moc se mu to nedaří. Jsou samozřejmě světlé výjimky z řad otců, kteří ke své partnerce a potomkovi přistupují zodpovědně, s láskou a pochopením. Těch je ale jako šafránu a všem takovým mužům patří všechna čest.

V běžné společnosti je ale realita mnohem drsnější. Jakmile se objeví sebemenší problém, celá idylka jde do háje. Pár se rozchází a začínají války bez špetky lásky, pochopení či zodpovědnosti. Jde jen o to, kdo vyhraje, kdo bude na koni a kdo toho druhého víc poníží. V drtivé většině případů dítě zůstane matce. Ano, ona to tak chtěla, ale to přece otce nezbavuje jeho dílu zodpovědnosti. Spousta mužů to ale vezme stylem: „Jde se dál, holt to nevyšlo, tak možná příště.“ Chtějí se starat jen o tu rodinu, kterou mají aktuálně u sebe doma. Jakmile spolu nežijí, smrskne se jejich otcovství na boj o co nejnižší výživné a na dělání naschválů, aby si utvrdili svou pozici a ukojili pocit vlastní ukřivděnosti. Málokterý partner (a platí to pro muže i ženy) dokáže chlapsky přiznat: „Podělal jsem to, nám dvěma to sice nevyšlo, ale pro to dítě zajistíme ten nejlepší možný život bez vinění a výčitek.“ Zase - všechna čest těm několika málo párům, které to dokážou.

Ženy, které nakonec zůstanou s dětmi samy, jsou v pasti (v některých případech samozřejmě i muži). Domoci se spravedlnosti je v našem státě téměř nemožné. Slovo „alimenty“ či „výživné“ funguje ve veřejném prostoru skoro jako synonymum pro vykořisťování toho druhého. Vymahatelnost je přitom nulová. Nepomáhá zabavování řidičských průkazů ani exekuce. A poté, co se zrušila možnost vězení za neplacení výživného, je situace ještě katastrofálnější.

Pokud se neplatič umí dobře otáčet, je pro systém prakticky nedotknutelný. Majetek přepíše na příbuzné, práci střídá tak rychle, že než k zaměstnavateli dorazí exekuční příkaz, už pracuje jinde, nebo roztáhne křídla v šedé ekonomice načerno. A soudy? Ty to často vezmou s grácií a výživné chudákovi ještě sníží, protože dotyčný přece „nemá ani na jídlo pro sebe“, natož aby posílal peníze na vlastní krev. Kdyby to ale bylo obráceně a rodič, který má dítě v přímé péči, neměl na jídlo, okamžitě ho řeší OSPOD a má na krku trestní stíhání za zanedbání péče. Pro druhého rodiče, který má posílat peníze, se nestane nic. Výmluvy, že nemohou najít práci, že mají novou rodinu nebo že se jim dítě odcizilo, procházejí u českých soudů jako nůž máslem.

Přitom možností, jak to řešit, je celá řada - to by ale někdo nahoře musel opravdu chtít. Zavřít dlužníka do vězení nic neřeší, dítě z toho peníze nemá. Ale nechat to plavat je stejný zločin. Co takhle zavést povinné veřejně prospěšné práce v oblastech státního sektoru, kde zoufale chybí lidé? Přidělit je všem těm, kteří se vymlouvají, že nemohou zavadit o práci. Dát jim nízkou hodinovou mzdu - řekněme 80 korun na hodinu při 40 hodinách týdně - s tím, že přesně 50 % půjde automaticky na účet dítěte a zbylých 40 korun dostanou do kapsy. Bez možnosti pracovat načerno a zneužívat sociální dávky. To byste viděli, jak rychle by si tito lidé normální legální zaměstnání našli! Stát by získal levnou pracovní sílu a platební morálka ohledně výživného by se celostátně zvedla o stovky procent.

Jenže v dnešní době je to jen utopické sci-fi.

Tak proč by si mladé ženy měly v dnešní době dobrovolně volit mateřství, když jsou od momentu početí v převážné většině fatálně závislé - buď na partnerovi, nebo na nefunkčním systému? Partnera si sice žena může vybrat dobrého (i když to trvá sakra dlouho), ale systém sama nezmění a zastání v něm nemá. Ani v pracovní sféře v podobě flexibilních zkrácených úvazků a práce z domova, ani ve státních zařízeních v podobě dostupných jeslí a školek, a už vůbec ne v právní ochraně a vymahatelnosti práva.

Aby žena do mateřství investovala své tělo, čas a kariéru, potřebuje mít jistotu, že i kdyby s partnerem šlápla vedle a zůstala sama, stát ji podrží a ona to důstojně zvládne. Dokud toto společenské a právní zastání ženy mít nebudou, prázdné porodnice se rázem nenaplní.

U mužů je to v podstatě stejná hra, jen s trochu jinými kulisami. Když vidím, kolik nároků je na ně dnes kladeno a co všechno se od nich vyžaduje, vůbec se nedivím, že raději potomka nechtějí, nebo s tím přinejmenším otálejí. Počínaje stoprocentním finančním a materiálním zabezpečením přes složité hledání té pravé, kompatibilní partnerky až po snahu udržet si v tom všem vlastní duševní pohodu. A když to nakonec neklapne, mají oprávněný strach, že jim nezbude vůbec nic - ani rodina, ani peníze.

A my se stále dokola divíme, že porodnost klesá? Srovnávat melancholicky doby minulé s dneškem nemá vůbec smysl. I starší generace se vyvinula a dostala možnosti, které pro ni byly dříve nevídané. Rozdíly jsou znatelné na první pohled. Technické zabezpečení při péči o děti se zlepšilo několikanásobně a moderní vymoženosti jsou jednoznačně plus. Vztahy dostaly více svobody. Tam, kde dříve fungovalo společenské „musí se“, je dnes prostor pro hlubší, promyšlené vztahy - byť s rizikem, že člověk nakonec zvolí život bez partnera.

Jenže nároky, ať už naše vlastní, nebo ty uměle vytvořené společností, jsou extrémně vysoké. Zatímco dříve dítě odjezdilo dětství na zadních sedačkách bez pásů, dnes vás jen základní bezpečná výbava v podobě autosedaček vyjde na tisíce korun. Domovy, které dříve lidé sdíleli mezigeneračně a mačkali se v malých prostorách, už dnes nepřicházejí v úvahu. A to jak pro mladou, tak pro starší generaci. Nikdo už nechce dobrovolně sdílet společný prostor a nechat do sebe narážet mezigenerační traumata. A nikdo jim to nemůže mít za zlé, svobodně si to zvolily obě strany.

Změnily se i nároky na samotnou výchovu. Dříve bylo naprosto běžné, že děti byly od rána do setmění samy venku. Dnes je to vnímáno skoro jako zanedbání péče, jako by to byl opuštěný samorost, o kterého se nikdo nestará. Všechna ta omezení, nařízení, tabulky, pravidla a povinnosti zkrátka úplně zastínily obyčejný selský rozum - tedy mít a vychovávat děti jednoduše z lásky a s láskou.

Není divu, že se v tom člověk rychle zamotá. V myšlenkách si vytvoří takový guláš a následný strach, že do toho raději vůbec nejde. Raději bude studovat na raketového inženýra a žít život svobodného člověka bez všech těch nesplnitelných nároků, které moderní rodičovství vyžaduje.

I mně, když jsem zjistila, že čekám čtvrtého potomka, bleskla hlavou jako první věc: Zvládnu to vůbec? Ne „zvládneme to my“ jako partnerská dvojice, ale jestli to v krizové situaci zvládnu já sama. I když je můj partner skvělý, život vás naučí, že nikdy nevíte, co se může stát. V jedné vteřině mi hlavou proběhly všechny ty věci ohledně práce, hlídání, bydlení, výbavy, nároků na výchovu, moderních trendů i požadavků. Vzpomněla jsem si na ty oči v sloup, opovrhující pohledy okolí, nemístné poznámky a nevyžádané rady.

Člověk na to zkrátka musí být psychicky neuvěřitelně připravený. Realita se dnes mění z minuty na minutu, ale stabilní psychiku si budujete roky. Musíte předvídat i nepředvídatelné, jedině pak vás život nezaskočí a vy můžete jednat s klidem. Nehroutit se a přijmout věci tak, jak leží a běží. Já to přijala i se všemi pomyslnými křížky. Bylo to mé svobodné rozhodnutí a jsem připravená tomu čelit - i kdybych na to měla zůstat sama.

Je tedy ta mladší generace opravdu tak líná a pohodlná na to mít děti? Nebo si to na rozdíl od generací předchozích prostě jen dokáže racionálně spočítat a několikrát promyslet, než do toho skočí? Mají možnost volby, kterou jejich rodiče neměli. Zároveň je ale na ně kladen tak obrovský tlak, ať už finanční, nebo výchovný, že se možná jen snaží udělat všechno až příliš správně. Čas přitom neúprosně běží a jednoho dne může být pozdě.

Možná ten vyměřený čas zkrátka vyčerpají honbou za dokonalostí, která neexistuje, a ochromí je strach z udělání chyby - přitom právě chyby by je v životě posunuly dál. Možná to není dobou, leností ani pohodlností. Možná je to jen racionální volba nedělat si život složitější, než už beztak je. Ne každý je na takový tlak připravený. A je vlastně dobře, pokud lidé cítí, že by ten sociální a finanční pres neustáli, že se do rodičovství nepouštějí jenom proto, „že by se to mělo“, za cenu vlastního totálního vyhoření.