Vymíráme, protože už hoříme: debata o porodnosti míjí svět, do kterého se děti rodí

Česko se v týdnu, kdy země pod nohama doslova hoří vedrem, znovu ptá, proč že se to nerodí ty děti.

Ta otázka plní veřejný prostor, který jsme za notné pomoci developerského apetitu a politické krátkozrakosti proměnili za poslední století ve smrtící tepelnou past.

Už to ani nečtete, protože je to pořád dokola? Já se ani nedivím. Rodí - nerodí, co na tom asi změníme, že? Raději si přečtěte tu o Francouzovi, co smaží vejce na parapetu za oknem…

Po dalším kompilátu, který v rámci marketingu špatných zpráv roztáčí tachometry sledovanosti ohranou otázkou, jak rozrodit zoomery a zoomerky, si žáhu zchladíte maximálně v nákupáku nebo v nějakém korporátním mauzoleu.

Venku totiž není kam jít.

Veřejný prostor, který by měl přinášet úlevu ji nedodá. Nikdo ho neplánoval pro svět opakovaných vln veder. Domyslel ho nanejvýš na primitivní horizont klimatizace, která chladí uvnitř a odpadním teplem dál přihřívá město.

A tím bychom, co se týče plánu na boj s vedrem v Praze, byli skoro hotovi.

Pardon. Omlouvám se. Na více než milion lidí tu máme ještě sedmačtyřicet mlžítek a čtyři kohoutky s pitnou vodou, tak zase abych pražským urbanistům nekřivdila.

Půda se drolí. V krakélách suché prsti se sotva drží plazivý pýr. Meteorologové vydávají purpurové výstrahy, požární riziko roste, město se rozpéká a vytváří své vlastní masochistické výhně. Supertropické noci nepřinášejí úlevu nikomu - natož přehřátým dětem, seniorům, těhotným a nemocným.

Krčíme se v zákopech první linie klimatické reality dalšího nejteplejšího roku v historii a statečně se tváříme, že se vlastně nic tak zvláštního neděje.

Hned jak bude v úterý po všem, zatočíme volanty, hrdě zakřičíme, že bude líp, dál se vydáme hledat třídní a jiné nepřátele a odmítneme se dívat dál než na konec dalšího účetního období.

Hlavně se teď pár dní nedívat na teploměr. To zvládneme, ne?

Nové technologie problém přece vyřeší, aniž bychom museli měnit způsob života! Vždyť máme udržitelné cíle a kapitalismus se zelená od kotníků nahoru!

Však po vlně se budem zase tvářit, že je to demokracie ve své nejlepší zralosti, když v naší zemi uvařené historickými vedry sedí u kormidla životního prostředí motorista slibující prolévat zelenou krev a dávat realitě klimatické změny i jejímu popírání stejně dlouhý mikrofon.

Co na tom, že klimatickou politiku spoluurčují lidé, kteří klimatickou krizi roky zlehčují, relativizují nebo rovnou popírají - ze stínu zase vylezou zástupy proklamující, že buď budeme chránit ekonomiku, nebo životní prostředí, protože obojí prý nejde. A my, prostý plebs, srazíme paty a dál budeme držet hubu a krok, protože těžko kousat do ruky, která živí, že.

Rtuť spadne pod 30 a vrátíme se do arény.

Hlavně se nedívat na statistiky hovořící o tom, jak meziročně zase zbohatli nejbohatší a zchudli nejchudší.

Nedívat se na ženy, které už nemají z čeho brát.

Nedívat se na rodiny, které to lepí s Jendou od výplaty k výplatě.

Nedívat se na děti, kterým předáváme svět, o jehož rozpadu zavile vedeme kulturní války místo toho, abychom ho začali fofrem zgruntu spravovat.

Nebojme se toho. Vjeďme do toho terénu buldozerem necitlivosti a donekonečna opakujme tu stupidní a nepatřičnou otázku:

Proč lidé nechtějí mít děti?

Hmm.

Možná by lidé děti i chtěli. Možná chtějí vztahy, rodinu, domov, smysl…budoucnost.

Jenže zároveň vidí, že svět, do kterého by děti přivedli, je čím dál méně obyvatelný - a to jak klimaticky, tak sociálně, ekonomicky i psychicky. A kapela hrající na palubě potápějícího se Titaniku k tomu drhne vrzavé staccato ohrané výhrady o pohodlnosti, lenosti a křehkosti nastupující generace.

Ti lidé ale nejsou pohodlní.

Jsou jenom dobře informovaní.

Včera, s nohama v kýblu vody šmrncnuté octem, jsem za bezesné noci četla text, který mi podhodil úlisný algoritmus podbízející mi cokoliv, co zavání tématem porodní péče, rovnosti a ženských práv.

Ten text se ptal, zda „vymíráme, abychom nevyhořeli“.

V tom temném dusnu jsem po přečtení pátrala v diskuzi u článku po odpovědi. Až s detektivní pečlivostí jsem si počítala scóre u jednotlivých argumentů. Asi rozumím tomu, proč s mnohými zarezonoval.

Sáhl totiž na obnažený nerv.

Na nahromaděnou únavu sevřenou v pěsti má dáti–dal všednodennosti. Brnknul lidem na napruženou strunu pocitu, že rodičovství už není jen implicitně očekávaná životní etapa, ale zkouška odolnosti, peněz, vztahu, psychiky, těla, kariéry, trpělivosti - a ponejvíc schopnosti ustát káravý, neustále hodnotící společenský dohled.

Jenže u pocitu se nesmíme zastavit.

Protože nehoří jen rodiče.

Hoří celý rámec, do kterého se děti mají rodit.

Sevření v čtyřletém rytmu předvolebního marketingu chodíme jak pešek kolem dokola a plácáme požáry dekou. Hoří klima. Hoří bydlení, zdravotnictví, školství. Hoří duševní zdraví dětí i dospělých. Hoří mezilidské vztahy a s nimi i důvěra v instituce. Hoří schopnost státu plánovat dál než do další tiskovky, dalšího rozpočtového roku a dalšího volebního období.

Každé čtyři roky přijdou nové slogany, nové kulturní války, nové sliby o rodině, nové moralizování žen a nové odsouvání všeho, co vyžaduje dlouhodobou, nudnou, institucionální práci.

A tak se pořád začíná znovu.

Strategie se píší, ale neimplementují. Supernovy komisí a výborů žijí své jepičí životy. Data existují, ale nejsou politicky pohodlná ani levým, ani pravým. Experti mluví, ale slyšet jsou ti, kdo nabídnou jednodušší větu: to za našich časů se to zvládalo.

Jenže svět, který se mění klimaticky, demograficky a sociálně najednou, se nedá řídit ohmatanou umakartovou vzpomínkou na „naše časy“.

Naše časy skončily.

Otázka je, jestli jsme schopni postavit nové.

Do toho lidé z forbíny oligarchie mravoučně vzkazují porobenému lidu: mějte děti, vypněte mozek, uskromněte se - však i morčata mají mladé v krabici od bot.

Ale děti nejsou řádek do rozpočtové tabulky odboru důchodového zabezpečení ministerstva práce.

Tloukli jsme dlouhé dekády do lidí horem dolem vzorce o tom, jak vypadá úspěch, jak jednají zodpovědní dospělí a co znamená „dobře si zařídit život“. Kázali jim o udržitelnosti, zatímco jsme projedli jejich důchody a když nakonec, umasírovaní všemi těmi narativy, uposlechli a udělali přesně to, co jsme jim ve své tupé nadutosti předali jako jedinou generační moudrost, tak se divíme?

Divíme se tomu, že nemají děti?

Husákovy děti, mileniálové, boomeři, rozhlédli jste se naposled kolem sebe dál než na svůj dvorek?

Já ano.

Mám tři děti a stydím se každý den. Dny s běžnými teplotami nevyjímaje.

Stydím se, že nejsme ochotni nahlas říct: prožrali, propili a prohýřili jsme našim dětem budoucnost a malicherně se tu teď handrkujeme o drobky procent valorizace našich bájných mrzkých důchodů, ve kterých marodní a vyčerpaní strávíme několik desetiletí. Ještě máme být povděční moderní medicíně, že je z našich kapitalismem vyštavených těl vydyndala.

Jsme schopní vlastnit tu škodu, která za naší směny tady na Zemi vznikla?

Jsme schopní sebereflexivně kleknout na kolena a prosit naše děti za odpuštění místo nabubřelých žvástů o vděčnosti a jiných sebeklamech, kterými se utěšujeme?

Chtít po nové generaci, aby rodila otroky systému, který už ani s cukrem a bičem neudrží při životě iluzi, že chrámy konzumu, povrchní cingrlátka sociálních sítí vstřikující FOMO rovnou do žíly a líbivé nepotřebnosti jsou smyslem života, je chucpe.

Děti se nerodí do abstraktního národa.

Rodí se do bytů, které nejdou nikdy zaplatit z normální práce. Do měst, kde v létě nejde dýchat, protože jsme zaprodali každý kousek zeleně za výstavbu dalších betonových králíkáren pro korporátní proléty. Do porodnic, kde ženy často musí bojovat o respekt ke svým přáním. Do pracovního trhu, který mateřství tvrdě trestá. Do společnosti, která rodiče ostrakizuje a vytěsňuje rodičovství do mezery mezi příchodem ze směny a půlnočním upadnutím do bezvědomí. Do politické reality, která neumí plánovat péči o svůj vlastní lid, ale umí jej nadutě moralizovat.

Jestli opravdu chceme mluvit o porodnosti, musíme přestat mluvit jen o tom, co mají udělat ženy, muži, rodiny.

Musíme začít mluvit o tom, že aktuální nastavení světa je prostě nežitelné.

Lidé nemají děti do statistik.

Mají je do světa.

A když svět hoří, není divné, že váhají.

Divné je, že se pořád tváříme tak překvapeně.

__________________________________________________

Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.