Článek
Blížící se komunální a senátní volby rozpumpovaly i náměstí našeho dvojměstí.
Předvolební vozy se vměstnaly mezi omšelé slunečníky hadrářů, bedýnky malopěstitelů, buřtaře a vůni kuřat z pippigrilu. Až náměstí osiří, zbude na dlažbě mastný flek a kolem přetékajících košů vydechlé dušičky balónků levých i pravých stran. Podzimní sluníčko zatím ladí oranžovou barvu tchánových dýní a světští chystají atrakce na Svatováclavské slavnosti.
Docela pěkný den na to, že hodiny posledního soudu letos ukazují 85 sekund před půlnocí.
Homo sapiens sapiens. Tolik rozumu v názvu! A já tu stojím mezi dýněmi a spoléhám na to, že až bude vážně zle, tak to přece poznám.
Poznám?
Konec světa by se měl oznamovat s úsměvem.
Jinak kazí atmosféru.
Přesně takový pocit ve mně zanechal film Don’t Look Up, česky K zemi hleď! Dva astronomové zjistí, že k Zemi míří kometa, a pokoušejí se varovat lidstvo. Lidstvo má ovšem právě něco jiného na starosti.
Na tom filmu neděsí jen lidská hloupost. Děsí ta zaměstnanost. Jak si všichni hlídají kariéry, sledovanost, zisk. Jak se marně pinoží! Každý má ze svého pohledu dobrý důvod řešit právě jenom to svoje. Jenže zatímco se snaží, aby věci dopadly co nejlépe pro ně samotné, společně přispívají ke katastrofě.
V tomhle příběhu nikdo z nich nemusí ráno vstávat s předsevzetím zničit svět. Stačí, že nechce ohrozit vlastní postavení nebo propásnout pro sebe jedinečnou příležitost.
Sedím před obrazovkou, smích mi postupně tvrdne v koutcích úst a přemýšlím, proč mi to celé připadá tak povědomé.
Na pohovce jsem prozíravá až běda
Při sledování se samozřejmě zařadím mezi ty rozumné - jak jinak, že?
Já bych přece poslouchala. Já bych přece pochopila, že tohle není chvíle na uklidňování. Na mě by si v posledních dnech lidstva nepřišli!
Sedím na pohovce s miskou popcornu v klíně, dmu se pýchou a připisuji si zásluhy za to, že jsem si všimla režisérem naplánovaného děje. Mimo film takovou výhodu ale nemám. Neznáme konec příběhu, který žijeme. Zprávy ze světa přicházejí po kouskách a v proměnlivé kvalitě. Info a dezinfo se do sebe vpíjejí jak ocet a voda. Něčemu z toho přes své dvě vysoké školy nerozumím a u něčeho ani nevím, na co se zeptat a koho.
Do toho mám dvě práce, aby na konci měsíce sedělo má dáti-dal, rodinu, která se snaží rozchodit život s vážnou nemocí, a několik zahnívajících pracovních e-mailů, na které jsem ještě neodpověděla. Taky se evidentně pinožím. Žádná z těch věcí není vymyšlená. Opravdu je přece potřeba je udělat, nebo snad ne?
Snadno si představím nebezpečí, které přeruší běžný život. Něco bouchne, rozezní se siréna, program se násilím změní. O dost hůř se mi přemýšlí o nebezpečí, kterému běžný život prostě uvolní trochu místa. Život se pošoupne a hrozba se najednou vejde mezi pracovní schůzku a nákup. Sice člověka na chvíli vyděsí, ale potom musí ustoupit něčemu, co potřebuje pozornost právě teď.
Dokud se pořád dá normálně fungovat, situace ještě nemůže být tak vážná, ne?
Není to prostě možné neustále se bát, co bude. Nejde to. Nemůžu se zabývat vším. Duševní zdraví mám jenom jedno. Potřebuji občas odložit telefon a pustit si něco, u čeho mě zajímá jen to, jestli si ti dva konečně dají pusu.
Jen bych si chtěla pohlídat okamžik, kdy se moje „teď na to nemám sílu“ začne pozvolna měnit v chlácholení „ono to snad nebude tak vážné“.
To první je zpráva o mně a mých kapacitách. To druhé už je tvrzení o světě. A na to nestačí, že by se mi takový svět líbil o mnoho víc.
A pak je tu ještě jedna nepříjemnost. I kdybych problém rozpoznala úplně správně, zbývá otázka, co bych potom s takovou informací dělala.
Nemyslím s kometou blížící se závratnou rychlostí k Zemi. Na tu nemám vhodné nářadí.
Myslím třeba večer, kdy nám zhasne celé sídliště.
A nebude to proto, že už jdeme spát.
Já mám obavy. Oni mají kotlík a centrálu
Jdu se z toho vyvětrat. Se zubatou za krkem mi nejde práce od ruky. Na procházce kolem Labe míjím malé skupinky rybářů a začínám přehodnocovat svoje společenské vazby.
Stany, vybavené obytňáky, soláry, dieselcentrály, vařiče, plynové bomby, kotlíky, provazy, nářadí. Zázemí, vedle kterého si člověk začne připadat nedostatečně připravený i na vlastní cestu domů.
Spočinu na chvíli očima na svých ochozených keckách a říkám si, že kdyby nastala zombie apokalypsa, tak bych nejspíš ze všeho nejdřív zjistila, že na prchání před davem nemrtvých nemám vůbec vhodné boty…
Dělám si mentální poznámku BOTY a šlapu dál. To je aspoň položka, se kterou se dá něco dělat.
Přemýšlím, že tihle lidé sem nepřijeli se svými pruty čekat na konec světa. Přijeli na ryby. Věci kolem sebe mají proto, že je používají. Není to nedotknutelná krabice nadepsaná PRO PŘÍPAD NOUZE, kolem které člověk opatrně chodí, aby nenarušil pečlivě vybudovanou připravenost.
Je to jejich vybavení na volný čas.
A i když je jak vystřižené z prepperského sklepa, zjevně jim ten volný čas nekazí.
Větrám ze sebe krok za krokem tu netflixovskou etudu o událostech posledních dní lidstva a přemýšlím, kolik nepříjemných věcí si člověk musí připustit, aby se podle nich začal reálně zařizovat. Míjím další a další lidi, kteří si část praktických zkušeností pořídili prostě proto, že chtěli být venku a užívat si svoje hobby.
Nemuseli se k nim protrápit přes tři katastrofické scénáře. Bavilo je to.
Nemám samozřejmě tušení, jak by každý z nich zvládl skutečnou krizi. Z počtu krabic v kufru auta se povaha člověka vyčíst nedá, to je jasné. Ale ty věci kolem rybářských hloučků lebedících si podél břehu nejsou jen nakoupené. Jsou používané.
Člověk zjistí, co mu funguje. Co se mu rozbilo. Co příště nemá zapomenout. Něco se naučí od ostatních, něco po vlastním nepříjemném pokusu. A příště už nezačíná od nuly.
Docela osvobozující, že se tohle všechno může dít během hezkého víkendu a ne za zvuku leteckého poplachu, ne?
Žádné slavnostní rozhodnutí, že ode dneška budu připravená. Žádný závazek přestat se těšit ze života, protože by jednou mohl být o dost méně pohodlný.
A kdyby nakonec žádná mimořádná událost nepřišla?
Pořád byli na rybách a užívali života.
Je to totiž taková civilní ochrana po česku. Člověk chtěl původně jen v klidu chytat ryby a uvařit si kafe - a cestou se naučil obstarat si pár základních věcí i bez domácí zásuvky.
Domácnost mám pod kontrolou. Dokud funguje
Koukám na ta různá řešení. Soláry, centrály, baterie. Zkouším si představit naši domácnost při delším výpadku proudu.
Nejdřív několikrát zmáčknu vypínač, protože třeba napotřetí elektřina pochopí, že to myslím vážně. Potom omačkám dva tři další. Kouknu z okna. Pouliční lampy taky nesvítí. Tak sáhnu po telefonu. Zjistit, co se děje. Posvítit si. Někomu zavolat, jestli je taky potmě.
Tři důležité funkce, jeden přístroj a tolik procent baterie, kolik mu zůstalo po odpoledním sledování bídy světa.
„Kde máme baterku?“
„V mobilu.“
Výborně. To jsme na chvíli vyřešili.
Tak teď ještě večeři. Ve spíži balíček špaget, v koupelně zásoba papíru nejvíc tak na tři dny, zaprášený balík pitné vody se taky hodí.
Špagety jsou přece jídlo. Jenže ještě ne večeře. Chtějí vodu a energii na vaření a ve tmě nemám žádný plán, jak z tvrdých nudlí udělat pokrm. Při běžném nákupu se na ně ovšem nedívám jako na úkol, ke kterému budu potřebovat několik fungujících služeb. Jsou to prostě špagety a basta fidli.
Ooo jak se moje představa soběstačnosti naivně opírá o větu nějak se to zařídí, nějak bylo, nějak bude!
Něco koupím. Něco objednám. Někam zavolám.
Kolik lidí, zařízení a služeb se mi vejde do slova nějak…
V normálním provozu na tom není nic špatného. Nechci se vzdát vodovodu, splachování, obchodu ani rozvážky jen proto, abych měla lepší pocit z vlastní zdatnosti.
Pohled na řeku a její skalní fanoušky mě konejší. Není nutné si vybírat mezi dvěma extrémy: tvářit se, že všechno poběží navždy, nebo začít sjíždět prepperské weby a nakupovat vybavení pro konec civilizace.
Existuje i docela obyčejná možnost. Něco doma mít, vědět kde, umět to použít a nezkoušet to poprvé až ve chvíli, kdy hergot potřebujete, aby to fungovalo. Jo a hodně pomáhá domluvit se s ostatními.
Na tržišti mě ta pohoda trochu znejistila, film mě dorazil a u řeky mi naštěstí došlo, že pohoda a připravenost se nemusejí vylučovat.
Já si taky uložím do trezoru podzimních vzpomínek tchánovy dýně, snaživé sluníčko a radost z úplně obyčejných věcí. Jen příště místo další hodiny přemýšlení, co všechno by se mohlo stát, někoho vytáhnu ven.
Takže: máte kamaráda rybáře? Hýčkejte si ho. Třeba vás něco naučí ještě dlouho předtím, než to budete potřebovat.
A tím hýčkáním nemyslím připsat si kamarádovu centrálu do vlastního krizového plánu a zapomenout mu to bezva rozhodnutí oznámit. Občas s ním někam vyražte, nechte si něco ukázat a přiložte ruku k dílu. Jinak jen přesuneme staré známé pohodlné „nějak se to zařídí“ z rozvážkové aplikace na člověka s kotlíkem a solárem.
A slibme si, že tu opravdovou baterku najdeme ještě za světla.
__________________________________________________
Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.
__________________________________________________
