Hlavní obsah

Podívejte se do Afghánistánu. A pak si stěžujte

Foto: Lenka Laubrová Žirovnická, Chat GPT 5.4

V Afghánistánu ženy umírají cestou do porodnice. Jiné tam navzdory zákazům studují a budují porodní centra. A u nás se jejich utrpením argumentuje, proč už nemáme nic zlepšovat. Jenže z Afghánistánu jsem si odnesla úplně jiné poučení.

Článek

Nasimě bylo třicet let.

Měla dvě děti a žila v odlehlé vesnici v afghánské provincii Dáikundí. Počítala s tím, že porodí doma, jako minule i předminule. Porod ale nepostupoval, a tak se po dvou dnech zhoršujících se bolestí její rodina rozhodla odvézt ji do nejbližšího zdravotnického zařízení.

Tam jí naměřili nebezpečně vysoký krevní tlak, možný příznak preeklampsie. Vybavení potřebné k odpovídající péči však neměli, tak ji poslali do nemocnice ve městě Nílí vzdálené další tři hodiny jízdy.

Nasima tam nedojela. Zemřela v autě a s ní i její nenarozené dítě.

Dva světy v jednom notebooku

Její příběh letos v červenci zdokumentovaly afghánské novinářky pro server openDemocracy. Četla jsem ho jako podklad ke studiu. Jsem v posledním ročníku oboru Global Maternal Health na City St George's University v Londýně a mateřská úmrtnost je pro mě denní chléb i zákusek. Tabulky, grafy, preventabilní příčiny, modely zdravotnických systémů, zavádění účinných opatření a změny porodní péče.

Jenže mé spolužačky ji znají i jinak než jen z tabulek.

Jsme rozeseté po celém světě a každá si do seminářů nosí svůj kus reality. Jedna z nich strávila celou svou profesní praxi v Afghánistánu.

Viděla ženy sedící dlouhé hodiny v čekárnách s odumřelým plodem částečně vypuzeným z těla. Viděla krvácení, která nekončila záchranou matky. Držela za ruku ženu, která zemřela dříve, než její mužští příbuzní rozhodli, jestli jí dovolí císařský řez. Byla svědkem takových nespravedlností, že o nich po nocích se slzami vyprávěla své mentorce vzdálené tisíce kilometrů. Ne proto, že by nevěděla, jak pomoci. Ale protože někdy prostě nebylo čím.

Zavřu přednášku. V rámci psychohygieny a zavedené prokrastinační strategie účinně mi bránící dopsat dizertaci otevřu diskusi pod jedním ze svých článků o české porodní péči a tam čtu:

„Podívejte se do Afghánistánu. A pak si stěžujte.“

Žiju tak trochu rozpolcená. Život vmáčknutý do jednoho notebooku, procházím se mezi dvěma světy. V jednom okně ženy umírají cestou do nemocnice a ve druhém mi někdo vysvětluje, že právě kvůli nim by české ženy měly držet ústa a krok.

Co tyhle dva světy vlastně spojuje?

Pokrok bez pojistky

Afghánistán byl pro rodící ženy nebezpečný dávno před návratem Tálibánu. Desetiletí válek, chudoba, nedostatečná infrastruktura, odlehlé vesnice bez dostupné zdravotní péče. Práva žen dlouhodobě na úrovni někde mezi psem a tažnou mulou - postavení, které jim často nedávalo možnost rozhodovat ani o základních věcech vlastního života.

Přesto se tam během prvních dvou desetiletí tohoto století podařilo něco ohromného. Přibývalo zdravotnických zařízení, vzdělávaly se lékařky a porodní asistentky, péče se dostávala i do oblastí, kde předtím prakticky neexistovala.

V roce 2000 tam podle odhadů Světové zdravotnické organizace připadalo na 100 000 živě narozených dětí 1 372 úmrtí matek. V roce 2023 jich bylo 521. Pořád astronomické číslo, zvlášť když si uvědomíme, že u nás jsou to tři. Jenže pro Afghánistán to znamenalo pokles o 62 procent. Za tím rozdílem jsou tisíce žen, které přežily, a tisíce dětí, které nemusely vyrůstat bez mámy.

Jenže pokrok nemá žádnou pojistku proti zpátečce.

Od návratu Tálibánu k moci v srpnu 2021 se Afghánkám zavírají jedny dveře za druhými. Dívky nesmějí pokračovat ve škole po šesté třídě, ženy studovat na univerzitách. Na veřejnost nesmí vyjít samy a jejich hlas nesmí být slyšet. Snahy žen ubránit svá lidská práva byly krvavě a surově potlačeny. Ženy byly v ulicích rozprášeny vodními děly, střelbou do vzduchu, pochytány, uvězněny, mučeny a sexuálně týrány. V prosinci 2024 jako poslední hřebíček do rakve vzdělávání ve zdravotní péči přišel zákaz i pro zdravotnické instituty, včetně ošetřovatelství a porodní asistence.

Zkouším si představit tu absurditu, ale nemám na to aparát. Žilami mi koluje zlost. Mohu si tisíckrát opakovat všechno, co jsem se naučila o kulturních rozdílech, intersekcionalitě a historických souvislostech. Mohu se snažit pochopit, jak svět nechal celou zemi napospas náboženským fanatikům. Jenže pochopení příčin není omluvou následků. A ve mně to nevzbuzuje ani špetku smíření. Jen další a další zlost.

V zemi, která zoufale potřebuje porodní asistentky a lékařky, zakážete ženám tyhle profese studovat? A současně v řadě oblastí omezíte jejich možnost nechat se vyšetřit mužským zdravotníkem?

Nehorázný útok na ženy. Že jde ve dvacátém prvním století odstavit polovinu populace od základní zdravotní péče, a to za odvráceného zraku mezinárodního společenství, bych ještě nedávno nevěřila. Tálibán má na zabíjení nejmodernější techniku a na ženy pravidla, za která by se styděl i středověk. A tak v roce 2026 musí žena na cestu k lékaři sehnat mužský doprovod, takzvaného mahrama. Krvácení počká, až se najde strýc, bratr, bratranec. Zprávy OSN popisují případy, kdy ženy bez doprovodu do zdravotnického zařízení vůbec nepustili.

Žena tedy může akutně krvácet, může potřebovat okamžitou pomoc, ale o tom, jestli ji dostane, nerozhoduje její zdravotní stav. Rozhodují o tom také pravidla, která nemají s medicínou pranic společného.

A zákaz vzdělávání zdravotnic bude mít následky ještě dlouho poté, co se zavřely poslední učebny. Lékařky a porodní asistentky, které už kvalifikaci mají, zatím pracovat smějí, byť pod řadou drakonických omezení. Jenže některé odcházejí ze země, jiné z profese. Další postupně zestárnou a odejdou do důchodu. A kdo přijde na jejich místo, když novým generacím žen zakážete se tyto profese vůbec naučit?

V roce 2025 navíc přišly obří a nečekané škrty zahraniční pomoci - Spojené státy ukončily velkou část financování. Stovky zdravotnických zařízení zavřely. Mezi nimi i malá venkovská střediska, kde mnohdy sloužila jediná porodní asistentka široko daleko. Právě taková zařízení mohla ženám, jako byla Nasima, poskytnout pomoc dřív, než bylo pozdě.

Žena, která právě rodí, si nevybírá, jestli jí víc uškodil Tálibán, chudoba, nebo cizí rozpočet. Potřebuje pomoc. Teď.

Učit se potají

Afghánské ženy přitom navzdory představám mnohých nesedí se založenýma rukama a nečekají, až je někdo zachrání.

Letos v září popsal odborný časopis The BMJ, jak bez ohledu na zákazy pokračují ve zdravotnickém vzdělávání prostřednictvím online programů a utajených škol. Je jich nejméně sedm tisíc.

Některé už měly za sebou roky studia, když jim stát cestu ke vzdělání zavřel. Dnes se učí bez záruky, že jim někdo uzná diplom, a bez jistoty, že budou moci svou profesi vykonávat. Přesto pokračují.

A aby těch paradoxů nebylo málo, v Afghánistánu se navzdory všemu podařilo vybudovat také tři porodní centra vedená porodními asistentkami. První vzniklo v Kábulu v roce 2021, pouhý měsíc před návratem Tálibánu k moci. Po změně režimu se provoz načas zastavil, ale Afghánská asociace porodních asistentek dokázala vyjednat jeho obnovení. A nejen to. Přibyla další dvě centra.

Dnes fungují dvě v Kábulu a jedno v provincii Lógar, všechna v rámci veřejných nemocnic. Péči v nich vedou porodní asistentky, které samostatně pečují o ženy s nekomplikovaným těhotenstvím a porodem, a pokud nastanou komplikace, předávají je lékařům. Nejde jen o bezpečné porody. Centra obstojí i ve srovnání s evropskými standardy pro porodní domy a centra - staví na důstojnosti, respektu, kontinuitě péče a možnosti žen podílet se na rozhodování.

Má kolegyně z Asociace pro porodní domy a centra (APODAC) byla letos v Lisabonu na konferenci Mezinárodní konfederace porodních asistentek (ICM). Byla tam skvělá prezentace, která ukazovala, že tato tři centra společně pomáhají přivést na svět přibližně 600 dětí měsíčně a poskytují péči více než dvěma tisícům žen a rodin. Na rozvoji těchto úspěšných center se podílela také moje vlastní univerzita. Článek o nich koprodukovala přímo doktorka Lucia Rocca-Ihenacho, ředitelka programu Global Maternal Health, který studuji a zakladatelka Midwifery Unit Network - Evropské sítě porodních center. Pomáhali tam vytvářet standardy péče, hodnoticí nástroje a vzdělávání porodních asistentek.

Zatímco já v Londýně studuji, jak by měla vypadat kvalitní a respektující porodní péče, afghánské porodní asistentky ji v nesrovnatelně těžších podmínkách skutečně budují a žijí. A musí přitom vyjednávat o samotné možnosti svou práci vykonávat.

A teď si to srovnejte. V Afghánistánu, kde ženy nesmějí studovat porodní asistenci a někde se bez mužského doprovodu nedostanou ani k lékaři, fungují tři porodní centra vedená porodními asistentkami. V Česku máme svobodu studovat, pracovat i do krve se hádat v internetových diskusích. Máme i centra porodní asistence, jen v žádném z nich zatím porodní asistentky nemají takovou profesní autonomii. A na první skutečný porodní dům pořád čekáme.

Přitom nám v jeho vzniku nebrání žádný Tálibán. Úplně si vystačíme sami. S naším věčným „u nás to nejde“.

Nechci z těch tří center dělat pohádku s dobrým koncem. Jsou závislá na financování, zápasí s nepopsatelně absurdními pravidly udávanými Tálibánci, nedostatkem prostředků a absolutně nemohou nahradit zdravotnický systém, který se na mnoha místech prostě a jednoduše rozpadá. Přesto jsou důkazem, že i tam, kde se ženám jejich možnosti brutálně zužují, se některé odmítají vzdát snahy posouvat věci k lepšímu.

Přiznávám, že když tohle čtu, stydím se nejen za každou odloženou seminárku, ale i za tu svou proklatou prokrastinaci kolem té dizertace. Jaké máme my tady možnosti! A jak zvláštní je, že právě nám anonymní internetoví mudrci radí, abychom už hlavně nic lepšího nechtěli.

A přesto u nás tak rádi opakujeme, že jinde je ještě daleko hůř.

Vždycky je někde hůř

Odpovídat na komentáře pod mými články je trochu jako vynášet kuchyňský koš. Člověku se do toho někdy nechce, kor když je venku listopadová slota, ale ví, že když to nechá být, začne to smrdět.

Ten komentář o Afghánistánu mi ovšem leží v hlavě už pěkně dlouho. A po všem, co jsem se dozvěděla o afghánských porodních asistentkách, mi připadá ještě nesmyslnější.

Co si z jejich příběhů vlastně máme odnést? Že bychom měli být rádi za všechno, co máme, a už do ničeho nevrtat? Že je nepatřičné upozorňovat na nedostatky české porodní péče, dokud někde ženy umírají cestou do porodnice?

Podle téhle logiky bychom se mohli přestat snažit skoro ve všem. Vždycky najdeme horší nemocnici, školu, zemi nebo společnost. Stačí si správně vybrat soupeře a můžeme se poplácávat po ramenou až do úplného zblbnutí.

Jen nevím, komu tím pomůžeme.

Často o sobě říkám, že jsem největší fanynka českého porodnictví. A myslím to vážně. Máme setrvale nízkou úmrtnost matek i novorozenců a skvělou péči o riziková těhotenství. Za tím vším stojí desetiletí práce a obrovské nasazení zdravotníků a zdravotnic.

Jenže právě proto si můžeme dovolit chtít víc. Když umíme ženy při porodu udržet naživu, můžeme se konečně ptát, jak porod prožívají. Jestli s nimi někdo mluví, jestli rozumějí tomu, co se s nimi děje, jestli smějí rozhodovat o svém těle a jestli je po porodu někdo podrží.

To není rozmazlenost ani nevděk. Medicína by se nikam nedostala, kdyby si po každém objevu řekla, že tohle už stačí. Je zvláštní, jak často se vděčností za pokrok argumentuje proti jeho pokračování.

Vděčnost přece není dluh, který splácíme mlčením.

Když čtu o afghánských porodních asistentkách, které navzdory zákazům studují, vyjednávají s Tálibánem a budují porodní centra, cítím obrovský obdiv. A taky vděčnost za to, že já nic takového podstupovat nemusím. Můžu studovat, můžu pracovat, můžu veřejně kritizovat nedostatky našeho zdravotnictví. Můžu dokonce napsat článek, který někoho pořádně naštve, a moje největší starost bude, co mi zase kdo napíše do komentářů.

To není málo. Vůbec to není málo.

Vracím se k notebooku. V jednom okně ženy, kterým režim bere jednu možnost za druhou, a ony přesto stavějí porodní centra. Ve druhém někdo, kdo mi jejich jménem radí, ať držím ústa a krok. Ony mají tisíc důvodů to vzdát, a nevzdávají se. My máme tisíc možností, a máme se jich vzdát dobrovolně?

Tak jsem se do toho Afghánistánu podívala, jak mi pán radil. Jen jsem si odtamtud přivezla jiné poučení.

To, že jsme došli dál než jiní, ještě neznamená, že jsme došli dost daleko.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Zdroje

Nasima a kolaps porodní péče
Azada, A., FarAzar, A., Radan, R., & Haidary, K. (2026, 23. července). Inside the deadly collapse of maternity care in Afghanistan. openDemocracy.

Zákaz zdravotnického studia, prosinec 2024
Afghan Witness. (2024). Taliban ban women from medical studies, sparking protests across provinces.

Mahram a odepřená péče
UN Special Rapporteur on the situation of human rights in Afghanistan. (2026). Women’s and girls’ right to health in Afghanistan. Shrnutí zde.


UNAMA. (2026). Update on the human rights situation in Afghanistan: April–June 2026.

Škrty americké pomoci zde

Tajné zdravotnické školy
Howard, S., & Krishna, G. (2026). Secret medical schools: How Afghanistan’s women are defying the training ban. The BMJ, 394, e100946.

Tři porodní centra
International Confederation of Midwives. (2026, 9. ledna). Transitioning to Midwife-Led Models of Care in Afghanistan.

Foshanji, B. S. S., Saduzai, G., & Safi, Z. Midwife-Led Maternity Care in Afghanistan. The Practising Midwife / All4Maternity.

Duševní zdraví afghánských žen
UN Women, IOM & UNAMA. Afghanistan Gender Country Profile - opravdu třeskutě špatná situace - podle shrnutí 69 % dotázaných žen uvedlo, že se jejich úzkost, izolace a deprese výrazně zhoršily.


O sebevraždách mluvila dokonce šéfka UN Women v Radě bezpečnosti OSN: sebevraždy a sebevražedné myšlenky jsou mezi afghánskými ženami „všude“.

Audity úmrtí matek (MNDSR)
World Health Organization EMRO. (2026, 12. října). Learning from loss: improving care for mothers and newborns in Afghanistan.

Stav systému porodní péče
McKay, H. (2026, 3. listopadu). The chilling state of maternal health in Afghanistan. The Middle East Uncovered.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz