Článek
Je duben 1975, Saigon hoří a chvatně jej opouští letadla plná dětí.
Ty nejmenší jsou ukládány jen tak do kartonových krabic vyložených dekami, kolem nich zdravotní sestry, dobrovolníci a vojáci. Severovietnamská armáda postupuje k Saigonu, Jižní Vietnam se hroutí a Spojené státy zahajují Operation Babylift -prezident Gerald Ford 3. dubna oznámil, že Spojené státy urychleně evakuují z Vietnamu tisíce dětí určených k adopci.
Dokonale srozumitelný PR obrázek - válka se blíží civilistům, děti jsou bezbranné a Amerika je zachraňuje.
Jenže první let nedoletěl.
Pamětní deska na místě neštěstí, By William Fischer, Jr.
Letadlo plné dětí
Dne 4. dubna odstartoval z letecké základny Tan Son Nhut u Saigonu vojenský transportní letoun C-5A Galaxy. Na palubě bylo 314 lidí, mezi nimi mnoho kojenců a malých dětí.
Krátce po startu selhaly zámky zadní nákladové rampy. Část konstrukce se odtrhla, následovala prudká dekomprese a vážné poškození ovládání letounu. Piloti se pokusili stroj vrátit na základnu, ale nedostali se tam.
Letadlo dopadlo do rýžového pole několik kilometrů před letištěm.
Zemřelo 138 lidí. Mezi nimi 78 dětí. Sto sedmdesát šest lidí havárii jako zázrakem přežilo.
Jednou z přeživších byla vojenská zdravotní sestra Regina Aune. Při havárii utrpěla kromě dalších zranění i zlomeninu páteře, přesto po pádu pomáhala holýma rukama vytahovat děti z trosek, dokud sama nezkolabovala.
Operaci Babylift lze číst jako čisté hrdinství a nezištnou mezinárodní humanitární pomoc. Jenže v určitém úhlu zkoumání na povrch vypluje příběh zlých Američanů zlovolně kradoucích pro vylepšení pošramoceného amerického obrazu v očích světa nebohé vietnamské děti.
Tak jak to tedy bylo doopravdy a kdo koho zachraňoval?
Děti v kartonových krabicích 1975
Amerika zachraňuje děti
Havárie leteckou operaci Babylift nezastavila.
Další letadla odlétala a fotografie z následných úspěšných letů vytvořily jeden z nejsilnějších obrazů konce americké přítomnosti ve Vietnamu. Marketingové oddělení Pentagonu dostalo jistě třináctý plat a prémie.
Noviny se předháněly v plastických zobrazeních zvěrstev války, před kterými jsou děti zachraňovány, a veřejnost šílela. Podvyživená miminka v krabicích. Obětavé zdravotní sestry krmící děti. Švarní američtí vojáci s malými Vietnamečky v náručí. Dychtiví adoptivní rodiče čekající na letištích. A Gerald Ford v milionech novinových výtisků vítající dětičky po příletu do Spojených států.
Co vlastně namítnout proti záchraně dětí, že?
Situace v Jižním Vietnamu byla katastrofální. Saigon čekal pád. Dětským domovům docházely potraviny a léky, děti byly nemocné a podvyživené. Ve vskutku zvláštním vakuu se pak vznášeli -odložení i neodložení- potomci vietnamských žen a amerických vojáků. A spojené státy měly možnost některé z nich dostat do bezpečí. Jenže do Vietnamu nepřiletěly v dubnu 1975 jako neutrální humanitární organizace, která právě objevila cizí katastrofu. USA byly hlavním aktérem války, která k ní vedla.
Války mají zvláštní schopnost vyrábět děti, které potřebují zachránit.
Zabíjejí rodiče, rozdělují rodiny, vytvářejí uprchlíky. Nadto prohlubují chudobu a ničí instituce, které by za normálních okolností rodiny podržely.
A když se na konci jedné takové války země, která se na katastrofě zásadně podílela, objeví před kamerou s dítětem v náručí, kamera jihne, jedno oko nezůstane suché. Showbyznys přetaví kata v zachránce. Historické chucpe téměř v krystalické podobě.
Jenže co tedy měli Američané udělat? Nechat děti v nebezpečí, protože nesou svůj díl odpovědnosti za válku, když právě tato jejich odpovědnost byla naopak dalším důvodem, proč měli povinnost pomoci?
Přemýšlím, že správně položená otázka tedy není, zda měli děti zachraňovat.
Pojďme se spíš zeptat, co přesně znamenalo zachránit je?
Poslední dobrý obraz špatné války
Kromě dojení veřejnostního dojetí a skvěle zmáknuté marketingové snahy o tuning válkou notně poškozeného amerického ideálu měl Babylift svou i velmi vysokou politickou hodnotu.
Amerika na konci vietnamské války potřebovala dobrý příběh skoro stejně naléhavě jako ty děti potřebovaly pomoc. Válka končila potupnou porážkou. Po letech mrtvých, bombardování a protestů nebylo mnoho obrazů, v nichž mohla Amerika opustit Vietnam jako morální hrdina.
Dítě v náručí takový obraz nabízelo.
Doboví kritici v tom ostatně poznávali paternalistický předpoklad, který podle nich provázel už samotnou americkou angažovanost ve Vietnamu: My víme nejlépe, jak vám pomoci.
Politická užitečnost operace ale neznamená, že dětem reálně nezachraňovala životy.
Skutečný problém se objevil překvapivě jinde.
Kdo řekl, že to byli sirotci?
Slovo sirotek má jednu obrovskou výhodu. Ruší rodinu z rovnice.
Řeknete-li totiž, že dítě má matku, otce, babičku nebo strýce, okamžitě vzniká další otázka: Co si přejí oni, jaký názor na to mají oni? Řeknete-li sirotek, problém v rovnici se o dost zjednodušší.
Dítě nikoho nemá - potřebuje rodinu - my mu ji dáme.
Jenže pobyt v sirotčinci ještě neznamená, že dítě žádnou rodinu nemá.
Ve Vietnamu roku 1975 už vůbec ne.
Některé rodiny umísťovaly děti do institucí proto, že je v podmínkách války a chudoby nedokázaly uživit. Mohly je navštěvovat a počítat s jejich návratem. Jiní rodiče se snažili děti dostat do bezpečí před válkou.
Instituce tak mohla znamenat: Nemohu se o své dítě právě teď postarat a nikoliv:Vzdávám se ho navždy.
Pro Američany to ale znělo holinky jako hodinky. I v nouzovém režimu přitom nemělo jít o libovolné děti z vietnamských sirotčinců. Podle pozdějšího popisu odvolacího soudu měly být evakuovány děti adoptovatelné podle vietnamského práva, právně svěřené americkým agenturám a splňující americké imigrační podmínky.
Jenže Saigon se hroutil, čas se počítal na dny a jak dobře známe z nedávné covidové zkušenosti, když se systém dostane pod extrémní tlak, procedury, které vypadají jako zbytečná byrokracie, ale ve skutečnosti tvoří předivo právního státu, mají tendenci mizet.
Některé přitom existují právě proto, aby se ve chvíli, kdy všichni chtějí najednou rychle konat dobro, někdo ještě stihl zeptat:
Čí je to dítě?
Když „zachráněné“ děti zažalovaly své zachránce
Na odpověď se nemuselo čekat dlouho.
Dne 29. dubna 1975, pouhý den před pádem Saigonu, byla u amerického federálního soudu podána žaloba Nguyen Da Yen v. Kissinger. Na straně žalované tehdejší ministr zahraničí Henry Kissinger a další představitelé americké vlády a na straně žalující děti z Babyliftu.
Žaloba dokonale obrací celý příběh o záchraně. Právníci dětí tvrdili, že některé z nich Spojené státy drží proti jejich právu být se svými vlastními rodiči.
A americký odvolací soud později seznal, že tři děti skutečně měly žijící rodiče ve Vietnamu. Některé další děti byly podle soudního spisu předány s představou, že se později s rodiči znovu setkají. Jiné zas jejich rodiče poslali pryč v panice a strachu z toho, co s nimi udělají postupující severovietnamské síly.
Jenže je souhlas vyděšeného rodiče uprostřed rozpadajícího se státu skutečně totéž jako svobodný a informovaný souhlas s nevratnou mezinárodní adopcí?
Najednou už jsme hodně daleko od jednoduché rovnice: sirotek + americká rodina = zachráněné dítě.
A soud dostal před sebe otázku, která zní skoro absurdně:
Co když jsme některé děti zachránili tak důkladně, že je teď musíme zachránit před tou naší vlastní záchranou?
Žalobci chtěli zjistit, které děti mají žijící rodiče, dohledat jejich rodiny a tam, kde rodiče chtějí dítě zpět, umožnit návrat. A chtěli jednat rychle, protože děti mají jednu nepříjemnou vlastnost - rostou.
Čas se stal nepřátelskou proměnnou - jak ubíhal, vymazával vzpomínky dětí a tak případné pozdější shledání s biologickými rodiči by zároveň mohlo stále bolestněji narušovat život dítěte i jeho nové americké rodiny.
Čas sám tedy začal den za dnem měnit odpověď na otázku, co je v nejlepším zájmu dítěte.
Tak se podívejme do papírů
Začalo se s prověřováním spisů dětí a výsledky byly šokující.
Z 1 830 prověřených dětí bylo podle pozdější výpovědi imigračního komisaře před Kongresem nejméně 274 nezpůsobilých k adopci a navíc se ukázalo, že některé záznamy byly zfalšované. Nebýt žaloby, takové vyšetřování by se vůbec neuskutečnilo.
Ironie, že? Babylift byl veřejnosti prodáván jako záchrana dětí, které potřebují rodinu. O několik měsíců později americký odvolací soud řešil hromadný spor o to, zda některé z těchto dětí nemají být vráceny rodinám, které ve Vietnamu měly.
Odvolání stíhalo odvolání, případ se sunul jako horký brambor systémem až se stalo něco, co soudní systém neumí zastavit - uplynuly čtyři roky, po které děti žily v amerických rodinách. Jejich návrat k vietnamským rodinám byl v této fázi už nepravděpodobný.
Nejlepší zájem dítěte má hodiny
Představte si, že jste vietnamská matka.
V chaosu posledních dní války pošlete své milované dítě do bezpečí. Nerozumíte dokumentům, očekáváte, že se znovu setkáte, až bude zase mír. Dítě odletí. Vy ho hledáte. Právníci podají žalobu. Soud začne zjišťovat, co se vlastně stalo. Uplyne rok, dva, tři, čtyři…
Vaše dítě mezitím někdo každý večer ukládá do postele, naučilo se anglicky, má pokoj, sourozence a někomu jinému říká máma.
Teď ho chcete zpátky.
Co je teď v jeho nejlepším zájmu?
Doteď to byl příběh nejapného cynického pokusu americké vlády vylepšit si píárko - v tenhle moment ale začne skutečný horor celého příběhu. Ne že systém udělal chybu - to už tak systémy dělávají, ale neoddiskutovatelný fakt, že čas může systémovou chybu přetavit v chybu nenapravitelnou právě tím, že vytvoří nový legitimní zájem dítěte.
V roce 1975 mohlo být protiprávní nebo přinejmenším sporné dítě od jeho rodiny odvézt.
V roce 1979 už bylo kruté ho nové rodině odebrat.
Obojí může být pravda.
Jenže druhou pravdu vytvořila ta první.
__________________________________________________
Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.
__________________________________________________
P. S. Operation Babylift je prvním dílem nové třídílné série V nejlepším zájmu dítěte. V dalších dvou se přesuneme od zachraňování dětí k jejich objednávání – a nakonec až k možnosti vybírat, jaké dítě bychom si vlastně přáli. Pokaždé přitom zůstane stejná otázka: když dospělí rozhodují „v nejlepším zájmu dítěte“, jak to víme?
Pokud nechcete další díly minout, můžete si mě zde přidat ke sledování.
Metodickou předehrou k rýpání se ve složité otázce jak to víme, jsou články o systémové slepotě v případech za vraždy novorozenců odsouzené Lucy Letby a za zabití svých třech dětí právě souzené matky Lindsay Clancy.
Zdroje:
1. Center for Constitutional Rights. (n.d.). Nguyen Da Yen et al. v. Kissinger.
2. Gerald R. Ford Presidential Library & Museum. (n.d.). Operation Babylift.
3. Nguyen Da Yen et al. v. Kissinger, 528 F.2d 1194 (9th Cir. 1975). U.S. Court of Appeals for the Ninth Circuit – plné znění rozhodnutí
