Článek
Stacey Warnecke bylo třicet let.
Živila se v Melbourne jako wellness influencerka. O legitimitě takového povolání si můžeme myslet ledacos, ale pro náš příběh je důležitější prostředí, které reprezentovala. Prostředí, které dobře známe i od nás: městská džungle zdravého životního stylu, bio jídlo, návrat k přírodě tak daleko, jak to jen uprostřed skla, betonu a hypoték jde, hluboká nedůvěra k „toxickému“ světu a touha dělat věci vědomě, jinak - prostě po svém.
Nebylo na tom nic výjimečného.
Stacey Warnecke
Stacey nebyla žena z izolovaného okraje společnosti, která by se k systému nikdy nedostala. Byla sebevědomá, úspěšná, pracovala na sobě, vzdělávala se a zapadala do obrazu doby. Doby, která ztratila důvěru v instituce, ale našla nekonečný, nonstop otevřený trh s návody, jak být zdravější, čistší, přirozenější a svobodnější. Trh, který umí lidskou úzkost zabalit do krásných slov, jemných barev šablon v Edits a placených kurzů.
V září loňského roku Stacey porodila doma syna Axela. Bez lékaře. Bez porodní asistentky, která by uměla rozpoznat a řešit porodní komplikaci. U porodu byla její rodina a žena, kterou si přes Instagram najala jako takzvanou birthkeeper.
Birthkeeperka, kterou měla za 6.000 dolarů Stacey u porodu - Emily Lal
Birthkeeper.
Měkké, krásné, konejšivé slovo, že? Ochránkyně porodu. Strážkyně porodního procesu. Někdo, kdo drží prostor, nezasahuje a chrání ženu před systémem.
Jenže v tomto případě se za slibem ochrany před tenaty systému otevřela propast, ze které pro Stacey už nebylo návratu.
Stacey totiž po porodu placenty začala silně krvácet. Poporodní krvácení je jedna z nejvážnějších akutních porodnických komplikací. Při včasné a dobré péči je ve většině případů řešitelné, celosvětově však stále patří mezi hlavní příčiny mateřských úmrtí. V angličtině se mu říká postpartum hemorrhage, PPH. V češtině mluvíme o závažném poporodním krvácení, případně o život ohrožujícím krvácení.
Není to symbolická očista ani zkouška důvěry v tělo. Není to „proces“, který má někdo intuitivně podržet. Je to akutní stav, ve kterém mohou rozhodovat minuty a který potřebuje zdravotní péči.
Staceyin porod ukazuje, že není domácí porod jako domácí porod. A že velmi záleží na tom, jak o porodu a jeho okolnostech mluvíme.
Regulovaná porodní asistentka je zdravotnická profesionálka s klinickými kompetencemi, odpovědností, povinností vyhodnocovat stav ženy a dítěte a vědět, kdy volat pomoc. Neregulovaná birthkeeperka nic takového být nemusí. Nemusí mít klinické vzdělání, nemusí nést zdravotnickou odpovědnost a nemusí se řídit pravidly profese, která jsou tu právě proto, aby chránila životy.
Může být u porodu podporou, přítelkyní, někým, kdo ženě emocionálně pomáhá. Ale není to porodní asistentka.
A právě tato birthkeeperka v případu Stacey Warnecke podle médií u vyšetřování řekla větu, která by měla otřást každým, kdo o porodní péči veřejně mluví:
„Nebyla jsem tam od toho, abych ten porod dělala bezpečnější.“
Tahle věta je děsivá právě proto, že je nejspíš naprosto upřímná.
Neregulované birthkeeper prostředí nestojí na klinické odpovědnosti. Stojí na příslibu, že ženě nebude nikdo „překážet“. Že porod zůstane „nerušený“. Že tělo ví. Že systém je hrozba a každý zásah je selhání. A že skutečná svoboda a ultimátní ochrana svatého okamžiku příchodu na svět tkví v tom rodit sama, mimo dohled.
Jenže celý tento mikrokosmos obchodu se strachem nijak nepracuje s tím, že u porodu existují situace, kdy dohled není kontrola, ale péče. A kdy zásah není násilí, ale záchrana života.
Stacey Warnecke zemřela v nemocnici několik hodin po porodu. Lékaři a zdravotníci se ji snažili zachránit. Podle médií nemocnice vyčerpala zásoby její krevní skupiny, probíhaly masivní transfúze, záchranné postupy a pokusy zastavit krvácení. Ale pomoc přišla pozdě.
Dítě přežilo. Matka ne.
Zbytečná tragédie, kterou bude mnoho lidí číst jednoduchou optikou individuální, zpětně bezesporu vrcholně nerozvážné série rozhodnutí. Jenže tahle tragédie má hlubší kořeny. Nejde ji připsat pouze na vrub jedné birthkeeperce a jedné ženě zpracované instagramovým světem.
Než to spolu rozpleteme, je potřeba říct nahlas: freebirthing může být nebezpečný.
Porod bez zdravotnické profesionální péče není totéž co plánovaný domácí porod s porodní asistentkou. Není to totéž co porod v porodním centru. Birthkeeping není „přirozenější verze“ porodní asistence. Je to porod bez klinicky odpovědné osoby v místnosti, u něhož můžeme často jen spekulovat o tom, jak svobodné, informované a neovlivněné rozhodnutí ženy skutečně bylo.
Když se z porodního traumatu, nedůvěry a touhy po respektu stane placený produkt, vzniká velmi nebezpečný trh. Trh, který ženám neprodává péči, ale líbivý příběh o tom, že každé riziko přichází zvenčí. Že největší hrozbou pro porod je zdravotnický systém a personál v něm. Že skutečná síla ženy se pozná podle toho, že nikoho nepotřebuje.
Jenže ženy při porodu nepotřebují být nutně samy, aby byly svobodné. Potřebují péči, která jejich svobodu nebude používat jako marketingové pozlátko na sociálních sítích, ale reálně ji unese v praxi. Péči, ve které se mohou rozhodovat, ptát se, odmítat, souhlasit, měnit názor, být vyslyšeny - a zároveň mít nablízku někoho, kdo ví, co dělat, když se porod z fyziologického procesu promění ve stav vyžadující intervenci.
Mohli bychom tady příběh Stacey Warnecke uzavřít větou: udělala strašně nezodpovědné rozhodnutí - někteří půjdou ještě dál a prohlásí, že byla sobecká a hloupá nána.
Jenže tím bychom minuli to nejdůležitější.
Protože tahle tragédie není jen příběh jedné ženy, jedné birthkeeperky a jednoho otálení s telefonátem na záchranku, ale roky se pomalým varem táhnoucí příběh o ztrátě důvěry a o predátorském trhu, který tuto ztrátu dokázal výborně zpeněžit. A také o zdravotnických systémech, které si odmítají připustit, že část žen z nich neodchází proto, že by pohrdala bezpečím.
Odcházejí proto, že v systému bezpečí přestaly nacházet.
Bezpečí totiž není jen statistika přežití, kterou se jednou za rok zaprsíte na konferenci. Přežití je samozřejmě naprostý základ. Zdravá žena a zdravé dítě nejsou málo. Ale pro mnoho žen bezpečí znamená také něco dalšího: že jejich tělo nebude bráno jako objekt, jejich otázky jako obtěžování, jejich nesouhlas jako problém a jejich strach jako hysterická překážka provozu porodního sálu.
Ženy, které dnes volí freebirthing, netvrdí, že rizika neexistují.
Jejich racionalizace této volby je produktem něčeho mnohem složitějšího: krize důvěry v porodní péči. Mnohé z nich velmi dobře vědí, že rizika existují. Jen jako větší riziko vnímají péči, které nevěří.
To je něco, co se zvlášť zdravotníkům a zdravotnicím, kteří zachraňují životy a pracují v přetížených systémech daleko od dokonalosti, poslouchá těžko. Oprávněně cítí frustraci, když někdo odmítá profesionální pomoc, kterou oni umějí poskytnout.
Jenže pokud se omezíme na výsměch, morální odsudek a pobouření nad „šílenými alternativními ženami“, problém freebirthingu nezmizí. Jen se přesune hlouběji do uzavřených komunit, placených kurzů, privátních skupin a algoritmů, kde už nikdo zvenčí neuslyší, co se ženám za zavřenými dveřmi říká.
A tam je strach monetizován a samota u porodu velmi snadno prodávána jako svoboda.
Případ Stacey Warnecke proto nelze číst jen jako obraz jedné mladé ženy, která zemřela na komplikaci, jež měla být při včasné péči řešitelná. Ten příběh už teď žije vlastním životem. Je znovu a znovu používán dvěma špatnými způsoby.
Jedna strana křičí: vidíte, každá touha po autonomii u porodu je nebezpečná. Ženy potřebují méně možností a více dozoru, vždyť vám to pořád říkáme.
Druhá kontruje: vidíte, systém se na tragédii jednotlivce vrhne jako sup na mršinu jen proto, aby znovu zastrašil ženy a vzal jim svobodu. Přesně před tím jsme vás varovaly.
Obě odpovědi jsou špatně.
Protože skutečná otázka nestojí tak, zda má žena rodit sama, nebo být poslušně podřízena systému. To je falešná dichotomie instagramových birthkeeperek i autoritářského porodnictví. Nemělo by to být „sama“, nebo „ztracená v soukolí“. Nemělo by to být „bez péče“, nebo „bez hlasu“.
Skutečná otázka zní jinak: proč tolik systémů neumí nabídnout třetí možnost - bezpečnou, respektující, dostupnou péči, která není ani opuštěním ženy, ani převzetím moci nad jejím tělem?
Pro jistotu znovu: freebirth není domácí porod s porodní asistentkou. Birthkeeperka není porodní asistentka. Dula není porodní asistentka ani zdravotnická profesionálka odpovědná za klinické vedení porodu.
A respektující péče nespočívá v tom nechat ženu být, i když umírá na podlaze v tratolišti krve.
Respektující péče znamená brát ženu vážně jako člověka, který rozhoduje o svém těle - a zároveň jí poskytovat pravdivé informace, odbornou přítomnost a bezpečné cesty pomoci.
Tohle je rozdíl, který se ve veřejné debatě ztrácí.
Když média propírají případ Stacey Warnecke, je pochopitelné, že sáhnou po dramatických detailech. Čtenářstvo žádá krev na podlaze. Pohoršení nad prodlením. Záchranku. Výpověď birthkeeperky. S nehty zarytými do desky stolu hltá boj nemocnice, která už nedokázala zvrátit následky. Co umí pohnout emocemi víc než mladá matka, která zbytečně zemřela několik hodin po narození dítěte?
Ale pokud u toho zůstaneme, dostaneme jen další epizodu veřejného rituálu, ve kterém pranýřování nedohlédne dál než na obzor individuální viny: podívejte se na tu nezodpovědnou ženu.
Až se dav dostatečně pobouří a nad rakví Stacey si internet odplivne pohrdáním, systém si zase může oddechnout.
Nemusí se ptát, proč některé ženy nedůvěřují porodnicím. Nemusí se ptát, kolik žen má za sebou péči bez souhlasu, ponižující komunikaci, nátlak, manipulaci nebo porodní trauma. Nemusí se ptát, proč jsou v mnoha zemích dostupné porodní domy a centra vedená porodními asistentkami, zatímco jinde se každá alternativa k nemocničnímu porodu tváří jako podezřelá odchylka.
A hlavně se nemusí ptát na to nejpodstatnější: co se stane s porodní péčí, když ženy přestanou věřit, že v ní budou v bezpečí nejen jejich děti, ale i ony samy.
Protože tam, kde systém neumí nabídnout důvěru, někdo jiný nabídne iluzi.
A ta iluze může být zabalená do silných, krásných slov. Birthkeeper. Svoboda. Nerušený porod. Návrat k tělu.
Jenže samota u porodu není svoboda.
Je to místo, kam se propadá důvěra. Nové dno strachu.
Jestli chceme, aby ženy nerodily samy, bez doprovodu nebo za doprovodu pokoutných babic z Instagramu, nestačí jim říct, že samy rodit nemají.
Musíme vybudovat systém péče, ve kterém budou chtít rodit své děti.
__________________________________________________
Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.
__________________________________________________
Zdroje a další čtení k tématu:
The Guardian: Melbourne wellness influencer found short of breath and beside large blood clot hours before death, inquest hears
The Guardian: Birthkeeper hired by woman who died after freebirth tells inquest she was ‚not there to make a birth safer‘
The Guardian: Doctor reported birthkeeper to police the day Melbourne wellness influencer died following freebirth
The Guardian: Influencers made millions pushing ‚wild‘ births – now the Free Birth Society is linked to baby deaths around the world
The Guardian: The Birth Keepers - série článků a podcastů k investigaci Free Birth Society
Evidence k tématu, kterou jsem zpracovala:
Hannah Dahlen, The Conversation: What drives women to have a ‚freebirth‘ without a midwife or doctor? Here’s what the research says
Shorey, S. et al. (2023): Trends and motivations for freebirth: A scoping review, Birth
Higueras, M. V. et al. (2024): Exploring women’s motivations to freebirth and their experience of maternity care when deciding to freebirth: A qualitative evidence synthesis, Women and Birth
Feeley, C. & Thomson, G. (2016): Why do some women choose to freebirth in the UK? An interpretative phenomenological study, BMC Pregnancy and Childbirth
Feeley, C. (2019): Freebirthing: a case for using interpretative hermeneutic phenomenology in midwifery research, Evidence Based Midwifery / open access via PMC
