Článek
Včera byla panna.
Dnes není.
Přitom se jí přes noc nezměnila inteligence, charakter, krevní skupina ani schopnost rozpoznat pitomce na první pohled. Má stejné tělo, stejné vzpomínky, stejné ambice a nejspíš i stejné heslo k e-mailu. Přesto se podle jednoho z nejvytrvalejších kulturních bludů stalo něco zásadního. Do jejího života vstoupil penis a společnost se rozhodla, že tím pádem už není tím, kým byla předtím.
Je to vlastně úžasné. Mužské genitálie mají v této představě téměř nadpřirozenou moc. Penis tu není jen penis. Je to úředník, matrikář, celník a notář v jednom. Přijde, vykoná krátký úkon a změní ženin společenský status. Ještě v osm večer panna, o dvě hodiny později už „žena“. Předtím nedotčená, potom zkušená. Předtím čistá, potom podle vkusu doby a míry kulturní hysterie buď zasvěcená, použitá, zkažená, nebo minimálně „už ne taková“.
Je fascinující, že jsme takovou pravomoc nepřiznali žádné jiné části lidského těla. Ruka může člověka obejmout, zradit nebo udeřit. Jazyk může slíbit lásku, rozpoutat válku nebo zničit někomu sebevědomí na deset let. Ale žádný loket, jazyk ani dlaň nemají kulturní licenci měnit morální kategorii druhé osoby. Penis ano. Penis byl povýšen z orgánu na instituci.
A teď si všimněme jedné drobnosti, která není vůbec drobná. Slovo „panna“ se tváří jako informace o ženě, ve skutečnosti je to často jen informace o tom, jestli už byl přítomen muž. Řekneme o ženě, že je panna, a myslíme si, že jsme o její sexualitě něco zásadního sdělili. Nesdělili jsme skoro nic. Nevíme, zda touží, zda se zamilovala, zda zažila orgasmus, zda roky žije se ženou, zda zná vlastní tělo, zda někdy prožila intimitu, která jí převrátila život naruby. Víme jen, že podle tradičního scénáře do její vaginy dosud nevstoupil penis.
To je přece groteskní. Žena může mít deset let intenzivní sexuální vztah se ženou a někdo ji stále označí za pannu. Jiná může mít za sebou vše možné kromě vaginální penetrace a pořád se bude pohybovat v podivném administrativním vakuu. Počítá se prst? Vibrátor? Orální sex? Anální sex? Musí být penis zanořen celý? Na jak dlouho? Kolik sekund odděluje nevinnost od zkušenosti? Jak hluboko musí jedno lidské tělo vstoupit do druhého, aby se odehrála slavná civilizační proměna?
Ve chvíli, kdy začneme chtít přesnou definici panenství, celý ten slavnostně moralizující koncept začne připomínat reklamační řád pojišťovny. Tohle ano, tohle ne, tohle už se počítá, tohle ještě nebyl „skutečný sex“. Z údajně přirozeného stavu se rázem stane spleť společenských dodatků a výjimek. A to proto, že panenství není biologická skutečnost. Není to orgán, není to diagnóza, není to stav, který lze spolehlivě odečíst z těla. Je to kulturní dohoda. A to hodně mizerně napsaná.
Stejně výmluvné je sloveso, které s panenstvím používáme. Žena o něj „přijde“. Ztratí ho. Jako peněženku, čest nebo poslední zbytky trpělivosti. Neřekneme, že získala zkušenost. Neřekneme, že začala sexuálně žít. Řekneme, že něco ztratila. Jazyk se tu tváří nevinně, ale je dokonale kompromitující. Pokud něco ztrácíme, předpokládáme, že předtím jsme něco cenného vlastnili. A že potom toho máme méně.
Co tedy žena ztratila? Čistotu? Hodnotu? Výjimečnost? Neporušenost? A proč zrovna sex dokáže takovou ztrátu způsobit? Když člověk poprvé řídí, neztratí neřidičství. Když poprvé někoho políbí, nepřichází o „ústní nevinnost“. Když poprvé sní ústřici, nikdo mu nepořádá obřad na počest definitivního konce ústřicové čistoty. Jen v sexualitě jsme si vytvořili účetnictví, v němž žena zkušenost získává a zároveň má být přesvědčena, že něco cennějšího ztratila.
A pak je tu celý ten slovník kolem ní: nedotčená, zachovalá, neposkvrněná, čistá. Slova vhodná pro starožitnost, zapečetěnou obálku nebo ojeté auto po prvním majiteli. „Zachovalá“ může být snad Škoda Octavia. „Neporušená“ může být bezpečnostní plomba. U lidské bytosti je poněkud znepokojivé, když stejný jazyk používáme s vážnou tváří a ještě tomu říkáme morálka.
Ve skutečnosti panenství vždycky až podezřele připomínalo obchodní vlastnost. Žena byla „nedotčená“, protože ji dosud nikdo jiný „neměl“. Byla zachovaná pro budoucího manžela. Její tělo mělo dorazit v původním obalu, bez předchozího vlastníka a pokud možno s neporušenou pečetí. Teprve pak mohlo být slavnostně předáno tomu správnému muži. Když to řekneme bez romantických závěsů a náboženského kadidla, zní to přesně tak nechutně, jak to ve skutečnosti je.
První muž pak získává zvláštní symbolický status. Byl první. Průkopník. Dobyvatel. Ten, kdo „ji měl“ jako první. Patriarchální imaginace měla pro prvenství vždycky slabost: první na vrcholu, první na území, první v ženském těle. Jen si při tom trochu popletla ženu s kontinentem a penis s vlajkou.
Tady už ale přestává být celý koncept jen směšný a začíná být dokonale praktický. Ve společnostech, kde se po mužské linii dědilo jméno, majetek, titul a moc, byla ženská sexualita problémem nikoli proto, že by vesmír zvlášť zajímala její čistota, ale proto, že muži chtěli vědět, čí děti to živí a komu jednou předají majetek. Mateřství bylo zřejmé. Otcovství ne. A tak bylo výhodné vytvořit systém, který sexualitu ženy před sňatkem omezí a po sňatku uzamkne.
Místo aby se tento požadavek pojmenoval tak, jaký byl, tedy jako kontrola reprodukce a dědictví, dostal morální kabát. Ženám se neřeklo: potřebujeme regulovat vaše sexuální chování, protože máme úzkost z otcovství. Řeklo se jim: vaše cudnost je vaše čest. Vaše nevinnost je vaše hodnota. Vaše čistota je vaše důstojnost. Jinými slovy: z mužské nejistoty se vyrobila ženská povinnost.
To je na celém systému možná nejelegantnější a nejodpornější zároveň. Nejlepší kontrola totiž není ta, při které musí muž stát ženě za zády. Nejlepší kontrola je ta, kterou žena vezme dovnitř sebe sama a začne ji vykonávat vlastníma rukama. Hlídá se, posuzuje se, stydí se, počítá partnery, přemýšlí, zda nebyla „moc rychlá“, „moc snadná“, „moc zkušená“. Systém už nemusí držet klíč od klece. Stačí, že přesvědčil zavřenou, že dveře jsou symbolem její ctnosti.
A potom se podívejme na mužskou stranu téhož aktu. Chlapec má poprvé sex a stává se mužem. Dívka má poprvé sex a něco ztratí. On získal zkušenost, ona přišla o čistotu. On má historku, ona má minulost. On sbírá zářezy, ona čelí účetní uzávěrce. Jedna soulož, dvě zcela opačné kulturní bilance. Je až dojemné, jak důsledně ten systém vychází výhodněji tomu, kdo ho historicky nastavoval.
Kdyby skutečně šlo o neutrální lidský rituál prvního sexu, existovala by stejná posedlost mužským panictvím. Rodiny by střežily syny, nevěsty by požadovaly neposkvrněné ženichy a mužská cudnost by rozhodovala o cti rodu. Představme si celé generace otců, kteří se třesou, aby jejich syna někdo „nepoužil“ před svatbou. Představme si muže vyslýchané, zda jsou ještě čistí a zda si jejich budoucí žena skutečně zaslouží někoho nedotčeného. Směšné? Ano. Právě proto tak dobře vidíme, co je směšné na původní verzi.
Samozřejmě, první sex může člověka změnit. Může být krásný, něžný, trapný, bolestivý, zlomový nebo tak dokonale průměrný, že největším dramatem večera je hledání ponožky. Může být vzpomínkou na celý život nebo historkou, kterou člověk za pár let sotva vytáhne z paměti. To ale není důkaz existence panenství jako morálního stavu. Je to jen důkaz toho, že zkušenosti mají význam, který jim přisuzují lidé, kteří je prožili.
První láska nás může změnit. První velký rozchod nás může změnit. Smrt, mateřství, nemoc, selhání, vítězství, cesta do neznáma – to všechno nás může změnit. Ale u žádné z těchto zkušeností nepředstíráme, že lidská hodnota před událostí byla vyšší než po ní. Jen sex dostal podivný status příběhu, v němž mužský orgán něco otevře, prolomí, vezme nebo ukončí.
A to je jádro celé frašky. Žena není zapečetěná nádoba. Není supermarketový výrobek s fólií přes víčko. Není novostavba, jejíž cenu snižuje první nájemník. A muž, který s ní spí jako první, není průzkumník, vlastník ani vítěz. Nic nedobyl. Nic nezabral. Nic si neoznačil. Byl pouze člověkem v jedné zkušenosti druhého člověka.
Možná byl důležitý. Možná ne. Možná na něj bude vzpomínat celý život. Možná si za deset let nebude jistá jeho příjmením. Ani jedna možnost není tragédií civilizace. Je to její život, její paměť, její sexualita a její právo rozhodnout, čemu přisoudí význam a čemu ne.
Možná bychom tedy konečně mohli přestat mluvit o ženském těle jako o území, které lze obsadit, výrobku, který lze rozbalit, nebo hodnotě, kterou lze znehodnotit dotykem. Mohli bychom přestat předstírat, že sex ženě něco bere, zatímco muže něčím obohacuje. A mohli bychom mužskému penisu odebrat tu směšnou kulturní funkci, kterou mu nikdy nepřidělila příroda, jen společnost.
Protože jestli mužské genitálie skutečně dokážou změnit to, kým žena je, pak máme před sebou nejmocnější kus anatomie v dějinách lidstva. Pokud ne, pak jsme jen po staletí vážně brali představu, která měla jediný praktický účel: držet ženskou sexualitu pod dohledem a tvářit se přitom, že jde o její čest.
A to už není panenství. To je moc, která si oblékla ctnost, aby nebyla poznat.
__________________________________________________
Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.
__________________________________________________
