Zaplatil 300 tisíc dolarů za dvě děti, ale narodily se tři. Koupil si je?

I tak bych mohla začít vyprávět příběh Číňana Teda Zhoua, který si ve Spojených státech pronajmul náhradní matku. Ale byla by to vám na míru šitá účelová manipulace.

Když jsem se po přečtení palcových titulků popisujících absurdnosti kolem náhradního mateřství jala zkoumat, kde leží hranice mezi legální komerční surogací a obchodem s dětmi, tak to tak přímočaré prostě nebylo, byť jsem odcházela s velmi rozporuplnými pocity.

Nemít děti, nemít možnost mít děti, spoustu lidí bolí. Tak niterně, že zkoušejí možné i nemožné, aby tlak nepříznivého osudu zvrátili. Náhradní mateřství je plodnicí slzami bezúspěšných snažilek zkrápěného podhoubí - teď ještě v rytmu této analogie zjistit, jestli je houba jedlá, nejedlá či pro společnost jedovatá.

Bazální problém se vyjeví hned poté, co se rozplyne obláček dojetí nad srdceryvným osudem bezdětných. Rozhodnout, jestli je surogace prachsprostý obchod s lidmi, altruismus nejvyšší úrovně, aplikovaný vrchol reprodukční medicíny nebo nejmodernější způsob naplnění lidského práva založit rodinu, není vůbec jednoduchý úkol.

Ano, žijeme ve společnosti založené na tržních principech a tak připusťme, že celý ten nápad na výměné pobyty embryí lze zprocesovat tak, že uděláte monstr smlouvu u právníka o 75stránkách, žena se dopředu vzdá rodičovských práv, dostane zaplaceno za svůj čas, těhotenství, omezení a zdravotní rizika, která podstupuje v souvislosti se surogací a svět je jedna velká šťastná rodina. Jenže pokud je tedy žena jen dočasně pronajmutý kontejner na dítě, jak to je s rodičovskými právy a odpovědností? Jak je to s právy dítěte? A kde v tom všem je ta náhradní matka?

Tak popořádku: rodičovská odpovědnost nemá záviset na tom, zda se dítě narodí zdravé nebo podle představ dospělých. Genetika není eshop Kauflandu. U běžného zboží můžete reklamovat výsledek, který neodpovídá objednávce.

Dítě nereklamuješ - dítě se neprodává.

Výborně.

A co se tedy za těch 300 tisíc dolarů tomu Číňanovi Tedovi Zhouovi prodává?

Ted Zhou žil v Číně. Kyla Simpson na Floridě. Dva právní systémy, dva pohledy na práva žen, dětí a lidí obecně, dva rozdílné světy, které surogaci vnímají zcela odlišně.

Kyla souhlasila, že jako náhradní matka odnosí děti, s nimiž nebude geneticky příbuzná. Plán byla dvojčata, a tak se transferovala dvě embrya.

Jenže řekni pánu bohu svůj plán a on se Ti vysměje - jedno embryo z těch dvou implantovaných se rozdělilo.

Bum. Trojčata. Narodila se předčasně v listopadu 2024 a potřebovala dlouhou a nákladnou neonatální péči. Jejich zamýšlený otec byl mezitím v Číně.

Mediální verze pro Blesk se píše téměř sama: zahraniční klient si objednal děti a pak si pro ně nepřijel.

Skutečnost byla krapet komplikovanější. Zhou řešil vízum, cestovní dokumenty a způsob převzetí dětí. Kyla dostala oprávnění se o ně dočasně starat, než bude možné předání vyřešit.

Jenže novorozenci mají k administrativním komplikacím poměrně vlažný vztah. Potřebují někoho teď. A tak se o ně starala Kyla - žena, jejíž původně sjednaná role nájemné chodící dělohy měla porodem skončit. Dny se změnily v týdny. Týdny v měsíce. Jedno z trojčat později zemřelo. Zhou stále v Číně, předání v nedohlednu, a tak o dva přeživší chlapce pečovala dál.

Prekérní situace, že? Na papíře byla Kyla surogátka bez rodičovských závazků, ale v každodenním životě se okolnostmi stala vztahovou osobou, která odstříkávala kolostrum, seděla do noci u inkubátorů, klokánkovala, kojila, přebalovala, chovala a nakonec si děti odvezla domů.

A někde na druhém konci světa byl muž, kvůli jehož touze po rodičovství celý proces vznikl.

Teď už to chce jen správně rozdat role.

Je padouch Ted Zhou? Bohatý zahraniční klient, který si objednal děti, po porodu zůstal na druhé straně planety a nechal v loji ženu, jejíž smluvní role právně skončila, kojit své předčasně narozené syny?

To by se nám do příběhu hodilo náramně.

Jenže Zhou tvrdí, že děti neopustil. Že se je snažil převzít a kdesi cosi a později že mu v tom začala bránit sama Kyla.

Tak je tedy Kyla ta zlá? Náhradní matka, která využila komplikací po porodu, navázala se na děti a rozhodla se, že cizímu otci jeho vlastní potomky prostě nevydá?

Kéž by to bylo tak jednoduché.

Kyla tvrdila, že během péče začala mít vážné obavy z jejich předání a postupně dospěla k přesvědčení, že by děti měly zůstat u ní. Z veřejně dostupných materiálů zároveň vyplývá, že relativně brzy začala právně zjišťovat, zda by je do své péče skutečně získat mohla.

Co přesně se komu honilo hlavou, nevím. A to je trochu otrava. Protože místo pěkného příběhu o hodném a zlém člověku máme několik dospělých, z nichž každý může mít docela pochopitelné důvody pro to, co dělá.

A děti mezitím rostou.

Bylo by ode mě podpásové rozebrat náhradní mateřství na případu Teda a Kyly, v němž se pokazilo skoro všechno, co se pokazit mohlo, a pak vítězoslavně oznámit, že jsem odhalila podstatu problému a udělala si na surogaci jasný názor.

Představme si teď spolu nejsilnější možnou verzi surogace: žena onemocní rakovinou děložního čípku, přežije, léčba jí ale vezme možnost odnosit vlastní dítě. Embrya má prozíravě z doby před léčbou na mrazáku a jiná dospělá svéprávná žena jí řekne: já vám to dítě odnosím.

Ví, co dělá - těhotenství už sama zažila. Dostane rozumně zaplaceno za devět měsíců svého času, omezení a zdravotního rizika a dítě se narodí lidem, kteří po něm toužili dávno předtím, než vzniklo. Žena, která to dítě odnosila, svého rozhodnutí nelituje a nová rodina funguje - prostě samé sociální jistoty a zářná budoucnost. Tak mi řekněte: Co přesně je na tom špatně?

Možná nic. Možná všechno.

Ale jestli chceme surogaci zkoumat poctivě a nikoli pořádat hon na čarodějnice s dělohou k pronájmu, musíme unést i tuhle možnost.

Další pohodlná cesta by byla prohlásit, že dítě přece musí devět měsíců vnímat ženu, která je nosí pod srdcem, a když je po porodu od ní odděleno, tak někde hluboko v jeho psychice to zákonitě zanechá celoživotní kráter.

Případně se můžeme vytasit s argumentem, že žena po porodu zjistí, že biologii žádnou smlouvou neoblafnete a že za a) dítě odevzdá a psychicky se zhroutí nebo za b) dítě nechce odevzdat a po nuceném odebrání se psychicky zhroutí.

Jenže dostupná dlouhodobá data nám ani jednu takovou jistotu nedávají.

Britské longitudinální studie obecně nenacházejí u dětí narozených prostřednictvím surogace obraz dlouhodobého psychologického poškození. Ani dlouhodobé sledování žen, které děti odnosily, neukazuje, že by svého rozhodnutí obecně litovaly nebo že by předání dítěte nutně vedlo k dlouhodobému psychickému rozvratu.

Má to samozřejmě hvězdičku velikosti billboardu.

Vzorky jsou malé a velká část dlouhodobých dat pochází z - co se týče surogace- relativně dobře regulovaného britského prostředí. Z několika desítek britských žen nemůžeme vyvodit psychologický osud každé náhradní matky od Kalifornie po Gruzii.

Ale dvě příjemně jednoduché zkratky nám věda bere - nemůžeme tvrdit, že surogace děti nutně traumatizuje. A nemůžeme svéprávné ženě automaticky vysvětlovat, že když dítě dobrovolně odnosí a předá, vlastně vůbec netuší, co činí.

Takže jestli je někde problém, budeme muset kopat hlouběji.

Jestli dosud to byla samá voda, tak teď přihořívá. Surogační smlouva je peklo. Musí totiž předem vyřešit několik docela brutálních otázek: Co když se náhradní matka a budoucí rodič neshodnou na interrupci? Co když se uchytí příliš mnoho embryí? Kdo rozhodne o redukci počtu plodů (a.k.a usmrcení plodu nad původní objednané množství "kusů")? Kdo bude po narození rodičem podle práva? Co když se dítě narodí nemocné nebo postižené? A co když se dospělí během těhotenství rozejdou, zemřou nebo si dítě nemohou převzít?

Těhotenství je zkrátka dlouhé a lidé, těla i osud leckdy zcela kašlou na právnické scénáře - ten tým právníků a monstr smlouva na první pohled řeší práva dospělých, jenže celý ten právní opus vzniká kvůli človíčkovi, který v okamžiku podpisu ještě ani neexistuje.

Kdo tedy bude jeho rodičem? Kdo jím nebude? Kdo ho odnosí? Komu bude po porodu předán a kdy? Kdo ponese rodičovskou odpovědnost, když se narodí nemocný nebo postižený?

Když zasednete nad tak komplexní situací a chcete v ní udělat pořádek po právnicku, nevystačíte si s primitivním: je surogace dobrá, nebo špatná?, musíte klást nepříjemné otázky a skládat rigidní černobílá řešení odstavec za odstavcem. Ale co všechno vlastně smíme smlouvou rozhodnout o člověku ještě předtím, než vůbec vznikne?

Kdo rozhoduje o tom, co je v zájmu dítěte, které ještě neexistuje a jak ten či onen ví, že zrovna to, či ono, je ten nejlepší zájem?

Melissa Cook jednu takovou smlouvu plnou řešení neřešitelných životních událostí podepsala. Měla 75 stran.

Melissa měla v Kalifornii odnosit dítě pro svobodného muže, kterého soudní spisy označují jako C. M. Genetickou matkou nebyla - embrya vznikla ze spermatu C.M. a vajíček anonymní dárkyně. Přenesla se tři embrya. Pro sichr. Uchytila se ale všechna.

Trojčata.

A najednou byl svět podstatně složitější.

Trojčetné těhotenství objednatele dost zaskočilo. Představovalo reálné zdravotní riziko a tři děti byly také poněkud jiná finanční a rodičovská disciplína než ta, se kterou C. M. původně počítal.

Požádal proto Melissu o selektivní redukci jednoho plodu. (Česky řečeno: chtěl, aby jedno trojče bylo ukončeno.) Melissa ale řekla ne.

Jenže její 75stránková smlouva na podobnou situaci samozřejmě myslela. Právník jí sdělil, že odmítnutím porušuje smlouvu a ponese finanční následky.

Takže paní Cooková máte plnou tělesnou autonomii, samozřejmě! Nikdo vás nemůže přivázat ke stolu a donutit k interrupci. Akorát Vám jako právník druhé strany sděluju, že teda porušujete smlouvu a bude vás to něco stát…

Melissa přesto odmítla a všechna tři těhotenství pokračovala. Dokonce nabídla, že pokud C. M. tři děti nechce nebo nezvládne, jedno sama vychová, což C. M. odmítl.

Teď už je velmi snadné začít Melisse fandit. Jenže proč by vlastně měla dostat jedno z těch dětí?

Genetickou matkou nebyla, embrya byla vytvořena na zakázku proto, aby se C. M. stal rodičem. A ona s právníkem po ruce podepsala smlouvu, podle níž rodičem být neměla. Právě na jistotě, že dítě po porodu skutečně převezmou zamýšlení rodiče, totiž celý ten slavný smluvní model komerčního náhradního mateřství stojí.

Melissa sice měla poslední slovo o tom, co se stane s jejím tělem a použila ho, ale moc platné jí to nebylo - ještě před narozením trojčat soud určil C. M. jejich jediným právním rodičem a rozhodl, že Cook vůči dětem rodičovská práva mít nebude.

Její tělo.

Jeho děti.

A mezi nimi 75 stran smlouvy, které se pokoušely určit, kde přesně jedno končí a druhé začíná.

Úlet.

Zdánlivě infantilní otázka, dokud se nad ní nezamyslíte v případě dítěte, které může mít jednu ženu genetickou (vejce), druhou gestační (těhotenství) a třetí, která ho od prvního dne vychovává. Reprodukční medicína totiž dokázala rozebrat na jednotlivé součástky i slovo, o kterém jsme si po většinu lidských dějin mysleli, že docela dobře víme, co znamená. Matka. Je jí žena, z jejíhož vajíčka dítě vzniklo? Ta, která ho devět měsíců nosila, cítila jeho pohyby a porodila? Nebo ta, která si jeho narození přála, čeká na něj doma a bude mu následujících dvacet let podepisovat omluvenky?

Právo na tenhle rébus musí nějak odpovědět a různé právní systémy odpovídají různě. Český občanský zákoník je proti některým americkým konstrukcím skoro roztomile starosvětský a drží se starého principu mater semper certa est: matkou je žena, která dítě porodila. Tečka. Můžete dodat vajíčko, dítě deset let zoufale chtít, zaplatit reprodukční medicínu i bandu právníků a mít doma připravenou postýlku, ale pokud dítě porodila jiná žena, je při narození podle českého práva matkou ona.

Obstarožní relikt ze světa před IVF? Možná. Jenže zároveň je to dost robustní pojistka proti tomu, aby se devět měsíců těhotenství a porod daly právně vymazat smlouvou podepsanou ještě předtím, než vůbec začnou. Každá taková pojistka má ovšem svou cenu a tuhle platí nejistotou lidé na druhé straně dohody.

Co když totiž náhradní matka porodí, podívá se na dítě a řekne: Rozmyslela jsem si to, dítě vám nedám. Nemusejí v něm být ani její geny. Zamýšlení rodiče mohli dodat vlastní embryo, zaplatit léčbu, právníky i celý proces, devět měsíců čekat na dítě, které od začátku považují za své, a teď jim žena, která ho měla „jen“ odnosit, oznámí, že žádné předání nebude.

Tady narazíme na konstrukční problém, který nezmizí ani po dalších deseti stranách smlouvy. Čím skutečnější možnost necháme ženě po porodu říct ne, tím menší jistotu můžeme slíbit lidem, kteří jí svěřují své embryo. A čím větší jistotu slíbíme jim, tím méně skutečné může být její pozdější ne. Obojí současně maximalizovat prostě nejde.

Proto je pro celý systém tak důležité, aby zamýšlení rodiče mohli spoléhat na to, že dítě po narození skutečně převezmou. Předání dítěte tedy není nějaká malá administrativní formalitka schovaná na straně 74. Je jedním ze základních předpokladů, bez kterých celý smluvní model z pohledu zamýšlených rodičů přestává dávat smysl. Dítě se sice formálně neprodává, ale pro fungování systému je kupodivu dost důležité, aby existovala dostatečná jistota, že vám bude po narození předáno.

Zatím jsme se navíc pohybovali v relativně komfortním světě amerických klinik, právníků a mnohastránkových kontraktů. Jenže surogace je také globální trh. V Indii, Gruzii a dalších zemích vznikaly modely, v nichž náhradní matky během těhotenství bydlí v zařízeních nebo bytech organizovaných klinikou či agenturou. Někde jsou podmínky velmi restriktivní, jinde může žena dostat ubytování, zdravotní péči a částku, ke které by se ve své domácí ekonomice propracovávala celé roky.

A může tam být dobrovolně. Právě proto je otázka vykořisťování tak nepříjemná. Žena v Kalifornii a žena v Gruzii nemají biologicky rozdílné těhotenství. Obě mohou krvácet, dostat preeklampsii nebo skončit akutním císařským řezem. Levnější není biologie. Levnější je práce ženy.

Jenže říct „je chudá, takže její souhlas není skutečný“ by bylo zase ukázkově paternalistické. Chudoba člověka nezbavuje autonomie a autonomie současně nemaže ekonomickou nerovnost. Ostatně ani odborné autority z toho nevycházejí se stejnou odpovědí: FIGO připouští regulovanou surogaci a férovou kompenzaci, World Medical Association komerční model odmítá a zvláštní zpravodajka OSN Reem Alsalem by šla ještě dál a zatrhla to všude, všem a jakkoliv.

Takže ani tady jsme si moc nepomohli. Můžeme mít svobodnou ženu, férovou smlouvu, slušnou odměnu, nezávislého právníka a všechny checkboxy správně odškrtnuté - pořád ale zbývá něco, co se smlouvou zkrotit nedá: skutečný život poté, co se dítě narodí.

A jsme zase na Floridě. Ted Zhou měl být rodičem, Kyla Simpson děti odnosí, porodí a předá. Jasné role. Jenže k předání nedošlo a děti mezitím provedly něco, s čím si ani nejlepší smlouva neumí úplně poradit - začaly si vytvářet vztahy.

Kyla je kojila, přebalovala, chovala, uspávala a odvezla si je domů. Pro ty kluky nebyl domov právní pojem. Byl to člověk, který přišel, když plakali. Zhouova pozice přitom dává smysl: celý proces vznikl proto, aby se stal jejich otcem, a on tvrdí, že se děti snažil převzít. Nemůže přece o rodičovství přijít proto, že se předání protáhlo.

Proč? Protože jinak vytvoříme absurdní princip: dostatečně dlouho mi nevydávejte moje dítě a jednou bude důvodem, proč mi je nevydat, právě to, že už je u vás dlouho. Jenže dítě není právní spor zakonzervovaný v čase. Během něj dál žije, a tak se původní otázka „Kdo měl být rodičem?“ změní v mnohem horší: „Co je pro tyhle konkrétní děti nejlepší teď?“

Čas Kyle automaticky nevytvořil rodičovské právo. Vytvořil ale vztah v životě těch dětí - vztah, který už žádný soud nemůže jednoduše vrátit tlačítkem zpět. Celý ten zamotaný případ je fascinující - nedokazuje, že surogace nefunguje, ale ukazuje, co všechno musí fungovat, aby fungovala.

A teď už zpátky k první větě. Koupil si Ted Zhou za 300 tisíc dolarů tři děti? Ne. Na faktuře nemáte dítě - 3ks. Máte IVF, dárkyni vajíček, kliniku, agenturu, právníky, zdravotní péči a kompenzaci náhradní matce. Platíte za medicínu, lidskou práci, čas a riziko.

Dítě se opravdu neprodává. Jenže je tu jeden dost podstatný detail: celý ten systém placených služeb má skončit tím, že se narodí dítě a bude předáno předem určenému rodiči. Předání není položka na faktuře. Je cílem transakce.

A tady se mi konečně rozpadla ta pěkná uklidňující čára, kterou jsem se na začátku vydala hledat. Dítě není položkou na faktuře, ale bez dítěte nedává faktura smysl.

Surogace proto nemusí být prodejem dítěte, aby nás nutila klást velmi nepříjemné otázky. Kolik toho vlastně smíme rozhodnout o budoucím dítěti ještě předtím, než existuje? Kdo ho odnosí. Kdo bude jeho rodičem. Kdo jím naopak nebude. A komu bude po narození předáno.

Právo možná dokáže určit, kdo má být rodičem. Smlouva dokáže deskriptivně určit, komu má být dítě předáno. Peníze dokážou zajistit, aby celý proces vůbec proběhl.

Jenže pak se narodí konkrétní človíček a my řekneme, že to všechno děláme také v jeho nejlepším zájmu.

Dobře.

Jak to ale víme?

__________________________________________________

Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.

__________________________________________________

Česká republika. (2012). Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 775 – Mateřství.

Alsalem, R. (2025). The different manifestations of violence against women and girls in the context of surrogacy (A/80/158). United Nations, Human Rights Council.