Kdo zaplatí péči o armády důchodců? Možná ti, kterým dnes neumíme vytvořit podmínky k životu

Sedím na ostravské konferenci POROD 2026 a chci s vámi sdílet hned začerstva, co hýbe českým zdravotnictvím.

Hned v úvodním bloku zaznělo od profesora Ladislava Duška z Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR něco, co vypadá na první pohled jako technická demografická informace. České zdravotnictví čeká v následujících 15 až 20 letech zcela zásadní změna. Přibude lidí ve vysokém věku, poroste počet polymorbidních osob, tedy lidí s více chronickými nemocemi současně, a zároveň bude ubývat dětí, ze kterých by jednou měli vyrůst budoucí pracující, plátci zdravotního pojištění, zdravotní sestry, lékaři, lékařky, učitelky, pečovatelé a pečující.

Je to nepříjemná zpráva. Solidární systém zdravotní péče, jak ho známe, stojí před otázkou, kdo ho v budoucnu unese.

Jenže ty grafy nejde číst jen řečí peněz. Jsou také otázkou času. Prostého času jako fyzikální jednotky, který se v moderní době stal luxusním zbožím a privilegiem. Času, který systému nezbývá mnoho na smysluplnou reakci. A času, který se zároveň smrskává lidem v každodenním životě: na péči, zdraví, vztahy, děti, spánek, regeneraci a obyčejnou přítomnost.

Těla ždímaná dlouhodobým zápasem o důstojnou existenci potřebují čas, aby se z přetížení nestala diagnóza. Jenže právě čas jim současné nastavení společnosti často neurvale bere. A tak se začarovaný kruh uzavírá: stárneme, chřadneme, nerodíme.

Čísla pana profesora ukazovala, že jako společnost dramaticky uvadáme. To je důležitý alarm. Ale neměli bychom ho číst jen účetně, jako prostý nepoměr mezi počtem seniorů a počtem mladých pracujících. Nejde jen o to, kolik lidí bude do systému přispívat a kolik z něj bude čerpat. Měli bychom se ptát hlouběji: proč se společnost stává tak nemocnou, vyčerpanou a demograficky křehkou?

Možná nám totiž nedocházejí jen novorozenci. Možná nám došla péče.

Data, která na konferenci zazněla, jsou tvrdý náraz do demografické zdi. Počet živě narozených dětí v Česku klesá. V roce 2020 se narodilo přes 110 tisíc dětí, v roce 2025 už jen zhruba 77,6 tisíce. Pediatři vzdychají nad poklesem nově registrovaných nejmenších dětí. Prodejci dětských serepetiček krachují. Projekce zároveň ukazují, že počet lidí ve věku 85+ se bude v příštích desetiletích dramaticky zvyšovat. To všechno vytváří obrovský tlak na zdravotnictví, sociální služby i veřejné rozpočty.

Jenže v těch datech nebyl vidět jen úbytek dětí. Ještě znepokojivější byla rostoucí zdravotní zátěž současných a budoucích matek: hypertenze, diabetes, nadváha a obezita u rodiček, vyšší věk žen při porodu, psychické obtíže v těhotenství a po porodu. A také obrovská mezera mezi skutečnou potřebou psychosociální nebo psychiatrické podpory a tím, kolik žen ji reálně dostane.

Podle studie Národního ústavu duševního zdraví se až u 20 procent žen v těhotenství nebo po porodu objeví duševní obtíže. Podle dat prezentovaných na konferenci navíc 75 procent žen v případě psychických potíží nevyhledá žádnou pomoc. Jaká je tedy skutečná potřeba péče po porodu? A kolik z ní dnes zůstává úplně mimo systém?

Pokud mateřství pro významnou část žen začíná samotou, úzkostí, depresí, vyčerpáním nebo pocitem, že pomoc není dostupná, bezpečná či dostatečně blízko, nemůžeme se divit, že rodičovství přestává být samozřejmou životní perspektivou.

Lidé nemají děti do mlhy abstraktní budoucnosti. Mají je do konkrétního světa: do cen bydlení, pracovního tempa, dostupnosti péče, kvality vztahů, vlastní tělesné i psychické kapacity. A ano, také do světa, který urputně lpí na výkonu a tváří se, že rychlost, produktivita a neustálá dostupnost jsou přirozený stav člověka.

Tu datovou zprávu o stavu společnosti bychom proto měli číst opatrně. Ženy ani muži neselhali. Než vypukne v diskuzích hon na viníky a vinice, byla bych velmi opatrná na věty typu „ženy jsou tlusté, staré a nerodí“ nebo „mladí jsou líní a sobečtí“. Protože přiznejme si, že současná moderní společnost nastavila podmínky tak, že mít děti je pro mnoho lidí ekonomicky, psychicky i tělesně stále náročnější.

Vyšší věk rodiček také není morální selhání žen. Je mimo jiné důsledkem světa, ve kterém se dlouho studuje, později se dosahuje ekonomické stability, bydlení je drahé, práce je často nejistá a rodičovství se tváří jako soukromý projekt, který si má každý zvládnout sám. Nejspíš někdy mezi návratem z práce, vyřízením e-mailů, nočním vstáváním a ranním během zpátky do výkonu.

Kultura výkonu po člověku chce, aby byl stále produktivní, dostupný, flexibilní, zdravý, štíhlý, klidný, finančně odpovědný a ještě vděčný, že to všechno zvládá z pohodlí sociálního státu. Tělo ale není firma. A péče není chyba v systému.

Zdravotnictví dnes velmi často hasí následky životních podmínek, které moderní společnosti považují za normální: chronický stres, nedostatek spánku, osamělost, sedavý způsob života, ultra-zpracované jídlo, nejistotu, tlak na výkon, nedostatek času na vztahy a regeneraci. To všechno se propisuje do našich těl a ovlivňuje krevní tlak, metabolismus, imunitu, psychiku, bolest, plodnost, těhotenství i schopnost pečovat.

A právě tady se potkává demografie se zdravotní politikou.

Pokud stát říká, že bude málo budoucích plátců zdravotního pojištění, musí zároveň říct, co dnes dělá pro ty, kdo tuto budoucnost nesou vlastním tělem. Nemůže chtít děti jako budoucí ekonomické jednotky a současně ignorovat ženy jako živé bytosti, které těhotenství, porod, šestinedělí a péči o malé děti prožívají fyzicky, psychicky i sociálně.

Představa, že ženy mají morální povinnost saturovat trvalou poptávku státu po daňových poplatnících, není nová. V různých podobách se vrací vždy, když stát začne o obyvatelstvu mluvit především jako o zdroji: pracovní síly, odvodů, daní, péče nebo ekonomického růstu.

Ženy se pak snadno ocitají v paradoxní pozici. Jejich děti jsou veřejným statkem, ale jejich těhotenství, porod, šestinedělí, ztráta příjmů, narušené zdraví a každodenní péče zůstávají soukromým problémem. Jazyk morálky a povinnosti je nebezpečný, protože velmi rychle vede k tlaku na ženská těla.

Asi je utopické myslet si, že dnešní ženy v reprodukčním věku „rozrodíme“ pro stát. Spíše bychom se měli soustředit na to, aby stát, zdravotnictví i společnost přestaly zacházet s náklady na reprodukci života jako se soukromou záležitostí žen a rodin, zatímco s jejími výsledky počítají jako s veřejným zdrojem.

Budoucí zdravotní sestra, lékař, učitelka, pečovatel, daňový poplatník i plátce zdravotního pojištění se nejdřív musí narodit. Někdo ho musí odnosit, porodit, nakrmit, utišit, chránit a vychovat. Tato práce je stále z velké části neviditelná, neplacená nebo nespravedlivě podhodnocená. Přitom bez ní se žádný solidární systém neudrží.

A tenhle systém neničí jen ženy. Ženy nesou tělesnou zátěž těhotenství, porodu a často i hlavní díl péče, ale muži jsou do něj chyceni jinak: tlakem na výkon, příjem, dostupnost a více či méně očekávané živitelství. Mnozí otcové nejsou nepřítomní proto, že by nechtěli být u svých dětí. Jsou uštvaní systémem, který z času udělal luxusní zboží.

Čas se stal novým platidlem. Kdo ho má, žije. Může spát, vařit, pečovat, být s dítětem, doprovodit partnerku po porodu, regenerovat, udržet vztahy. Kdo ho nemá, odkládá. Stranou pak jde zdraví, blízkost i rodičovství. Jenže péče a rodičovství potřebují právě to, co současná společnost nejvíc vysává: přítomnost, klid a čas.

Jestliže má být solidární zdravotní systém udržitelný, nemůže se solidarita omezit jen na mechanismus, ve kterém mladí a zdraví platí péči starým a nemocným. Solidarita musí začít dřív. U podmínek, které zabrání tomu, aby se lidé zbytečně nemocnými stávali. U podpory těch, kdo pečují. U žen, které rodí. U dětí, které se rodí. U rodin, které nemají být ponechány okolnostem napospas.

Demografická krize není chyba žen. Je to diagnóza společnosti.

A pokud dnes slyšíme, že budeme muset přehodnotit solidární systém zdravotní péče, měli bychom začít právě tady. Ne otázkou, jak přimět ženy rodit více dětí, ale otázkou, proč jsme vytvořili a zuby nehty udržujeme v běhu svět, ve kterém je stále těžší zůstat zdravý, pečovat a věřit, že má smysl přivádět na svět další život.

Zdravotnictví nezachráníme jen novými úhradami, restrukturalizací a kapacitami. Ty budou potřeba, ale samy nestačí. Zdravotnictví nezachráníme, pokud budeme dál aktivně vyrábět nemocnou společnost.

Možná nám opravdu docházejí novorozenci. Ale ještě dřív bychom si měli přiznat, že nám dochází čas.

__________________________________________________________

Díky, že mě čtete - celou mou tvorbu najdete ZDE.