Proč je seriál Cizinka pro tolik žen tak jiný zážitek

Máte Netflix? Tak si pusťte Cizinku, než ji zakážou.

Tohle strhující vyprávění o Claire Randallové, zdravotní sestře z druhé světové války, je totiž na Netflixu nejspíš omylem, protože cenzoři to zjevně nedokoukali celé. Aniž bych Vám vyzradila celý příběh tohohle vzrušujícího historického sci-fi dramatu, které místy sklouzne do večerníčkového soft porna pro unavené rodiče a jindy donutí citlivější povahy přežít některé drsné scény s polštářem přitisknutým přes oči i přes uši, pokusím se Vám vysvětlit, proč mě zrovna tenhle seriál přiměl doplnit si vzdělání.

Nejdřív Vás ale stručně uvedu do děje, ať víte, s čím pracujeme.

Sebevědomá, praktická, inteligentní žena, která se po návratu z fronty snaží znovu najít rytmus obyčejného života po boku svého manžela Franka, místo klidného poválečného nového začátku zažije cosi, co zní skoro jako horečnatý sen: při pobytu ve Skotsku projde kruhem kamenných menhirů a ocitne se o dvě stě let zpátky, v roce 1743, ve světě skotských klanů, všudypřítomného syrového násilí, vlhké špíny, bláta, politických intrik a narůstajícího napětí před jakobitským povstáním.

Tam potká Jamieho Frasera, mladého skotského horala, který vypadá sexy i v měsíc neprané říze. A mezi léčivými bylinami, špínou cest, strachem, touhou a neodvratitelnou dějinnou katastrofou skotských Highlanderů se začne odvíjet jeden z nejintenzivnějších televizních vztahů posledních let.

Cizinka je všechno, co jen levý roh obrazovky umí varovně naslibovat: násilí, sex, vulgarismy, drogy i sexuální násilí. Tohle historické drama, romance, dobrodružství, místy skoro fantasy, je ale zároveň něco víc: příběh ženy, která se ocitne v cizím čase, a přesto neztrácí sama sebe. A možná právě v tom je část magnetismu celého seriálu.

Když jsem Cizinku začala s mužem po večerech sledovat, nečekala jsem od ní víc než béčkový odpočinkový výplach mozku před usnutím. Pro spoustu divaček a diváků to tak klidně může být - a zároveň to nic nemění na tom, že člověka Cizinka zasáhne. Protože se dívá jinak. Jiným způsobem se dívá. Nejen na svět, ale na ženu. Na ženu ve světě a na svět v okolnostech. Na okolnosti jako takové.

Můžete namítnout, že je to jen tím, že je seriál prvoplánově romantický, vizuálně podmanivý a emočně intenzivní. Podle mě je v tom něco víc. Něco v samotném způsobu, jakým vás vede dívat se. Nevede mě jen k tomu, abych se dívala na Claire. Vede mě k tomu být s ní. Cítit s ní napětí, touhu, ohrožení, blízkost i tělesnost z její perspektivy.

A právě tady mi začalo docházet, že možná narážím na něco, co jsem dosud neuměla ve filmu pojmenovat. Tak jsem se ponořila do studia. Po spolknutí několika skript s Vámi chci sdílet něco, čemu se ve filmové teorii říká male gaze a female gaze - tedy mužský a ženský pohled.

Ty pojmy mohou znít trochu akademicky, ale ve skutečnosti popisují něco velmi živého a dobře rozpoznatelného. Rozdíl mezi tím, kdy je žena na obrazovce hlavně objektem pohledu, a tím, kdy je skutečně přítomná jako subjekt vlastního příběhu. Rozdíl mezi tím, kdy je její tělo ukazováno ke spotřebě, a tím, kdy je její zkušenost brána vážně.

Pojem male gaze bývá někdy zjednodušován na tvrzení, že muži ve filmovém showbyznysu prostě sexualizují ženy. Jenže to je příliš málo. Ve skutečnosti jde o širší kulturní logiku. O způsob, jakým je obraz ženy na plátně a v příběhu vystavěn. Kdo se dívá, kdo jedná a kdo je ukazován.

V klasickém filmovém jazyce bývá muž častěji tím, kdo nese děj, rozhoduje, jedná a hledí významně do dáli. Žena bývá častěji tím, kdo je viděn, pozorován. Její přítomnost může být výrazná, krásná, žádoucí, svůdná, dokonce i zdánlivě mocná - a přesto je pořád rámována hlavně jako objekt pohledu. Jako někdo, na koho se máme dívat. Ne nutně jako někdo, s kým máme svět skutečně prožívat zevnitř.

A to je možná ten klíčový rozdíl. Nejde jen o to, kolik centimetrů kůže je vidět. Jde o to, čí perspektiva organizuje scénu. Čí vnitřní svět je důležitý. Čí touha je brána jako lidská zkušenost a čí tělo jako obraz.

Spousta žen tenhle rozdíl zná jistě velmi dobře, i když ho neumí teoreticky pojmenovat. A poznalo ho i mé tělo. Poznal ho můj nervový systém.

Zvláštní úleva, když člověk cítí, že tentokrát není veden k tomu dívat se na ženu zvenčí, ale být jí nablízku.

Možná i proto bývá pojem female gaze někdy chápán nepřesně. Jako by šlo jen o převrácenou situaci: místo objektifikace žen budeme teď prostě objektifikovat muže. Jenže to je příliš jednoduché — a myslím, že právě Cizinka dobře ukazuje proč.

Female gaze v té nejzajímavější podobě není pomsta. Není to mužské tělo servírované ženám úplně stejným způsobem, jakým bývala servírována ženská těla mužům. Spíš jde o jinou organizaci pozornosti. O větší důraz na subjektivitu, vztahovost, vzájemnost, prožitek, citlivost k hranicím a k tomu, co se děje uvnitř postav, ne jen na jejich povrchu.

Neznamená to, že ve female gaze není touha. Naopak. Touha tam může být velmi silně. Ale není oddělená od člověka, který ji prožívá. Není odpojená od emocí, kontextu, moci, zranitelnosti a vzájemnosti. Není to jen podívaná. Je to zkušenost.

A právě to je, myslím, důvod, proč může být sledování některých scén v Cizince pro mnoho žen tak zvláštně nové. Ne proto, že by najednou chyběla erotika. Naopak. Jen erotika tu není postavená proti subjektivitě. Není oddělená od vztahu. Není odtržená od ženského vnitřního světa.

Cizinka samozřejmě není dokonalá a ani se z ní nemusí každá žena zbláznit. Ale je na ní něco, co mnoho divaček okamžitě pozná, i když by to těžko převedly do teoretických pojmů.

Claire není jen postava, která má být zajímavá, krásná nebo žádoucí. Je to vědomí, skrze které se svět otevírá. Není jen někým, koho kamera sleduje. Je také někým, skrze koho vidíme. Její zkušenost není jen přívěsek k velkému mužskému příběhu. Je to jeden z jeho středů.

To je nesmírně důležité. Protože kulturně jsme zvyklé na něco jiného. Na ženy, které jsou sice v centru obrazu, ale ne nutně v centru zkušenosti. Na ženy, které jsou vidět, ale nejsou úplně slyšet. Na ženy, jejichž tělo je podrobně nasvícené, ale jejich prožitek je až druhotný.

U Cizinky jsem měla pocit, že se tohle posouvá. Že když přichází intimita, nejde jen o to, jak kdo vypadá. Jde o napětí, důvěru, nejistotu, svolení, zvědavost, blízkost, někdy i humor. Tělo tu není jen výstavní plocha. Je to místo prožívání.

A ano, platí i to, čeho si všimlo mnoho divaček přede mnou: mužské tělo je v Cizince také snímáno jako žádoucí. Jenže často jinak, než bývá v mainstreamové obrazové kultuře zvykem. Ne jako triumfální symbol síly bez vnitřku, ale jako tělo ve vztahu. Tělo, které může být chtěné, ale není odpojené od emocí, zranitelnosti a příběhu.

Na některé věci nepotřebujeme teorii. Některé věci prostě poznáme, když se stanou.

Ženy žijí v kultuře, která je od dětství učí, že být viděná a být hodnocená je skoro totéž. Že jejich tělo je veřejně čitelné. Že jejich vzhled je relevantní. Že jejich žádoucnost je společenská měna. Že pohled druhých je něco, s čím je potřeba počítat, pracovat a vyjednávat. Mnoho žen se tak velmi brzy naučí vnímat samy sebe i zvenčí.

Možná právě proto je tak silné, když narazíme na dílo, u něhož máme pocit, že nás nevrací do téhle staré, vyčpělé pozice. Že po nás nechce, abychom se znovu dívaly samy na sebe cizíma očima. Že nám dovolí na chvíli sestoupit zpátky do vlastního prožívání.

Neříkám, že Cizinka tenhle obrat dělá dokonale v každém okamžiku. Ale myslím, že přesně tohle je důvod, proč ji tolik žen prožívá jinak než běžný seriál. Nejen jako příběh, ale skoro jako malou změnu perspektivy. Jako zkušenost, že žena na obrazovce nemusí být jen někdo, na koho se hledí. Může být i někdo, skrze koho se díváme, cítíme a chápeme.

Tohle všechno by se dalo odbýt jako kulturní detail. Debata pro filmové nerdy, feministické teoretičky a ženy, které z nudy a přebytku volného času moc přemýšlejí o seriálech. Jenže způsoby, jak kultura rámuje ženy, nezůstávají zavřené v televizi.

To, jak se učíme dívat na ženské tělo, ženskou touhu, ženskou zkušenost a ženskou subjektivitu, si neseme i jinam. Do vztahů. Do politiky. Do reklamy. Do škol. Do institucí. Do medicíny. Do prostor, kde už nejde jen o reprezentaci, ale o důstojnost, autonomii a o to, kdo je v dané situaci považován za plnohodnotný subjekt.

A možná právě proto stojí za to brát podobné kulturní rozdíly vážně. Ne proto, že by jeden seriál mohl sám o sobě změnit svět. Ale protože nám někdy pomůže uvidět něco, co jsme dřív jen mlhavě cítily. Třeba rozdíl mezi tím, když je žena pouze ukazována, a tím, když je skutečně vnímaná.

A tady tahle debata nekončí. Protože otázka, zda je žena vnímaná jako subjekt, nebo objekt, se neodehrává jen na obrazovce. Někdy vstupuje i do míst, kde na tom záleží mnohem víc než u seriálové scény. Třeba do porodní péče.

A o tom zase příště.

Mulvey, L. (1975). Visual pleasure and narrative cinema. Screen, 16(3), 6–18.

Berger, J. (1972). Ways of seeing. British Broadcasting Corporation and Penguin Books.

Hooks, b. (1992). The oppositional gaze: Black female spectators. In Black looks: Race and representation (pp. 115–131). South End Press.

Nussbaum, M. C. (1995). Objectification. Philosophy & Public Affairs, 24(4), 249–291. - sem se dostanu jen s univerzitním účtem na celý text, bohužel. Uvádím, protože je to velmi zajímavý text, který stojí za zmínku.

Papadaki, E. (2024). Feminist perspectives on objectification. In E. N. Zalta & U. Nodelman (Eds.), The Stanford encyclopedia of philosophy (Winter 2024 ed.).

Sanz, A. (2014, October 23). The radical, romantic female gaze of Outlander. Overland.

A hodně dobrý je také historik Jan Hrdina - Sága Cizinka je epickým vyprávěním o dějinách Skotska