Článek
Narodila jsem se v Brandýse nad Labem a jako malá jsem bydlela v ulici Pavla Lista. Ulice byla sešívaná z panelů s očky se švy prolitými asfaltem, který se lepil na plátěnky s každým oprsklejším slunečním dnem. Aut bylo tak málo, že jsme v ulici hráli vybiku i Honzo, vstávej a pikola u naší pumpy před domem byla místo setkávání i první pomoc pro odřená kolena z výprav ke Světici. Za naší zahradou bylo pole. Ne metaforické pole, ne pár zanedbaných metrů čekajících na bagr, ale opravdové pole, kam oko dohlédne. Brandýs tam prostě regulérně končil. Člověk vyšel z domu a za chvíli se coural krajinou po cestách, které nikdo nemusel projektovat jako „prvek prostupnosti území“, protože tam prostě byly. Nikdo z nás tehdy samozřejmě netušil, že se jednou budeme dívat na jednu z budoucích velmi lukrativních částí města. Pole měla hodnotu pole a ne součtu stavebních parcel.
Dnes tam stojí domy. Hodně domů. Šmoulov, řadovky, vilky a české podnikatelské baroko v celé jeho sebevědomé kráse. Vedle sebe se potkávají sloupky, vikýře, francouzská okna, oblouky, betonové ploty a nejrůznější představy o tom, jak má vypadat rodinné sídlo člověka, který konečně dostal vymodlenou hypotéku. V jednom z těch domů jsem se svým báječným mužem, tehdá ještě zamlklým teenagerem, prolíbala mnohá odpoledne na podkrovních trámech nedodělaných ambiciózních vilek devadesátkových wannabees. Místa, kudy jsme se jako děti a později i jako dospělí courali na procházkách, zmizela nebo se rozpadla na ostrůvky mezi zástavbou. Ne všechna, samozřejmě. Brandýs pořád není betonové peklo a snad právě proto člověka jeho proměna tolik pálí. Pořád máme Labe, Proboštská jezera, Houštku, zámek, Ostrůvek, staré ulice a místa, kvůli kterým se člověk po letech rád vrátí domů.
Já jsem na patnáct let zaparkovala v Josefově Dole. Měli jsme tam s rodinou do roku 2020 Peklo – hotel pro děti. Když jsem se vrátila, měla jsem občas pocit, že jsem odešla z prvního dílu a vrátila se doprostřed čtvrté série. Tam, kde jsem měla v hlavě okraj města, bylo město a za ním zase další a další plány. Ulice byly plnější, silnice ještě plnější a z Brandýsa se mezitím stalo velmi žádoucí místo k životu. Což je vlastně skvělá zpráva. Jen má jednu drobnou vadu na kráse: žádoucí místo k životu se dá růstem také postupně proměnit v místo, kde je pořád obtížnější normálně žít.
Čísla potvrzují, že můj pocit není nějaká nostalgická porucha paměti. Když jsem se tu v roce 1981 narodila, mělo celé dvojměstí 15 227 obyvatel. Na konci roku 2025 už 20 926. Za můj život nám tedy přibylo téměř 5 700 spoluobčanů – zhruba o 37 procent původního Brandýsa se Starou Boleslaví navrch. Jen za rok 2025 přibylo 613 lidí. To je, pro moji osobní geografickou představu, zhruba dvě třetiny dnešního Josefova Dolu nacpané do Brandýsa během jediného roku.
Lidé sem prostě chtějí. Proč by taky ne. Praha je blízko, příroda také, město má pěknou historii, až na tu bratrovraždu, moderní školy, sport, kulturu, řeku a pořád ještě lidský rozměr – stále se dá přejít z jedné strany na druhou i pěšky, když se zapřeš. Problém není v tom, že se sem lidé houfně stěhují. Problém nastává ve chvíli, kdy počet nových obyvatel a nových střech roste rychleji než všechno, co má jejich život ve městě umožňovat. Protože město není nafukovací matrace – když do něj napumpujete o třetinu víc lidí, školy, ordinace, ulice, chodníky, kanalizace a veřejný prostor se nenafouknou automaticky s nimi.
V této disciplíně se však Brandýsu podařil výkon skoro dadaistický. V Indexu kvality života projektu Obce v datech skončil za rok 2025 na krásném šestém místě ze všech 206 obcí s rozšířenou působností v republice. Šesté místo v republice, to už stojí za pozornost. Současně ovšem jeho kapacita základních škol vychází na 201. místo z 206, finanční dostupnost bydlení na 199. a kapacita mateřských škol na 165. místo.
Takže ano, žije se nám tu skvěle. Jen tu prosím nechtějte bydlet, mít malé dítě a vůbec už nechtějte potřebovat školu ve stejnou chvíli.
A teď přišla další tabulka. Index prosperity regionů 2026, ze kterého vycházejí aktuální data Seznam Zpráv, hodnotí všech 206 správních obvodů v sedmi oblastech. Brandýsku přisuzuje téměř ukázkovou demografickou situaci: mladé obyvatelstvo, vyšší naději dožití, vysoký podíl vysokoškoláků. V pilíři dostupnosti péče jsme ovšem skončili na naprostém dně – 206. z 206. Jsme bez pardonu poslední v republice. Málo praktiků, pediatrů, stomatologů, lékáren a sociálních služeb. Fér je dodat, že žebříček hodnotí celý správní obvod ORP Brandýs nad Labem–Stará Boleslav, nikoli jen naše dvojměstí. Jenže právě v tom je kus problému: Brandýs je centrem rychle bobtnajícího pražského zázemí a rosteme evidentně rychleji, než se s námi stíhá rozvíjet infrastruktura.
Málokomu se povede takový majstrštych jako Brandýsu – dokázat být šestý a dvě stě šestý zároveň je výkon. Jsme město v kvantové superpozici, taková komunální Schrödingerova kočka. Dokud tabulku neotevřete, je v našem dvojměstečku péče dostupná i nedostupná zároveň.
Člověk by mohl říct: dobře, růst byl prostě rychlejší, než kdokoli očekával. Jenže to má další půvabnou komplikaci. Město o svých problémech moc dobře a dlouhodobě ví. Dokonce si je samo docela přesně pojmenovalo.
V aktuálních územně analytických podkladech Brandýsa najdeme mezi slabinami a hrozbami vysokou intenzitu automobilové dopravy na průjezdních komunikacích přímo v centru, jediný silniční most přes Labe, chybějící lávky pro pěší a cyklisty, nedostatečnou kapacitu mateřských a základních škol, problémy s parkováním a místy i technickou infrastrukturou. Je tam ovšem ještě jedna věta, kterou bych nejraději nechala vytesat nad příjezd k budoucím developerským projektům, které dál raší v brandýském intravilánu: „Rozvoj nové bytové výstavby často bez saturace základním občanským vybavením v docházkové vzdálenosti.“ A hned kousek pod ní dokonce „hrozba zrychlení tempa bytové výstavby s negativními trendy rezidenční suburbanizace“. Dokument upozorňuje i na rostoucí počet obyvatel okolních obcí využívajících infrastrukturu Brandýsa a na její nedostatečnost.
Čili aspoň jedna dobrá zpráva je, že problém nikdo nemusí složitě diagnostikovat. Diagnóza už dávno existuje – je sepsaná, očíslovaná a úředně publikovaná. Horší zpráva je, že když člověk stojí ráno v koloně, hledá pediatra nebo sleduje další a další zástavbu někdejších polí, těžko se ubrání představě, že po vypracování byla diagnóza slavnostně založena do šanonu a šanon zastrčen někam do fochu pod kávovar na Městském úřadě.
Ostatně strategický plán města pro roky 2015–2025 si mezi cíle napsal „Dostupné zdravotnické služby“, „Zelené a čisté město“, „Inteligentní doprava“, „Moderní infrastruktura“ a „Rovnoměrný rozvoj městských částí“. Desetiletí tedy skončilo a my se v dostupnosti péče díváme na číslo 206 z 206. Jistý druh důslednosti tomu člověk upřít nemůže, že?
Doprava je ovšem disciplína, ve které strategické dokumenty nepotřebujeme, protože ji lze studovat z okna automobilu. Ve špičce stojícího automobilu. V Brandýse se někdy zdá, že kolona začíná u jedné cedule s názvem města a končí u druhé. Dvě historická města spojuje přes Labe jediný silniční most a hlavní průtahy vedou místy zástavbou tak těsně, že některé ulice fungují spíš jako výfukové potrubí regionální dopravy než jako místo k bydlení. Ostatně vysokou intenzitu automobilové dopravy přímo v centru uvádějí jako problém samy městské podklady.
Na tom je nejabsurdnější, že Brandýs je rozměrově město jako stvořené pro pěší a kola. Většina běžných cest je krátká, terén žádné Alpy až na jeden krpál a táhlý výjezd pod zámkem a na druhém břehu opravdu neleží Vladivostok. Přesto jsou místa, kde na kolo osobně nelezu, protože mám k životu navzdory všemu stále poměrně kladný vztah. Ve městě této velikosti by člověk neměl potřebovat auto pokaždé, když má dopravit dítě dva kilometry nebo dojít do obchodu. Jenže pokud bezpečnou alternativu nevytvoříte, lidé do těch aut sednou – musí. Pak zjistíme, že nám tu popojíždí příliš mnoho aut. A mezitím přidáme další jednotky k bydlení. Je to takový urbanistický perpetuum mobile, jen místo energie tu vyrábíme kolony.
Moje nejmilejší vzpomínka na brandýskou dopravu je proto naprosto převrácená. Nejlépe se mi totiž město pamatuje v době, kdy byly kvůli rekonstrukci zavřené mosty a automobilová doprava přes Labe nemohla normálně projet. Pro motoristy katastrofa. Pro město náhlý, nikým neobjednaný urbanistický experiment. Lidé chodili pěšky přes provizorní lávku, ulice na chvíli přestaly být jen potrubím k přepravě automobilů a já měla pocit, že Brandýs najednou konečně svobodně dýchá.
Možná je to jen osobní vzpomínka. Nemám měření decibelů ani koncentrací oxidu dusíku z onoho blaženého bezmostí. Ale dodnes si pamatuji ten nečekaný pocit, že se dvě části dvojměstí k sobě lidsky přiblížily právě ve chvíli, kdy se mezi nimi zkomplikoval pohyb aut. Pak se mosty otevřely a experiment skončil. Kyslík byl patrně pouze součástí dočasného dopravního opatření.
Nechci tím samozřejmě tvrdit, že řešením brandýské dopravy je vyhodit most do povětří a rozdat všem pramice. Jen mě fascinuje, jak málo často při plánování města mluvíme o něčem tak obyčejném, jako je možnost příjemně jít z místa na místo pěšky. Vzpomínám na polní cesty svého dětství právě proto. Nebyly zakreslené jako významná investiční akce, ale pro náš život v místě měly svou nedocenitelnou hodnotu. Mohli jsme prostě vyjít z domu a někam dojít. Bez cíle, bez auta, bez nutnosti otočit se před plotem budoucího rezidenčního projektu.
Krajina má jednu nepříjemnou vlastnost: dokud je volná, vypadá v účetnictví trochu jako nevyužitý prostor. Pole za městem je ekonomicky mnohem méně vzrušující než pozemek rozdělený na stavební parcely. Jenže z pohledu lidí, kteří tam žijí, může mít hodnotu právě tím, že ještě není ničím. Je průhledem, cestou, zelení, místem mezi věcmi. A jakmile ten prostor jednou zaplníme domy, ploty a příjezdovými komunikacemi, zjistíme, že veřejný prostor se mnohem hůř dodatečně vyrábí, než se soukromá parcela prodává.
To neznamená, že město nemá růst. Brandýs není muzeum mého dětství a já opravdu nechci u příjezdu z Prahy ceduli „PLNO, vraťte se do Čelákovic“. Lidé, kteří se sem přistěhovali včera, mají na město úplně stejné právo jako ti, kteří se tu narodili před padesáti lety. Problém není nový soused. Problém je představa, že rozvoj města lze měřit jen počtem nových adres a infrastruktura se nějak dostaví později.
Do toho všeho se samozřejmě odehrává i místní politika. Po komunálních volbách 2022 vznikla radniční koalice, ale v květnu 2024 zastupitelstvo odvolalo starostu Roberta Pechu, dva místostarosty a jednoho radního a novým starostou zvolilo Petra Soukupa. Odvolaný starosta změnu popisoval jako boj o moc, představitelé nové většiny ji vysvětlovali problémy ve spolupráci a snahou vytvořit stabilnější vedení. Jak to doopravdy bylo a která interpretace místních politických vztahů je přesnější, se mohou přít jejich účastníci. Z pohledu člověka, který tady žije, je podstatnější něco jiného: vedení radnic se může měnit během jednoho večera, ale územní rozhodnutí, dopravní stavby a nová čtvrť tu zůstanou na generace.
To je podle mě největší problém brandýského růstu. Ne konkrétní dům a ne konkrétní člověk, který se do něj nastěhuje. Problémem je ta kumulace. Jedna nová ulice samozřejmě město nezadusí. Ani druhá. Jeden bytový projekt nezpůsobí dopravní kolaps, jeden supermarket nezničí krajinu a jeden nedostupný pediatr není důkazem civilizačního pádu. Jenže město se neskládá z jednotlivých projektů posuzovaných každý ve své excelové tabulce. Skládá se z jejich součtu.
A právě ten součet pak jednoho rána stojí před vámi v koloně.
Možná proto mě to brutální umístění na chvostu českých obcí – 206 z 206 – zasáhlo víc, než by měla člověka jedna tabulka vyhodit z konceptu. Vrátilo mě to na Pavla Lista, k zahradě a polím za ní, na místo, kde Brandýs kdysi jednoduše končil. Tehdy by mě nenapadlo, že město jednou vyroste tak daleko za něj. A už vůbec ne, že největší otázkou nebude, kam až ještě může vyrůst, ale zda všechno ostatní stíhá růst s ním.
Protože růst města nerovná se nový byt. Je to nový byt a s ním místo ve škole, praktický lékař, pediatr, kanalizace, autobus, strom, chodník, bezpečná cesta na kole a silnice, která obslouží novou čtvrť, aniž starou promění v dopravní stoku. Je to také kus veřejného prostoru a možnost vyjít z domu pěšky, aniž člověk po pěti stech metrech zjistí, že původní cesta končí u něčího plotu.
Když postavíme jen bydlení, město jsme nerozšířili. Vyrobili jsme adresy.
Domy k bydlení totiž rostou docela ochotně.
Jenže město k žití se musí plánovat.
____________________________________________________
Díky, že mě čtete, sledujete a podporujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.
____________________________________________________
