Článek
Říká se tomu husband stitch. Česky někdy „extra steh pro manžela“ nebo „steh pro tatínka“ či „steh navíc“. Dodatečný steh po porodu, který nemá medicínsky opravit porodní poranění, ale „zúžit“ poševní vchod pro budoucí vyšší sexuální uspokojení partnera.
Zní to jako legenda na strašení těhotných. Jako historka z temných koutů internetu. Jako něco tak hrubého, že to přece nemůže vůbec patřit do moderní medicíny.
Jenže patří.
Ne každé špatné poporodní šití je husband stitch. Může jít o chybu, nedostatek zkušenosti, spěch nebo špatný systém zaučování. Jenže pro ženu mohou být následky podobně devastující. A právě proto nestačí ptát se jen, zda byl v zásahu zlý úmysl. Musíme se ptát také, zda byl k zákroku souhlas, zda byla žena dostatečně znecitlivěná, zda byla oprava provedena lege artis, zda jí bylo vysvětleno, co se stalo, a zda měla následnou péči.
A i kdybychom se dlouze přeli o to, jak často se tento úmyslný steh navíc přesně děje, unikne nám něco podstatnějšího: kolem porodního šití existuje mnohem širší a tišší prostor bolesti. Prostor, ve kterém se ženské tělo po porodu opravuje bez dostatečného souhlasu, bez citlivosti, bez respektu k bolesti, sexualitě a budoucímu životu ženy.
A někdy také bez umrtvení.
Vím to, protože se mě to týká osobně.
Dnes bych každé ženě před porodem doporučila vyfotit si svou vulvu – protože jako na poště: na pozdější reklamace nebude brán zřetel. Před dvaceti lety jsem po porodu zažila šití bez umrtvení - zranění jen o tenký vlásek minulo můj svěrač. A dostala jsem vlastně „na výběr“ - buď šití vydržím a budu si moct pochovat svého syna a být s ním nebo mě budou muset odvést, půjdu do celkové narkózy a neuvidím ho možná celé dny. Bylo to moje tělo. Moje bolest. Moje bezmoc.
Ta bolest, šílená bolest, byla horší než celý porod.
No, zkrátím to. Moc se to nepovedlo, co si budeme povídat - na konci šestinedělí jsem musela na plastickou operaci genitálu, kde se ukázalo, že po poporodním ošetření byl poševní vchod sešitý tak vysoko ke klitorisu, že mi moč při močení vtékala do pochvy. Kdyby existovala poporodní péče, možná bych byla ušetřená velkého celoživotního trápení.
Nemyslím si, že to doktor udělal „pro manžela“. Nemyslím si, že v tom byl úmysl. Byla to chyba, špatná technika, spěch a stres - však on sám to při mimosoudním vyrovnání glosoval slovy: „Šil jsem, šil jsem, dokud to krvácelo.“ Po porodu mi neodcházely očistky, ultrazvuk střídal ultrazvuk, bolestivé injekce methylergometrinu na zavinutí dělohy jsem si jezdila krkolomně vyzvedávat s dítětem na kočáru snášeném ze čtvrtého patra bez výtahu. Nikdo se mi nekoukl mezi nohy - a mě nedošlo, že když mi krev neteče dolů na vložku, ale teče vysoko, až na břicho, že je tam dole něco hřbitovně špatně. Když jsem se zrcátkem koukla na svůj genitál na konci šestinedělí - probrečela jsem zoufalstvím několik hodin zavřená v koupelně. Po porodu se všecko perfektně hojí a tak se mi to i zahojilo - akorát ve stylu jakési opačné faraonské infibulace - jediná dírka zbyla na klitoris, pak dlouho dlouho nic - až konečník.
Prostředí, ve kterém se tělo ženy po porodu nebere dost vážně, žena zůstává bez péče, vhozená jen do ambulantní sítě a kde hlavní je, že dítě žije a porod „dobře dopadl“ vyprodukovalo doživotní pacientku.
V tom těle žiju dodnes.
A dodnes žiju i v následcích.
Mám za sebou několik dalších plastik. Bolest a vleklé potíže mě od té doby pronásledují celý dospělý život. Zásah, který možná v dokumentaci zabral několik slov, se v mém životě rozlil do dekád. Do chůze. Do pohybu. Do vylučování. Do intimity. Do sexuality. Do vztahů. Do důvěry ve zdravotnictví. Do schopnosti cítit se ve vlastním těle dobře a bezpečně.
Proto mě bolí, když se debata o nepovedených šitích po porodu rychle smete ze stolu slovy: „To je výjimka. To se přece zas tak často neděje.“ Nebo: „Lékaři to určitě nemyslí zle.“ Nebo: „Nepřipisujme zlý úmysl tam, kde stačí říct: stala se chyba.“
Možná to celé opravdu přikryje Hanlonova břitva - břitký aforismus, který říká, že člověk nemá hledat zlý úmysl tam, kde jako vysvětlení úplně postačí obyčejná lidská hloupost. Ale žena nežije v úmyslu lékaře. Žena nežije v jeho dobré víře. Žena nežije v Hanlonově břitvě.
Žena žije v jizvě.
A ta jizva může bolet dvacet let.
To je důvod, proč je potřeba o šití po porodu i „extra stehu pro manžela“ mluvit. Každý špatně zašitý nástřih, špatně zašité poranění nejsou „pro manžela“. A porodníkovi automaticky nepřipisujme sadismus nebo záměrné ponížení ženy jen proto, že je neumětel. To by nebylo fér.
Ale celý ten propíraný extrasteh je extrémní nálepka pro mnohem širší problém: pro chvíli, kdy se o těle ženy rozhoduje bez ní. Kdy se bolest při šití bagatelizuje. Kdy se zásah do genitálu považuje za technickou drobnost. Kdy se sexuální potěšení ženy po porodu nebere jako legitimní zdravotní téma. Kdy se následky řeší až ve chvíli, kdy žena nemůže sedět, milovat se, chodit bez bolesti nebo žít normální život.
Nástřih hráze bez souhlasu, šití bez dostatečného znecitlivění, manipulace nebo koerzivní chování patří mezi praktiky, které jsou v mezinárodní debatě o respektující péči a porodnickém násilí popisovány jako porušení tělesné integrity, autonomie a důstojnosti ženy. Porodnické násilí totiž nemusí vždycky vypadat jako otevřená brutalita. Nemusí být provázené zlým úmyslem. Může mít podobu rutiny, nepozornosti, špatné organizace péče, profesní slepoty, nedostatku času nebo kultury, ve které žena po porodu přestává být subjektem a stává se objektem opravy.
Proto je tak těžké o porodnickém násilí mluvit.
Když řeknete „násilí“, mnoho zdravotníků se okamžitě brání: „Ale my přece nechceme ubližovat.“ Já tomu věřím každou buňkou svého těla a při své advokační práci horuji za to, aby se změny začaly dít tak, že se nejprve ošetří a opečují samotní zdravotníci a zdravotnice. Většina lidí ve zdravotnictví nechce ubližovat. Jenže porodnické násilí nikdy nestojí jen na úmyslu. Popisuje realitu jazykem těch, kteří jej zažili. Stojí na zkušenosti žen. Na dopadu. Na distribuci moci. Na souhlasu. Na tom, zda člověk mohl rozhodovat o svém těle. Na tom, zda jeho bolest byla uznána jako skutečná.
A na tom, zda existuje cesta k nápravě, když se něco pokazí.
V mém případě se pokazilo hodně. A následky nebyly jen fyzické. Byly a jsou hluboce osobní, intimní a dlouhodobé. Takové, o kterých se ženám těžko mluví, protože se týkají míst, která jsou spojena se studem, sexualitou, mateřstvím, partnerským životem i pocitem vlastní integrity.
Proč se o špatném poporodním šití mluví tak málo, když se zjevně týká spousty žen?
Když máte špatně srostlou ruku po operaci, můžete ji všem ukázat. Když máte špatně sešitý genitál, který i po plastické operaci vypadá zohyzděně, mlčíte. Ne proto, že by to nebylo vážné, ale protože společnost pořád neumí unést ženskou bolest, pokud se týká genitálu, sexu a porodu.
Onen „extra steh pro manžela“ je pro mnoho lidí šokující termín. A měl by být. Ale ještě víc šokující by mělo být, že ženy po porodu odcházejí s poraněními a jizvami, které zásadně ovlivní jejich další život, a systém se jich příliš neptá, co se s nimi stalo.
Kolik žen už se nikdy neozve, protože jim někdo řekl, že hlavní je, že mají zdravé dítě?
Jenže zdravé dítě nemůže být omluvou pro zničené tělo matky. Přežití není jediný výsledek porodu. Chronická bolest, omezený pohyb, problémy s vylučováním, raněná sexualita ženy po porodu nejsou vedlejší položky v systému, který si odškrtne porod jako úspěšný, pokud dítě dýchá a matka nevykrvácela.
Nechci, aby další ženy musely dvacet let vysvětlovat, že bolest v jejich těle není přecitlivělost, hysterie ani daň za mateřství. Za každou jejich jizvou je příběh, který trvá déle než šestinedělí. Někdy roky. Někdy celý život.
Já ten příběh žiju dvacet let.
A právě proto už nechci, aby se porodní poranění, nástřihy a šití schovávaly za větu, že porod „dobře dopadl“.
Dobře dopadl pro koho?
Pro ženu dopadne porod dobře teprve tehdy, když z něj neodchází jako tělo po opravě, ale jako královna.
Nebo alespoň jako člověk, jehož bolest, důstojnost, souhlas a budoucí život někdo bral vážně.
_________________________________________________
Píšu o porodní péči, lidských právech a dalších věcech, které se dotýkají těla, moci a důstojnosti. Další moje texty najdete ZDE.
Díky, že mě čtete a sledujete.
P.S.: Česká data o tom, jak se kde rodí, najdete na našem webu dobraporodnizkusenost.cz.
