Štrasburk rozhodl: žena je inkubátor. Proti je jen česká soudkyně

Evropský soud pro lidská práva vydal rozsudek, který by měl zneklidnit každého, komu záleží na svobodě, důstojnosti a tělesné autonomii žen.

V případu C.P. proti Španělsku rozhodoval o ženě, která chtěla rodit doma s porodní asistentkou. Nebyla sama, měla zajištěnou péči. Byla těhotná po termínu, sledována zdravotníky a měla plán, jak chce přivést své dítě na svět.

Přesto u jejích dveří nakonec přistála sanitka a policie.

Jak moc pikantní to je posuďte sami - na základě soudního příkazu vydaného ve tři hodiny v noci byla C. P. převezena proti své vůli do nemocnice k porodu. Evropský soud pro lidská práva většinou šesti hlasů proti jednomu rozhodl, že tím Španělsko neporušilo její právo na respektování soukromého a rodinného života podle článku 8 Evropské úmluvy. Stížnost podle článku 5, tedy práva na osobní svobodu, Soud navíc odmítl, protože podle většiny nešlo o zbavení svobody. Soud přitom zdůraznil, že zásah byl v daných okolnostech přiměřený: žena byla ve 42. týdnu těhotenství, lékaři popsali riziko pro plod, soud vydal příkaz a hospitalizace měla zajistit bezpečný porod.

Je to přesně tak znepokojivé, jak to vypadá. Rozsudek sice neříká, že stát může od zítra běžně začít posílat policii pro ženy, které nechtějí rodit v nemocnici, ale se servilní úklonou otevírá dveře logice, která k branám Gileádu nebezpečně míří: pokud instituce označí rozhodnutí těhotné ženy za riziko pro plod, může se její hlas stát vedlejší a státní donucování začne vypadat jako „rozumné“ řešení.

A to je okamžik, kdy by nám všem mělo zatrnout do morku kostí.

Ten případ nevznikl až letos v červnu u Evropského soudu pro lidská práva. Ve Španělsku se o něm mluvilo už v dubnu 2019 jako o Caso Oviedo.

Dobové články ukazují, že už tehdy bylo jasné, že nejde o běžný medicínský spor. Deník El País popsal, že žena byla ve 42. týdnu těhotenství přijata do nemocnice na základě soudního příkazu poté, co nemocnice upozornila na riziko smrti dítěte při pokračování porodu doma. Advokátka ženy uvedla, že žena prožívala nízkorizikové těhotenství, přišla do nemocnice na kontrolu, odešla s partnerem situaci promyslet a když se později pokusila vrátit, nenašla příslušný personál.

Oficiální justiční komunikace španělské justice vás nenechá ani na moment na pochybách o tom, čeho jsme tichými svědky. Uvádí, že soud přijal žádost nemocnice výlučně na základě lékařské zprávy, která tvrdila, že existuje riziko fetální hypoxie a intrauterinní smrti. Soud následně nařídil převoz sanitkou a povinné přijetí do nemocnice pro zahájení indukce porodu. Příkaz vykonala místní policie, která se dostavila k ženě domů.

Nádech - výdech. Ano, slyšíte to, co já. Naprosto bezprecedentní zvůle systému.

Soud nerozhodoval po slyšení ženy. Neproběhlo žádné nezávislé posouzení situace na místě. Nikdo nehovořil ani s porodní asistentkou, která byla s ženou doma. Nikdo nijak neověřoval, zda existuje méně invazivní možnost. Soud rozhodoval pouze podle institucionální verze reality.

Na tento fenomén upozorňuji ve svých textech často - právo a spravedlnost jsou silně androcentrické. V jedné pracovní skupině sedím také s doktorkou Fleur Van Leeuwen, která poukazovala již v minulosti na zákeřnou epistemickou nespravedlnost a slepotu, která je vrostlá i do nejvyšších pater justice. I v tomto případě vzal soud hlas nemocnice jako jediný důkaz. Hlas ženy se jaksi nekonal a její právo na rozhodování o vlastním těle bylo přezíravě ignorováno.

Když byla žena převezena do nemocnice, nešlo o žádné tiché administrativní opatření, které by prošlo jen tak bez povšimnutí. Podle El País se už v noci před nemocnicí shromáždili rodinní příslušníci a členové organizace El Parto es Nuestro, kteří opatření označili za zcela nepřiměřené.

To je důležité připomenout i dnes, po rozsudku ESLP, aby u někoho nevyvstal dojem, že kritika tohoto zásahu je zpětná hysterie poté, co Štrasburk rozhodl, jak rozhodl. Už v okamžiku zásahu bylo pro část veřejnosti zřejmé, že se tady překračuje hranice: že stát nechrání jen dítě, ale také demonstruje svou moc nad tělem ženy.

Samozřejmě, že se okamžitě objevil i opačný rámec. Tehdejší španělská ministryně zdravotnictví María Luisa Carcedo podle El País označila „módy“ jako domácí porod za krok zpět oproti zdravotnickému pokroku. Rovnou vhodila právo na tělesnou integritu do stejného pytle s antivaxery a plochozemci.

Teď už vy, kdo mě čtete dlouhodobě, jasně uvidíte vzorec, který z toho vystupuje: konkrétní žena, konkrétní porod, konkrétní situace a konkrétní rozhodnutí jsou okamžitě přepsány do kulturní války. Domácí porod je onálepkován jako nerozum, alternativa, módní výstřelek, rozmar a návrat zpět. Najednou ze scény zmizí diskuze, zda bylo správné exhibovat státní moc nad tělem ženy a poslat na ni soudní příkaz, sanitku a policii. Pro běžný lid jde o civilizační zápas mezi „moderní medicínou“ a „iracionální matkou“, která sobecky nemyslí na své dítě. Ale je tomu opravdu tak?

Odhlédněme od toho, že evidence ukazuje, že nejčastěji je příčinou zdánlivě prodloužené gravidity nepřesné určení doby ovulace a koncepce, zakládající se na podkladě termínu poslední menstruace. Neřešme teď, jak vzácně se vyskytují rizika popsaná soudu porodníky - přístup k potermínovému těhotenství je sám o sobě na celý článek. Dívejme se teď na ten rámec, který je pro ženy v celé Evropě velmi nebezpečný. Protože jakmile je žena označena za iracionální, jejího hlasu si už nemusí nikdo všímat - už nemusí být slyšen.

Stane se irelevantní.

Tenhle rozsudek nebude důležitý jen pro španělské domorodky (ta slovní hříčka je záměrná). To by byla příliš úzká a uklidňující interpretace a mohli byste v klidu spát.

Je totiž převratný - a to v nijak pozitivním smyslu- pro každou ženu, která někdy v porodnici řekne „ne“. Pro každou ženu, která odmítne rutinní zásah. Pro každou ženu, která bude chtít čas na rozhodnutí a místo odpovědi dostane nálepku „nespolupracující“. Porod se v takovém systému může stát sérií příkazů a přání ženy lze snadno přečíst jako problém, zabalit do jazyka rizika a poslat k soudu jako žádost o její podvolení.

Protože jádro případu C.P. není jen otázka místa porodu - a rozsudek se snaží v tom bruslit jako chytrá horákyně - ne, nezakazujeme domácí porody, ne, nejsme proti autonomii ženy, ALE… Jádrem je otázka, kdo má v rozhodující chvíli epistemickou moc: kdo v systému smí definovat realitu, riziko, odpovědnost a rozumnost.

Žena? Ta určitě ne. Řekla: mám porodní asistentku, chci rodit doma, chci se poradit, chci, aby moje tělo a moje dítě nebyly automaticky předány instituci.

Nemocnice řekla: je tu hypotetické riziko. A co soud? Ten aniž by jakkoliv zkoumal okolnosti a evidenci, řekl: riziko má přednost, zajistěte ženu, donuťte ji k odchodu do nemocnice, kde se povinně podrobí zásahu.

Nejlepší způsob, jak zajistit dialog s vystrašenou rodičkou je přece noční soudní příkaz a příjezd sanitky a policie až před dům, že?

Většina Soudu odmítla stížnost podle článku 5. Podle ní žena nebyla zbavena svobody: policie nevstoupila do bytu, nezatkla ji, nebyla v sanitce, v nemocnici nebyla izolována, partner byl s ní a mohla komunikovat s okolím.

Jenže tohle je mimořádně formalistický pohled na to, jak funguje moc.

Když k rodící ženě přijede sanitka a policie se soudním příkazem, není poctivé mluvit o svobodné volbě jen proto, že nikdo nakonec nepoužil pouta. Můžu se jen hořce usmát nad tím, že většina senátu - pět mužů a jedna žena - přijala představu, že donucení v porodnictví zřejmě musí vypadat jako násilí z béčkového filmu, aby bylo právně viditelné. Soudci svým vysvětlování v usnesení působí jako holí, problematiky zcela neznalí - a přitom rozhodují ze svých pozic o životech žen, aniž by se obtěžovali dočíst si potřebný kontext a znalostní základ. Násilí v porodní péči nevypadá (zatím) jako rozražené dveře a zápěstí v klepetech. Vypadá jako autorita v bílém plášti. Násilí, co vám rozžhaveným úředním razítkem vpálí větu: „Nemáte na výběr, půjdete s námi.“

Není těžké pochopit, pokud jste alespoň jednou v životě zažili na vlastní kůži jak hierarchická péče v instituci je, že žena v takové situaci nemusí být fyzicky svázaná, aby byla fakticky podřízená. Nemusí být zamčená v místnosti, aby pochopila, že její „ne“ přestalo být skutečnou možností.

A právě v tom je největší slepota toho rozsudku. Soud vidí jen nepřítomnost pout, ale nevidí ultimátní přítomnost moci.

V rozsudku se opakuje jazyk rizika: 42. týden, nejednoznačný kardiotokografický záznam, možnost hypoxie, možnost intrauterinní smrti, potřeba monitoringu, urgentní situace. Klinické riziko samozřejmě existuje. Netvrdím, že zdravotníci měli stát stranou a tvářit se, že se nic neděje.

Jenže mezi „nedělat nic“ a „poslat soudní příkaz se sanitkou a policií“ existuje celý vesmír péče.

Existuje rozhovor, mobilní monitoring, krizový plán, urgentní slyšení ženy, nezávislé odborné posouzení. Existuje i možnost vyslat tým k ní domů. Je klidně možné říct: „Máme vážnou obavu, pojďme společně najít nejbezpečnější řešení.“ To se ale nekonalo, nic z toho se nekonalo. Soud rozhodl: pojedete, podřídíte se.

Tento argument nepřináší jen aktivistky. V řízení před ESLP vstoupila jako třetí strana Asociace španělských soudkyň AMJE. Ta upozorňovala, že opatření bylo přijato bez slyšení ženy a bez jiné důkazní opory než jedné nemocniční zprávy. Podle AMJE ve Španělsku neexistuje potřebná právní úprava pro omezení svobody osoby za účelem nuceného přijetí do nemocnice k vyvolání porodu.

Právní námitka, a to velmi silná - je zřejmé, že kritika zásahu není o emocích.

Soud sice formálně provedl tzv. test proporcionality, ale proporcionalita bez porozumění porodnické moci je slepá. Dysfunkční.

Tribuni viděli nemocnici, lékařskou zprávu, soudní příkaz. Viděli, že porod nakonec skončil císařským řezem. Znalostí a zkušeností prostí se usnesli, že zásah byl omezený na povinné přijetí do nemocnice a že nařízená indukce nakonec provedena nebyla.

Ale už neviděl, či odmítl vůbec vidět, že žena nebyla slyšena včas, že jí byl ukraden porod.

A u porodu je „později“ jen jiný název pro naprostou bezmoc.

Porod se totiž nedá zopakovat. Trauma se nedá procesně opravit. Zásah do důstojnosti ženy nelze vymazat tím, že po porodu může podat opravný prostředek. Pokud soud rozhodne bez ženy o jejím těle v okamžiku porodu, nejde o procesní detail. Jde o samotnou podstatu věci.

Nejnebezpečnější na celém případu je rámec, který se tváří zcela samozřejmě: matka proti dítěti.

Na jedné straně autonomie ženy a na druhé straně život a zdraví nenarozeného dítěte. A mezi nimi moudrý soudce, který údajně neutrálně váží, vyvažuje.

Jenže tohle není žádný neutrální rámec. Je to rámec, který má historii. A ta historie není nevinná.

Ženy byly po staletí vychovávány k tomu, že jejich tělo je veřejný zájem. Že těhotenství oslabuje jejich nárok na sebeurčení. Že dobrá matka je ta, která se podřídí. Že nesouhlas je sobectví a otázky jsou hysterie. Že odmítnutí je riziko, protože porod je příliš vážná věc na to, aby v něm žena měla poslední slovo.

Tento rozsudek tuto historii nevytvořil. Ale nebezpečně se jí opět o krůček přiblížil.

Jakmile právo přijme představu, že těhotná žena a její dítě jsou dvě protichůdné strany sporu, otevírá dveře světu, v němž žena není člověk, který rodí dítě. Je prostředí, v němž se dítě nachází. Rizikový prostor, potenciální hrozba - prostě někdo, koho lze v zájmu někoho jiného obejít.

A právě tady se ukazuje, co většinový rozsudek vůbec nevidí. Tato žena nebyla pouze „přijata“ do nemocnice. Byla tam držena proti své vůli, bez možnosti být předem slyšena soudcem, bez skutečné možnosti rozhodovat o tom, kdo bude v tak intimní chvíli zasahovat do jejího těla. Dokonce i péče její vlastní porodní asistentky byla vytlačena institucionální kontrolou: to, co se doma odehrávalo jako vztah důvěry a kontinuální podpory, bylo povinně nahrazeno nemocničním režimem.

Mám neodbytné otázky: opravdu lze takto snadno odsunout právo ženy? Opravdu lze její svobodu rodit ve vlastním domově přepsat na riziko, aniž by byla nejprve vyslyšena - zvlášť pokud podle ní a kritiků zásahu neexistovaly žádné známky akutní tísně, které by ospravedlnily tak extrémní postup?

Je třeba znovu a znovu připomínat zdánlivě samozřejmou věc: ženy, které chtějí rodit doma, nejsou matky ochotné obětovat své děti kvůli „rozmaru“. I ony chtějí, aby se jejich děti narodily živé, zdravé a v bezpečí. Jen odmítají, aby se bezpečí zaměňovalo za poslušnost a řídí se evidencí a důkazy.

Španělská organizace El Parto es Nuestro logiku rozhodnutí španělského Ústavního soudu pojmenovala bez obalu jako návrat obrazu ženy coby „kontejneru na děti“. Ve svém komentáři kritizovala, že soudy přehlédly, že plod byl doma sledován porodní asistentkou, a že rozhodování ženy bylo přepsáno jako ohrožení dítěte.

Snad se jako civilizovaná společnost dohodneme, že porušovat práva matky, děsit ji, nutit ji, zbavovat ji moci a možnosti rozhodovat o svém těle nikdy není dobrý nápad, pokud je opravdu cílem „život a zdraví“ tvora, který se chystá na svět a nikoliv tupá exerce moci státu.

Nebo že by to byla jen gileádská logika v civilním obleku právních vět, vetknutá v nemocničních zprávách, soudních příkazech a sanitce u dveří?

V sedmičlenném senátu sedělo pět mužů a dvě ženy. Jediný hlas proti rozsudku, který šokézním způsobem zlegitimizoval nucené přijetí rodící ženy do nemocnice, přišel od české soudkyně Kateřiny Šimáčkové. Její odlišné stanovisko pojmenovává to, co většina uhladila do placatého právnického jazyka.

Šimáčková nesouhlasí s tím, že zásah byl v souladu se zákonem, předvídatelný, nezbytný či přiměřený. Upozorňuje, že neexistoval dostatečně jasný právní základ pro tak vážný zásah do soukromého a rodinného života ženy. Kritizuje také to, že žena nebyla slyšena před vydáním příkazu, a připomíná, že existovaly méně invazivní možnosti: mobilní zdravotnický tým, posouzení situace na místě, zapojení soudního lékaře, slyšení ženy doma nebo prostřednictvím technologií.

Ale její disent je důležitý ještě z jiného důvodu. Šimáčková otevřeně odmítá umělý konflikt mezi ženou a nenarozeným dítětem. Varuje před tendencí disciplinovat „neposlušné“ ženy a vnímat je jako pouhé inkubátory. Pojmenovává, že právě tento způsob uvažování může vést k porodnickému násilí.

To je mimořádně silné a proudí mnou vděk za její odvahu a rozhled. Ukazuje, že vnímá, že porodnické násilí není jen fyzická brutalita. Není to jen zákrok bez souhlasu. Je to i situace, kdy se hlas ženy stane obtížným šumem v systému, který o ní už dávno předtím rozhodl. Je to moment, kdy se její odmítnutí nepovažuje za rozhodnutí, ale za problém k vyřešení. Chvíle, kdy se péče promění v dohled.

A právě to se v tomto rozsudku děje.

Jedním z nejhlubších omylů porodnického paternalismu je představa, že bezpečí znamená kontrolu.

Že bezpečný porod je takový porod, ve kterém žena bezhlavě udělá to, co jí systém doporučí. Že respekt je sice hezký, ale jen dokud nenastane riziko. Že souhlas je důležitý, dokud nepřekáží procesu. Že autonomie je luxus pro nízkorizikové ženy.

Jenže bezpečí není poslušnost.

Bezpečný porod není porod, při kterém žena fyzicky přežije za cenu psychického zlomu, ponížení nebo státního donucení. Bezpečný porod je porod, ve kterém se klinické riziko, důstojnost, komunikace a souhlas řeší společně, ne proti sobě.

Světová zdravotnická organizace v doporučeních k intrapartální péči zdůrazňuje, že ženy mají právo na pozitivní porodní zkušenost, která zahrnuje klinicky i psychologicky bezpečné prostředí, respektující komunikaci, praktickou a emoční podporu a zapojení ženy do rozhodování.

To je etický základ moderní medicíny, ale do Španělska se evidentně ještě nenominoval.

Péče, která ženu zlomí, není kvalitní péče jen proto, že dítě přežilo, je to jen -do pro veřejnost uchopitelné růžové teplákoviny zabalená - zvůle systému projevující se jako porodnické násilí.

Snažila jsem se ve věci trochu zorientovat a zvlášť nepříjemně na mě působí tento rozsudek vedle případu Pindo Mulla proti Španělsku. Tam velký senát Evropského soudu pro lidská práva v roce 2024 řešil případ ženy, svědkyně Jehovovy, které byla při urgentním zákroku podána transfuze krve navzdory jejímu dřívějšímu odmítnutí. Soud tehdy shledal porušení práva na respektování soukromého života ve světle svobody náboženského vyznání a zdůraznil význam autonomie dospělého pacienta při rozhodování o léčbě.

A vedle toho teď smutně v koutě stojí naše milá C.P.

Když dospělý pacient odmítá léčbu z náboženských důvodů, evropské právo dokáže mluvit silným jazykem autonomie. Jenže se ukazuje, že když rodící žena odmítá institucionální kontrolu, tentýž jazyk se začne dramaticky měnit. Do místnosti vstoupí plod a s ním starý reflex: žena už není jen žena. Ona je těhotná! A její autonomie je náhle předmětem úvah, etických vyvažování a soudního mudrování.

Na životě dítěte samozřejmě záleží. Problém je v tom, že jakmile těhotenství umožní snížit váhu autonomie dospělé ženy, vzniká nebezpečný vzorec: práva ženy jsou jasná a plná - tedy dokud není těhotná. Potom se stávají podmíněnými.

To je absolutně nepřijatelné.

V české debatě o porodnictví bude tento rozsudek nepochybně používán jako zbraň. Už jsme předvedli, že nerozumíme právu žen na tělesnou integritu a autonomii.

Už úplně slyším tu natěšenou zajíkavou větu: „Vidíte, i Štrasburk řekl, že když žena ohrožuje dítě, stát může zasáhnout.“

Rozsudek sice není bianko šek na donucování žen v porodní péči, ale i tak je nebezpečný.

Protože české porodnictví už dnes často zachází s autonomií ženy jako s něčím podmíněným. Už dnes se informovaný nesouhlas zaměňuje za nezodpovědnost. Už dnes se porodní plán čte jako drzost. Žena, která se ptá, odmítá nebo chce čas, se může snadno stát „nespolupracující rodičkou“. Už dnes se v diskusi o porodech používá dítě jako morální páka proti matce.

A přesně proto musíme trvat na tom, že ochrana dítěte nesmí začínat umlčením ženy.

Nesmíme připustit, aby se jazyk bezpečí proměnil v jazyk kontroly, ve kterém se medicínsky popsané riziko může stát právním nástrojem donucení. Berme tento rozsudek jako varování, že těhotná žena může být i v demokratické Evropě rychle zbavena svých práv, své subjektivity, pokud instituce usoudí, že je to v zájmu „dítěte“.

Ale dítě není chráněno tím, že zlomíme jeho matku.

Dítě není chráněno tím, že se jeho matka pod kuratelou státní moci naučí, že její „ne“ platí jen do chvíle, než někdo mocnější řekne, že už neplatí.

Dítě není chráněno tím, že se porod promění v demonstraci státní moci.

Skutečně bezpečná porodní péče není péče, která ženu přemůže, hodí na lopatky a zpracuje do úhledného balíčku, ze kterého nečouhá žádné riziko. Je to péče, která s ní dokáže zůstat v dialogu i tehdy, když se bojí. Péče, která umí řešit riziko, aniž by vyráběla a vynucovala poslušnost. Péče, která ví, že souhlas není překážka moderní medicíny, ale její naprostý etický základ.

Většina soudu viděla hlas autority bílého pláště, nemocnici, riziko a soudní příkaz.

Jenže neviděla ženu.

A právě odtud to celé musíme začít rozmotávat, jestli se z pasti nízké porodnosti chceme někdy vyhrabat.

__________________________________________________

Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.

__________________________________________________