Hlavní obsah

Rovnost? Samozřejmě! Ale kdo mezitím udělá večeři, miláčku?

Foto: Lenka Laubrová Žirovnická, Chat GPT 5.4

Dlouho jsem si myslela, že feminismus je boj za neoholené nohy a zákaz špikování svíčkové. Pak mi došlo, že o to vůbec nejde.

Článek

Zemřela Gloria Steinem. Žena, která odmítla znát své místo. Její úmrtí se do českých titulek ani nenominovalo, jak už to v historii se jmény velkých žen ve světě velkých chlapců holt bývá.

Možná její jméno slyšíte poprvé. Přitom tahle žena dokázala za svůj život tolik lidí kvalitně rozčílit!

Když ve své satiře Kdyby muži mohli menstruovat v roce 1978 popsala svět, kde menstruují muži, feministické tribuny burácely. Diskomfortem se ošívali mnozí dobří rodáci i strážkyně patriarchátu. Gloria šla totiž na dřeň - plasticky vymalovala realitu, ve které by se první krvácení chlapců nejspíš oslavovalo velkolepou rodinnou hostinou, muži by se předháněli, kdo krvácí déle, pravidelněji a vydatněji, menstruace by byla důvodem k mužné pýše, vložky a tampóny by byly zdarma na každé toaletě a výzkum bolestivých křečí byl financovaný lépe než zbrojení a vesmírný program.

Pointa toho jejího příběhu není o krvi. Je v tom, kdo krvácí. Její banálně roztomilá hra na vyměněné role tehdy bolestivě štouchnula do vosího hnízda.

Ono se, co si budeme, od té doby nic zas tak zásadního neudělo - o menstruační pomůcky zdarma jsme se přeli až do letošního roku a uhádali jsme to, jak by řekl kovaný sexista, jen o prsa korejské ženy.

Gloria zemřela letos 2. září. Této ikoně feministického aktivismu, americké novinářce, spisovatelce a jedné z nejvýraznějších osobností ženského hnutí bylo dvaadevadesát let.

Co pro mě znamenala, se těžko háže na papír. Mé vnímání světa ovlivnila až po třicítce. Do té doby jsem taky šlapala lajnu, trpěla potichu, chichotala se debilním misogynním vtipům a hlavu měla zastrčenou v písku normalizované hierarchie až po klíční kosti.

O feminismu jsem věděla jen bazální trivia, a to ještě notně pochýlená. Feministky pro mě byly osobitou, nicméně nenásledováníhodnou frakcí potomkyň sufražetek, odbojem proti jhu čehosi, pod čím ženy údajně chřadnou. Patriarchát jsem v té době neuměla ani pojmenovat, natož se s ním utkávat.

Feminismus mi byl mezigeneračně předán jako přetažený importovaný tah na zákaz špikování svíčkové a výroby domácích nudlí či masových knedlíčků. Boj za neoholené nohy a svobodu podpaždí se nehodil do mé rovnice: jsem žena, zvládnu všechno a ještě víc. Máme přece myčky, pračky, jednorázové pleny, volební právo a možnost studovat.

Co bychom ještě chtěly, ne?

Článek o Glorii dopisuji už několik dní. Přehrabuji se při tom v posledních dvou dekádách svého života, který s nevybíravě získanou zralostí doznal velkých změn. Změna myšlení, vnímání a chápání do té doby nepoznaných souvislostí nevznikla tím, že jsem v lifestylovém magazínu narazila na její citát.

Gloria patří k řadě výrazných žen v mém životě. Některé jsem potkávala osobně, k jiným mě přivedly jejich texty. Na začátku té řady stojí cvičitelka v Sokole, paní Sawyerová. Ve vysokém důchodovém věku měla postavu gazely, stisk majorky generálního štábu, hvizd honáka koní a respekt Igora Hnízda. A báječná paní učitelka Stojčevská ze základní školy. Ukazovaly mi, že je možné být ženou, zestárnout a přesto stát v síle. Mít pevnou morální kotvu v turbulenci událostí, klid uprostřed chaosu.

Píšu většinou v noci, hluboké noci. Ponor pod hladinu soustředěné práce tlumí bolest mého těla a osvěžuje ducha. Gloria mi běží na pozadí a já vím, že ten článek potřebuju dopsat. Jenže mezitím se musela odbýt antikoncepce, bezpečné interrupce a bydlení v mém rodném Brandýse. Ve volných chvílích si navíc odskakuji k dokončování třetí kapitoly své o dvacet let odložené dizertace.

Netopýří pracovní styl a popůlnoční studium však nejsou doplněny spaním přes den. Přes den totiž taky lítám. Motám knedlíčky do rajské, loupu spadané ořechy a provozuji další podezřele tradiční činnosti, včetně domškolení našich dětí.

Pro někoho matoucí výjev. Co jsem to za feministku s nesvobodným podpaždím, rajskou z pasírovaných rajčat a školou doma?

Na vaření není nic nefeministického. Je za ním hlubší až strukturální problém - kdo si může vybrat, kdo za hotovým jídlem vidí odvedenou práci a komu se vlastní plány odsouvají na dobu, až bude všechno ostatní hotové. Já odložila dokončení vysoké školy až za děti. Promovat budu ve chvíli, kdy nejstaršímu kousku bude jednadvacet a to jsem z privilegovaného prostředí, mám zázemí, vzdělání a podporu a můj muž není debil.

Gloria má úctyhodný životopis a nechci blogový vstup o ní odbýt. Není složité vymalovat její pěkný portrét, přihodit pár citátů, co se za půl roku na TEMU ocitnou na slušivé plátěné tašce. Obdivovat její někdejší odvahu je o dost snazší než si pustit k sobě domů její otázky na tělo.

Rovnost ano. Jen aby po nás nic nechtěla

Gloria obecně provokovala svými otázkami. Nahlas říkala nevyřčené a nevyřčitelné, chcete-li. Téma rovnosti pohlaví bylo jedním z těch výbušných.

My doma rovnost nemáme vyřešenou. Snažíme se, ne že ne. Ale prsa, dělohu a maminčiny ruce nenaklonuješ a chlapovi nepřimontuješ na úterní odpoledne.

Rovnost není žádná švanda a rozhodně ji nevnímám jako nějaký hon za excelovou tabulkou s úkoly a kolonkou na odškrtávání splněných domácích prací. Ani si nepředstavuju, že musíme oba umět všechno a každou práci dělit přesně napůl. Můj muž zvládá levou zadní věci, které já neumím, a obráceně. Rovnost není stejnost a vzájemná závislost nemusí znamenat podřízenost.

Jenže dělba práce není poslední slovo diskuse. Gloria to formulovala velmi trefně:

Žádný muž se nemůže nazývat liberálem, radikálem, nebo dokonce konzervativním zastáncem fair play, pokud jeho práce jakkoli závisí na neplacené či nedostatečně placené práci žen doma nebo v kanceláři.

Část popudlivého čtenářstva bude číst v tom citátu výzvu k nenávisti vůči mužům. Selektivní slepota, manosférou rozdmýchavané tradicionalistické proudy a neochota postavit se čelem faktům zabrání vidět jeho pravý obsah: čí práce vám uvolnila ruce, abyste mohli přednášet o spravedlnosti?

I můj úspěch je opřený o x druhů vykořisťování a není lehké se s tím porovnat ani si to připustit. Ať už to je vajíčko od slepiček žijících v dost neideálních podmínkách, rekomando od paní pošťačky, která vůbec netuším, jak za tu výplatu přežije, avokádo z Lidlu, které rostlo na plantáži vzniklé vykácením deštného pralesa, dětské ponožky z Deichmana made in PRC nebo otrocká práce kurýrů Košíku.

Svoje pohodlí nechci pokládat za samozřejmé. Někdo za ním vaří, šije, uklízí a rozváží. A není mi příjemné ptát se, jakou za ně platí cenu. O to menší důvod mám přestat vidět práci za vlastními dveřmi.

Nemusíme si vystavovat faktury za každé objetí a uvařenou večeři. Láska není důvod přestat vidět čas, námahu a odložené příležitosti člověka, který pečuje. Ani jeho právo někdy nepečovat.

Dialog o rovnosti ale stále není samozřejmou součástí partnerského dialogu českých domácností. Nestačí, že žena už smí vstoupit do pracovny. Záleží také na tom, kdo obstará všechno, co jí umožní zavřít za sebou dveře a věnovat se reálně jen své práci.

Pod králičíma ušima byla novinářka

Gloria Steinem uměla společnosti měnit úhel pohledu dávno předtím, než jsem se k jejím textům dostala já. Byla vážně inovativní a odvážná. V roce 1963 se nechala v utajení zaměstnat v newyorském Playboy Clubu. Její reportáž o pracovních podmínkách slavných „zajíčků“ odhalila za prodávaným půvabem špatné odměňování a sexistické zacházení. Proslavila ji, ale zároveň jí nadlouho ztížila snahu být braná vážně jako novinářka.

Stále stejné v roce 2026, vážení. Žena zjistí, jak něco (ne)funguje, odhodlá se s tím jít na veřejnost a část publika se zasekne u toho, co při tom měla na sobě…

Taky spoluzaložila časopis Ms., který zkušebně vyšel v roce 1971 a pravidelně začal vycházet o rok později. Otevřel prostor tématu reprodukčních práv, domácího násilí i sexuálního obtěžování. Televizní komentátor Harry Reasoner mu předpověděl šest měsíců, než redakci dojdou témata. Později se za to po letech omluvil - prvních tři sta tisíc zkušebních výtisků se totiž prodalo už za osm dní.

Nelze nechat bez povšimnutí komentátorovo vidění světa a hranice jeho představivosti: půl roku na zkušenosti poloviny lidstva! Pozoruhodně úsporný odhad.

Jenže přesně takto to funguje dodnes v mnoha obdobách - rovnost totiž je o změně myšlení, kultury ve společnosti, výchově - dokud si totiž nedokážeme ani představit ideální stav, nemůžeme k němu směřovat.

Moje česká Gloria má knihovnu

Sedím tu, koukám do tmy a přemýšlím o tom, co po podobných ženách vlastně zůstává.

Včera se mě jedna z dcer, aniž věděla, že právě píšu o odkazu velké ženy, zeptala, jestli bych si přála, aby po mé smrti něco neslo moje jméno.

Hmm. Stavění pomníčků a zakládání legend je pro mě dost přízemní koncept - nežiju a nepracuju proto, abych po smrti měla někde ceduli na fasádě.

Válím si tu otázku v hlavě. A pak si uvědomím, že teď často sedávám v Knihovně Jiřiny Šiklové, kterou provozuje Gender Studies. Scházíme se tam s výborem České ženské lobby, jehož jsem členkou.

Nádherné místo! Pro milovnici knih úplný Disneyland. Pokaždé mám chuť požádat, aby mě tam na tři měsíce zamkli! S dovážkou stravy, prosím. Chtěla bych vysát vědění z každé poličky a chvíli nemuset vybírat, na kterou knihu mi mezi ostatními povinnostmi zbude čas.

Moje představa luxusu zjevně neobsahuje wellness a parafínový obklad na ruce. Obsahuje knihovnu, čas na rozkošnické listování věděním velkých mozkoven a skutečnost, že jídlo a servis tentokrát zajistí někdo jiný.

Jiřina Šiklová je moje česká Gloria. Ne proto, že by měly stejné životy a názory. Šiklová byla socioložka, disidentka a signatářka Charty 77. Knihovna, která dnes nese její jméno, vznikla v jejím bytě na začátku devadesátých let.

Někdo poskytne prostor, knihy, kontakty a svůj čas. Další lidé přijdou, čtou, přou se, spolupracují, něco společně založí. A o desítky let později v místě, které z té práce vyrostlo, sedím já.

To je pro mě odkaz, který se dá používat. Nejen zatlouct skobičkou do zdi.

Nejdřív si vyrobíme feministku. Pak se jí lekneme

Jiřina Šiklová už v roce 1998 řekla:

„U nás došlo k té chybě, že se o feminismu vytvořily předsudky dříve, než lidé pochopili, o čem je řeč.“

Já jsem svého času byla dobrým příkladem. Jak jsem psala - o zákazu knedlíčků a svobodě podpaždí jsem měla jasno dřív než o tom, co feminismus vlastně řeší.

Karikatura se odmítá snadno a strategie karikování feministek a celého ženského hnutí ostatně funguje dodnes. Vyrobíme si feministku, která nenávidí muže, pohrdá mateřstvím a nejraději by zabavila všechny válečky na těsto a potom se ujistíme, že s takovou osobou nechceme mít nic společného.

Nemusíme pak mluvit o hodnotě péče, odměně za práci nebo možnosti rozhodovat o vlastním těle - stačí virtuálně poplivat celý koncept rovnosti, rozeštvat perspektivní podporovatelstvo proti sobě a skleněný strop ještě pár dekád vydrží.

Feminismus není soutěž o špičku potravinového řetězce, není o tom porazit abstraktní mužstvo. Je o základním předpokladu, že ženská práva jsou lidská práva. Že žena je člověk, se kterým se rozhoduje. Ne někdo, o kom se rozhodne a komu se potom vysvětlí, proč to bylo pro jeho dobro..

A ta moje rajská?

Ta není doklad, že patřím k těm „normálním feministkám“, které lze ještě pozvat domů. Žena, která nevaří, nemá menší nárok na respekt. Stejně jako ho nemá menší ta, pro kterou je péče o domácnost hlavní náplní života. Nechci si uznání vysloužit tím, že ukážu na jinou a ujistím okolí, že taková já naštěstí nejsem.

Bylo by příjemné věřit, že podobné předsudky odložíme s generační výměnou. Jenže datum narození není záruka rovnostářského názoru a průzkumy ukazují, že líp už bylo.

V australském výzkumu zveřejněném Univerzitou v Melbourne v srpnu 2026 souhlasilo 24,7 procenta dotazovaných chlapců ve věku 13–17 let s tvrzením, že feminismus škodí společnosti a v případě potřeby je třeba se mu bránit násilím. Výzkum zahrnoval 1 122 dospívajících a 2 307 dospělých.

Není to obžaloba celé generace, ani údaj o tom, jak uvažují čeští kluci. Je to ale dost pádný důvod nespoléhat na to, že se o rovnost postará čas.

V telefonu můžeme mít nejnovější aplikace, po silnicích se mohou prohánět autonomní auta a v hlavě můžeme nechat přežívat velmi staré představy o tom, komu náleží poslední slovo.

Obdiv nestačí

Během dopisování tohoto článku přišla další smutná zpráva. Zemřela Petra Wünschová, zakladatelka Centra LOCIKA, které pomáhá dětem zažívajícím násilí v rodině. Nezdolná žena, která vytrvale učila Čechy, že bít děti není normální.

Na webu Glorie Steinem stojí věta, která mi teď zní obzvlášť silně:

„Kdybychom vychovali byť jedinou generaci dětí bez násilí, nemáme tušení, co všechno by bylo možné.“

V Petřině práci vidím konkrétní podobu téhle naděje. Naděje, že nemusíme dál předávat to, co nám samotným ubližovalo.

A nad odchodem takových žen nechci jen smutnit a čekat, že práci za bezpečnější svět zase převezmou jiné ženy.

Nechci, aby odkazem Jiřiny Šiklové bylo jen jméno nad dveřmi knihovny, kde na knihy, které mají kapacitu měnit svět sedá prach.

Nechci, aby z Glorie Steinem zůstal inspirativní citát pro progresivní marketéry z Guangzhou navrhující podtácky pro Temu.

Nechci, aby Petry Wünschové práce na zlepšení práv dětí zkameněla v jantaru času.

Chci, aby jejich práce měla pokračování. A aby pokračovatelky nemusely všechno nést samy.

A aby se to vůbec mohlo stát, potřebujeme k tomu muže.

Ne jako zachránce, kteří ženám laskavě přiznají práva, ani jako publikum, které zatleská aktivistické statečnosti. Potřebujeme, aby převzali svůj díl odpovědnosti. Za vlastní chování, za péči, za to, jak vychovávají své dcery a syny. Za to, jak se zachovají, když někdo ponižuje kolegyni nebo překračuje hranice partnerky.

Aby se ozvali i mezi svými kamarády. Aby člověku v ohrožení pomohli zajistit bezpečí. A aby doma převzali práci, kterou je potřeba udělat, bez čekání na seznam úkolů.

Ne proto, že by ženy samy nic nezmohly. Ale protože změnu mužského chování za muže nikdo neodpracuje. A přemlouvání mužů k účasti nesmí být další směna navíc pro ženy, které už teď sotva stojí na nohou.

Nemusím souhlasit s každou větou Glorie Steinem ani Jiřiny Šiklové, abych si vážila prostoru, který mi otevřely. A ráda bych ho předala dál i jinak než jako hezkou vzpomínku.

Glorii nemusíme uctít tím, že z ní uděláme ženu, se kterou by dnes všichni souhlasili. Můžeme začít tím, že ženy, které podobně nepohodlné otázky kladou dnes, nenecháme samotné s otázkami ani s prací, která z nich vyplývá.

Rovnost nemá být další neplacená práce žen.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

__________________________________________________

Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.

__________________________________________________

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz