Článek
Kdysi jsem měla prsa, co popírala gravitaci a do prostoru se hlásila o půl metru dřív než já. A to už je co říct, protože já se umím přihlásit o slovo sama docela obstojně.
Prostě prsatá, zrzatá, hubatá. S vosím pasem a sršním jedem v žihadle jazyka. Moje sbíhání na tramvaj dvaadvacítku v Ječné kolem mlatem vonícího Pivovarského domu bylo několik let takovou malou místní atrakcí. Hvízdání, halekání a vybrané rádobykomplimenty na adresu mých nahoru a dolů se houpajících těžkých prsou tvořily nevyžádaný doprovod mého každodenního závodu s časem.
Co naděláš. Moje ňadra vytvořila výstřih, i kdybych měla rolák až po bradu nebo pytel od brambor. Běžně jsem na sobě nosila dvě podprsenky přes sebe, abych byla co nejvíc sešněrovaná, nevyčuhovala, nedráždila, neprovokovala. Znehybnit absurdní velikost 75H šlo jedině veskrze antierotickou podprdou vyráběnou ze setrvačnosti ve stejném designu posledních padesát let nebo drahou sportovkou, co se tehdy musela vozit z Německa. Tam se ovšem vyráběly skoro výhradně jako kojicí, což vzbuzovalo řadu otázek a zdvižených obočí v šatně na bazéně. Ale zvykneš si.
Přizpůsobíš se. Vybíráš nejméně vyzývavý dezén. Začneš se oblékat do pytlovitých tvarů a oversize mikin. Svoje tělo nesnášíš za tu veřejně přivlastňovanou plnost a nevyžádanou pozornost. Sedáš si bokem, nehlásíš se, a po jedné otřesné zkušenosti s připitým neomalencem v tramvaji, kterému jsi dala ostře najevo, co si o jeho zbytečném komentáři na adresu svého hrudníku myslíš, už se raději ani nebráníš a nevymezuješ. Kontroluješ, jak sedíš, jak dýcháš, jak chodíš. Tělo jako struna, kterou se snažíš v nejvyšším napětí nerozeznít.
Tenkrát jsem pro to neměla žádné chytré slovo. Jen ten protivný pocit. Pachuť ulpívající na patře. Frustraci z toho, že můžu být redukována na kus těla, výjev a veřejnou atrakci.
Teď jako máma od dětí, na kterou už dávno nikdo nehvízdá a které čas milosrdně vyrovnal dráždivý nepoměr mezi vrchním patrem a přízemím a která má do světa, který se v ohledu vnímání ženských těl rozhodně nezcitlivěl, spíše naopak, vypustit bezpečně své mlékem a strdím oplývající ženské potomstvo jsem zkoušela o tom psát a sdílet s lidmi kolem, že tenhle jev má své odborné jméno a že je všudypřítomný. Že mění terén i pravidla hry pro dívky a ženy. Jenže když na publikum navalíš cizí akademický termín, často vypne. Informační tok je už tak přesycený, že vklínit se do škvíry pozornosti, která zbývá mezi politiky objímajícími Ježíše a otevírajícími se či zavírajícími se průlivy, je dnes samo o sobě disciplína. Trochu zabrala až paralela se seriálem Cizinka, kde se skrze divácký zážitek lidé uměli aspoň trochu napojit na to, o čem vlastně mluvím.
Protože nemluvím o tom, že se někomu někdo líbí. Nemluvím o tom, že existuje touha, přitažlivost nebo sexualita. Snažím se tady popsat ten zvláštní moment, kdy se na člověka přestane hledět jako na člověka a začne se na něj hledět jako na věc. Jako na kus povrchu. Jako na něco, co je bez zábran k dispozici pro cizí pohled, komentář, posudek nebo použití.
To, že to má svoje slovníkové jméno, si nechme ještě chvilku stranou. Nejdřív zkusím popsat, co to vlastně je, aniž bych vám hned vrhla do obličeje učebnici moderního feminismu.
Když se vám někdo líbí, ještě to není problém
Než se tu v diskuzi ozvou chmeloví starci, internetoví frajeři a všechny vždy bdělé strážkyně starých pořádků, rovnou avizuji: problém, o kterém tu píšu, není v tom, že si všimnete, že je někdo hezký.
Není ani v tom, že se vám někdo líbí. Ani v tom, že kolem sebe vnímáte krásu, přitažlivost, sex-appeal nebo tělesnost.
Lidé se odjakživa navzájem přitahují, okukují, fascinují a touží po sobě. To není civilizační porucha. To je prostě život.
Průšvih začíná jinde. Ve chvíli, kdy z člověka začne být hlavně tělo. Kdy z osoby začne být především vzhled. Kdy se celý člověk smrskne na povrch. Kdy z někoho začne být něco.
To je ten rozdíl, který je dobré si hlídat. Obdiv druhému nechává prostor být člověkem. Tohle mu ho pomalu bere.
Jak se to vlastně stane?
Představte si to jednoduše. Vraťte se se mnou na tramvajovou refýž Prahy divokých devadesátek, kam s vypětím sil právě dobíhám, pohazujíc přitom nejen lví hřívou, ale i svými vestavěnými airbagy.
Máte před sebou bytost, která má svoje myšlenky, přání, hranice, zkušenost, paměť, důstojnost, humor, stud, radost i vnitřní svět. A pak se něco posune. Jedním hvízdnutím, jedním komentářem, jedním upřeným pohledem.
Pro vás je to možná vteřina. Pro nás zpráva. Zpráva o tom, že v tu chvíli nejsme úplně člověk, ale spíš ozdoba, atrakce, erotický stimul, veřejně hodnotitelná plocha a důvod ke komentáři.
Místo osoby vidíte vzhled. Místo člověka objekt.
A teď pozor: nemusí to být vždycky sexuální. To je na tom právě záludné. Jasně, někdy jde o sex. Někdy o chtíč. Někdy o tu úplně nejprimitivnější buranskou verzi „dívej se, co bych s tebou dělal“, doplněnou všeříkající pantomimou rukou, obscénními pohyby jazyka a trapností, která by sama o sobě zasloužila samostatný antropologický výzkum. Ble.
Jenže jindy jde prostě „jen“ o tupé zírání. Neškodné, říkáte? Jenže právě tím vpíjením se do povrchu ten druhý přestane být brán vážně jako celý člověk. Je z něj najednou veřejná dekorace v prostoru.
Každá z nás, která prošla tímhle veřejným scannerem, to zná. Pohled, který přestane vnímat celek a rozpadne se na části. Nohy. Prsa. Zadek. Břicho. Rty. Vlasy. Pleť.
V tu chvíli už se nedíváte na člověka. Díváte se na součástky ve výloze mototechny lidských těl.
Jsme tedy hysterky a sněhové vločky?
No jasně. Přecitlivělé nány, které chudákům neškodně civějícím borcům kazí radost ze života. A přitom by nás to přece mělo hřát u krbu, až budeme staré, svraštělé a za zenitem.
Tak si to řekněme znovu: ano, klidně smíte říct, že je žena hezká.
Smíte. Opravdu smíte.
Nejde o zákaz pohledu. Jde o to, jaký ten pohled je.
Rozdíl mezi větou „ta žena je krásná“ a tím, o čem tady píšu, není v tom, že první je společensky průchodnější a druhá je vodou na mlýn kritikům wokistických novodobých sufražetek. Rozdíl je v tom, co v tom člověku pořád ještě vidíte. Jestli osobu, nebo už jen obraz.
Vymyšlený pseudoproblém? Neexistující trauma ošklivých netýkavek? Prosím, přestaňme dělat, že když jste to sami nezažili, tak to neexistuje. Že když to nevidíte a nejde to změřit, tak to neexistuje. Spousta věcí, kterými si společnost organizuje moc, funguje právě proto, že jsou natolik běžné, až jsou vlastně neviditelné. Jsou zapsané v jazyce, vtištěné do humoru, přimontované k reklamě. Rozlezlé jako úporný ekzém po společenských zvyklostech a každodenním provozu.
Ale to, že je něco „normální“, ještě neznamená, že je to nevinné.
P.S.: Když jste dočetli až sem, tak si zasloužíte za odměnu i to slibované odborné slovo, abyste neřekli, že jsem Vám ho nakonec zamlčela - je to OBJEKTIFIKACE a je kolem toho celá věda.
Díky, že mě čtete.
