Článek
Když se ženě při porodu roztrhne děloha, je to jedna z nejtěžších porodnických komplikací. Masivní krvácení, akutní operace, někdy odstranění dělohy, někdy smrt ženy, velmi často smrt dítěte. Tady končí všechna legrace.
V jemenské provincii Hajjah zaznamenala jedna nemocnice během pouhých dvou let 110 ruptur dělohy při 3 457 porodech. Přes 96 procent těchto žen nemělo žádnou prenatální péči. Téměř polovině museli lékaři dělohu odstranit. Perinatální úmrtnost dosáhla bezmála 92 procent.
To bylo v letech 2014 až 2016.
Píšeme sice už rok 2026, ale Jemen se mezitím nestal příjemnou historickou poznámkou pod čarou ani kupodivu ani vyhledávanou turistickou destinací. Přes 22 milionů lidí tam potřebuje humanitární pomoc, dvě pětiny zdravotnických zařízení vůbec nefungují a podle UNFPA potřebuje život zachraňující služby skoro 700 tisíc těhotných žen. Zhruba 340 tisíc z nich pak ve finále bude potřebovat akutní porodnickou péči.
Aby toho nebylo málo, tak v oblastech kontrolovaných Húsíi dostala zdravotní střediska a lékárny pokyn neposkytovat ženám prostředky plánování rodičovství bez receptu, bez přítomnosti a souhlasu manžela - s předložením oddacího listu.
Žena v této výspě lidskoprávních snah prostě může rodit tolikrát za sebou, až její tělo přestane zvládat další porod.
Ale o antikoncepci se raději ještě poradíme s jejím manžou, že?
Uff…
Je 26. září 2026 - Světový den antikoncepce. Vítejte ve 21. století ženských práv.
Nejde o pilulku
Krabička pilulek, kondom, tělísko, náplast nebo kroužek - to jsou jen nástroje antikoncepce. Její skutečný historický význam je mnohem větší. Umožnila totiž ve velkém rozpojit věci, které byly po většinu lidských dějin svázané téměř nerozlučně: sex, těhotenství, porod a rodičovství.
Díky antikoncepci sex nemusí znamenat otěhotnění. Otěhotnění nemusí znamenat porod. A schopnost porodit neznamená povinnost rodit tolikrát, kolikrát to tělo ještě technicky vydrží.
Antikoncepce je mnohem méně nudné téma, než naznačuje její tradiční umístění na žebříčku globálních priorit společnosti. I když aktuálně skomírá na pozici někde mezi vaginálními čípky a testem na chlamydie, je to nástroj, který zásadně rozšířil možnost žen plánovat vlastní život. Říct ano. Říct ne.
A hlavně říct: teď ne.
UNFPA letošní Světový den antikoncepce staví právě na pojmu reproductive agency – tedy možnosti rozhodovat, zda děti mít, kdy je mít a kolik jich mít.
A načasování je skoro učebnicové. Tři dny před letošním svátkem antikoncepce vydala WHO nové doporučení rozšiřující antikoncepční možnosti. Připomíná v něm, že odhadem 164 milionů žen, které chtějí těhotenství odložit nebo mu zabránit, žádnou antikoncepci nepoužívá.
Takže ne, v roce 2026 není antikoncepce vyřešené téma.
Jen máme v naší části světa luxus myslet si, že ano.
To je ale Jemen
Ta námitka se nabízí sama.
Válka. Chudoba. Náboženský fundamentalismus. Rozpadlý zdravotní systém.
My jsme přece Evropa.
My máme gynekology, lékárny, kondomy vedle žvýkaček u pokladny v Lidlu a pilulky v každé druhé kabelce.
Rozdíl je samozřejmě obrovský.
Jenže mezi větami „antikoncepce není zakázaná“ a „antikoncepce je skutečně dostupná člověku, který ji potřebuje“ je ještě překvapivě široký příkop.
Contraception Policy Atlas Europe letos porovnal 47 evropských zemí podle úhrad antikoncepce, poradenství a dostupnosti informací.
Česko získalo jen 47,3 procenta. Nemáme obecnou úhradu antikoncepce ze zdravotního systému, zvláštní úhradu pro mladé ani nízkopříjmové skupiny a ani národní doporučení pro poporodní antikoncepci.
Žádný zákaz. Žádný podpis manžela ani oddací list s sebou do lékárny. Prostě si ji zaplať.
Jak si stojí Češi?
To je neoddiskutovatelně svobodnější situace než v Jemenu. Ale také docela dobrá připomínka, že legální, dostupné a finančně dosažitelné nejsou synonyma.
A ještě jeden půvabný detail - ten vás bude bavit. Většina vysoce účinných reverzibilních metod je stále určena ženám. Ženy berou hormony, nechávají si zavádět tělíska, chodí na kontroly a nesou nežádoucí účinky i biologické následky selhání metody, zatímco muži mají ve vlastní režii v zásadě jen kondom, vasektomii a přerušovanou soulož.
Posun ke sdílenější odpovědnosti je tedy více než žádoucí - WHO právě tento týden zveřejnila své vůbec první cílové profily pro vývoj nových mužských antikoncepčních metod. Reprodukce je totiž týmová disciplína, takže je navýsost nespravedlivé, že výstroj se zatím fasuje poněkud nerovnoměrně.
A teď Česko, kde se nerodí
Zatímco část světa řeší, jak lidem umožnit dalšímu těhotenství zabránit, Česko má problém zcela opačný.
Děti se nerodí.
V roce 2025 se jich narodilo 77 636 – nejméně v historii statistického zjišťování. Úhrnná plodnost klesla na 1,28 dítěte na ženu.
A kolem grafů porodnosti se pochopitelně začíná nervózně přešlapovat.
Méně narozených znamená stárnoucí populaci, méně budoucích pracujících a tlak na důchodový, zdravotní i sociální systém.
A tady se nabízí jednoduchá rovnice:
Málo dětí? Potřebujeme víc dětí! Jenže lidská reprodukce má jednu nepříjemnou vlastnost: neřídí se jako výroba kuličkových ložisek.
Letošní česká Zpráva o rodině totiž přinesla podstatný detail: Češi děti pořád chtějí.
Přibližně 80 procent žen mezi 18 a 49 lety považuje za ideální mít alespoň dvě děti. Vlastní dítě si přeje téměř dvě třetiny bezdětných lidí ve věku 25 až 44 let. A mezi těmi, kteří už rodiči jsou, má 34 procent méně dětí, než původně zamýšlelo.
To nám trochu mění otázku. Ne: proč lidé nechtějí děti? Ale: proč lidé nemají děti, které sami říkají, že chtějí?
A odpovědi jsou mnohem méně dramatické než civilizační úpadek. Bydlení. Peníze. Nejistota. Čas. Práce. Dostupnost péče o děti. Podmínky, ve kterých lze rodičovství reálně vměstnat do života.
Děloha zkrátka není makroekonomický nástroj, do kterého se vhodí daňová sleva a dole vypadne novorozenec, což se v politické debatě evidentně stále ztrácí.
Do toho vstupují potraty
České právo dnes umožňuje umělé přerušení těhotenství na žádost, pokud těhotenství netrvá déle než 12 týdnů - česká úprava zároveň obsahuje další podmínky a zvláštní pravidla například pro nezletilé.
Současně v Česku stejně jako jinde v Evropě působí organizace a proudy usilující o omezení interrupcí nebo alespoň o snížení jejich počtu.
A evropská debata rozhodně nejde jedním směrem.
Některé země přístup rozšířily. Jinde přetrvávají nebo vznikají překážky – povinné čekací lhůty, povinné konzultace, výhrady svědomí poskytovatelů, nedostatek odborníků, vysoké náklady či další omezení. Amnesty International ve své evropské analýze z roku 2025 zároveň upozorňuje na případy, kdy byla opatření omezující přístup k interrupcím obhajována mimo jiné nízkou porodností.
Musíme tedy oddělit dvě úplně různé situace.
Člověk chce dítě, ale okolnosti mu brání je mít.
Člověk dítě nechce, ale okolnosti mu brání těhotenství zabránit nebo ukončit.
Výsledky jsou opačné. Problém je společný.
A teď přichází nejlepší část
Možná budeme za pár let vášnivě debatovat o antikoncepci u generace, která ji nebude mít příliš kdy použít.
Velký český průzkum CZECHSEX zjistil, že ve věku 18 až 25 let nikdy nemělo sex 24 procent žen a 36 procent mužů.
Než někdo vyhlásí dotační program Pravidelnou soulož do každé rodiny, je nutné dodat podstatnou věc - z jednoho šetření zatím nelze dokázat, že dnešní mladí Češi skutečně mají méně sexu než jejich babičky a dědové, ale jako obraz současného demografického paradoxu je to téměř dokonalé.
Máme historicky nejnižší počet narozených dětí. Debatujeme o tom, jak zvýšit porodnost.Vedeme spory o antikoncepci a interrupce a nemalá část mladých dospělých ještě ani nedospěla k činnosti, ze které děti obvykle vznikají.
Reprodukční chování lidí je přecijen o něco složitější než otázka, zda jsme jim dostatečně vysvětlili, ať koukají zabrat, jestli chtějí někdy pobírat důchod, protože stát potřebuje nové daňové poplatníky.
Čí je to děloha?
Antikoncepce patří k největším technologickým změnám v dějinách soukromého života, protože umožnila, aby děti nebyly pouze důsledkem soulože, náhody, nátlaku, nedostatku informací nebo faktu, že člověk už jednou vstoupil do manželství.
Žena v Jemenu, která další těhotenství nechce.
Studentka v Praze, která dítě nechce ještě pět let.
Matka jednoho dítěte, která by druhé chtěla, ale nevejde se s ním do bytu.
Pár, který by rád třetí, ale nevychází mu účet na konci měsíce.
A člověk, který děti nechce vůbec.
Na první pohled řeší úplně opačné problémy.
Ve skutečnosti všechny jejich příběhy spojuje jedna otázka:
Jak velká je mezera mezi tím, co člověk ve svém reprodukčním životě chce, a tím, co mu jeho zdravotní, ekonomické, společenské a právní podmínky skutečně dovolí?
Nevnímejme tedy Světový den antikoncepce jako svátek pilulky.
Spíše si pojďme připomenout, že statistika porodnosti umí výborně spočítat děti, ale už podstatně hůř odpovídá na dvě jiné otázky:
Kolik těhotenství vzniklo v době, kdy je jejich rodiče skutečně chtěli?
A kolik chtěných dětí se nikdy nenarodilo, protože jejich rodičům okolnosti nedovolily je mít?
Teprve někde mezi těmito dvěma čísly totiž začíná být vidět něco, co statistika sama ukázat neumí.
Kolik skutečné volby lidé nad svou reprodukcí v současném světě mají.
__________________________________________________
Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.
__________________________________________________
