Stát řeší porodnost. Ve skutečnosti jen šetří na ženách a místo porodnic znovu buduje výrobní linky

Jeden by už z toho mohl být i unavený.

Masážní proud dělostřelecké přípravy před hlavním útokem na českou porodní péči vrcholí - debata o budoucnosti českých porodnic dostala na tiskovce minulý pátek další jednoduchý příběh.

Všecko známe už tam a zpátky. Dětí se rodí historicky málo, porodnic je příliš mnoho a hlavním měřítkem jejich budoucnosti má být počet porodů. K tomu tiskovka přihodí několik údajů o císařských řezech a kojení - a zdánlivě je na Palackého náměstí jasno, které zařízení je kvalitní a které už do moderní sítě nepatří.

Zas tak jasno ale není.

Data jsou pro řízení zdravotnictví nepostradatelná. Bez nich nelze plánovat síť, hodnotit výsledky ani zlepšovat péči. Jednotlivé ukazatele ale nelze vytrhávat z kontextu a vydávat je za úplný obraz kvality porodnice.

Počet porodů není totéž co bezpečí.

Procento plně kojených dětí při propuštění není totéž co kvalitní podpora kojení a jeho dlouhodobá udržitelnost po odchodu domů. A ani vyšší podíl císařských řezů sám o sobě nedokazuje, že zařízení poskytuje horší péči.

Každé z těchto čísel může být důležitým signálem. Žádné z nich ale není rozsudkem.

Pokles porodnosti nelze ignorovat. Česká síť porodnic vznikala pro výrazně vyšší počty porodů a její dnešní podoba nebude dlouhodobě personálně ani ekonomicky udržitelná.

Na vrcholu husákovského babyboomu se ve 125 porodnicích rodilo téměř 200 tisíc dětí ročně. Tehdejší porodnictví bylo organizováno jako velkokapacitní provoz: s dlouhými hospitalizacemi, separací matek a dětí, minimem individuální péče a potřebou zvládnout obrovský počet porodů. Dnes máme porodů ročně kolem 77 tisíc, čísla hledají nové dno a porodnic máme aktuálně 84.

Je tedy legitimní ptát se, zda zařízení s velmi nízkým počtem porodů dokáže udržet zkušený tým, nepřetržitou dostupnost operační, anesteziologické a neonatologické péče i dostatečnou erudici pro řešení komplikací.

To však stále není totéž jako tvrdit, že existuje jedno magické číslo, pod nímž se péče automaticky stává nebezpečnou.

O bezpečnosti nerozhoduje jen počet porodů. Rozhoduje také složení týmu, organizace služby, schopnost včas rozpoznat komplikaci, dostupnost vyšší úrovně péče, kvalita transferových postupů, práce s klinickými standardy a především to, pro jakou skupinu žen je zařízení určeno.

Nejde sedět na dvou židlích. Malé porodnické oddělení, které se snaží poskytovat všechny typy péče bez dostatečného personálního a odborného zázemí, může být problémem.

Menší porodní centrum vedené porodními asistentkami, určené zdravým ženám s nízkorizikovým těhotenstvím a napojené na vyšší úroveň péče, představuje úplně jiný model.

Rozhodující tedy není pouze velikost.

Rozhodující je role zařízení v síti.

Pokud má stát síť porodnic skutečně reformovat, musí nejprve přestat předstírat, že všechny ženy potřebují stejný typ péče.

Ženy se závažnými komplikacemi, předčasnými porody nebo rizikovým těhotenstvím potřebují specializovaná perinatologická centra, zkušené mezioborové týmy a okamžitou dostupnost vysoce specializované medicíny.

Zdravé ženy s fyziologicky probíhajícím těhotenstvím potřebují jiný typ péče. Péče, kterou náš systém neumí, teprve se jí těžkopádně učí vůbec pojmenovat. Péče vedená porodními asistentkami - odborná péče, která chrání fyziologii těhotenství a porodu, podporuje zdraví, průběžně vyhodnocuje riziko a dokáže případně včas zajistit přechod na vyšší úroveň péče.

Bez tohoto rozlišení se ze slibované reformy sítě stane jen redukce počtu budov.

Péče se vzdálí lidem, zmizí z regionů, velká centra převezmou další zdravé ženy, které jejich specializovanou kapacitu vůbec nepotřebují, a porodní asistentky zůstanou profesí, jejíž zákonné kompetence systém dlouhodobě neumí využít.

Je přitom příznačné, že první velká „úspora“ se znovu hledá v péči, kterou využívají ženy. Nejdřív se začne mluvit o zavírání porodnic a delším dojíždění, teprve potom o odstranění duplicit, nevhodně nastavených úhrad, zbytečných intervencí a nevyužitých kompetencí porodních asistentek. Účet za neschopnost systému reformovat sebe sama tak budou znovu platit ženy svými těly, dostupností péče, časem a pocitem bezpečí.

Chytrou transformaci nelze připravovat za zavřenými dveřmi jedné odbornosti. Pokud má vzniknout funkční síť péče pro příští desetiletí, musí u stolu sedět také porodní asistentky, pacientské organizace, odbornice a odborníci na zdravotní právo i zástupkyně žen, kterých se změny bezprostředně dotknou.

Chytrá transformace má centralizovat vysoce specializovanou péči, ale zachovat dostupnost péče. Má posilovat specializovaná pracoviště, ale současně vytvářet porodní centra a další modely péče vedené porodními asistentkami - přesně, jak doporučuje Světová zdravotnická organizace WHO, FIGO i ICM. Má nabídnout ženám správnou úroveň péče ve správný čas, nikoli jednu institucionální odpověď na všechny situace.

Přesně tuto potřebu popisuje také návrh Strategie rozvoje respektující péče, která upozorňuje nejen na demografický vývoj, ale také na rozdíly v kvalitě mezi zařízeními, absenci jednotných klinických standardů, nedostupnost kontinuální péče porodních asistentek a prakticky neexistující možnost volby modelu péče.

Podobně opatrně musíme zacházet s údaji o kojení.

Rozdíly mezi porodnicemi a regiony jsou důležité a zaslouží si pozornost. Pokud v jednom zařízení odchází plně kojena většina dětí a v jiném podstatně menší část, je namístě zkoumat příčiny.

Právě veřejné zveřejňování údajů o kvalitě péče a jejích výsledcích může podle WHO a UNICEF posilovat odpovědnost zdravotnických zařízení a motivovat je k důslednějšímu zavádění standardů BFHI. Sběr a transparentní publikování dat tedy nejsou problémem – jsou nezbytnou součástí zlepšování péče. Problém vzniká ve chvíli, kdy se z jediného ukazatele bez potřebného kontextu stane známka kvality celé porodnice.

Kvalitní podpora kojení nespočívá v nálepce na dveřích porodnice nebo certifikátu z národního laktačního Wishe - iniciativa Baby-friendly Hospital Initiative nikdy neměla být marketingovou značkou nebo soutěží mezi porodnicemi. Jejím cílem je důsledné zavádění standardů WHO a UNICEF do každodenní péče, nikoli sbírání certifikátů.

Navíc Česká statistická kategorie „plné kojení“ je pro hodnocení porodnic příliš hrubý konstrukt: do jednoho čísla skládá přímé kojení, odstříkané mléko i mléko z banky a zachycuje jen okamžik propuštění, nikoli cestu, která k němu vedla. Zároveň se odchyluje od mezinárodních definic.

Nevíme z něj například, zda ženy dostaly včasnou, dostupnou a odbornou pomoc nebo jestli byl v nemocnici přidáván dokrm. Zda informace jednotlivých členů personálu nebyly protichůdné, jak tak často a setrvale ženy referují v dotazníkových šetřeních a výzkumech. Nedozvíme se, jak porodnice podporuje nepřerušený kontakt matky a dítěte ani zda vůbec bylo umožněno kojení podle potřeb dítěte. A protože v této kategorii nevíme nic o dokrmování, tak se nedozvíme, zda byl případný dokrm medicínsky odůvodněný.

Podpora kojení má být standardem. Dobré laktační poradenství nespočívá v tom, že porodnice jednorázově vykáže co nejvyšší procento kojených dětí při odchodu z porodnice dokrm sem-dokrm tam. Spočívá v tom, že se k ženě dostane odborná pomoc, pravdivé informace a podpora odpovídající její situaci - ať už dítě kojí, potřebuje dokrm, používá darované mateřské mléko, nebo se z vážných důvodů rozhodne jinak. Pokud se zase soustředíme na jedno číslo, nebude to fungovat. Česká porodní péče je natolik fragmentovaná, že z kontinua těhotenství–porod–šestinedělí–rané mateřství dokáže vytrhnout jediný okamžik a uspořádat kolem něj soutěž o nejvyšší komínek v excelovské tabulce.

Česká debata o porodnictví se pod tlakem mediálních zkratek stále znovu snaží najít jedno magické číslo, které by systém zbavilo nutnosti přemýšlet.

Jednou je to počet porodů. Podruhé podíl císařských řezů. Potřetí počet nástřihů hráze nebo procento kojených dětí při propuštění.

Jenže kvalita porodní péče je mnohorozměrná a je potřeba se dívat do dálky, do šířky i do hloubky těch parametrů.

Kvalitu nelze zredukovat na několik mediálně vděčných ukazatelů, které se snadno vejdou do titulku a tiskové zprávy. Kvalitu nelze redukovat na mateřskou a novorozeneckou mortalitu. To, že ženy a děti u porodu v ČR neumírají, je úžasné, skvělé a nikdo se nepře o to, že je to výsledkem trpělivé práce mnoha, ale kvalita zdravotní péče ve 21. století zahrnuje nejen mateřskou a novorozeneckou mortalitu, ale i další klinické výsledky, přiměřenost intervencí, dostupnost péče, kontinuitu, personální stabilitu, dodržování informovaného souhlasu, komunikaci, důstojnost, psychologické bezpečí, podporu vztahu matky a dítěte i zkušenost žen a rodin. Navíc také musí důsledně sledovat to, jak se daří samotnému personálu porodnic.

Nestačí proto pouze trasovat, co bylo provedeno.

Musíme sledovat také, proč to bylo provedeno, zda byl postup v souladu s nejlepšími dostupnými důkazy, jaký měl výsledek a jak péči prožila samotná žena.

K tomu slouží nejen klinická data, ale také standardizované ukazatele zkušenosti a výsledků hlášených samotnými pacientkami - tzv. PREMs a PROMs. Bez nich vidíme výkony, ale nevidíme celý dopad péče.

Porod může být z pohledu základních statistik „úspěšný“, a přesto může žena odcházet úplně rozbitá - s porodním poraněním, dlouhodobou bolestí, traumatickou zkušeností nebo pocitem, že během péče ztratila kontrolu nad vlastním tělem.

Stejně tak může komplikovaný porod vyžadující řadu intervencí proběhnout odborně, respektujícím způsobem a zanechat v ženě pocit bezpečí a důvěry.

Číslo bez kontextu tento rozdíl vůbec nezachytí.

Zveřejňování a vyhodnocování dat je správné. Porodnice mají vědět, jak si stojí ve srovnání s podobnými pracovišti. Zdravotní pojišťovny i stát mají sledovat rozdíly a podporovat zlepšování. Veřejnost má právo na srozumitelné informace o péči hrazené z veřejných prostředků. Jenže další tlak a vyhlašení krvežíznivé soutěže mezi zařízeními - kdy pohár vítězů a poražených je o samotné další existenci porodnice - je opravdu ten nejvíc přízemní manažerský nástroj pro motivaci. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že kultura založená především na tlaku, veřejném srovnávání a sankcích dlouhodobě nevede ke stabilizaci personálu ani ke zlepšování kvality péče.

Data nemají být kladivem, kterým se bez další analýzy udeří do zařízení s nejnižším počtem porodů nebo nejméně lichotivým výsledkem jednoho ukazatele.

Mají být začátkem pro kladení otázek a podkladem pro reflexi.

Proč se ty výsledky liší? Odpovídají rozdíly skladbě rodiček? Jde o koncentraci komplikovaných případů? Liší se organizace péče, personální zajištění nebo místní klinické postupy? Má zařízení nastavené standardy? Pracuje se zpětnou vazbou žen? Dokáže nepříznivý výsledek analyzovat a péči změnit?

Kvalitní systém se nepozná podle toho, že v něm neexistují rozdíly.

Pozná se podle toho, že rozdíly vidí, vysvětluje je a umí na ně reagovat.

O budoucnosti porodnic nemůže rozhodovat úzký okruh zástupců jediné odbornosti s exkluzivní linkou na rozvaděč moci. Reformu systému je třeba připravovat mezioborově a s účastí všech profesí i lidí, kterých se změny přímo dotýkají.

Česká republika potřebuje transparentní koncepci sítě, jasně popsané úrovně péče, klinické standardy založené na důkazech, pravidla bezpečného předávání péče, plné využití kompetencí porodních asistentek a systém průběžného hodnocení kvality.

Potřebuje také říct, co se stane v regionech, kde se nemocniční porodnické oddělení uzavře.

Zmizí spolu s ním veškerá péče pro těhotné a ženy po porodu? Nebo vznikne porodní centrum, ambulance porodních asistentek, návštěvní služba a dostupný bod péče pro ženy a děti? Kdo zajistí kontinuitu? Jak bude nastaven transfer? Co bude hrazeno z veřejného zdravotního pojištění?

Bez odpovědí na tyto otázky nelze mluvit o restrukturalizaci.

Lze mluvit jen o rušení.

Počet porodů může být jedním z kritérií při rozhodování o budoucnosti zařízení. Kojení při propuštění může být jedním z důležitých ukazatelů péče. Ani jedno ale nesmí nahradit skutečnou koncepci kvality.

Porodnice nejsou výrobní linky, jejichž bezpečnost lze odvodit z počtu vyprodukovaných výrobků za rok.

A ženy s dětmi nejsou položky v tabulce, podle nichž se jednou porodnice ruší a podruhé hodnotí podle jediné nálepky nebo jediného ukazatele.

Budoucnost českého porodnictví nebude stát na tom, kolik porodnic zůstane na mapě. Bude stát na tom, zda konečně přestaneme zaměňovat líbivé zkratky a jednoduchá čísla za skutečnou kvalitu péče.

__________________________________________________

Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.

__________________________________________________

P.S.: A porodnická data přehledně zvizualizovaná najdete na našem webu dobraporodnizkusenost.cz - pro představu si můžete na liště zvolit i filtr pro zobrazení porodnic nedosahujících magických 600 porodů za rok.

Národní zdravotnický informační portál. (2026). Kojení v Česku – aktuální data o výživě novorozenců a poporodní péči.

National Institute for Health and Care Excellence. (2023, aktualizováno 2026). Intrapartum care. NICE guideline NG235.

Sandall, J., Fernandez Turienzo, C., Devane, D., et al. (2024). Midwife continuity of care models versus other models of care for childbearing women. Cochrane Database of Systematic Reviews.

Úřad vlády České republiky. (2025). Strategie rozvoje respektující péče o matku a dítě v těhotenství, při porodu a v šestinedělí. Verze 1.7.

Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. (2025). Národní registr reprodukčního zdraví – modul novorozenců: metodika.

World Health Organization. (2024). Transitioning to midwifery models of care: Global position paper.

World Health Organization & United Nations Children’s Fund. (2018). Světová zdravotnická organizace. Prováděcí pokyny: ochrana, propagace a podpora kojení v zařízeních poskytujících péči matkám a novorozencům: implementace revidované Iniciativy nemocnic vstřícných k dětem z roku 2018. Geneva: World Health Organization.

A celou tiskovku ke startu Světového kojotýdne si dejte zde.