Článek
„Po porodu jsem se cítila znásilněná, zlomená. Nenáviděla jsem sebe i děti. Jediný důvod, proč jsem z porodnice neodešla bez nich, byl ten, že jsem tu instituci nenáviděla ještě víc.“
Ta věta se mi vryla někam dozadu do lebky jako zvuk skřípějící křídy sjíždějící po tabuli. Ne, vážně si nezvyknete. Nejde to.
Když jsem podobný příběh četla kdysi poprvé, usedavě jsem se rozplakala a když mě pak můj muž našel oteklou, s hlavou v dlaních, konečně jsem mu měla sílu převyprávět jeden ze svých porodních zážitků, který jsem silou vůle a zoufalou touhou po normálním životě zatlačila hluboko do sklepa vzpomínek.
Tenhle poslední příběh přišel zase emailem. Napsala ho matka tří dětí, Kateřina Hanušová. Svůj příběh mi nabídla ke zveřejnění s velmi prostým vysvětlením: „Pokud je nějaká šance, že to někomu pomůže, stojí mi to za to.“
Svět si v těchto dnech 13. 7. - 19. 7. připomíná Mezinárodní týden povědomí o porodním traumatu. Ve světě kytiček na stěnách, snídaňových bufetů a růžových fotokoutků, jimiž se porodnice ze všech sil snaží nalákat nové rodičky, si tento týden nepřipomínáme proto, abychom ženám vysvětlovali, že porod může být nebezpečný. To ženy vědí až příliš dobře. Smyslem tohoto týdne je pojmenovat skutečnost, která dlouho zůstávala skryta za závojem všespásné věty „hlavně, že jste oba zdraví“.
Fakt je ten, že některé ženy si z porodnice neodnášejí jen dítě. Odnášejí si také zkušenost, která je bude pronásledovat další měsíce nebo roky.
Porodní trauma není totéž co komplikovaný porod. Není automatickým důsledkem císařského řezu, krvácení nebo ohrožení života a není ani synonymem pro odborné pochybení. Některá žena může projít i velmi dramatickým porodem, při němž jí nebo dítěti skutečně hrozilo nebezpečí, a přesto na něj vzpomínat s vděčností a důvěrou. Rozuměla tomu, co se děje, někdo jí vysvětloval jednotlivé kroky, cítila kolem sebe podporu a věděla, že není pouhým objektem zásahu.
Jiná žena může porodit bez závažné medicínské komplikace a přesto odejít hluboce zraněná. Nikdo se jí neptal. Nikdo jí nevysvětlil, co se děje. Její bolest byla zlehčována, její nesouhlas přehlížen a její dítě někdo odnesl bez jediného vysvětlení. Z medicínského hlediska mohl porod proběhnout i klidně dobře - pro ni však znamenal ztrátu kontroly nad vlastním tělem, pocit bezmoci a ohrožení, z něhož se nedokázala jednoduše vrátit.
Právě v tom spočívá podstata traumatu. Neurčuje jej pouze objektivní průběh události, ale také způsob, jakým ji žena prožila. Záleží na tom, zda žena rozuměla situaci, zda mohla klást otázky a podílet se na rozhodování, zda její nesouhlas něco reálně znamenal a zda se v okamžiku strachu měla o koho opřít. Trauma totiž nevzniká jen z bolesti nebo nebezpečí. Vzniká také z bezmoci, ponížení, osamění a z pocitu, že se člověk náhle jaksi přestal počítat.
O porodním traumatu se dlouho mluvilo jako o okrajovém problému několika přecitlivělých žen. Dnes už víme, že takové zlehčování neobstojí. Významná část žen popisuje svůj porod jako traumatický a u části z nich se rozvinou příznaky posttraumatické stresové poruchy. Mohou se vracet vtíravé vzpomínky, noční můry, úzkost nebo panika. Některé ženy se vyhýbají místům, rozhovorům a situacím, které jim porod připomínají. Jiné se bojí dalšího těhotenství nebo se mu zcela vyhnou. Trauma může zasáhnout partnerský vztah, sexualitu, sebevnímání i navazování vztahu s dítětem.
Je přitom důležité nezaměňovat porodní trauma s celou oblastí perinatálního duševního zdraví. Národní ústav duševního zdraví upozorňuje, že psychické obtíže v těhotenství nebo po porodu zažije až každá pátá žena. Patří sem úzkosti, depresivní příznaky a další formy psychické nepohody. Ne všechny vznikají v důsledku porodu a ne každý traumatický porod vede k duševní poruše. Porodní zkušenost však může být významnou částí celého příběhu, zvlášť pokud se k předchozí zranitelnosti přidá strach, nedostatek podpory a zkušenost s nerespektujícím zacházením.
České výzkumy v tomto směru nabízejí pozoruhodně konzistentní obraz. Ženy opakovaně popisují nedostatek informací, zásahy bez souhlasu, manipulaci, neúctu a vyloučení z rozhodování. V jednom z dosud největších českých šetření zkušeností žen s těhotenskou a porodní péčí se ukázalo, že mnoho z nich nedostalo možnost skutečně se podílet na rozhodnutích, která se týkala jejich těla. Další české studie zachycují ve volných komentářích nepodporu, neúctu, manipulaci, výkony bez souhlasu a po porodu také rozporuplné informace, nedostatek pomoci a nepodporu ženy v její nové roli matky. Dosud nepřijatý návrh vládní Strategie rozvoje respektující péče o matku a dítě, podložený rozsáhlým mezinárodním odborným zázemím, připomíná, že pozitivní zkušenost žen s péčí je součástí kvality stejně jako objektivně měřitelné perinatální výsledky.
Je pozoruhodné, jak podobně znějí příběhy žen, které se nikdy nepotkaly. „Nikdo mi nic nevysvětlil.“ „Nikdo se mě neptal.“ „Měla jsem pocit, že překážím.“ „Řekli mi, že teď není čas na otázky.“ „Řekli mi, že hlavní je, že máme zdravé dítě.“
Poslední věta bývá obvykle míněna jako útěcha. Někdy však zní spíš jako oznámení, že na ničem dalším nezáleží. Že tělesné přežití dítěte ruší všechny ostatní vrstvy porodní zkušenosti a žena má být vděčná a nemá se vracet k tomu, jak s ní bylo zacházeno. Je to voda pod mostem…
Zdravé dítě samozřejmě důležité je. Je to jeden z nejdůležitějších výsledků porodní péče. Jenže žena není obal, ve kterém se dítě dopraví na svět, a porod není technický proces, na jehož konci stačí zkontrolovat Apgar skóre a zaklapnout desky s porodopisem. Je to událost, při níž se současně děje něco tělesného, psychického, vztahového i existenciálního.
Některé ženy si po letech nepamatují porodní hmotnost dítěte ani přesný čas narození. Pamatují si však tón hlasu člověka, který s nimi mluvil. Pamatují si pohrdlivý posměšek, barvu rámu dveří zavřených před partnerem, žíly na ruce, která jim provedla bolestivý výkon bez varování. Vybaví si i desítky let po porodu okamžik, kdy pochopily, že jejich názor už nikoho v místnosti nezajímá. Paměť traumatu neukládá událost jako souvislé vyprávění. Uchovává útržky, zvuky, tělesné pocity a okamžiky, v nichž se člověk cítil bezmocný a ztracený.
Na porodním traumatu je možná nejtěžší to, že zvenčí často není vůbec vidět. Žena odejde domů, dítě prospívá a lékařská dokumentace neobsahuje žádnou závažnou komplikaci. Statistika zaznamená další úspěšně ukončený porod. Přesto se žena může týdny, měsíce i roky budit s úzkostí, vyhýbat se vzpomínkám, nedokázat o porodu mluvit nebo cítit odcizení vůči dítěti, které tolik chtěla. Část žen navíc nesprávně hledá příčinu sama v sobě. Domnívají se, že selhaly jako rodičky nebo jako matky, protože místo očekávaného štěstí cítí vztek, strach nebo prázdnotu. A okolí jim to často ještě ztíží.
Žena, jejíž věta stojí v titulku tohoto článku, mi napsala, že si po porodu dvojčat dlouho hledala cestu ke svým dětem. Měla násilné představy, nenáviděla sebe i je a z porodnice si odnesla hluboký pocit odcizení. O více než pět let později porodila další dítě v úplně jiných, láskyplných a laskavých podmínkách a popisuje, že k němu měla vztah od prvního okamžiku. Její příběh nelze redukovat na jednoduché srovnání dvou míst porodu. Ukazuje však, jak hluboce může způsob péče zasáhnout prožívání ženy, její sebevnímání i vznikající vztah k dítěti.
Dobrá zpráva je, že části porodních traumat lze předcházet. Ne všem. Komplikace, náhlé ohrožení nebo ztráta mohou být traumatizující i při té nejlepší péči. Zdravotníci nemohou odstranit každé riziko ani každou bolest. Mohou však zásadně ovlivnit, zda žena bude obtížnou situací provedena, nebo zda v ní zůstane sama a odejde z ní poničená.
Prevence porodního traumatu nezačíná nákupem mašinky, co dělá píp, žádnou drahou technologií nebo novou budovou. Začíná laskavou větou: „Vysvětlím vám, co se děje.“ Pokračuje otázkami: „Rozumíte tomu? Souhlasíte? Potřebujete chvíli? Máte nějaké otázky?“ A někdy spočívá jednoduše v tom, že někdo zůstane, vezme ženu za ruku a dá jí najevo, že chápe, vnímá a ctí, že v místnosti není jen případ, výkon nebo diagnóza, ale žena, která prožívá strach.
Víme, že mezi ochranné faktory patří srozumitelná komunikace, svobodný a informovaný souhlas, zapojení ženy do rozhodování, kontinuální podpora a přítomnost blízké osoby. Důležitá je také následná péče. Po komplikovaném nebo subjektivně obtížném porodu by žena měla mít možnost projít s kvalifikovaným člověkem, co se stalo, proč byla jednotlivá rozhodnutí učiněna a co může čekat v následujících dnech. Nemá to být formální obhajoba postupu porodnice zabalená do úsměvů a občerstvení - je lépe cílit na opravdu bezpečný rozhovor, v němž lze doplnit chybějící části příběhu a položit otázky, které během krize nemohly zaznít. Je to důležité i pro personál samotný, který mohl být situací také poznamenán.
V České republice přitom právě teď vedeme zásadní debatu o budoucnosti porodní péče. Přestože už existuje kompletně připravený návrh Strategie rozvoje respektující péče o matku a dítě, nová vláda začíná znovu. Ne však skutečně od začátku: do svého týmu si zve dlouholeté představitele českého porodnictví, kteří spoluutvářeli systém, jenž dnes čelí hluboké krizi důvěry i klesající porodnosti. Podle postu na sociální síti LinkedIn jednoho z členů nově vzniklého poradního tělesa Ministerstvo zdravotnictví uvažuje o rozsáhlém rušení porodnic s méně než šesti sty porody ročně. Těch je po čerstvém zrušení dvou porodnic ještě 35.
Číslo 600 přitom působí spíše jako administrativně stanovený práh než jako přesvědčivě doložená hranice kvality. Argumentuje se ekonomikou provozu, bezpečností a obavou, že nízký počet případů neumožňuje personálu udržovat potřebné dovednosti. To jsou otázky, které nelze odbýt a je potřeba mít přesné informace, důkazy a hlavně chápat, jak má být porodní péče koncipována - podle mezinárodních doporučení má být stratifikována tak, aby péče nebylo příliš mnoho, příliš brzy nebo naopak příliš málo, příliš pozdě. Ztráta schopností chirurgů a chiruržek je skutečné popsané riziko a síť zdravotních služeb nelze provozovat bez ohledu na personální kapacity, dostupnost akutní péče nebo výsledky - jen to v porodní péči není tak přímočaré, jako třeba s kloubními náhradami. Plošný početní limit prostě není tolik potřebnou transformací sítě ani promyšlenou reformou s autoritami doporučovanou stratifikací péče.
Pokud zánik 35 porodnic nenahradí promyšlený systém, který zdravým ženám nabídne dostupný vstupní bod v komunitě, kontinuitu péče porodní asistentky a bezpečnou návaznost na vyšší stupně péče, nevznikne lepší systém. Vznikne pouze řidší síť nemocničních pracovišť a delší cesta k porodu.
Diskuse o počtu porodů proto musí být širší než spor mezi zastánci malých a velkých porodnic. Musí se ptát, jakou péči vlastně chceme poskytovat, kdo ji bude poskytovat a podle jakého rizika mají ženy do jednotlivých částí systému vstupovat. Zdravá žena s nekomplikovaným těhotenstvím nepotřebuje stejnou úroveň péče jako žena s těžkou patologií. Potřebuje však jistotu, že péče bude dostupná, odborná, respektující a propojená s nemocničním systémem pro případ, že se situace změní.
Právě tady se debata o porodním traumatu potkává s debatou o organizaci porodní péče. Kvalitu nelze měřit jen počtem porodů, operačních výkonů a perinatální úmrtností. Musíme se také ptát, zda ženy rozuměly tomu, co se dělo, zda měly možnost rozhodovat, zda se cítily bezpečně a zda si z péče neodnesly újmu, kterou naše registry neumějí zachytit.
Česká republika sleduje způsob ukončení porodu, počet intervencí a řadu medicínských výsledků. Máme díky desetiletému sporu se státem nejprecizněji zpracovaná porodnická data široko daleko. Porodní trauma, posttraumatické příznaky ani zkušenost žen s komunikací a respektem však systematicky neměříme. Nevíme proto, kolik žen odchází z porodnice se zdravým dítětem a současně se zkušeností, která bude ovlivňovat jejich život ještě za několik let.
Možná bychom se na to měli konečně začít ptát.
Ženy mi své porodní příběhy posílají a vyprávějí spontánně. Často po letech, někdy o své zkušenosti mluví vůbec poprvé. Nechtějí všechny zveřejnit své jméno ani označit konkrétního člověka, potrestat porodnici. Chtějí především, aby jejich zkušenost nezmizela. Aby se z ní někdo poučil. Aby se to nestalo další ženě.
Mezinárodní týden povědomí o porodním traumatu je tu právě proto, abychom jejich zkušenosti konečně použili k tomu, k čemu nám je nabízejí: aby podobné příběhy jednou nebylo potřeba vyprávět vůbec.
__________________________________________________
Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.
__________________________________________________
P.S.: V rámci Mezinárodního týdne porodního traumatu přijde ještě článek o jeho reálné ceně pro ženu, rodinu i společnost - Austrálie má nově zpracovanou velkou analýzu ekonomických dopadů porodního traumatu, kterou ve svém dalším článku chci představit české veřejnosti.
Zdroje:
Begley, Cecily; Sedlicka, Natalie; Daly, Deirdre. 2018. Respectful and disrespectful care in the Czech Republic: an online survey. Reproductive Health, 15, 198.
Daly, Deirdre; Sedlicka, Natalie; Švanderlíková, Kateřina; Begley, Cecily. 2024. An online survey of women’s views of respectful and disrespectful pregnancy and early labour care in the Czech Republic. BMC Pregnancy and Childbirth, 24.
Khsim, Imane El Fassi et al. 2022. Risk Factors for Post-Traumatic Stress Disorder after Childbirth: A Systematic Review. Diagnostics, 12(11), 2598.
Národní ústav duševního zdraví. Kampaň upozorní ženy v těhotenství a po porodu na pomoc při duševních obtížích.
Úřad vlády České republiky. 2025. Strategie rozvoje respektující péče o matku a dítě v těhotenství, při porodu a v šestinedělí. Verze 1.7.
Wilhelmová, Radka; Veselá, Lenka; Korábová, Iva; Slezáková, Simona; Pokorná, Andrea. 2022. Determinants of respectful care in midwifery. Kontakt, 24(4), 302–309.
Wilhelmová, Radka; Veselá, Lenka; Korábová, Iva; Janků, Petr; Kameníková, Miloslava; Hruban, Lukáš; Pokorná, Andrea. 2023. Czech women’s experiences with maternity care – analysis of free text comments. European Journal of Midwifery, 7(Supplement 1), A57.
World Health Organization. 2018. WHO recommendations: Intrapartum care for a positive childbirth experience.
