Potrat zákazem nezmizí. Jen přestane být bezpečný

Na světě se každý rok odehraje kolem 73 milionů interrupcí.

To číslo samo o sobě mě ze židle nezdvihá. Co je na něm ale zdrcující: Světová zdravotnická organizace (WHO) stále uvádí, že přibližně 45 procent interrupcí probíhá nebezpečně – způsobem, osobou nebo v podmínkách, které nesplňují medicínská kritéria bezpečné interrupce. Nebezpečný potrat přitom znamená riziko těžkého krvácení, infekce, poranění dělohy nebo dalších orgánů, dlouhodobé zdravotní následky – a také smrt. WHO jej řadí mezi významné, a přitom preventabilní příčiny mateřské nemocnosti a úmrtnosti.

Můžeme se handrkovat a vést abstraktní etické disputace o tom, kde začíná život a kdo o něm má rozhodovat, a nikam se moc neposuneme. Na jednom se ale dokážeme snad shodnout: potrat provedený metodou doporučenou WHO, odpovídající délce těhotenství a člověkem s potřebnými kompetencemi patří mezi velmi bezpečné zdravotní výkony.

Takže zásadní rozdíl není jen mezi potratem a žádným potratem. Je také mezi potratem bezpečným a nebezpečným.

Kdo potřebuje výraz „nebezpečný potrat“ přeložit ze sterilního jazyka statistik do lidské reality, může si pustit film Událost podle autobiografické knihy Annie Ernaux. Jen rovnou varuji, že to není podívaná pro slabé povahy. Píše se rok 1963, ve Francii je interrupce ilegální a zoufalá studentka Anne se ji v jednu chvíli pokusí provést sama pletací jehlicí. Je to scéna, u které se člověk fyzicky ošívá, protože bolest Anne téměř ukapává z plátna – a právě proto funguje. Ernaux přitom ve své knize popsala vlastní zkušenost z doby, kdy byla jako třiadvacetiletá těhotná a legální interrupce ve Francii nebyla dostupná.

Ten příběh je desítky let starý, jenže nefanděme si, že problém zmizel spolu s minisukněmi šedesátých let. Omezení přístupu k interrupční péči totiž neodstraňuje těhotenství ani rozhodnutí je ukončit. Může změnit především to, kde, kdy a za jakých podmínek se interrupce uskuteční.

A dnes, 28. září, se to hodí připomenout. Tento den totiž není jen Den české státnosti, kdy pochodem s monstrancí plnou usušených relikvií skrz město pojmenované podle bratrovraha Boleslava oslavujeme úkladný mord svatého Václava, ale také Mezinárodní den bezpečných potratů – International Safe Abortion Day.

V názvu toho dne je podle mě nejdůležitější právě ono nenápadné přídavné jméno.

Bezpečný.

Interrupce nejsou žádný moderní vynález a lidské dějiny provázejí odpradávna. Dokud budou lidé souložit, budou vznikat i těhotenství neplánovaná, nechtěná nebo taková, která ze zdravotních či životních důvodů někdo bude potřebovat ukončit. Můžeme nad volbami druhých ohrnovat nos, realita ale je, že nad každou debatou o interrupční legislativě by měla viset zlatým písmem vyvedená věta:

Omezování přístupu k interrupcím nesnižuje jejich počet. Výrazně však ovlivňuje, zda proběhnou bezpečně – a tím i riziko krvácení, infekcí, závažných komplikací a úmrtí.

Zákon totiž umí zakázat zdravotní výkon. Poněkud hůř už umí zakázat nechtěná těhotenství a vůbec nejhůř umí zakázat zoufalství.

Když člověk těhotenství ukončit potřebuje nebo se pro jeho ukončení rozhodne, bariéra v systému může změnit cestu, kterou k tomu dojde. Může znamenat cestování stovky kilometrů, shánění peněz, čekání, skrývání, hledání jiného poskytovatele nebo péči odkládanou do pozdější fáze těhotenství. A v prostředí, kde bezpečná zdravotní péče dostupná není, také postupy, které mohou skončit krvácením, sepsí nebo poraněním vnitřních orgánů.

To není hypotetická historie z doby rezavých ramínek na šaty. Je rok 2026 a téměř každý druhý potrat na světě je stále klasifikován jako nebezpečný.

To je síla, že?

Veřejná debata kolem interrupcí je dost přímočará. Žena otěhotní. Dítě nechce. Jde na potrat. Konec příběhu.

Jenže reprodukční život se v realitě málokdy chová tak ochotně schematicky. Žena může otěhotnět navzdory antikoncepci nebo v situaci, kdy dítě ekonomicky či vztahově nezvládne. Těhotenství může vzniknout po sexuálním násilí nebo ve chvíli, kdy ohrožuje zdraví či život samotné těhotné. A pro část žen není interrupce vůbec rozhodnutím o nechtěném těhotenství, ale tragickým koncem těhotenství velmi chtěného – po diagnóze závažné vývojové vady nebo onemocnění plodu. V takové chvíli se pohodlná veřejná škatulka „ona to dítě nechce“ rozpadne úplně.

Někdy žena dítě chce zoufale, jen ho nemůže dostat živé a zdravé domů.

Proto pro mě vždycky bude nesnesitelně ploché, když se o potratech mluví jako o jednoduchém morálním testu charakteru žen. Reprodukční medicína totiž zná situace, v nichž nejsou k dispozici dvě možnosti – dobrá a špatná. Jsou jen různé podoby špatného.

Evropan může mít při čtení světových statistik o potratech pocit, že může pokrčit rameny a otočit na stránku se sportovními výsledky. V Evropě přece žádné problémy s potraty nemáme, ne? A nebezpečné potraty? Leda někde v rozvojovém světě, v zemi bez zdravotnictví, u nějakých náboženských fanatiků nebo snad ve válce…

Evropa přitom není jeden svět. V Irsku ještě před osmi lety existovala ústavní bariéra, dnes je tam interrupce na žádost legální do 12. týdne. V Polsku zůstává podle současných pravidel interrupce dostupná jen při ohrožení života či zdraví ženy nebo tehdy, když existuje důvodné podezření, že těhotenství vzniklo následkem trestného činu. Na Maltě je interrupce i nadále kriminalizována ve většině situací a zákonná výjimka zůstává mimořádně úzká. A v Andoře pokračoval úplný zákaz i v roce 2025 - podle přeshraničního šetření tam v průměru 131 žen ročně odjíždí na interrupci do sousedního Španělska.

Zákaz tak může statisticky vypadat velmi čistě. Pro ženu, která musí sehnat peníze, dopravu, volno z práce, případně hlídání dětí a vysvětlit svému okolí, proč právě odjíždí za hranice, už je ta čistota poněkud méně elegantní.

Amnesty International ve své evropské analýze z roku 2025 upozorňuje na překážky existující dokonce i v zemích, kde je interrupce legální: vysoké náklady, výhrady svědomí poskytovatelů, nedostatek zdravotníků, geografickou nedostupnost, gestační limity nebo medicínsky neodůvodněné administrativní podmínky.

Bariéry navíc nefungují pro všechny stejně. Žena s autem, penězi, pasem, jazykem, flexibilní prací a funkční platební kartou má podstatně jiný přístup ke stejně platnému právu než sedmnáctiletá dívka, samoživitelka nebo matka čtyř dětí žijící od výplaty k výplatě.

Právo, které si můžete dovolit využít jen tehdy, když máte dost peněz na překonání překážek, je opravdu velmi zvláštní druh rovnosti.

V Česku interrupce na žádost legální je. To ale automaticky neznamená, že je bezplatná.

Amnesty ve své evropské analýze řadí Českou republiku mezi země, kde interrupce na žádost není běžně hrazena z veřejného zdravotního systému.

A rozdíly v cenách nejsou kosmetické. Průzkum Českého rozhlasu mezi českými nemocnicemi ukázal, že cena chirurgické interrupce se pohybovala od 2 800 do 14 000 korun a celorepublikový průměr činil 5 277 korun. K ceně samotného výkonu se navíc někde přidávají poplatky za sepsání žádosti nebo vyšetření.

Nepříjemný výdaj nebo nepřekonatelná bariéra?

Pro ženu v tísni důležitý rozdíl.

Když se o dostupnosti interrupcí mluví, pravidelně se objevuje představa, že jednodušší přístup k nim logicky znamená více potratů.

Česká data vypadají podstatně zajímavěji.

V roce 1990 bylo v české části tehdejšího Československa evidováno 111 268 umělých přerušení těhotenství. Interrupce na žádost přitom už tehdy byla legální podle zákona účinného od 1. ledna 1987, který zároveň zrušil systém interrupčních komisí.

V roce 2023 jich bylo v Česku 15 088.

Ten historický propad samozřejmě nemá jedinou příčinu. Změnilo se používání moderní antikoncepce, plánování rodičovství i sexuální a reprodukční chování společnosti. Jedno z něj ale můžeme vyčíst docela bezpečně: legální dostupnost interrupce sama o sobě automaticky nevede k jejímu masovému využívání.

Před dvěma dny se slavil Světový den antikoncepce a právě tady se nám oba příběhy spojí. Nejúčinnější cestou k tomu, aby člověk nemusel řešit nechtěné těhotenství, je totiž především možnost těhotenství plánovat. Antikoncepce a interrupce nejsou dva soupeřící týmy. Jsou součástí téhož reprodukčního kontinua.

V květnu letošního roku vydala WHO nový praktický průvodce pro právní a politické rámce kvalitní interrupční péče. Znovu v něm upozorňuje, že nebezpečné potraty a restriktivní právní prostředí zůstávají významnými zdroji preventabilní nemocnosti a úmrtnosti.

Můžeme se samozřejmě přít o morálku, začátek lidského života, právní status embrya a plodu a klidně i o týdny těhotenství, svědomí lékařů a hranice autonomie. Všechny tyhle diskuse mají svoje místo, ale krvácení není filozofická kategorie, sepse nemá politickou příslušnost a perforovaná děloha nečte programová prohlášení vlád.

A žena ležící po nebezpečně provedeném potratu na operačním stole se nestane zdravější jen proto, že společnost předtím vedla velmi vznešenou debatu o hodnotě života.

Pod pojem potrat se neschová jeden typ lidského příběhu a není zde vyhlášena soutěž o to, co je horší – jestli dobrovolné ukončení neplánovaného těhotenství, interrupce jako poslední možnost v nebezpečné životní situaci, potrat po těhotenství vzniklém po znásilnění, pragmatické medicínské rozhodnutí kvůli zdraví ženy či devastující konec těhotenství, ve kterém bylo dítě velmi chtěné.

Veřejná debata leckdy zapomíná na ženu, jejíž konkrétní příběh za jejím potratem stojí.

Na Mezinárodní den bezpečných potratů nemusíme vyřešit všechny filozofické otázky lidské existence. Stačí si přesně přečíst jeho název. Neříká, že potrat je jednoduchý, že je radostný nebo že na něj všichni musíme mít stejný morální názor. Říká daleko střízlivější věc: pokud k interrupci dochází, existuje obrovský rozdíl mezi tím, zda proběhne bezpečně, nebo nebezpečně.

A ten rozdíl lze měřit krvácením, infekcemi, poraněními, hospitalizacemi a lidskými životy.

Bezpečný potrat totiž není opakem žádného potratu.

Je opakem potratu nebezpečného.

__________________________________________________

Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.

__________________________________________________