Protipotratové hnutí na lékařském kongresu aneb když se aktivismus převlékne za pomoc

Tento text je třetím dílem série Porodnictví pod kontrolou. První díl se věnoval volbám do ČGPS a otázce, kdo dnes mluví jménem českého porodnictví. Druhý díl ukázal, proč je samostatná porodní asistence pro český systém tak citlivým místem. V závěrečném díle se vracím do Karlových Varů, kde bylo vidět ještě něco jiného: komu se v českém porodnictví otevírají dveře, když se mluví o péči o ženy.

___________________________________________________

Na stole leží úhledně vystavené letáčky, růžové propisky, drobné dárky a - nebýt modelů plodu ve 12. týdnu těhotenství a malých ručiček - vcelku zapomenutelně nezajímavý stánek. Kolem proudí gynekologové, porodníci, porodní asistentky, zástupci farmaceutických firem, dodavatelé zdravotnických pomůcek a lidé z nejvyššího patra českého porodnictví. Vítejte na kongresu České gynekologické a porodnické společnosti (ČGPS), kde má i letos svůj stánek protipotratové Hnutí pro život (HPŽ).

Také nechápete? Připadá vám to podobné, jako kdyby si astrofyzikové pozvali na kongres astrology? Doteď jste žili v dojmu, že bezpečná a dostupná interrupce je součástí zdravotní péče? Že v naší demokratické zemi jsme daleko od neblahého vývoje v USA či Polsku, kde se za přerušením těhotenství cestuje za hranice nebo se pokoutně hledají ještě pokoutnější řešení?

Jenže ona už je to taková karlovarská tradice. Drobná kuriozita z předsálí každoročního porodnického majálesu. A zároveň jedna z nejvýmluvnějších scén celého letošního kongresu. Epizodka nad krabicí plodů. Chvilka měkké indoktrinace gynekologů, vhozená mezi kongresovou kávu, chlebíčky a prospekty. Jenže v zemi, kde se samostatná porodní asistence pořád dokola vysvětluje jako bezpečnostní problém, působí minimálně pozoruhodně, jak samozřejmě se do odborného prostoru gynekologie a porodnictví opakovaně dostává otevřeně protiinterrupční hnutí.

České porodnictví se totiž velmi rádo tváří, že chrání odbornost před ideologií. Že brání obor před aktivismem. Že musí pečlivě hlídat, co je péče založená na důkazech, co je bezpečné, systémové, lege artis a odborně přijatelné. Jenže Karlovy Vary ukázaly, že problém zřejmě není ideologie jako taková. Problém je jen ta ideologie, která zpochybňuje stávající rozložení moci.

Protiinterrupční HPŽ nijak nenarušuje lékařsky řízený model reprodukční péče. Naopak. Potřebuje ho. Potřebuje ordinace ambulantních gynekologů jako svou distribuční síť. Potřebuje odborný kongres jako zdroj legitimity. Potřebuje lékařskou autoritu, která jeho materiály přeloží z politického aktivismu do jazyka „pomoci pacientkám“.

A tak je zápletka tohoto románu na pokračování prostá: zatímco porodní asistentky musí znovu a znovu dokazovat, že nejsou pro systém porodní péče rizikem, HPŽ - ideově vyhraněný spolek otevřeně se hlásící k protipotratovým postojům - se mezitím za bílého dne a s posvěcením reprezentace ČGPS prezentuje jako pomoc ženám.

Ostatně po letošním kongresu si to samo HPŽ napsalo na svůj Facebook: „jako vystavovatelé“ se ČGPS kongresu zúčastnili „opět“. A právě slovo opět je v tomto příběhu důležité. Nejde o náhodné selhání organizačního filtru kongresu ani o omylem přidělený stoleček zatoulaný mezi firemními bannery. Jde o opakovaný vstup do odborného prostoru. A ten vstup má historii. Bohužel to nepůsobí jako násilné vloupání, ale jako přítomnost, kterou systém opakovaně umožňuje a nijak zásadně nezpochybňuje.

Už v roce 2024 Seznam Zprávy psaly o tom, že se Hnutí pro život zúčastní kongresu ČGPS v Karlových Varech jako vystavovatel. Proti účasti se tehdy vymezili lékaři, lékařky, zdravotní sestry, porodní asistentky, medici a další zdravotníci v otevřeném dopise.

Aby bylo jasno: nejde o to, že by HPŽ nesmělo ve společnosti existovat nebo mluvit. Jde o to, že odborný lékařský kongres není nástěnka „koupím–prodám“ v Kauflandu u záchodků. Kongres odborné společnosti je továrna na legitimitu. Když se někdo objeví v jeho prostoru, vedle odborných prezentací, farmaceutických firem, zdravotnických dodavatelů a profesních autorit, neodnáší si jen vizitky. Odnáší si i část lesku instituce. A s tím se potom dá dobře marketingově pracovat. „Vidíte? Byli jsme na kongresu gynekologů.“ „Lékaři o nás mají zájem.“ „Vedení odborné společnosti vnímá přínos našich služeb.“

Tohle nejsou nevinné věty. To jsou malé legitimizační cihličky. Jedna se položí v předsálí, druhá v ordinaci, třetí na webu, čtvrtá v politickém návrhu. A najednou se protipotratové hnutí nejeví jako aktér, který chce omezit práva žen. Jeví se jako poradenská služba, která prostě „nesoudí a pomáhá“.

Jenže právě ono heslo „Nesoudíme. Pomáháme“ je zvolené geniálně, protože vypadá téměř neprůstřelně. Kdo by přece byl proti pomoci? Kdo by byl proti tomu, aby žena v těžké situaci dostala podporu? Kdo by byl proti krizové intervenci, sociální pomoci, psychoterapeutickému doprovázení, materiální podpoře nebo právní radě? Nikdo rozumný, že?

Těhotné ženy v tíživé životní situaci potřebují pomoc. A často zoufale. Problém je ale v tom, kdo pomoc definuje, s jakým cílem ji poskytuje, jaké možnosti ženě skutečně otevírá a jaké naopak tiše uzavírá. Pomoc, která přichází s předem daným morálním směrem, není totéž jako neutrální podpora svobodného rozhodnutí.

A tady se jazyk HPŽ potkává s jednou starou porodnickou tradicí: o ženě se mluví hezky, starostlivě a soucitně, ale její rozhodování se zároveň nenápadně posouvá do rámce, který pro ni určil někdo jiný. Neřekne se: žena má právo rozhodnout se, zda v těhotenství pokračovat. Řekne se: žena potřebuje pomoc, aby dítěti dala šanci. Neřekne se: bezpečná a dostupná interrupce je součástí reprodukční zdravotní péče. Řekne se: žena by neměla být tlačena k potratu. Neřekne se: podpora má respektovat všechny zákonné možnosti bez morálního navádění. Řekne se: existují alternativy k umělému potratu. Na první pohled jsou to jen slovní odstíny. Ve skutečnosti nemohou být tyto dva vesmíry více od sebe.

A právě proto je tak důležité sledovat, jak se k tomu dlouhodobě stavělo vedení ČGPS. Vladimír Dvořák, dlouholetý předseda České gynekologické a porodnické společnosti a zároveň výrazná postava Sdružení soukromých gynekologů, se v minulosti v souvislosti s Hnutím pro život objevoval opakovaně. Už v roce 2018 Hnutí pro život na svém webu citovalo jeho podporu myšlence, aby gynekologové měli jasně formulované oprávnění věnovat pacientkám více času a informovat je o alternativních možnostech řešení obav spojených s narozením nečekaně počatého dítěte. V roce 2020 pak Dvořák veřejně uvítal mimořádnou finanční pomoc Hnutí pro život nečekaně těhotným ženám ve složité životní situaci s tím, že by později mohly podstoupení interrupce litovat.

To celé bylo vždy rámováno jako nezištná sociální pomoc. A samozřejmě: žena ve složité situaci má mít dostupnou sociální pomoc. Má mít bydlení, peníze, krizovou podporu. Má mít ochranu před násilným partnerem a dostupnou péči o děti. Má mít možnost nepřijít kvůli těhotenství o práci, studium, bezpečí ani střechu nad hlavou. To všechno je legitimní, potřebné a ve státě, který se tak rád dojímá nad porodností, aktuálně ostudně nedostatečné. Jenže pokud se sociální pomoc začne používat jako hráz proti interrupcím, už nejsme jen u podpory žen v nouzi. Jsme u pochybného politického projektu.

A odborná společnost by měla velmi přesně vědět, kdy se z pomoci stává nástroj reprodukčního tlaku. Měla by vědět, jak vypadá ideologie, i když se usmívá, rozdává propisky a u toho říká, že nesoudí.

Informace mohou být nástrojem tlaku. Vážně není jedno, kdo je připravuje. Reprodukční rozhodování není prostor pro lobbistické hrátky zabalené do péče. Jenže právě proto je o to podivnější, pokud se HPŽ dál a znovu objevuje v prostoru odborných gynekologicko-porodnických akcí.

Protože otázka nestojí: má Hnutí pro život právo existovat? Má. Má právo pořádat své akce, mít své weby, linky, kampaně, zapochodovat si. V demokratické společnosti ano. Ale má být protipotratové hnutí normalizováno jako přirozený partner odborného kongresu gynekologů a porodníků? To je úplně jiná otázka.

A nenechte si namluvit, že je to otázka svobody slova. Není. Je to otázka odborné odpovědnosti. ČGPS není kavárna, kde si každý položí na stůl leták. Není to tržiště názorů, kde vedle sebe stojí vše od zaříkávání krystalem po robotickou chirurgii a publikum si z toho nějak vybere. Je to odborná společnost oboru, který zasahuje do nejintimnějších oblastí života žen: těhotenství, porodů, interrupcí, plodnosti, těl, sexuality, bolesti, strachu, mateřství, ztrát a rozhodnutí, která nelze udělat za nikoho jiného. Když taková společnost otevře prostor protiinterrupčnímu hnutí, nevytváří pluralitu. Vytváří legitimitu.

A tady se dostáváme zpátky k porodním asistentkám. Na stejném kongresu se mluvilo o týmovosti. O spolupráci. O vzdělávání porodních asistentek. O potřebě pravidel. O bezpečnosti. O tom, že porodní asistentky mají v systému důležitou roli. A zároveň bylo opakovaně cítit, že jejich samostatnost má velmi pečlivě narýsované hranice a že ze samostatnosti čouhá potenciální průšvih.

A teď si vedle toho položme Hnutí pro život se všemi jeho pochody, kampaněmi a růžově zabalenou rétorikou pomoci. Organizace, která není zdravotnickou profesí a nenese klinickou odpovědnost za péči o ženu, a která se dlouhodobě hlasitě a nevybíravě vymezuje proti interrupcím, což prokládá pro pestrost homofobními a protiženskými výroky. Organizace, která do odborného prostoru přichází s jazykem pomoci, ale politicky stojí na straně omezování reprodukční volby a postupného okrajování těžce vydobytých práv žen. A přesto se v předsálí odbornosti pohybuje s pozoruhodnou samozřejmostí.

Tohle je ta nerovnováha, kterou nelze nevidět. Porodní asistentka musí přesvědčovat, že její odbornost není aktivismus. HPŽ nemusí přesvědčovat, že jeho aktivismus není odbornost. Stačí mu říct: pomáháme.

Ještě jednou: nejde o to, že žena v nečekaném těhotenství nemá dostat pomoc. Právě naopak. Má ji dostat rychle, dostupně, kvalitně a bez morálního nátlaku. Má se dozvědět o sociálních dávkách, bydlení, právní ochraně, krizové pomoci, možnostech péče, možnostech pokračování těhotenství, možnostech adopce i o zákonné možnosti těhotenství ukončit. Má mít prostor pro ambivalenci. Má mít možnost říct ano i ne. Má mít vedle sebe někoho, kdo neunese její rozhodnutí za ni a nebude se tvářit, že jedno z nich je morálně hodnotnější.

Skutečná pomoc nezačíná u toho, že víme, kam má žena dojít. Začíná u toho, že respektujeme, že cesta je její. A právě proto je přítomnost HPŽ v odborném prostoru gynekologie a porodnictví tak problematická. Ne proto, že by bylo špatné pomáhat těhotným ženám. Ale proto, že pomoc v reprodukční oblasti nesmí být převlečená forma přesvědčování.

V českém porodnictví se velmi často skloňuje slovo bezpečí. Bezpečí dítěte. Bezpečí ženy. Bezpečí zdravotníků. Bezpečí systému. Bezpečí jako argument, proč nejde porodní centrum mimo porodnici, proč porodní asistentka nemůže stát příliš samostatně. Bezpečí i jako argument proti autonomii ženy.

Ale reprodukční bezpečí ženy zahrnuje i bezpečí před ideologickým tlakem. Bezpečí před morálním naváděním. Bezpečí před tím, aby se v ordinaci, kam přichází ve zranitelné chvíli, ocitly materiály organizace, jejímž cílem není otevřít celé spektrum možností. Bezpečí před tím, aby se odborná autorita stala distribučním kanálem politického projektu převlečeného za péči.

A tady české porodnictví najednou tak bdělé není. Když žena chce rodit doma s porodní asistentkou, systém okamžitě vytáhne mapu rizik. Když se protipotratové hnutí objeví na kongresu gynekologů a porodníků, vytáhne se slovo pluralita. No není to výmluvné?

Karlovy Vary tak nebyly jen kongresem, kde se mluvilo o porodních asistentkách, týmovosti, poporodní péči, právní odpovědnosti, duševním zdraví a budoucnosti oboru. Byly i místem, kde se ukázalo, jak selektivně české porodnictví zachází s pojmem ideologie.

Když ženy a porodní asistentky mluví o autonomii, informovaném souhlasu, fyziologii a právu rozhodovat o vlastním těle, snadno se nad nimi vznese podezření z aktivismu. Když HPŽ mluví o pomoci, ručičkách a dětičkách, dostává stůl. A možná právě tady je nejpřesnější obraz české reprodukční politiky.

Neodehrává se jen ve Sněmovně, v ministerských strategiích, v soudních sporech, porodních sálech nebo domácnostech šestinedělek. Odehrává se i ve foyer odborného kongresu. Mezi letáky a kávou. Mezi propiskami a 12týdenními plody v sáčku. Mezi tím, komu se říká riziko, a komu pomoc.

Protože moc se nepozná jen podle toho, kdo sedí v předsednictvu. Pozná se i podle toho, kdo smí postavit stánek. A pokud se nejvyšší patro českého porodnictví bojí samostatné porodní asistentky víc než protipotratového hnutí, pak nejde jen o organizační detail kongresu. Jde o diagnózu.

České porodnictví se dnes rádo učí nový jazyk. Mluví o respektu, týmu, komunikaci, duševním zdraví, supervizi, poporodní péči a bezpečnostní kultuře. To všechno je důležité a v mnoha ohledech dobré. Jenže skutečný test respektu neleží v tom, kolikrát zazní slovo týmovost z kongresového pódia.

Skutečný test leží v tom, komu systém věří. Věří ženě, že unese vlastní rozhodnutí? Věří porodní asistentce, že je samostatná odbornice? Věří reprodukční svobodě, i když výsledek není ten, který by si někdo jiný přál? Nebo věří hlavně těm, kdo ženám nabízejí pomoc jen tehdy, když vede k předem určenému výsledku?

Je velký rozdíl mezi péčí a kontrolou. A přesně o tom byla celá tahle série. První díl ukázal, kdo dnes mluví jménem odbornosti. Druhý díl ukázal, proč je samostatná porodní asistence pro český systém stále tak nepohodlná. Třetí díl ukazuje, že hranice odbornosti nejsou hlídány neutrálně. Jsou totiž hlídány politicky. Někdo zůstává za dveřmi, protože by mohl změnit pravidla hry. Někdo jiný smí dovnitř, protože stará pravidla nijak neohrožuje.

A tak porodní asistentky zůstávají dál pod dohledem a Hnutí pro život u stánku.

Tak dnes vypadá české porodnictví pod kontrolou.

__________________________________________________

Text je třetím dílem série Porodnictví pod kontrolou. První díl se věnoval volbám do ČGPS a kontinuitě moci po změně předsedy. Druhý díl ukázal, proč je samostatná porodní asistence pro český systém tak citlivým místem. Tento závěrečný díl se ptá, proč protipotratové Hnutí pro život opakovaně nachází místo v odborném prostoru gynekologie a porodnictví, zatímco autonomie porodních asistentek zůstává pod přísným dohledem.

Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.

__________________________________________________

Seznam Zprávy (2024): Protipotratové hnutí na lékařském kongresu? Víc než tisíc zdravotníků je proti.

Hnutí pro život (2018): Národní pochod pro život a rodinu.

Liberecký kraj (2020): Hnutí Pro život ČR nabízí v souvislosti s koronavirem mimořádnou finanční pomoc těhotným ženám.

Šance dětem (2020): Hnutí Pro život nabízí nečekaně těhotným ženám mimořádnou finanční pomoc.

Deník N (2025): Rozdělíme ženy na oběti a bezcitné mrchy? Jak Hnutí pro život plánuje prosadit zákaz potratů. - článek je za paywallem, ale citace je v části zdarma

Hnutí pro život: Nesoudíme. Pomáháme.