Článek
Tento text je druhým dílem série Porodnictví pod kontrolou; první díl se věnoval volbám do ČGPS a otázce, kdo dnes mluví jménem českého porodnictví.
_________________________________________
Zkuste si to někdy. Začněte s přáteli po druhém pivu mluvit o porodních asistentkách a bude trvat přibližně pět minut, než se debata zvrhne v handrkování o domácích porodech.
S dalším půllitrem se už budete do krve přít, jestli se máme vrátit do středověku, zda mají zase umírat ženy a děti, jestli má porod probíhat s lékaři, nebo bez lékařů, a kdo vlastně rozhoduje o tělech žen a jejich osudech. Závěrem se rozdělíte na dva nesmiřitelné tábory a někdo pravděpodobně řekne větu „hlavně aby byli matka a dítě zdraví“.
Jenže skutečná otázka mezitím zahučela pod stůl.
Protože tou otázkou vskutku není, jestli musí od zítra všichni rodit doma s porodní bábou. Nemusí. Ta otázka nezní ani tak, jestli má porod probíhat od teď dále bez lékařů. Nemá - lékařská péče je leckdy potřeba. Skutečná otázka zní úplně jinak: může v českém systému existovat samostatná odborná autorita pro fyziologické těhotenství, porod a šestinedělí?
Jinými slovy: může česká porodní asistentka stát na vlastních nohách?
Český právní řád porodní asistentky na papíře uznává a vyhláška jim podrobně vyjmenovává činnosti a rozsah kompetence. Všecko zdálky vypadá růžově (zblízka už je to horší, ale o tom už jsem psala). Papír ale snese všechno a tak pár dobře mířených legislativních klacků pod nohy stačí na efektivní přistřižení letek všem po opravdové autonomii profese toužících porodních asistentek.
Bez porodních asistentek by porodnice mohly zítra zavřít.
Jsou u žen, drží provoz, zachytávají změny stavu, komunikují, podporují a tiše lepí to, co systém rozlepil. Nedávný kongres českých gynekologů a porodníků v Karlových Varech ukázal, že když je potřeba udělat facelift konzervativní tváři oboru, začne se z pódií mluvit o týmu a týmovosti a porodní asistentky se po letech ostrakizace najednou výborně hodí do krámu. Když je potřeba udělat daguerrotypii modernizace českého porodnictví bez toho, aby se obroda musela skutečně provést, hodí se také. Problém však začíná ve chvíli, kdy se nemluví o porodní asistenci jako o pomocné profesi uvnitř lékařsky řízeného systému, ale jako o samostatném modelu péče.
Tam to v českém porodnictví začne bohužel dost drhnout. A aby to nebylo jednoduché, písek do soukolí občas přisypávají i některé porodní asistentky.
Ostatně letošní slet gynekologů a porodníků v Karlových Varech to ukázal velmi přesně. Nový předseda ČGPS Marian Kacerovský mluvil o porodních asistentkách s větším respektem, než na jaký jsme byli z nejvyšších pater oboru dosud zvyklí. Chodilo se na jednom laně až na pomyslný Everest porodu, mluvilo se o týmovosti, kompetencích, spolupráci i o tom, že porodní asistentky budou pro systém čím dál důležitější. Porodní asistentky a lékaři mají kráčet společně po úzkém hřebeni v bezpečné výšce českých perinatologických výsledků. Značka: ideál.
Spolu vzhůru na štíty vrcholu - Everest porodu
Profesor si k tomu přizval lety ověřené tváře - porodní asistentky Alžbětu Samkovou a Radmilu Dorazilovou. Právě jejich vystoupení ukázala, jak se dá mluvit o autonomii porodních asistentek, a přitom velmi pečlivě hlídat, aby autonomie zůstala v mezích, které tradiční pyramidu porodního sálu příliš nerozkolísají. Ani jedna z nich nepřijela říct žádnou hloupost. O to víc výmluvné to bylo.
Radmila Dorazilová sice otevřela otázku kvality vzdělávání způsobem, který by si zasloužil vlastní debatu, ale zároveň pojmenovala legitimní témata - mluvila o vzdělávání porodních asistentek, o kvalitě škol, specializaci, roztříštěnosti profese, potřebě pravidel, návaznosti na porodnice i o tom, že komunitní péče nemůže stát jen na dobré vůli jednotlivkyň. Ano, porodní asistentky nejsou ezovíly v lněných řízách s kontryhelovou tinkturou v kapse pracující za pochvalu. Jsou zdravotnická profese. A zdravotnická profese potřebuje vzdělávání, pravidla, odpovědnost, supervizi a dobré napojení na systém.
Jenže právě tady je zakopaný pes. Pravidla mohou být most. Anebo suterénní čekárna bez dveří, ve které strávíte více než půl století. V českém porodnictví se z požadavku na „ještě jasnější pravidla“ stal důvod, proč se samostatnost porodních asistentek znovu a znovu odloží. Nejdřív vzdělávání. Pak specializace. Pak komora. Pak metodika. Pak návaznost. Pak ještě jednou bezpečnost. Pak - och- ty české podmínky, které nejspíše nikdo jiný jinde nemá. A nakonec po tom všem zjistíte, že porodní asistentky čekají v předsíni vlastní profese, zatímco klíče má v kapse pořád někdo jiný.
Alžběta Samková přinesla jiný typ vystoupení. Osobní, silné, velmi důležité. Mluvila o tom, o čem hovoříme při advokacii změny porodní péče v Asociaci pro porodní domy a centra (APODAC) dlouhé roky. Že systém nechrání ani ženy, ani zdravotníky. Hovořila o potřebě psychologického bezpečí, nutnosti debriefingu, supervize, péče o personál, o tom, že zdravotníci po průšvihu často zůstávají sami. To je pravda. A je dobře, že to zaznělo na kongresu porodníků.
Jenže zároveň odmítla pojem porodnické násilí a nabídla sálu svůdně líbivé měkčí slovo: ubližování.
Jak se odmítá zavedený odborný termín? Zdroj: FB post Alžběta Samková
A tady nejde o slovíčkaření. ‚Ubližování‘ zní na první dobrou laskavěji. Lidověji. Méně výbušně. Jenže právě proto je pro systém pohodlnější. Přelepením porodnického násilí na abyste-se-nám-náhodou-neurazili termín se problém neztratí. Jen se z otázky moci, tělesné integrity a informovaného souhlasu stane marginální otázka citlivější komunikace a lepší atmošky na oddělení. Jako by žena, které byl proveden výkon bez skutečně svobodného souhlasu, nezažila zásah do vlastního těla, ale jen „nepříjemnou“ zákaznickou zkušenost.
Když přednášející porodní asistentka v roce 2026 na gynekologicko-porodnickém kongresu odmítne zavedený mezinárodní pojem jen proto, že se s ním část medicínské autority necítí být v jedné místnosti pohodlně, není to neutrální jazyková preference. Je to krátkozraký ústupek systému, který se raději nadurděně pohorší nad slovem než nad zkušeností žen. A pro ty, které násilí v porodní péči zažily na vlastním těle, to je další zpráva, že jejich zkušenost bude přijata jen tehdy, když ji pojmenují dostatečně jemně a decentně.
A po přednášce paní Samkové, zakončené obligátní agitkou za „sjednocení“ porodních asistentek - tedy za starou představu, že nejdřív se mají ženy v profesi srovnat do úhledného útvaru podle představ systému, a teprve pak jim možná někdo dovolí mluvit - přišla otázka z pléna, která celý problém ilustrovala skoro dokonale. Znovu se ukázalo, jak snadno se debata o autonomii ženy a samostatnosti profese překlápí do mnohem pohodlnějšího rámce: „a co chudák to dítě?“
Zvedla se divačka a dojatě s díky přednášející připomínala, že se přece musí myslet i na dítě, že se na něj zapomíná. Že dítě si kupříkladu náročný porod doma nevybralo. Že i ono má práva. V sále se v tu chvíli znovu vynořil starý známý obraz: matka a dítě jako dvě soupeřící strany, mezi nimiž musí systém spravedlivě rozhodnout.
Jenže to je falešný konflikt.
Nikdo rozumný netvrdí, že dítě nemá být chráněno. Nikdo rozumný netvrdí, že komplikace neexistují. Nikdo rozumný nechce romantizovat riziko. Ale používat dítě jako argument proti autonomii ženy je jeden z nejstarších triků porodnického paternalismu. Jakmile se řekne „musíme myslet na dítě“, žena se začne v debatě podezřele rychle vytrácet. Její tělo, její souhlas, její strach, její zkušenost, její práva. Všechno se najednou tváří jako druhořadé, protože někdo v místnosti obřadně promluvil jménem plodu.
Jenže žena a dítě nejsou dva nepřátelské státy u vyjednávacího stolu. Nejsou konkurenční projekty. Bezpečí dítěte se nedá dlouhodobě oddělit od bezpečí ženy, která ho rodí. Péče, která chrání dítě tím, že z ženy udělá překážku vlastního porodu, není kvalitní péče. Je to starý mocenský reflex v rádoby citlivém hávu.
A právě proto říkám, že celý slavný domácí porod je v české debatě jen užitečná kouřová clona. Jakmile se vytáhne, všichni začnou řešit středověk, sanitku za rohem a apokalyptické obrazy mrtvých dětí za každou zatáčkou. Skutečná otázka se pohodlně ztratí: proč český systém tak těžko snáší představu, že fyziologii může samostatně vést porodní asistentka? A že porodní asistence je pořád jedna profese - jen se mění prostředí, ve kterém je poskytována?
Samostatná porodní asistentka totiž není jen další členka týmu. Je jiný začátek příběhu. Nezačíná u lékaře, rizika a patologie. Začíná u ženy, těhotenství, vztahu, kontinuity a fyziologie. Medicínu přivádí do hry ve chvíli, kdy je potřeba.
To není návrat do minulosti. To je normální dělba práce v moderní porodní péči.
Nejvýmluvnější varský moment proto nepřišel u velkých prohlášení o týmovosti, ale u poporodní péče. Podolí popsalo domácí návštěvy porodní asistentkou: kontrolu hojení, krvácení, kojení, dítěte, psychiky a adaptace rodiny. Byl o ni velký zájem. Tak velký, že služba narazila na lidské kapacity.
Tohle je nejjednodušší odpověď na všechny teorie o „kompetenčním sporu“. Potřeba péče o ženy po porodu doma existovala. Porodní asistentky tu byly. Jen systém dlouho neuměl, nechtěl a nepotřeboval vidět, že poporodní péče není milý bonus, ale součást kontinuity péče - a zároveň praktický důkaz, že porodní asistence může samostatně fungovat i mimo instituci. A jistě byli a budou i tací, kteří ji dál budou odmítat jako něco, co do moderní péče nepatří.
Dopis bývalého předsedy ČGPS k poporodní péči
A tady se kruh uzavírá. Skutečný spor vskutku není o porod doma a drahé lelkující sanitky za rohem. Je o to, zda porodní asistentka vůbec může mít vlastní odpovědnost, vlastní kontinuitu vztahu se ženou a skutečné místo v systému - ne jen místo u lůžka, které jí někdo laskavě přidělí.
Porodní asistentky nejsou konkurence lékařům. Jsou zdravotnická profese s vlastní odborností. Dobře nastavená porodní asistence je filtr, opora a most porodní péče: zachytí fyziologii, doprovodí běžné situace, včas rozpozná komplikace a předá péči tam, kde má nastoupit medicína. Právě tím může systém chránit, ne ohrožovat.
České porodnictví si ve Varech zkoušelo nový jazyk. Narychlo do sebe souká slovní zásobu moderní porodní péče a učí se mluvit o týmu, respektu, kompetencích a spolupráci. To je dobře. Jenže týmovost bez sdílené autority je jen uhlazenější hierarchie. Respekt bez možnosti rozhodovat je jen o chlup slušnější paternalismus. A odbornost, která se bojí samostatné porodní asistentky, není ohrožená aktivismem.
Je ohrožená tím, že by se musela podělit o moc.
_________________________________________________
Text je druhým dílem série Porodnictví pod kontrolou. První díl se věnoval volbám do ČGPS a kontinuitě moci po změně předsedy. Tento díl ukazuje, proč je samostatná porodní asistence pro český systém tak citlivým místem. V závěrečném textu se vrátím do Karlových Varů, kde bylo všechno vidět v přímém přenosu.
Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.
