Chceme méně porodů doma? Pak potřebujeme víc respektu v systému

V loužičce české blogové scény se opět rozlil jeden z těch textů, které se tváří jako starost o bezpečí dětí, ale ve skutečnosti jsou hlavně kompilátem strachu, moralizování a pohrdání ženami.

Tentokrát se dozvídáme, že těhotné ženy by měly absolvovat odborné přednášky z gynekologie a porodnictví na zdravotnických a lékařských fakultách. Prý by si pak „rizikový porod doma, daleko od pomoci“ rozmyslely.

Zní to skoro jako národní akční plán prevence - pořádně preventivně vyděsíme ženy frontální přednáškou o patologických jevech a vzácných komplikacích a úspěch v podobě eradikace domácích porodů na sebe jistě nenechá dlouho čekat! Jenže problém je, že text od začátku směšuje několik různých věcí: plánovaný porod doma u nízkorizikové ženy s kvalifikovanou porodní asistentkou, překotný neplánovaný porod bez pomoci, porod bez jakékoli odborné péče, nepotlačitelnou osobní averzi k ženám, které chtějí u porodu respekt, a zjevně i několik hospodských legend z porodnického zákulisí.

No a výsledkem není osvěta. Výsledkem je křečovitý moralizující výkřik: žena, která nechce být v porodnici pasivním objektem provozu, je podle autorky sobecká a ohrožuje dítě.

A to je nejen lidsky nefér. Je to i věcně špatně.

V textu zaznívá věta: „Porod není o tom, si ho užít, ale přežít.“

To je možná dobrý slogan pro porodnictví 19. století. Pro současnou zdravotní péči je to ale zoufale málo.

Samozřejmě že cílem porodu je, aby matka i dítě přežily. O tom není sporu. Jenže moderní medicína už dávno neměří kvalitu péče jen tím, zda člověk po jejím skončení ještě dýchá. Kdyby ano, mohli bychom podobnou logikou říct, že u operace nezáleží na komunikaci, bolesti, souhlasu ani následcích, protože hlavní je, že pacient přežil.

Jenže takhle zdravotnictví nefunguje. Nebo by alespoň fungovat nemělo.

Světová zdravotnická organizace mluví o pozitivní porodní zkušenosti jako o součásti kvalitní péče. Ne jako o rozmaru zhýčkaných žen, které chtějí aromalampu a zaklínadla místo resuscitačního týmu. Hovoří o ní jako o péči, která je klinicky a psychologicky bezpečná, respektující, odborná a založená na zapojení ženy do rozhodování.

Přesně tento přístup přebírá i připravovaná česká Strategie rozvoje respektující péče o matku a dítě v těhotenství, při porodu a v šestinedělí. Ta výslovně říká, že cílem péče není „pouhé“ přežití žen a dětí, ale také dosažení jejich co nejlepšího zdraví, důstojnosti a kvality života.

A ne, to není ezoterika pejorativně označovaná všeználky na sociálních sítích za „bioekolesanství“. To je současná veřejná politika, péče založená na důkazech a lidská práva.

K tomuto tématu jsem psala už zde.

Jedním z nejúnavnějších mýtů české debaty o porodní péči je lichá představa, že žena si musí vybrat: buď bezpečí, nebo respekt.

Buď bude hodná pacientka a nechá si všechno líbit, nebo riskuje dítě.

Buď porodnice, nebo středověk.

Buď lékařská fakulta, nebo koberec v obýváku.

Jenže takhle otázka vůbec nestojí.

Bezpečí a respekt nejsou dvě konkurenční hodnoty. Respekt je součást bezpečí. Komunikace je součást bezpečí. Informovaný souhlas je součást bezpečí. Možnost říct „ne“ rutinnímu zásahu je součást bezpečí. Možnost mít u sebe blízkou osobu je součást bezpečí. Možnost rodit v poloze, která ženě a dítěti vyhovuje, není výstřelek, ale naprostý standard moderní porodní péče.

Když se žena v porodnici bojí, že bude zesměšněná, přehlížená, nastřižená bez souhlasu, tlačená k tomu být na zádech proti své vůli nebo oddělená od dítěte bez jasného důvodu, není to její „nenávist ke zdravotníkům“. Je to často reakce na zkušenost - vlastní, sdílenou, nebo systémově opakovanou a generačně znormalizovanou.

A právě tahle zkušenost je jeden z důvodů, proč část žen hledá jiné cesty.

Ne proto, že by nenáviděly medicínu. Ale protože nevěří, že v nemocnici budou respektovány.

O tom jsem psala například zde.

Autorka textu, na který zde reaguji, pracuje s představou, že „porod doma“ znamená, že žena sedí sama na gauči, partner bezradně kouká na fialovějící dítě a záchranka přijíždí pozdě do rozjeté rodinné katastrofy.

Ano, existují neplánované porody mimo zdravotnické zařízení. Ano, existují porody bez odborné asistence. Ano, existují situace, které jsou rizikové a nebezpečné. Jenže to není totéž jako plánovaný porod u nízkorizikové ženy s kvalifikovanou porodní asistentkou, průběžným vyhodnocováním rizik a předem nastaveným plánem transportu do nemocnice.

Tohle rozlišování je základ. Bez něj se nebavíme o realitě…

Nikdo rozumný netvrdí, že porod doma je vhodný pro každou ženu. Není. Ale z toho neplyne, že každá žena, která o plánovaném porodu mimo nemocnici uvažuje, je sobecká, nezodpovědná nebo „středověká“. Data neříkají: ‚roďte doma všichni‘. Data jasně říkají: přestaňme strašit. U nízkorizikových žen v dobře integrovaném systému s kvalifikovanou porodní asistentkou a jasným transferem může být plánovaný porod mimo porodnici srovnatelně bezpečný a zároveň spojený s menším množstvím intervencí.

Skutečnost je nyní v ČR ale taková, že volba místa porodu je omezena prakticky jedině na porodnici - porodní centra neexistují, kontinuální péče porodní asistentky není systémově dostupná a ženy tudíž mají velmi omezenou možnost volit poskytovatele péče. Jinými slovy: český systém nenabízí dostatek bezpečných mezistupňů mezi klasickým porodním sálem a domovem.

A pak se tváří překvapeně, že některé ženy volí domov.

Důkaz ženské iracionality? Ne, zpětná vazba systému - o tom jsem dříve psala již zde.

V textu se objevuje i stará známá pohádka o nástřihu hráze: když ho žena odmítne, hrozí jí prý „chaoticky popraskané pánevní dno“, které se hojí hůř než „malá ostrá ranka“.

Věta, kterou nejen české ženy slyšely na porodních sálech celé dekády. Legenda, neznalost, nepravdivá informace. Současná evidence hovoří jasně - rutinní epiziotomie není doporučený standard. Světová zdravotnická organizace ani britské NICE rutinní nástřih při spontánním vaginálním porodu nedoporučují. Epiziotomie může být v některých situacích indikovaná. Ale „preventivně pro jistotu“ nebo proto, že personál nemá čas čekat, není totéž jako reálná medicínská indikace.

A hlavně: i když je zákrok nakrásně medicínsky vhodný, pořád platí, že žena má dostat informaci a má být respektován její (ne)souhlas. Nástřih hráze není kosmetická úprava obočí. Je to nevratný zásah do genitálu ženy. Do jejího těla. Do její autonomie a integrity. Do její sexuality. Do jejího budoucího života.

Zlehčovat to jako „malou ranku“ je přesně ten typ jazyka, kvůli kterému ženy ztrácejí důvěru.

K tématu zákroků bez souhlasu a o porodnickém násilí, které se dostalo až na Výbor OSN pro odstranění diskriminace žen jsem psala zde.

Text nezapomene ani na obligátní doporučení o doprovodu k porodu. Partnera k porodu autorka osobně vůbe. nedoporučuje, protože „většinu mužů pak přestane partnerka vzrušovat“.

Tak tady už se dostáváme z oblasti medicíny do oblasti smutné grotesky.

Přítomnost doprovodu u porodu není odměna za estetický výkon ženy. Partner není divák v nějakém zvráceném erotickém divadle. A porod není casting na zachování mužské touhy.

Doprovod u porodu je pro mnoho žen zásadní zdroj bezpečí, podpory a orientace v situaci, která je fyzicky i psychicky mimořádně náročná. Může to být partner, partnerka, sestra, kamarádka, dula, matka, kdokoli, koho si žena přeje. Znovu: nejde o rozmar. Jde o podporu, která má význam pro průběh porodu a máme tvrdá data o tom, že jednoznačně zlepšuje porodní zkušenost.

A jestli někoho „přestane vzrušovat“ jeho žena proto, že ji viděl porodit jeho dítě, problém opravdu neleží v porodním plánu.

Největší slepota podobných textů, vyvěrajících z generačně normalizované nedobré porodní zkušenosti a otřesného obrazu porodu v médiích a popkultuře, spočívá v tom, že vůbec nepoloží zásadní otázku.

Ne: „Jak ženy přesvědčit, že jsou sobecké?“

Ale: „Proč některé ženy českým porodnicím nevěří?“

Proč se bojí, že jejich přání budou zesměšněna? Proč se bojí zásahů bez souhlasu? Proč se bojí ztráty kontroly? Proč se bojí, že s nimi nikdo nebude mluvit jako s dospělými lidmi? Proč se bojí, že ve chvíli, kdy řeknou „prosím ne“, bude jejich „ne“ považováno za obtěžování provozu?

Výzkumy i zkušenosti žen dlouhodobě ukazují, že za volbou porodu mimo nemocnici často nestojí odmítání medicíny, ale předchozí špatná zkušenost s péčí. Zásahy bez souhlasu. Ponižování. Nedostatek komunikace. Rutinní postupy. Pocit, že žena u porodu přestala být subjektem péče a stala se pouhým objektem.

A pokud na tuto zkušenost odpovíme dalším ponižováním, výsměchem a moralizací, neděláme osvětu. Prohlubujeme problém.

Porodnice ale není nepřítel. A právě proto je třeba mluvit i o hranicích.

Pokud někomu skutečně záleží na bezpečí matek a dětí, měl by chtít systém, ve kterém ženy nebudou vytlačovány do volby mezi „vydržet to v porodnici“ a „utéct domů“.

Potřebujeme respektující porodnice a v nich zdravý opečovaný personál. Potřebujeme porodní centra. Potřebujeme dostupnou kontinuální péči porodních asistentek. Potřebujeme jasná pravidla spolupráce mezi komunitní péčí, porodnicemi a záchrannou službou. Potřebujeme kvalitní data, standardy, vzdělávání a komunikaci. Potřebujeme, aby ženy dostávaly informace, ne výhrůžky.

A potřebujeme přestat předstírat, že žena, která chce u porodu důstojnost, klid a informovaný souhlas, je hrozbou pro své dítě.

Protože ona není problém.

Problém je systém, který si stále myslí, že dobrá matka je ta, která mlčí, vydrží a na závěr poděkuje.

Píšu o všem možném, ze všeho nejvášnivěji o porodní péči, lidských právech a jiných nezbytnostech - občas dojde i na premiéra. Mé články najdete ZDE. Díky, že mě čtete a sledujete.

P.S.: Obroda porodní péče a globální maternální zdraví jsou moje srdeční záležitost - vedu Asociaci pro porodní domy a centra, z.s. (APODAC). Pro další čtení doporučuji zejména tyto zdroje, které ukazují, že debata o místě porodu nemá stát na strašení, ale na rozlišování rizika, kvalitě systému, dostupnosti porodní asistence, návaznosti péče a respektu k informované volbě ženy. Česká data o tom, jak se kde rodí najdete na naší webové stránce dobraporodnizkusenost.cz