Článek
Porodní péče ve světě čelí plíživé krizi. A není to tím, že selhávají ženy. Tahle KRIZE je totiž krizí OČEKÁVÁNÍ.
Na straně příjemkyň a příjemců péče. I na straně těch, kdo péči poskytují. Porodní péče krystalicky čistě ukazuje, že když dva/dvě dělají totéž, nemusí to být totéž. Zcela odlišné představy o porodu produkují zcela odlišné zážitky.
V jedné místnosti stojí u porodu lidé. A každý z nich filtruje to, co vidí, svým vlastním unikátním systémem. Filtrem složeným z hodnot, vzdělání, informací, preferencí, přesvědčení, předsudků, strachů… a OČEKÁVÁNÍ.
Tenhle filtr umožňuje existenci několika realit najednou.
Každý a každá v té místnosti vidí „tu svou pravdu“. Každý a každá odchází se svou osobní porodní zkušeností. A ty zkušenosti z té jedné místnosti mohou být diametrálně odlišné.
Jak se to může stát?
Svou roli hraje to, jak byla poslední století budována „západní“ porodní péče. Modernizace a přesun porodů do institucí přinesly pokroky medicíny a zázraky pro mnoho žen, dětí a rodin. To bezesporu.
Jenže zatímco jsme zkoušeli hrát si na pány tvorstva, co poručí větru, dešti a porodům (vědou, technikou a vší tou bezva evidencí), vědomí a důvěra žen ve schopnost porodit kousíček po kousíčku klesala. Biologie-nebiologie.
Postupně vznikl – a systémově se ukotvil – obraz porodu jako události vnitřně spjaté s rizikem. Jako něčeho, co lze bezpečně zvládnout jen díky moderní medicíně. A medicína, trůnící v patriarchálním uspořádání společnosti, se dmula pýchou: jak porod zkrotila do kontrolovaného a kontrolovatelného děje a jak stlačila úmrtnost matek i dětí tak nízko, že to historicky nemá obdoby.. Ve své bláhovosti si ale nevšimla ceny, kterou za tenhle obchod s iluzí jistého výsledku platí ženy, děti a rodiny.
V porodní péči si nevystačíme s karteziánskou posedlostí JISTOTOU, ani se striktním oddělením těla od ducha, ani s mechanistickým pojetím přírodních procesů a sil. Stejně tak si ale nevystačíme s točením krystalu kolem pupíku a zaříkáváním…
Takže co s tím?
Valná většina nedorozumění, frustrace a škod podle mě pramení z toho, že tu spolu vedle sebe koexistují dvě silná vidění světa. Dva filtry reality. A často spolu nežijí úplně smírně.
Jedním je ideologie nadměrné medikalizace porodu: postavená na averzi k riziku a NEROVNOVÁZE MOCI, která zvýhodňuje potřeby systému a autoritu lékařek a lékařů před autonomií žen.
Tím druhým je filtr, který předpokládá, že každé ženské tělo je předurčené porodit vaginálně bez zásahů porodniček a porodníků a bez medikamentů.
Dvě pravdy. Dva výstupy.
Ideologie nadměrné medikalizace vedla k péči, která někdy připomíná pásový dopravník. Postupně se generačně znormalizovala nedobrá porodní zkušenost žen a nedobrá porodnická praxe. Péče se odlidštila. Míra spokojenosti žen i personálu klesala, zatímco míra intervencí rostla…V reakci na to přišel spravedlivý apel na humanizaci porodní péče, což ale v nepřipraveném systému zároveň u části veřejnosti vytvořilo NEREALISTICKÁ OČEKÁVÁNÍ. Vedlejší škody jsme pak viděli v podobě žen majících pocit selhání ve chvíli, kdy potřebovaly instrumentální nebo operační vedení porodu.
Jenže v systému, který se tvrdošíjně odmítá posunout ze svého extrému, pak trpí pocity selhání i porodní asistentky: bez změn nastavení v nemocnicích často nemají šanci (čas, prostor, kompetence, podmínky… doplňte si) ženy bezpečně doprovodit péčí, kterou si přejí.
A do toho porodničky a porodníci kumulují frustraci ze zvyšujícího se množství komplexních těhotenství i porodů - včetně žen, které se svými komplexitami přicházejí s OČEKÁVÁNÍM, které jim systém neumí dodat.
Očekávají něco, co je lidsky pochopitelné… ale systémově zatím nedostupné.
Tohle ale umíme změnit.
Česká republika má výjimečnou možnost stát se novým majákem v bouři. Takovou „novou Skandinávií“ porodní péče - příkladem toho, jak se podpora fyziologie u porodu dělá moderně, bezpečně a s respektem.
Jsme výborní v péči o komplikace a patologie. A to je skvělý základ, na kterém můžeme vybudovat i druhý pilíř: samostatnou péči porodních asistentek tak, aby u žen, které si to přejí, dostala prostor fyziologie porodního procesu.
Není to jedno NEBO druhé.
Není to debata „bezpečí matky vs. bezpečí dítěte“.
Není to debata „doktor má pravdu vs. porodní asistentka má pravdu“.
Je to debata o tom, jak nastavit systém tak, aby byl zároveň odborný, bezpečný a lidský. Aby se sladila očekávání s tím, co je skutečně možné a co je důstojné.
Do nového roku 2026 nám všem přeju, ať se daří hledat v porodní péči rovnováhu.
Rovnováhu mezi vědou a důvěrou, mezi bezpečím a svobodou, mezi péčí a kontrolou.
Díky všem, co to nevzdávají a hledají.
