Článek
Studovat na stará kolena, to byl zase nápad! Navíc jsem si jako správná šprtka dala dobrovolně předmět navíc - ha! A to jsem si říkala - takový odpočinkový předmět…
Jmenuje se Psychologie misogynie.
A moc odpočinkové to není, je to teda dost nálož.
Většina lidí si pod misogynií představí jen její nejkřiklavější podobu: namachrované internetové idioty, chlapácké fórky na účet žen, trapné sexistické narážky, po kterých v místnosti na vteřinu ztuhne vzduch a pak se jde dál. Prostě Andrew Tate a jeho nohlsedi, otevřené pohrdání a laciná nenávist incelů. To, co se dobře pozná a snadno odsoudí.
Bohužel misogynie není plíseň na hladině společnosti, kterou sice znechuceně odkrojíš, ale v zásadě spokojeně sežvýkáš zbytek pod ní a život jde dál.
Misogynie je mnohem horší věc než jen hlučný výlev několika buranů. Je to společenský provoz - business as usual. Systém. Nepsaný návod k použití žen. Návod, který neurčuje jen to, co si ženy smějí myslet o sobě, ale i kolik prostoru smějí zabrat, jak nahlas mohou mluvit, jak moc mohou chtít a jak rychle se mají omluvit za vlastní potřeby. Učí je zacházet opatrně i s nesouhlasem, aby nebyly moc. Moc ostré, moc citlivé, moc náročné, moc nahlas, moc živé…
Ženy se poslušné nerodí. Poslušnými je dělá prostředí. Patriarchát funguje mimo jiné tak, že na ženy odloží všechno, co nechce nést sám: závislost, potřebu péče, zranitelnost, emocionalitu. A pak jimi pohrdá právě za to, že nesou něco, co na ně sám naložil. Není to paradox, ale starý, generacemi prověřený mechanismus. Aby však fungoval opravdu spolehlivě, nestačí ženy krotit jen zvenčí. Musí se dostat dovnitř - do jejich hlasu, do vztahů mezi nimi, do způsobu, jak o sobě přemýšlejí, i do jejich pochybností o sobě samých.
Právě proto bývá misogynie u mnoha žen zvnitřněná. Nechodí k nim jen zvenčí v podobě otevřeného pohrdání, ale mluví i jejich vlastním hlasem. Odtud ten známý, ponižující pocit soutěže o drobky uznání, o místo trochu blíž k moci, o to být ta správná, rozumná, hodná, ta, která nepřekáží. Odtud se bere tolik nedůvěry mezi ženami, tolik sebecenzury, tolik snahy zalíbit se a nezavdat příčinu. A odtud pochází i ten starý známý pocit z dívčích šaten, kolektivů, pracovišť i institucí, že bezpečí si člověk nezajišťuje pravdivostí, ale PŘIZPŮSOBENÍM SE.
Systém totiž nemluví jen zvenčí. Po čase začne mluvit naším vlastním hlasem. A právě proto je tak pohodlné tvářit se, že misogynie je jen extrém, jen pár nechutných výroků, pár starých dinosaurů, pár pošahaných influencerů. Kdybychom si totiž připustili, co misogynie skutečně je, museli bychom zároveň přiznat, že neleží někde na okraji společnosti, ale že je přímo v její konstrukci.
Je v tom, že ženy nejsou brány vážně. Je v tom, že jejich intuice bývá zesměšněna jako hysterie, jejich otázky znějí jako neposlušnost a jejich přání se čtou jako hrozba. Je v tom, že nesouhlas není přijat jako legitimní hranice, ale jako problém. A je i v tom, že hranice žen jsou pro mnohé stále spíš provozní komplikací než základním lidským právem.
Přesně z takové půdy pak vyrůstá i porodní péče. Někdy se tváříme, jako by porodnictví bylo jen odbornou disciplínou - prostě medicína, soubor postupů, pravidel, indikací a výkonů. Jenže porodnictví nevzniká ve vakuu. Vyrůstá ze stejné společenské půdy jako všechno ostatní. A pokud je tahle půda prosycená nedůvěrou k ženské autonomii, projeví se to nevyhnutelně i tam, kde by žena měla být v největším bezpečí.
Pak se totiž bezpečí začne plést s kontrolou. S technikou. S provozem. S poslušností. S tichem a neodmlouváním. S podepsanými papíry, které nikdo pořádně nečetl. S moderním sálem a pípajícími mašinkami. Se zvláštním dojmem, že když systém běží hladce, musí být přece všechno v pořádku.
Jenže není.
Bezpečí přece není jen to, že někdo přežil. Bezpečí je také to, jestli smím mluvit, jestli smím nesouhlasit, jestli mi někdo věří a jestli mám právo rozhodovat o svém těle. Je to i to, zda se se mnou zachází jako s člověkem, nebo jako s překážkou provozu.
A právě tady je potřeba vyslovit ještě jednu nepříjemnou pravdu. Misogynie v porodní péči nezačíná až násilím. Nezačíná až křikem, nátlakem nebo ponižováním. Začíná mnohem dřív a mnohem tišeji. Začíná tam, kde žena přestává být uznána jako důvěryhodná autorita ke své vlastní zkušenosti. Kde její prožitek, intuice, bolest, hranice, souhlas i nesouhlas mají menší váhu než sebejistota systému. Začíná v bagatelizaci, v paternalismu, v automatickém předpokladu, že odborná moc sama o sobě má nárok zrušit autonomii ženy.
A protože ženy byly po generace vedeny k tomu, aby nejdřív zpochybnily samy sebe, mnoho z nich své zkušenosti ani neumí pojmenovat jako porušení svých práv. Ne proto, že by se nic nestalo, ale proto, že první jejich reflex zní jinak. Možná přeháním. Možná jsem to špatně pochopila. Možná to tak muselo být. Možná jsem byla moc citlivá. Možná jsem překážela.
Nepřekážela.
Překážkou je systém, který POTŘEBUJE, aby ženy pochybovaly o sobě dřív, než začnou pochybovat o něm.
Dokud tohle nepojmenujeme, budeme dál dělat hlavně to, co umíme dokonale: opravovat škody. Léčit traumata. Měřit následky. Zavádět screeningy. Sbírat data o tom, co všecko systém ženám způsobil. Taháme dál a dál utopené z proudu a nejdeme proti proudu se podívat proč do něj vůbec padají.
Protože to by znamenalo sáhnout na moc. Na hodnoty, které považujeme za samozřejmé. Na hierarchii ve společnosti. Na tu pohodlnou a hluboce zakořeněnou představu, že žena má být především rozumná, spolupracující a VDĚČNÁ. Jinými slovy poslušná.
Jenže péče postavená na poslušnosti žen není bezpečná. Je jen výhodná pro systém. A to není totéž.
Skutečně bezpečná porodní péče musí stát na respektu, na souhlasu, na důvěře a na vztahu. Musí vycházet z uznání, že žena není nádoba na výkon, ale člověk - člověk, který cítí, rozhoduje, vyhodnocuje, nese důsledky a ponese si tu zkušenost celý život.
Nepotřebujeme péči, která ženy učí být hodné. Potřebujeme péči, která je bere vážně.
A ano, to co tu píšu je politické. Ve chvíli, kdy se začne debatovat o tom, kolik autonomie ženy smějí mít, už jsme v politice. Ve chvíli, kdy se začne uvažovat, zda souhlas příliš nezdržuje provoz, už jsme v politice. A ve chvíli, kdy se zpochybňuje, zda žena je, nebo není plnohodnotnou autoritou ve vztahu ke svému tělu, jsme tam úplně.
Dokud si budeme namlouvat, že jde jen o organizaci péče, budeme nanejvýš uhlazeněji spravovat systém, který ženy poškozuje už ve svých samotných základech.
Zdroje:
Chamberlain, M. (2022). Misogyny in psychoanalysis. Phoenix Publishing House/Karnac Books.
Chamberlain, M. (2026). On resisting women. Karnac Books.
