Článek
Představte si, že by se dnešní učitelky měly vzdělávat podle dokumentu z doby, kdy diapozitivy byly výkřikem vizuální modernity a ručně popsané fólie pro zpětný projektor obecným standardem obrozené pedagogiky.
Nebo že by psycholožky měly pracovat podle pravidel napsaných ještě před internetem, sociálními sítěmi, neurovědou a dnešní krizí duševního zdraví.
Nebo že by lékařům někdo zítra řekl: ano, medicína se za posledních čtyřicet let sice posunula, máme nové důkazy, technologie, doporučení i úplně jiné pacientské nároky - ale vaše profesní pravidla necháme raději tam, kde byla.
Přesně něco podobného se teď děje porodním asistentkám v Evropě.
A protože porodní asistentky nejsou žádná romantická dekorace k porodu, ale zdravotnická profese, která pečuje o ženy, novorozence a rodiny v jednom z nejzranitelnějších období života, není to drobná technická potíž. Je to problém veřejného zdraví, ženských práv a kvality péče.
Evropská směrnice o odborných kvalifikacích stanovuje minimální požadavky na vzdělání porodních asistentek. Jejím smyslem je, aby si státy Evropské unie a Evropského hospodářského prostoru mohly navzájem uznávat kvalifikace a aby porodní asistentky mohly pracovat napříč Evropou.
Zní to meganudně. Směrnice. Odborné kvalifikace. Harmonizované požadavky. Annex něco něco něco…
Jenže za touhle byrokratickou šedí se skrývá úplně jednoduchá věc: směrnice určuje, co Evropa považuje za základní minimum pro výkon profese porodní asistentky.
A tady začíná problém.
Minimum mělo být podlahou. Odrazovým můstkem. Spodní hranicí, pod kterou žádná země nesmí klesnout.
Jenže v mnoha zemích se z minima stal strop.
Místo aby státy řekly: „Toto je základ, pojďme výš podle poznatků vědy, globálních standardů a potřeb žen,“ používají starý evropský text jako hranici toho, co porodní asistentky smějí umět, smějí dělat a kam až mohou profesně růst.
Je to trochu jako kdyby školní osnovy řekly, že dítě má umět číst - a stát z toho vyvodil, že knihovny jsou zbytečný nadstandard.
Klíčové části evropských pravidel pro vzdělávání porodních asistentek nebyly významně aktualizovány více než čtyřicet let. Mezitím se změnilo skoro všechno: výzkum, technologie, medicína, pojetí práv pacientek, důraz na informovaný souhlas, poznání o fyziologii porodu, kontinuitě péče i dopadech traumatu.
Změnila se i samotná profese porodní asistence.
Dnes máme silné mezinárodní standardy Mezinárodní konfederace porodních asistentek, doporučení WHO, data o přínosech kontinuální péče porodních asistentek a důkazy, že dobře vzdělané a skutečně autonomní porodní asistentky mohou poskytovat péči pro většinu potřeb žen v oblasti sexuálního, reprodukčního, mateřského, novorozeneckého a adolescentního zdraví.
Když porodní asistentky mohou dělat svou práci naplno, přináší to lepší výsledky pro ženy i děti, méně zbytečné medikalizace, více důvěry, pozitivnější zkušenost s péčí a často i efektivnější využití veřejných peněz.
To není dojem. To je směr, kterým se dlouhodobě ubírá svět. A my, místo abychom napravovali škody, které na porodní asistenci napáchala desetiletí jejího vytlačování, znovu riskujeme, že ustrneme.
A právě proto měla být aktualizace evropské směrnice generační příležitostí.
Jenže způsob, jakým se celý proces rozběhl, připomíná spíš byrokratickou past než modernizaci. Je to celé postavené na hlavu: místo otázky „Co dnes říká věda a globální standardy?“ se proces do značné míry ptal: „Co už tedy státy dělají?“
A aby se vůbec určitá změna dostala do návrhu, muselo ji vykázat alespoň 18 zemí.
To zní na první dobrou možná i rozumně. Jenže jen do chvíle, než si uvědomíme, že řada států používá tu starou směrnici jako své naprosté maximum. Pokud se tedy změna uzná jen tehdy, když ji už většina zemí zavedla, vzniká krásně uzavřený kruh.
Abyste se v tom nemuseli babrat, shrnu to. Je to zhruba něco jako:
„Dovolíme vám jít dál, až prokážete, že už jste dál.“
Ale jít dál jste nemohli, protože jsme vám to nedovolili.
Padnu do mdlob, vážení.
Tomu se neříká modernizace. Tomu se říká zakonzervování minulosti.
Kritizovat lze i samotnou metodologii celého toho aktualizačního cirkusu: dotazníky podle zpětné vazby profesních organizací byly spíchnuté horkou jehlou a nebyly přizpůsobené různým evropským zemím. To, že byly pouze v angličtině a část odborných odpovědí byla špatně interpretována a zařazena do nesprávných kategorií, to jenom ukazuje, jak odtržený ten úřednický šiml od pastvin reality je.
Milí nerdi a nerdky porodního pole, vy to pochopíte nejlíp: vrchol úřednického neporozumění byl například fakt, že fyziologie porodu a psychologie byly smíchány pod tématem duševního zdraví, ačkoli jde o dvě odlišné oblasti.. ale co už, hodinky nebo holinky, že?
Výsledkem finální zprávy z roku 2025 pak podle autorek editorialu v European Journal of Midwifery nebyla skutečná modernizace, ale spíše drobná kosmetická úprava.
Shrnuto a podtrženo: Evropa si po čtyřiceti letech otevřela okno. A zatím to vypadá, že jím jen vyvětrala zatuchlý papír.
Proč by to celé vlastně mělo zajímat české publikum?
Protože Česká republika je učebnicový příklad toho, co se stane, když kompetence na papíře neznamenají skutečnou možnost praxe.
Porodní asistentky u nás formálně existují jako samostatná zdravotnická profese. Mají vzdělání, zákonné kompetence a podle evropského i českého práva mohou pečovat o ženy během fyziologického těhotenství, porodu a šestinedělí. Jenže systém jim staví do cesty překážky: úhrady vázané na lékařskou indikaci, omezené možnosti předepisovat nebo používat potřebné léčivé přípravky, nedostupnost skutečně kontinuální péče, chybějící porodní centra vedená porodními asistentkami, nejasný rámec pro péči mimo nemocnici a další lahůdky.
Problém tedy není v tom, že by porodní asistentky chtěly víc, než jim náleží.
Problém je v tom, že systém jim nedovoluje dělat ani to, k čemu jsou vzdělané.
A ženy pak nemají reálnou volbu. Mají jen možnost vejít do systému tak, jak je nastavený - nebo se z něj pokusit vypadnout bokem. Což je špatně pro všechny.
Silná porodní asistence není alternativa k systému. Je to znak systému, který funguje.
Je to rozdíl mezi péčí, která ženu provází, a péčí, která ji přebírá. Mezi vztahem a provozem. Mezi odbornicí, která zná ženu po celou dobu těhotenství, a personálem, který ji potká poprvé ve dveřích porodního sálu.
A také mezi zdravotnictvím, které důvěru buduje, a zdravotnictvím, které se pak stále dokola diví, že lidé hledají pomoc a podporu na internetu.
V době, kdy sociální sítě vyrábějí víc pochybností než jistoty, kdy se reprodukční práva znovu politizují a kdy zdravotnictví čelí nedostatku personálu i peněz, nejsou porodní asistentky luxus. Jsou jednou z nejdůležitějších infrastruktur důvěry.
Ne proto, že by všechno vyřešily samy. Ale protože stojí přesně tam, kde se potkává tělo, vztah, informace, prevence, bezpečí, rodina a právo ženy rozhodovat o sobě.
A právě proto je ta nudná evropská směrnice důležitější, než to zní.
Nejde o papír z Bruselu. Jde o to, jestli Evropa konečně uzná, že porodní asistence nepatří do vitríny minulého století.
Že minimum nemá být klec.
A že profese, která provází lidi na samém začátku života, si zaslouží pravidla odpovídající století, ve kterém se ti lidé skutečně rodí.
Zdroje:
Text vychází zejména z editorialu Drandic et al. (2026) v European Journal of Midwifery a z navazujících odborných a institucionálních zdrojů k aktualizaci evropské směrnice o odborných kvalifikacích porodních asistentek, včetně dokumentů ICM, WHO, UNFPA, Evropské komise a Evropského parlamentu.
Brigante, L., Drandic, D., & Maimburg, R. D. (2025). Updating the European Union’s Midwifery Directive advance women’s sexual and reproductive health in the future and reinforce professional standard within the midwifery profession. Sexual and Reproductive HealthCare, 45, 101138.
Drandic, D., af Ugglas, A., Dunkley-Bent, J., Brigante, L., Jokinen, M., & Vivilaki, V. (2026). Updating the EU Directives on Midwifery: A generational opportunity for the profession and women’s rights. European Journal of Midwifery, 10(April), 13.
European Commission: Directorate-General for Employment, Social Affairs and Inclusion, & Spark Legal and Policy Consulting. (2025). Mapping and assessment of developments of one of the sectoral professions under Directive 2005/36/EC: The profession of midwife. Publications Office of the European Union.
European Commission: Directorate-General for Justice and Consumers. (2024). Obstetric violence in the European Union: Situational analysis and policy recommendations. Publications Office of the European Union.
European Parliament. (2021). Report on the situation of sexual and reproductive health and rights in the EU, in the frame of women’s health (A9-0169/2021).
European Parliament and Council of the European Union. (2005). Directive 2005/36/EC of the European Parliament and of the Council of 7 September 2005 on the recognition of professional qualifications. Official Journal of the European Union, L 255, 22–142.
International Confederation of Midwives. (2021). ICM global standards for midwifery education.
International Confederation of Midwives. (2024). Essential competencies for midwifery practice.
International Confederation of Midwives. (2025). Modernising the EU Directive on Midwifery: Policy position paper.
International Confederation of Midwives. (2026). Open letter from European midwifery leaders and stakeholders calling for a stronger EU Directive on Midwifery.
Renfrew, M. J., McFadden, A., Bastos, M. H., Campbell, J., Channon, A. A., Cheung, N. F., Silva, D. R. A. D., Downe, S., Kennedy, H. P., Malata, A., McCormick, F., Wick, L., & Declercq, E. (2014). Midwifery and quality care: Findings from a new evidence-informed framework for maternal and newborn care. The Lancet, 384(9948), 1129–1145.
Spark Legal and Policy Consulting. (2024). Discussion paper for the workshop: EU minimum harmonised training for midwives – time for an update?
The Lancet. (2014). Midwifery.
United Nations Population Fund, World Health Organization, International Confederation of Midwives, & Novametrics. (2021). The state of the world’s midwifery 2021. United Nations Population Fund.
World Health Organization. (2024). Transitioning to midwifery models of care: Global position paper.
World Health Organization. (2025). Implementation guidance on transitioning to midwifery models of care.
