Jak se rodilo na Bulovce: odkaz Centra aktivního porodu je stále živý

Ve čtvrtek 21. 5. 2026 uplyne další rok od smrti Věry Novákové – porodní asistentky, která pro mě není jen jménem z historie české porodní asistence a hnutí za přirozený porod. Byla mou porodní asistentkou u porodu prvního syna a dlouhé roky i jednou z mých nejbližších osob.

Věrce bylo kolikrát líto, že porodním asistentkám zdeformovaný trh s porodní péčí ukradl laskavé označení bába, babička. Smutek a hořkost ze situace, kdy si bylo – a stále je – možné komerčně zakoupit kurz babictví a říkat si pak babice či bába i bez studia porodní asistence, ji dokázaly vybudit k dlouhým nočním debatám o tom, kudy se má česká porodní asistence ubírat.

Věrka byla člověk, kterému zavoláte ve dvě hodiny ráno se zoufalou prosbou a nepošle vás k šípku. Vím to, protože když už jsem nevěděla, jak dál, obracela jsem se na ni. Synova dlouhá a vyčerpávající nemoc mě občas mlela jak zrno v kamenném mlýnku. Jak jsem si čím dál bolestněji uvědomovala, že náš společný čas se nachyluje, hltala jsem její slova, její blízkost, životní moudrost a cenné rady, které mi má maminka nedokázala dát. Věruška měla jednu větu, která se mi v těle usadila jako hojivý obklad:

„Lenko, je to normální a přejde to.“

Říkala ji tak, že člověk na chvíli opravdu uvěřil, že svět drží pohromadě. Že tělo ví. Že bolest není vždycky znamení konce. Že někdy je to jen průchod.

Věrka byla velká hrdinka. Ke konci života statečně bojovala se zákeřnou nemocí, ale nepřestala žít. Jezdila s námi do hor, do chaloupky v Sudetech, kde z vysoké stráně křičela do údolí z plných plic: „Jsem na horách! Já jsem na horách!“

Uměla se radovat jako dítě. Dloubala skleněné kamínky a korálky z bahna jizerskohorských cest, učila mě rozeznávat byliny léčivé i zabijácké a lidi. Učila mě vidět svět kaleidoskopem své široké duše a soucitného srdce, učila mě mlčet a jen tak být. Vedly jsme dlouhé hovory o porodech, ženách, systému, politice a o tom, jak to všechno bylo.

A Bůh nám nedopřál víc času.

To, že mi dovolila být s ní, považuji za jeden z velkých darů svého života. Měla kolem sebe silové pole moudrosti a dobroty tak vzácné, že nevím, jestli ještě někdy potkám podobné. Nebyla naivní. Věděla, že svět se nedá změnit jedním prohlášením, jedním zákonem, jednou kampaní. Věděla, že porodnictví se mění tempem, které je někdy nesnesitelně pomalé: jeden porod za druhým.

A právě proto má smysl se k ní a jejímu odkazu vracet.

Nejen jako ke vzpomínce. Ale jako k historické stopě, paměti národa.

Protože Věra Nováková patřila k ženám, které na konci devadesátých let spoluvytvářely něco, co české porodnictví dodnes neumí plně nabídnout: péči vedenou porodními asistentkami, postavenou na důvěře v ženu, kontinuitě, respektu, soukromí a fyziologii porodu.

Patřila k týmu Centra aktivního porodu na Bulovce.

Na začátku devadesátých let odjela porodní asistentka Zuzana Štromerová na odbornou stáž do švédského Göteborgu. Viděla tam porodnictví postavené ne na kontrole, ale na klidu, důvěře a respektu: ženy se mohly pohybovat, rodit v poloze, která jim vyhovovala, být se svými partnery a rozhodovat o svém těle. Porodní asistentky vedly fyziologické porody samostatně a lékaře volaly až při komplikaci.

Po návratu domů začala hledat způsob, jak podobný model přenést do české praxe jako odpověď na potřeby konkrétních žen, které nechtěly být někým „odrozeny“. Chtěly rodit. Chtěly být u toho. Chtěly, aby porod nebyl nemocniční výkon, ale životní událost.

Pochopení nakonec našla u tehdejšího primáře gynekologicko-porodnické kliniky Fakultní nemocnice Na Bulovce MUDr. Jaroslava Blovského. Dne 26. února 1998 tak bylo na Bulovce slavnostně otevřeno první Centrum aktivního porodu v České republice.

Založily je porodní asistentky: Zuzana Štromerová, Ivana Königsmarková, Jana Dvořáková, později právě Věra Nováková a Petra Lojková, dnes Dušková. Nebylo to zařízení pro „alternativní ženy“, luxusní nadstandard ani marketingová dekorace porodnice. Byl to pokus vytvořit bezpečný kompromis mezi domácím porodem a nemocnicí: domácké prostředí uvnitř nemocnice, péči porodních asistentek v těsné blízkosti porodního sálu a fyziologický porod vedený těmi, jejichž odborností fyziologický porod je.

Za dva roky prošlo Centrem více než 900 klientek a uskutečnilo se v něm přes 500 porodů. CAP nebyl odmítnutím bezpečí. Byl pokusem bezpečí nově definovat: ne jako neustálou kontrolu a podřízení ženy systému, ale jako kombinaci odbornosti, důvěry, kontinuity a možnosti včas přivolat lékařskou péči, pokud je skutečně potřeba.

Centrum aktivního porodu nebylo jen místem, kam žena přišla „porodit jinak“. Byl to celý model péče, který začínal už v těhotenství. Ženy se do CAP registrovaly přímo u porodních asistentek, nejpozději přibližně kolem 28. týdne. Od té chvíle byly vedeny jako jejich klientky, procházely předporodní přípravou, poznávaly prostředí i tým, a k porodu tak nepřicházely do anonymního nemocničního provozu, ale do známého prostoru k ženám, kterým důvěřovaly.

Porod vedla porodní asistentka, která byla se ženou po celou dobu. Neodbíhala k několika dalším rodičkám, nestřídala se po směně s někým neznámým. Byla skutečnou asistentkou rodičky, nikoli asistentkou lékaře. Lékař byl v budově k dispozici pro případ komplikace.

Žena nerodila na porodním sále, ale v porodním pokoji připomínajícím spíš obývací pokoj nebo ložnici. Mohla se pohybovat, zvolit polohu, využít sprchu, vanu, míč, porodní stoličku, postel, dřep, klek, stoj nebo bok. Partner nebo jiná blízká osoba byli vítaní. Po narození se dítě nikam neodnášelo - ošetření proběhlo v porodním pokoji a rodina mohla zůstat spolu v klidu a soukromí.

CAP byl promyšlený model péče založený na vztahu, kontinuitě, bezpečném výběru nízkorizikových žen, dostupnosti lékaře při komplikaci a respektu k tomu, že porod je událost, kterou žena prožívá - ne výkon, který se na ní provádí.

V létě roku 2000 Centrum aktivního porodu ukončilo činnost ve své původní podobě.

Ne proto, že by o něj ženy neměly zájem.
Ne proto, že by se ukázalo jako nebezpečné.
Ne proto, že by jeho myšlenka selhala.

Skončilo po vleklých provozních a pracovně-právních neshodách mezi porodními asistentkami a vedením porodnice. Tým porodních asistentek byl personálně poddimenzovaný, vyčerpaný a podle dobových materiálů pracoval za méně výhodných podmínek než porodní asistentky na běžném porodním sále. Když se situace stala neudržitelnou, porodní asistentky podaly hromadnou výpověď. Doufaly, že tím vedení přimějí k řešení.

Výpovědi však byly přijaty.

CAP byl po jejich odchodu nějaký čas uzavřen, později přeměněn na nadstandardní porodní pokoj, tedy v podstatě začleněn do běžného režimu porodního sálu a pak se z prostor staly poradny Centra porodní asistence.

A tady se odehrála klíčová věc, kterou české porodnictví opakuje dodnes: zůstaly místnosti, ale zmizela filozofie kontinuální péče vedené porodními asistentkami.

Porodní centrum není pokoj s hezkým nábytkem.
Porodní centrum není vana v porodnici.
Porodní centrum není nadstandard.
Porodní centrum není marketingová cedule.

Porodní centrum je jiný model péče.

A právě ten se v českém systému nepodařilo udržet.

Od zániku původního CAP uplynulo téměř čtvrt století. Česká společnost se změnila. Ženy mají dostupnější informace. Mluví se o respektující péči, porodním traumatu, informovaném souhlasu, kontinuitě péče, kompetencích porodních asistentek. V některých porodnicích vznikla centra porodní asistence (CPA).

A je potřeba nahlas a s vděčností říct: bohudík za ně.

Centra porodní asistence pomohla mnoha ženám. Vytvořila ostrůvky klidnější péče uvnitř porodnic. Ukázala, že poptávka po jiném typu péče není výmyslem malé skupiny aktivistek, ale reálnou potřebou mnoha žen.

Ale zároveň je potřeba říct i druhou část pravdy: CPA nejsou ve smyslu evropských standardů totéž co porodní centra vedená porodními asistentkami.

Česká CPA jsou takzvaný hybridní model - kombinují péči lékaře s péčí porodních asistentek - jsou tak nejblíže porodnímu centru přidruženému k porodnici. Jsou důležitá, ale stále fungují uvnitř systému, který plnou autonomii porodních asistentek neumožňuje. Samostatné porodní centrum vedené porodními asistentkami u nás dodnes nevzniklo.

Ne proto, že by nebylo potřeba.
Ne proto, že by neexistovala zahraniční zkušenost.
Ne proto, že by ženy neměly zájem.
Ne proto, že by porodní asistentky neměly odborné kompetence.

Ale proto, že právní, provozní, technické, personální a úhradové podmínky jsou nastaveny tak, že vznik takového zařízení prakticky znemožňují.

Jinými slovy: dveře jsou na papíře pootevřené. Ale za nimi je zeď.

Když dnes vzpomínám na Věrku Novákovou, nemyslím jen na porodní asistentku z historie českého porodnictví, spoluzakladatelku CAPu a Unie porodních asistentek UNIPA. Myslím na ženu, která seděla u mého porodu, učila mě, že některé věci jsou normální a přejdou. Na ženu, která nadšeně hledala v bahně josefodolských cestiček skleněné kamínky pro děti. Ženu, která uměla být celá a sama svá.

Věrky odkaz nám dává povinnost stále se ptát: chceme porodní asistentky jen jako personál uvnitř systému, nebo jako autonomní odbornice, které mohou nést vlastní model péče?

Dnes se v České republice znovu mluví o respektující péči, kontinuitě a porodní zkušenosti. To je důležité. Ale nestačí humanizovat jazyk a ponechat beze změny mocenskou strukturu. Nestačí několik krásnějších pokojů v porodnicích. Nestačí pár pilotních ostrůvků naděje vedených osvícenými lékaři a lékařkami. Potřebujeme skutečnou pluralitu bezpečných modelů péče: porodnice pro komplikace, centra porodní asistence jako důležitý přechodový model - a také skutečná porodní centra vedená porodními asistentkami.

Ne jako luxus. Ne jako nadstandard. Ne jako experiment. Ale jako běžnou, dostupnou a veřejně uznanou možnost pro ženy s nízkorizikovým těhotenstvím.

Protože právě to bylo jádro myšlenky, kterou Věra a její kolegyně nesly už před více než pětadvaceti lety.

České porodnictví mělo své vizionářky dávno předtím, než stát začal psát strategie. Teď je načase, aby systém konečně doběhl jejich odvahu.

P. S. Poděkování patří Zuzaně Štromerové za to, že historii Centra aktivního porodu pečlivě zpracovala a uchovala. Právě z její práce jsem mohla při tomto vyprávění čerpat. Poděkování patří také panu Neubertovi za pořízení fotografií z CAPu. Obličeje na snímcích jsou záměrně rozostřeny; po tolika letech už nevíme a nedokážeme dohledat, kdo přesně na nich je.

A kdo budete chtít na Věrku zavzpomínat osobně, ozvěte se. Můžeme se spolu vydat do Ďáblického lesa vzpomínek, na místo jejího posledního spočinutí, a zaplakat si tam za ni i za všechno, co po sobě zanechala.