Článek
Český stát má pozoruhodný způsob, jak (ne)řešit své dlouhodobé systémové problémy - zavedený a léty prověřený systém chytré horákyně veřejné správy: řešíme a zároveň neřešíme. Co nás nepálí do příštích voleb, to odprokrastinujeme, co můžeme, shodíme na předchozí vládnoucí strany (někdy to sice neklapne a střílíme do vlastních řad, ale co už, lidská paměť je milosrdná) a k řešení vybereme především to, co nejméně bolí a zároveň spolehlivě rozvibruje mediální pavoučí sítě.
Pak vypukne přípravná fáze. Poštvou se oddaní poddaní na sebe a na vhodného imaginárního nepřítele. Udělá se analýza – poslední dobou to spíš Jáchym hodí do stroje – nahází se hnojomety na minulé odborníky, kteří tomu samozřejmě nerozuměli, a zruší se vše dosud odpracované. Sestaví se nová skupina, komise, výbor či jiné dostupné těleso, věc se v novém složení prodiskutuje, shromáždí se vládnímu kormidlu poplatná data, odborné podklady a připomínky, vytvoří se strategie a strategie se zase prodiskutuje.
A když je konečně hotová, přichází rozhodující okamžik.
Změní se volbami obrtlík a začne se nanovo.
Přesně v této fázi se nyní nachází česká porodní péče.
Čekání na Godota
V červnu jsem seděla na konferenci POROD 2026, na níž vrchní ředitel sekce zdravotní péče Ministerstva zdravotnictví Patrik Zachar jen tak mimoděčně oznámil vznik nové Mezioborové komise pro přípravu transformace komplexní péče o těhotnou ženu, matku a dítě.
Poslouchala jsem povídání o tom, že – tentokrát jistě konečně ti správní – odborníci se sešikovali a že je potřeba se nejprve seznámit s terénem, věci pořádně probrat, dát dohromady a připravit transformaci porodnictví.
Závěr jinak veskrze pozitivní konference, plné znalostí a síťování porodnického disentu, působil jako tupý úder do zátylku.
Protože jsem prsatá, hubatá a zrzatá, vystála jsem si mikrofon na ředitele a zeptala se:
Co přesně ještě potřebujeme dát dohromady?
O tom, jak má vypadat moderní porodní péče, totiž Česká republika nediskutuje od minulého čtvrtka.
Diskutuje o ní přes tři dekády, v různých obměnách veslujíc chvíli proti proudu a chvíli s proudem.
A především: na pískovišti veřejného zájmu mezi rozházenými bábovičkami pravých, levých i všelijakých dalších už leží více než stostránkový návrh Strategie rozvoje respektující péče o matku a dítě v těhotenství, při porodu a v šestinedělí.
Není to absolventská práce několika ezonadšenkyň, které se jednoho večera po houbičkové seanci rozhodly zreformovat české porodnictví.
Její zpracování uložila vláda ministrovi zdravotnictví ve spolupráci se zmocněnkyní vlády pro lidská práva usnesením ze dne 2. října 2024 č. 682. Zadání bylo docela konkrétní: vytvořit strategii v souladu s aktuálními doporučeními WHO, medicínou založenou na důkazech a lidskoprávními standardy, zajistit návaznost péče a respektovat individuální a rodinné potřeby žen.
A mimochodem, ani tenhle vládní úkol nespadl z nebe. Navazoval na předchozí úkol vytvořit jednotnou koncepční základnu péče o matku a dítě, který nebyl ve stanovené lhůtě splněn.
Na Godota se na Palackého náměstí totiž čeká už několikátou generaci.
Kolikrát se musí strategie prodiskutovat, aby byla prodiskutovaná?
Při vzniku současného návrhu se diskutovalo opravdu poctivě.
Strategie nevznikala v jednom kabinetu za zavřenými dveřmi. Na její odborné přípravě pracovala multidisciplinární Pracovní skupina k porodnictví. Byli v ní lékaři, porodní asistentky, právníci, statistici, sociologové, odborníci na ekonomii či výživu, zástupci státní správy – a také zástupkyně příjemkyň péče. Konzultovalo se s Ministerstvem zdravotnictví a dalšími institucemi.
V lednu 2025 poslalo ministerstvo materiál do svého vnitřního připomínkového řízení.
Deset jeho odborů a Pacientská rada k němu vznesly 80 připomínek, z toho 42 zásadních.
Připomínky se zaznamenaly, vypořádaly, probíhaly vypořádací schůzky a výsledkem bylo kompromisní znění.
Potom materiál dostala do prádla Vědecká rada Ministerstva zdravotnictví.
Ejhle! Dalších 27 připomínek. (Ty si dejte, některé vám hlava nepobere.)
Znovu vypořádávání, další úpravy. Zohlednila se také stanoviska zahraničních odborných autorit a vznikla verze připravená k dalšímu projednávání.
Stát informace dostal
Takže se nemohu ubránit otázce:
Kolikrát přesně se musí česká porodní péče odborně prodiskutovat, než ji můžeme považovat za odborně prodiskutovanou?
Ptám se proto, že v květnu 2026 Ministerstvo zdravotnictví založilo další orgán.
Jeho cílem je podle samotného ministerstva připravit „zásadní koncepční a metodické podklady“ pro transformaci komplexní péče o těhotnou ženu, matku a dítě. Má projednávat opatření v předporodní, porodní a poporodní péči, hledat možnosti jejich realizace a promítnutí do odborných postupů a případně i právních či metodických předpisů.
Člověk by skoro řekl, že na něco takového by se hodila strategie, že?
Ženy středobodem. Akorát ne u jednacího stolu
A teď se držte.
Jedním ze základních východisek hotového návrhu Strategie je koncept woman-centered care, tedy péče zaměřené na ženu. Strategie vychází také z lidskoprávního přístupu a respektu k individuálním potřebám žen.
Dokonce jeden z jejích pěti průřezových principů nese název „Ženy a jejich rodiny středobodem poskytovaných služeb“.
Jenže v nové ministerské komisi, která má připravovat transformaci této péče, nejsou zastoupeny porodní asistentky ani pacientské organizace. Nejsou v ní ani zástupkyně příjemkyň péče.
Samo od sebe se tím ministerstvo zrovna nechlubilo. Nebýt pana ředitele Zachara, tak nejspíš o celé Komisi nevíme nic dodnes. Podrobnější informace z úřadu vytáhla až zvídavá občanka prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím. Díky ní se můžeme pokochat, kdo že to za jednacím stolem o budoucnosti péče o naše dcery zasedl.
Zvídavá občanka zasahuje
Protože zvídavá občanka se zeptala dost konkrétně kdo že to kuje porodně-transformační pikle a jestli jsou do klubu přizvány ženy a porodní asistentky.
Ministerstvo ale vysvětlilo, že Komise se zabývá především „odbornými medicínskými a systémovými otázkami“ a nebyla koncipována jako „všeobecná reprezentativní platforma všech dotčených profesních, uživatelských nebo pacientských skupin“.
Jejich podněty prý mohou být zohledněny „v dalších fázích přípravy“…
(Až se bojím. Rok od voleb, tři do dalších, tak jenom abychom to dobře rozfázovali a na ty ženy při přípravě péče pro ně a o ně stihlo dojít.)
Zvídavá občanka se ptala dále: plánuje ministerstvo nově zformovanou Komisi rozšířit o porodní asistentky, jejich profesní organizace, zástupkyně komunitní porodní asistence nebo uživatelky péče?
Nebýt zvídavé občanky, ani bychom se o Komisi a o tom, kdo v ní sedí, nedozvěděli, že?
Odpověď byla stručná:
„V současné době MZd neuvažuje o rozšíření složení Komise.“
Takže si to přeložme.
Woman-centered care po česku začíná tím, že ženy do debaty nevpustíme.
A právě tady se ten příběh zakulatí skoro dokonale.
Strategie, kterou už máme, vznikala v multidisciplinární skupině za účasti porodních asistentek i zástupkyň příjemkyň péče.
Komise, která má nyní připravovat transformaci téže péče, se bez nich zcela obejde.
Pokrok holt nezastavíš.
Dobře. Tak nám alespoň ukažte, co připravujete
Možná je ale nová komise opravdu potřeba.
Možná přišla na něco, co všechny předchozí pracovní skupiny, odborníci, ministerské odbory, Pacientská rada, Vědecká rada MZd a zahraniční experti přehlédli.
I to se může stát.
Zvídavá občanka tedy požádala o zápisy, programy jednání, prezenční listiny a další výstupy z jejích dosavadních jednání.
A Ministerstvo? No ministerstvo je neposkytlo.
Tak na tlak občanky nakonec MZd alespoň uveřejnilo, že Komise existuje. Bez členstva, bez zápisů.
Podle něj jde totiž o podklady určené pro jeho interní potřebu při přípravě budoucích rozhodnutí, a žádost občančinu tudíž odmítlo v celém rozsahu.
A tady český úřední jazyk předvádí malý zázrak.
Ministerstvo ve svém rozhodnutí dospělo k závěru, že mu:
„nezbývá než žádost v celém rozsahu odmítnout“.
Přičemž o pár řádků dál přitom samo cituje ustanovení zákona, podle kterého povinný subjekt poskytnutí takové informace:
„může omezit“.
Může.
Ne musí.
Ze zákonného „může“ se během několika řádků ministerským salto mortale stane „nezbývá než odmítnout“. Co mají chudáci dělat, když nic jiného nezbývá, že?
Máme tedy komisi, která připravuje zásadní koncepční podklady k transformaci péče o těhotné ženy, matky a děti.
Porodní asistentky v ní nejsou.
Ženy, kterým má být péče poskytována, v ní zastoupeny nejsou.
A co přesně komise projednává, to se pro jistotu také nedozvíme.
Přitom samotný návrh Strategie vysvětluje lidskoprávní přístup tak, že nejde pouze o dosažení určitých cílů a výsledků, ale také o to, aby jich bylo dosaženo participativním, inkluzivním, transparentním a citlivým procesem.
Tak třeba se komise ze své larvální fáze ještě vyvine v participativní, inkluzivní, transparentní, citlivou… Složení jste viděli, tak si držme palečky!
Mapa existuje. Nakreslíme novou
Před časem jsem napsala, že mapa ven z českého porodnického bloudění už existuje.
Musím se však opravit.
Mapa existuje. Český cestovatel ji rozloží na stole, pečlivě si ji prohlédne, založí mezioborovou komisi a začne diskutovat, zda by nebylo dobré sehnat člověka, který už někdy viděl někoho nakreslit nějakou mapu.
Nechci tvrdit, že návrh Strategie je posvátný text, do kterého se už nesmí sáhnout. Samozřejmě že není. Strategie může být změněna, kritizována, dopracována. Ministerstvo může mít jiné priority a nová vláda může chtít jiná řešení.
Pak je ale fér říct která, proč a na základě čeho.
Místo toho jsme se vrátili k oblíbenému českému začátku: musíme to nejprve odborně prodiskutovat.
Jenže problém české porodní péče dávno není v tom, že bychom nevěděli, co s ní.
Víme příliš dobře, co je potřeba změnit.
A nekonečné otevírání nové diskuse má jeden velmi praktický efekt, ať už je zamýšlený, nebo ne:
nemusí se to ještě rozhodnout.
Třicet let jsme hledali cestu. Máme data, zkušenosti, mezinárodní doporučení, odborníky, zadání i hotový návrh Strategie.
Co nám chybí, není další začátek.
Chybí nám vůle pokračovat.
__________________________________________________
Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.
__________________________________________________
