Objektifikace není kompliment. Co to je, co to není a proč je nebezpečná

V minulém textu jsem si pomalu, ale jistě chystala oslí můstek pro tuhle minisérii - psala jsem o tom, proč může být seriál Cizinka pro mnoho žen tak jiný zážitek.

Byl to text o rozdílu mezi tím, když je žena na obrazovce hlavně ukazovaná, a tím, když je skutečně viděná. Mezi tím, když je obraz organizovaný kolem jejího těla, a tím, když je organizovaný kolem její zkušenosti.

Dnes spolu uděláme další krok. Ke trendy feministickému pojmu, který se používá často, sebejistě, někdy až inflačně - a přitom se málokdy opravdu vysvětlí: objektifikace.

Je to jeden z těch zaručených triggerů, výrazů, které umějí v debatě vyvolat velmi rychlou alergickou reakci. I v pražské kavárně. Určitě znáte pár takových lakmusových papírků, na nichž se velmi rychle ukáže, s kým máte tu čest. Jakmile totiž zazní slova jako objektifikace, patriarchát, porodnické násilí, genderová rovnost a jim podobné lahůdky, polovina publika se odpojí a druhá se rozdělí na dva militantní tábory.

Sotva slovo objektifikace padne, někdo převrátí oči. Jiný si představí nedepilovanou feministku bez podprsenky s megafonem. Další utrousí něco o tom, že „už se dneska člověk nesmí na ženskou ani podívat“. A nejméně jeden namachrovaný internetový filozof, jehož triko o dvě čísla menší statečně zápasí s nablýskanými bicepsy, nás ujistí, že ženy si za všechno můžou samy, protože legíny a minisukně.

Jenže než se pustíme do klasického společenského folklóru a diskuzní přepinkávané, uděláme něco skoro revolučního: nejdřív si řekneme, o čem to vlastně mluvíme.

Začněme uklidňující zprávou pro lidstvo: objektifikace není totéž, co to, že se Vám někdo líbí.

Není to totéž co všimnout si, že je někdo krásný. Není to totéž co touha. Není to totéž co sexualita. Není to ani totéž co obdiv vzhledu. A už vůbec to neznamená, že každý, kdo kdy řekl „ta žena je krásná“ nebo „ten muž je přitažlivý“, je automaticky dehumanizující monstrum.

Lidské bytosti se odjakživa navzájem vnímají jako krásné, žádoucí, zajímavé, okouzlující nebo sexy. To není porucha civilizace. To je prostě součást života.

Problém nezačíná ve chvíli, kdy si všimneme těla. Problém začíná ve chvíli, kdy se z člověka začne stávat hlavně tělo. Kdy se z osoby stane povrch. Kdy se z někoho stane něco.

A právě tady začíná objektifikace.

Objektifikace je v zásadě velmi prostá věc. Je to situace, kdy druhého člověka přestáváme vnímat jako plný subjekt - tedy jako bytost s vlastním vnitřním světem, důstojností, autonomií, hranicemi, přáním a zkušeností - a začneme ho redukovat na něco, co tu je hlavně pro cizí pohled, hodnocení, užitek nebo spotřebu.

Jinými slovy: místo člověka vidíme funkci. Místo osoby vidíme vzhled. Místo subjektu vidíme objekt.

Ten objekt může být sexuální. Ale nemusí. Může být dekorativní. Reprezentační. Praktický. Může sloužit jako trofej, ozdoba, stimul, potvrzení statusu, kus těla, či jen soubor jeho atraktivních partií, veřejně přístupná plocha pro komentář. Vždycky ale platí jedno: něco důležitého z lidskosti se cestou ztratí.

Objekt se neptá, nereptá, nerozhoduje. Objekt nemá vlastní perspektivu. Objekt je tu od toho, aby byl viděn, použit, posouzen, případně vlastněn.

A teď pozor: objektifikace nemusí být vždycky hlučná, brutální nebo očividná. Často přichází v elegantním balení, s úsměvem, komplimentem, reklamou, vtipem nebo dobře míněnou poznámkou. Nemusí vypadat jako otevřené pohrdání. Někdy vypadá spíš jako něco, co je tak normální, že už to skoro nevidíme.

A právě v tom je její zrádná síla.

Někdy má objektifikace podobu docela průhlednou. Třeba když je žena na ulici redukována na chodící anatomickou atrakci, kterou je potřeba halasně okomentovat, ohodnotit nebo oslintat slovy. Když se s ní nekomunikuje jako s osobou, ale jako s věcí vystavenou ve veřejném prostoru.

Jindy je zákeřně subtilnější. Třeba když se o ženě mluví téměř výhradně v kategoriích vzhledu, přitažlivosti a toho jak se bezvadně „udržuje“, zatímco její práce, myšlenky, schopnosti nebo zkušenost zůstávají v pozadí. Nebo když je ženské tělo automaticky chápáno jako něco, co je veřejně čitelné a veřejně hodnotitelné. Jako by bylo běžné, že si kdokoli může nárokovat právo na názor, posudek nebo soud jejího těla.

Objektifikace se často projevuje i fragmentací. Tedy tím, že žena přestane být vnímána jako celek a rozpadne se na části. Nohy. Prsa. Zadek. Břicho. Rty. Vlasy. Kůže. V tom okamžiku už se nedíváme na člověka. Díváme se na sestavu součástek vystavených ve výloze.

Tohle je mimochodem jeden z důvodů, proč se objektifikace tak snadno zaměňuje s nevinným „všimnutím si“ krásy. Protože na první pohled může působit podobně. Jenže není. Obdiv druhého člověka mu nechává lidskost. Objektifikace mu ji odebírá.

No jasně, teď přijdou ty litanie o sněhových vločkách a kytičkách z pařníku. Chvíle, kdy se obvykle ozve někdo s jezevčíkem na profilovce s pohoršeným povzdechem, že „už se dneska nesmí ani říct, že je ženská hezká“. Jak už jsme si řekli: smí. Skutečně smí.

Nejde o zákaz pohledu. Jde o kvalitu pohledu.

Rozdíl mezi „ta žena je krásná“ a objektifikací není v tom, že první věta je společensky přijatelnější a druhá slovo z univerzitního semináře pro starší a pokročilé feministky. Rozdíl je v tom, jakým způsobem daného člověka vnímáme. Jestli v něm pořád vidíme člověka, nebo už hlavně obraz. Jestli respektujeme jeho autonomii, nebo si ho v hlavě překládáme do podoby věci.

A ano, je pravda, že tohle se nedá vždycky exaktně změřit. Objektifikace nemusí na první dobrou rozblikat červené kontrolky na ovládacím panelu našich emocí. Je to spíš způsob dívání, mluvení a myšlení. Právě proto je potřeba o ní mluvit přesně a poctivě, ne jako o univerzální nálepce na všechno, co nás zrovna rozčílí.

Jenže stejně tak je nesmysl strkat hlavu do písku a dělat, že když něco nejde změřit na centimetry, tak to neexistuje. Spousta mocenských mechanismů funguje právě proto, že jsou natolik běžné, až se stávají skoro neviditelnými. Jsou vepsané do jazyka, humoru, reklamy, zvyků i každodenního sociálního provozu. To, že je něco běžné, ještě neznamená, že je to nevinné.

A teď krátká zastávka u jednoho evergreenového omylu. Představa, že za objektifikaci může hlavně to, co má žena na sobě, je nesmírně odolná. Přežije skoro všechno. Statistiky, logiku, zkušenost i základní slušnost.

Je to velmi lákavá teorie, protože je jednoduchá. Kdyby objektifikace opravdu fungovala tak, že ji způsobují krátké sukně, zaříznuté legíny, hluboké výstřihy nebo cokoli, co nějaký samozvaný mravokárce vyhodnotí jako „provokativní“, bylo by to celé vlastně pohodlné. Stačilo by ženám předepsat správný textilní režim a problém by zmizel.

Jenže on nezmizí. Nikdy nezmizel.

Ženy jsou objektifikovány, obtěžovány, napadány a znehodnocovány v minisukni, v džínách, v zimním kabátu, v pyžamu, ve sportovním oblečení i v oblečení, které by splnilo i nároky viktoriánské matrony z venkova. Ne proto, že by oděv nehrál v kultuře žádnou roli, ale proto, že objektifikace nevzniká v sukni. Vzniká v pohledu.

To je důležité i z jiného důvodu: jakmile začneme přesouvat odpovědnost za objektifikaci na objektifikovanou osobu, dostáváme se velmi rychle k osvědčené společenské disciplíně zvané obviňování oběti (anglicky: victim blaming). Tedy k té staré známé hře, v níž za cizí vnímání a cizí chování nakonec odpovídá ten, kdo je vnímán a komu je ubližováno.

A to je slepá ulička, kterou jsme došli až sem.

Možná nejnepříjemnější na objektifikaci je, že nezůstává jen venku. Není to pouze něco, co dělají druzí nám. Časem se může zabydlet i uvnitř.

Žena, která vyrůstá v kultuře, kde je neustále učena, že její tělo je veřejně hodnotitelné a její vzhled společensky relevantní, se naučí dívat se sama na sebe cizíma očima. Nejen žít, ale zároveň se při tom pozorovat. Nejen být, ale zároveň se kontrolovat. Nejen cítit, ale současně se ptát, jak při tom vypadá.

To je jedna z nejzákeřnějších forem objektifikace: sebe-objektifikace. Chvíle, kdy se člověk začne sám k sobě chovat jako ke svému vlastnímu povrchu. K projektu. K obrazu. K něčemu, co musí být neustále opravováno, korigováno, uhlazováno a předkládáno.

V takovém stavu pak žena nevěnuje energii jen tomu, co chce, cítí, potřebuje nebo tvoří. Velká část její pozornosti je zaměstnána správou vlastního dojmu. A společnost se ještě tváří, že je to empowerment.

Není. Je to velmi efektivní způsob, jak udržet člověka zaměstnaného sebou samým jako objektem.

Tady už nejsme v rovině drobné kulturní nepříjemnosti. Objektifikace není jen o tom, že některé reklamy jsou trapné a někteří muži mají dojem, že jejich sveřepý názor na cizí zadek je veřejná služba.

Jde o něco hlubšího. O to, že jakmile si společnost zvykne nahlížet na určitou skupinu lidí méně jako na subjekty a více jako na objekty, otevírá se prostor pro další posuny. Pro větší toleranci k překračování hranic. Pro menší citlivost k souhlasu. Pro zlehčování důstojnosti. Pro jazyk, který člověka zmenšuje. Pro zacházení, které by při plném uznání jeho lidství najednou vypadalo mnohem hůř.

Objektifikace není totéž co násilí. Ale často připravuje půdu pro svět, v němž je snazší násilí omlouvat, banalizovat nebo přehlížet. Když je někdo vnímán hlavně jako věc, bývá snazší zapomenout, že cítí.

Za všechny připomeňme otřesný případ Gisèle Pelicot, která se až díky policejnímu vyšetřování dozvěděla, že ji její manžel po léta omamoval a vydával dalším mužům ke znásilňování v bezvědomí. Anebo čerstvější kauzu Rape Academy, kterou během jediného měsíce navštívily desítky milionů mužů, aby se dozvěděli, jak zdrogovat partnerku či náhodnou oběť, nebo se jen dívali na bezvládná těla obětí trestného činu jako na materiál pro svou večerní chvilku s krabicí tahacích ubrousků.

Právě na takových případech je děsivě vidět, co se stane, když žena přestane být vnímaná jako člověk a stane se pro druhé pouhým tělem k použití.

A protože dnes už víme, že kultura není jen nice-to-have dekorace kolem života, ale jeden z nástrojů, kterým si společnost organizuje moc, není objektifikace marginální téma pro pár přemýšlivých žen a nepovinný seminář z gender studies. Je to otázka toho, koho považujeme za plně lidského a koho neustále stahujeme zpět na úroveň obrazu, povrchu a funkce.

To je možná nejdůležitější pointa celého textu. Jestli si z tohoto mého zamyšlení máte něco odnést, pak to, že objektifikace není jen sexuální problém. A není to ani jen problém reklamy, pornografie, filmů nebo popkultury.

Je to určitý způsob pohledu. A jakmile si společnost na takový pohled zvykne, nezůstane bezpečně zavřený v televizi. Přelévá se dál. Do mezilidských vztahů. Do jazyka. Do institucí. Do politiky. Do pracovního prostředí. Do škol. A ano, i do míst, kde už nejde o žádoucnost, ale o moc, poslušnost, expertizu, normu a kontrolu.

A právě tady se podle mě otevírá další důležitá otázka. Co se stane, když se na ženu přestane hledět jako na plný subjekt ne v erotickém nebo mediálním smyslu, ale v institucionálním? Když se z její zkušenosti stane vedlejší věc a z jejího těla případ, výkon, nález nebo pole řízení?

Jinými slovy: co se stane, když se objektifikující pohled zabydlí v medicíně?

A tím se dostáváme k dalšímu kroku.

Protože debata o objektifikaci nekončí u billboardu, na ulici ani u seriálu. Nenápadně, ale vytrvale vstupuje i do prostoru, kde může mít pro ženy mnohem hlubší důsledky než špatná reklama nebo oplzlý komentář. Třeba do porodní péče.

A o tom zase příště.

Nussbaum, M. C. (1995). Objectification. Philosophy & Public Affairs, 24(4), 249–291. (asi se nedostanete bez institucionálního přístupu k celé verzi jako já, ale zdroj je vynikající)

Fredrickson, B. L., & Roberts, T.-A. (1997). Objectification theory: Toward understanding women’s lived experiences and mental health risks.

Papadaki, E. (2024). Feminist perspectives on objectification. In E. N. Zalta & U. Nodelman (Eds.), The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Winter 2024 ed.).

American Psychological Association, Task Force on the Sexualization of Girls. (2007). Report of the APA Task Force on the Sexualization of Girls. American Psychological Association.

Tiggemann, M., & Andrew, R. (2012). Clothes make a difference: The role of self-objectification. Sex Roles, 66(9–10), 646–654. 

Calogero, R. M. (2012). Objectification theory, self-objectification, and body image. In T. F. Cash (Ed.), Encyclopedia of body image and human appearance (pp. 574–580). Academic Press.