Článek
Když se narodil náš nejstarší syn, bydleli jsme v Ječné ulici ve čtvrtém patře bez výtahu, ve starém pavlačovém domě s toaletou a kouhoutkem studené vody na chodbě pro všechny partaje. Mělo to své kouzlo. Byli jsme mladí, sami a prarodiče jsouce v produktivním věku babičkovat a dědečkovat vzhledem ke svému zapojení se v kolech kapitalismu prostě nemohli. Syn je zářijový a já bláhová si v červnu při promoci s pupíkem pod bradu myslela, jak se po porodu vrátím do lavic a toho magistra zvládnu levou zadní s dítětem v nosítku. Jenže to jsem se hluboce a spanilomyslně mýlila. Syn skoro nespal a pokud neměl prs v puse, hodně plakal.
Z bytu se ven chodilo po točitých schodech se starým ornamentálním zábradlím viklajícím se tak, že se člověk raději tulil k oprýskané zdi než aby shlížel do mezaninu. Dítě a kočárek jsem zároveň neunesla, takže vychystat se se řvoucím šampiónem znamenalo nejdřív snést dolů kočárek a nechat nahoře říčné oblečené dítě, nebo teoreticky naopak, a těch několik minut se bát buď o dítě, nebo o kočárek. Bydleli jsme na čtyřiceti metrech čtverečních a ve dnech, kdy se nedalo jít ven, nebylo před pláčem kam odejít.
Rad bylo dost. Zejména té dodnes zcela běžné: nech ho vyplakat. Doporučovali nám to rodiče, známí a snad každý, kdo měl pocit, že dítě, které nespí, je především důsledkem měkkosrdcatého rodiče, který neumí dostatečně důsledně zavřít dveře a zesílit televizor.
Zkoušela jsem to.
Dodnes si pamatuji, jak otřesné to je stát za dveřmi pokoje, ve kterém vaše dítě stojí v postýlce a zoufale pláče. Ne chvíli. Tak dlouho, až se dávivě rozkašle nebo pozvrací. Rozumy minulých generací vám říkají, že máte vydržet, protože přesně teď už to zafunguje. Prsa bzučí natlakovaným mlékem, které pláč spouští, každá buňka v těle říká, abyste ty dveře okamžitě otevřela.
Pláč vlastního kojence je zvuk, který se zadře do mozkové kůry a zůstane tam. I teď když to píšu se mi ty obrazy vynoří z mysli a je mi komplexně mizerně.
Dnes vím o svém tehdejším dítěti mnohem víc než tenkrát. Vím, že je neurodivergentní a trápí ho stejná nemoc, jako mě. Nevím, zda mu vyplakávání nějak ublížilo. Vím jen, že vyplakat se z toho problému prostě neuměl. Uměl nakonec jen vyčerpáním odpadnout.
Přesně si pamatuji, co jeho pláč dělal se mnou.
Na fotografiích z té doby je vidět něco, co jsem tehdy sama neviděla. Jsem úplně mimo. Nevím, jestli je ráno, podzim nebo úterý. Vytahuju fotky a vzpomínám. Nekonečné hopsání na míči, chození s dítětem v náručí po bytě s defétismem tygra v zajetí - jednou už jsem nevěděla, co dělat a řvoucího syna jsem se jala připoutat do autosedačky, postavila ji na záchod, zavřela dveře a odešla do nejvzdálenějšího pokoje. Tam jsem si sedla pod stůl, zacpala si uši, pustila nahlas hudbu a brečela.
Když se muž vrátil ze školy s kastrůlkem nějakého blafu z univerzitní menzy, našel mě vyčerpanou a ubulenou pod stolem. Syn vypětím v sedačce mezitím odpadnul.
Manžel tehdy vůbec nechápal, co se stalo.
Já ano. Už jsem prostě nemohla.
V té době za mnou chodila porodní asistentka Věruška, o které jsem už mnohokrát psala. Nevyléčila mé plačící dítě. Nezařídila, aby začalo spát. Jednou mi jen lakonicky řekla větu, kterou si pamatuji dodnes: „Lenko, některé děti prostě pláčou. Není to Vaše chyba.“
Na tuhle dobu jsem si teď po letech vzpomněla při čtení deníků Lindsay Clancy.
Za dveřmi plačícího dítěte
Lindsay Clancy byla matkou tří dětí a zároveň zdravotní sestrou na porodním sále Massachusetts General Hospital. Nebyla tedy člověkem, který by se ve zdravotnictví neuměl orientovat – péče o rodící ženy byla její profesí. Několik měsíců po narození nejmladšího Callana se ale její vlastní psychický stav začal hroutit. Ve svých zápiscích později hledala okamžik, kdy se něco pokazilo, a opakovaně se vracela ke spánkovému tréninku, který rodiče na doporučení svého pediatra zahájili ještě před Callanovým čtvrtým měsícem.
Cítila se mizerně. Nechat dítě plakat a nereagovat bylo v přímém rozporu s tím, co říkaly její mateřské instinkty. Připomínala si ale ve svých zápiscích opakovaně, že pediatr postup schválil a že jej používají i jiné rodiny a tak v něm pokračovala. Callan plakal a plakal - slavný spánkový trénink se vůbec nedařil. Výsledkem bylo, že Lindsay začala být jeho spánkem přímo posedlá. Sledovala jej téměř na minuty, někdy s ním celé hodiny jezdila autem, aby usnul - sama později spojovala tuto zkušenost s počátkem své úzkosti, nespavosti a následné deprese.
Nevím, zda spánkový trénink Lindsay Clancy způsobil cokoli. Tak jednoduché kauzality lidská psychika nenabízí. Vím ale něco o tom, co dělá dlouhý pláč dítěte s vyčerpanou matkou.
A vím také, jak snadno okolí nabídne univerzální radu někomu, kdo vůbec nežije univerzální situaci.
V září 2022 Lindsay vyhledala psychiatrickou pomoc. V rychlém sledu po sobě vystřídala celou paletu medikamentů na úzkost, těžkou nespavost, neodbytné myšlenky, deprese. Postupně se přidaly i představy o sebevraždě. V jednu dobu přes 48 hodin nespala, aniž by se cítila unavená. V listopadu pak už spávala jen tři hodiny za noc.
Systém o problému Lindsay věděl - její stav opakovaně měřil. Na tzv. Edinburghské škále poporodní deprese dosáhla 23 bodů z 30, vysoké bylo i její skóre úzkosti. Zdravotnictví tedy nemělo problém detekovat, že Lindsay není dobře. Dokázalo to dokonce přesně vyjádřit číslem.
V den náběru dotazníku při výsledku 23 bodů odpověděla na položku týkající se sebepoškození negativně. Jenže o několik dní později už myšlenky na sebevraždu měla.
Ze své žité zkušenosti s duševním onemocněním vím, že duševní nemoc není fotografie, ale film. Dotazník pořídí fotografii, zmrazí jeden okamžik. Péče musí sledovat celý film.
Pomoc hledala. A hodně
Začátkem prosince přišly myšlenky na ublížení dětem a tak navrch k návštěvám psychiatričky kontaktovala Lindsay i krizové služby. Zdravotníci věděli o těžké depresi, extrémní nespavosti, neodbytných myšlenkách, představách o sebevraždě i špatných reakcích na některé léky, které Lindsay brala. Ty nežádoucí účinky byly takové, že manžel Patrick stav své ženy u soudu popsal jako „ten thousand times worse“ - tedy desettisíckrát horší než na začátku léčby.
Lindsay tedy nic nepodcenila. Pomoc hledala znovu a znovu. Podvolila se i léčbě s devastujícími vedlejšími efekty.
Za pouhé čtyři měsíce absolvovala jen se svou psychiatričkou čtrnáct konzultací a několik různých poskytovatelů jí vystavilo přes třicet receptů na třináct různých psychiatrických léků. Když se její stav na konci prosince stal neúnosným, nechala se dobrovolně hospitalizovat. Po propuštění se hned následující den dostavila na psychiatrickou kontrolu.
Jenže už o devatenáct dní později, 24. ledna 2023, uškrtila pětiletou Coru, tříletého Dawsona a osmiměsíčního Callana. Potom si podřezala zápěstí a krk a vyskočila z okna ložnice v druhém patře. Pád přežila, ale poranila si páteř a zůstala ochrnutá od pasu dolů.
Případ se právě nyní projednává před soudem v Massachusetts. Obžaloba tvrdí, že Lindsay děti zavraždila vědomě a plánovaně, obhajoba zase, že byla psychotická a za své jednání není trestně odpovědná. Ve hře je přitom doživotí bez možnosti podmíněného propuštění. Spor se nevede primárně o to, zda Lindsay své děti zabila, to ona nepopírá, ale zda za své jednání byla vzhledem ke svému duševnímu stavu trestně odpovědná. Pokud porota přijme argument obhajoby, může namísto vězení následovat psychiatrická detence.
Jak porota rozhodne, to nevím. A pro otázku, která mě na jejím příběhu zajímá, to ani není podstatné.
Nikdo po psychiatrech nemůže chtít, aby předpovídali vraždu. Psychiatrie není věštění z křišťálové koule.
Můžeme se ale ptát, co systém o této ženě věděl a co s tím, co věděl, dokázal udělat.
Léčilo ji mnoho lidí
Bylo by snadné odvyprávět příběh o lhostejných psychiatrech, kteří přehlédli ženu řítící se do psychózy. Dostupná fakta jsou ale o dost složitější.
Lindsay prošla péčí celé legie zdravotníků, zdravotnic a institucí. Problém tedy nebyl v tom, že by nikdo nic nedělal.
Dělali toho naopak neuvěřitelné množství.
Nynější soud však ukazuje, že jednotliví poskytovatelé neměli informace těch ostatních. Každý věděl jen nějakou část příběhu, rodina ještě další.
Tady se odhalí nepříjemná pravda, která je společná prakticky všem oborům zdravotní péče - to, že nemocní docházejí na návštěvy, obcházejí jednoho specialistu za druhým ještě nezaručuje, že s nimi jde z ordinace do ordinace i jejich příběh. Kontinuita návštěv není totéž jako kontinuita informací.
A právě tady podle mě Lindsay Clancy přestává být jen příběhem jedné americké tragédie.
Obecný problém moderního zdravotnictví není, že nedělá dost jednotlivých věcí, ale to, že z těch jednotlivostí neumí utkat péči.
Člověk, který zná včerejšek
To, co pro mě Věruška tehdy při poporodní návštěvě udělala, nebyla vlastně žádná mimořádná psychiatrická intervence.
Přišla ke mně domů. Viděla dítě. Viděla mě s dítětem. Znala mě z období před porodem, byla mi u porodu a věděla, jak jsem vypadala před týdnem.
Měla něco, co žádný screeningový dotazník nemá: paměť.
Dotazník zachytí jen to, jak žena odpovídá dnes. Člověk, který ji zná několik měsíců, může poznat, že dnes není stejná jako minulý týden. A doma nevidí jen pacientku, která několik minut sedí naproti němu v ordinaci. Vidí, zda spí, jak funguje s dítětem, jak reaguje. Slyší partnera. Vidí domácnost. Jednotlivě nemusí žádný z těchto střípků znamenat mnoho. Pro člověka, který zná včerejšek, ale mohou znamenat zásadní změnu.
A právě proto je pro českou debatu o perinatálním duševním zdraví tak důležité, že návrh Strategie rozvoje respektující péče o matku a dítě nechce zavést jen screening. Tablet s dotazníkem nestačí. Komplexní systém perinatálního duševního zdraví u nás neexistuje a je nutné vybudovat víceúrovňovou následnou péči. Stěžejní je role porodních asistentek, které mají díky odbornosti a blízkému kontaktu se ženou vhodnou pozici k časnému zachycení psychických problémů.
Náš český paradox jde ještě dál. Po porodu plánujeme preventivní kontroly dítěte, zatímco matka se ke svému gynekologovi běžně vrací až na konci šestinedělí. Návštěvní služba porodní asistentky je sice od nového roku plošně indikována všem ženám po porodu, ale z důvodů nedostatečné kapacity porodních asistentek se využívá minimálně. Jenže unavené šestinedělky si málo stěžují a tak například největší pojišťovna u nás eviduje pouze dvě stížnosti na nedostupnost služby.
Porodní asistentka samozřejmě nemá léčit psychózu ani nahrazovat psychiatra. Stejně jako psychiatr nemá nahrazovat porodní asistentku. Potíž nastává ve chvíli, kdy oba existují vedle sebe, každý udělá správně svou část práce, ale mezi nimi zůstane prázdné místo, kterým žena propadne.
Porodní asistentka může zachytit změnu, psychiatr ji diagnostikovat a léčit. Informace ale musí putovat tam i zpátky a někdo musí vědět, jak vypadal včerejšek. Teprve tím se ze seznamu jednotlivých služeb stává komplexní péče.
Proto mám trochu obavu z českého nadšení pro screening perinatálního duševního zdraví. Je skvělé, že se v téhle dlouhé tmě konečně rozsvěcují první záchytné body. Dotazník může najít ženu, které by si jinak nikdo nevšiml, a může jí zachránit zdraví nebo život. Jen nesmíme podlehnout představě, že jeho vyplněním se péče odehrála.
Lindsay Clancy by ostatně ve výkazu zdravotní péče vypadala téměř vzorně opečovaná. Byla opakovaně screenována, chodila k psychiatričce, užívala léky, využila krizové služby, specializovanou péči i psychiatrickou hospitalizaci. Její příběh přesto ukazuje, že ani velmi dlouhý seznam provedených výkonů ještě nemusí dát dohromady péči.
Nevím, co by se stalo, kdyby její péče nebyla tak fragmentovaná. Nevím, zda by dnes Cora, Dawson a Callan žili. Její tragédie nám takovou jistotu nedává.
Nechává nám ale nepříjemnou otázku: umíme ženu nejen zachytit dotazníkem a odeslat ke specialistovi, ale také poznat, že už není tou ženou, kterou jsme viděli minule?
A vím ještě jednu, mnohem obyčejnější věc.
Když jsem před dvaceti lety seděla pod stolem s rukama na uších a moje dítě plakalo za dvěma zavřenými dveřmi, měla jsem komu zavolat. Měla jsem svou porodní asistentku, mou Věrušku.
Člověka, který znal můj včerejšek.
Dotazníkem se takový člověk nahrazuje velmi obtížně.
__________________________________________________
Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.
__________________________________________________
P.S. O systémové slepotě a její roli v další nechvalně proslulé tragédii je i další můj článek - Lucy Letbyová: sedm vražd a patnáct doživotí
