Článek
Dnes je Mezinárodní den porodních asistentek. A já na ně dnes myslím s velikou vděčností.
Ne obecně. Ne nějak abstraktně. Myslím na úplně konkrétní ženy. Na jejich ruce, hlasy, věty, kterými mě nesly porodem vlnu za vlnou. Vnímám ještě dnes jejich přítomnost, všeprostupující klid, nevtíravou moudrost a pevnou schopnost stát vedle mě ve chvíli, kdy se rodilo nejen mé dítě, ale i já, matka. Díky nim se porod mohl stát hlubokým přechodovým okamžikem v mém životě i v životě celé rodiny.
Nejvíc dnes myslím na tu svoji první. Na Věru Novákovou. Na moji drahou, laskavou, nenahraditelnou porodní asistentku, která mi byla oporou ve chvílích, kdy se mi v rukou rozpadal svět. A že se rozpadal tolikrát.
Věruško moje, děkuju Ti do nebe, že jsi tu pro mě byla.
V posledních dnech jsem zase hodně psala. Vlastně v té své zpropadené posteli buď pracuju, odpočívám psaním dizertace, šprtám, nebo se vypisuju sem na Medium z všedních frustrací života, který občas připomíná drsnou capoeiru s mnoholičnou saní převlečenou za spasitele všehomíra.
Jeden z těch postelových článků vznikl za nelibých výparů připálené červené řepy. Byl to text o mentální zátěži žen. O tom, jak se člověk snaží držet v hlavě domácnost, děti, práci, školu, vztahy, vaření, úkoly, termíny, zdraví, potřeby všech ostatních - a pak prostě občas připálí dvakrát za odpoledne řepu, protože kapacita mozku není nafukovací.
Ten článek vybuchl Seznamem a začal sbírat desítky tisíc přečtení. Přitom to byla vlastně úplně obyčejná věc. Trochu trapná, trochu směšná, trochu zoufalá. Jenže právě tahle lidská obyčejnost ukázala, jak silně rezonuje téma mentální zátěže žen.
Protože tolik žen zná únavu, která nejde dohnat spánkem. A tolik žen zná tenhle stav krutě násobený v období šestinedělí, kdy se tělo hojí, hormony si jedou vlastní horskou dráhu, kojení se teprve učí svou cestu a žena se drsně nevděčně vrací do svého vlastního těla - zatímco se od ní často čeká, že bude dál držet v hlavě všechno a všechny…
Právě v ten moment je porodní asistentka naprosto nenahraditelná.
Porodní asistentka není nostalgická postava z minulosti ani jakási alternativa pro ženy, které nechtějí „klasickou“ péči. Porodní asistentka je samostatná odbornice, která pečuje o ženu v těhotenství, u porodu i po něm. Umí vidět matku a dítě jako propojenou jednotku. Umí rozumět tělu i psychice, kojení i hojení, strachu i důvěře, fyziologii i hranicím toho, kdy je potřeba další odborná péče.
A někdy dokáže zachránit něco, co se do žádné zdravotnické statistiky nevejde.
Mně Věruška jednou zachránila lásku k rodičovství jednou jedinou větou.
Bylo to po porodu. Dítě nepřetržitě a neutišitelně plakalo dlouhé dny a noci. Já jsem dospěla do stavu, kdy jsem nevěděla, jestli je ráno, jaro nebo tma, a svá nalitá prsa jsem odkládala bez obalu do postele vedle mimina s nevyřčeným příkazem: hlavně s tím nechoď moc daleko…
Byla jsem vyčerpaná, rozložená, bolavá a přesvědčená, že pokud dítě pláče, musí to být moje vina. Že něco dělám špatně. Že jsem selhala v nejzákladnější věci, kterou má matka přece přirozeně umět.
A tehdy mi Věruška řekla jednoduchou větu:
„Lenko, to není Tvoje vina, že pláče. Některé děti prostě pláčou.“
Nevypadá to jako velká intervence. Žádný přístroj. Žádný výkon. Žádný dramatický záznam do dokumentace. Jen věta.
Ale někdy je správná věta ve správnou chvíli celá péče.
V té větě byla hluboká moudrost a zkušenost. Bylo v ní ujištění, že nejsem špatná máma. Bylo v ní rozpoznání, že dítě není jediný člověk v místnosti, který potřebuje péči. Byla v ní ruka položená na rameno světa, který se ve mně právě hroutil.
Viděla mě nejen jako tělo, které porodilo dítě, ale jako člověka, který prochází jednou z největších proměn svého života. Sledovala mě v těhotenství, u porodu i po něm. Byla ta, která se vždycky nejdřív zeptala, jak se mi daří, a teprve potom, jak jsme s dítětem v pořádku. Poznala, že už nejsem jen unavená, ale přetížená, osamělá, vystrašená a na hraně svých sil.
Poznala to, protože tam byla. Protože právě v tom je porodní asistentka v systému péče jedinečná: dokáže vidět ženu a dítě společně, ne odděleně, a pečovat o ně jako o jeden celek.
Dnes při své práci mám kolem sebe porodní asistentky, kterých si nesmírně vážím. Pro jejich odbornost, odvahu, trpělivost, lidskost i schopnost držet prostor tam, kde se rodí nejen dítě, ale i matka. Znám ženy, které u nich našly klid, když jim ho systém neuměl dát. Znám ženy, které díky nim porozuměly vlastnímu tělu. Znám ženy, které díky nim přestaly věřit, že všechno, co se nepovedlo, byla jejich vina.
A znám také porodní asistentky, které samy nesou obrovskou zátěž. Které se snaží pracovat v systému, jenž jejich odbornost pořád nebere dost vážně. Které často musí obhajovat to, co by mělo být samozřejmé: že fyziologické těhotenství, porod a šestinedělí potřebují odbornou péči, ale ne vždy péči lékařsky řízenou. Že žena má právo na informace, souhlas, důstojnost a podporu. Že matka a dítě nejsou dvě oddělené jednotky, ale dyáda. Že šestinedělí není prázdné období mezi porodnicí a provozní kontrolou po šesti týdnech.
Přála bych si, aby práce porodních asistentek nebyla vnímána jako doplněk systému. Aby nebyla dostupná jen ženám, které si ji dokážou najít, zaplatit nebo vybojovat. Aby péče porodních asistentek byla samozřejmou, hrazenou a respektovanou součástí péče o ženy, děti a rodiny.
Přála bych si, aby se český systém dokázal podívat na vlastní historii a přiznat si, že porodními asistentkami vedená péče není dovoz ze zahraničí ani módní výstřelek. Měli jsme ji tady. Fungovala. Měla tváře. Měla jména. Měla výsledky. A měla ženy, které do ní vložily kus svého profesního života.
Jednou z nich byla porodní asistentka mého srdce, Věra Nováková.
Pro mě nebyla jen součástí historie českého porodnictví. Byla člověkem, který přišel včas. Který unesl moji únavu, strach i bezmoc. Který věděl, že někdy žena nepotřebuje další radu, ale větu, která jí vrátí zem pod nohama.
„To není Tvoje vina.“
Možná právě tohle je jedna z největších sil porodní asistence. Ne že všechno vyřeší. Ne že slíbí dokonalý porod, dokonalé kojení nebo dokonalé mateřství. Ale že stojí u ženy ve chvíli, kdy se její život mění, a drží ji v lidskosti.
Protože žena po porodu nemá zůstat sama.
A protože když žena drží dítě, někdo by měl držet ji.
Děkuju Vám, milé porodní asistentky, že jste. Děkuju za všechno, co nesete, vidíte, chráníte a držíte.
Krásný Mezinárodní den porodních asistentek. ♥️
