Lucy Letby: Sedm vražd, patnáct doživotí

Je to zlozvyk ten Netflix.

Nemáme doma už roky veřejnoprávní televizi. Ušetří nás to sice spousty zpráv, které by naše mentální zdraví zrovna nevylepšily, ale noční vyčerpaný zapping houštím Netflixu poháněný doporučeními typu „jsme si jistí, že zrovna tohle se ti bude líbit, Lenko“ udělá svoje.

A tak jsem dnem spotřebovaná spotřebovala sérii o případu Lucy Letby. V týdnu, kdy jsem se kromě běžných českých nespravedlností v porodním poli zabývala i případem Lindsay Clancy, to bylo kombo, které mi nedalo spát, dokud jsem z veřejného prostoru nevysála dost detailů na to, abych se uklidnila.

No, uklidnila. Zjistila jsem, že svět je „v pořádku“ a spravedlnost slepá.

Jinak ta netflixovská série je slabá dvojka, šťávy je v ní asi jako v rajčatových slupkách po pasírování a mohutně používá AI technologii - jestli je použití AI pro zachování anonymity budoucnost kinematografie, tak zdrávas Maria milostiplná. Pokud se ale chcete povrtat v bebíčku nejasných otazníků nad silou systému, hmotností moci a rigiditou společenských hierarchií, svůj účel splní.

Zpočátku nepochybujete. Lucy je Voldemort a důkazy se jen vrší. Našli u ní doma papírek, na kterém stálo „Jsem zlá“ a k tomu ještě něco mnohem horšího: „Zabila jsem je úmyslně, protože nejsem dost dobrá, abych se o ně starala.“

Sedm mrtvých novorozenců. Další děti, za jejichž pokusy o vraždu byla později odsouzena. Vzduch vstřikovaný do krevního oběhu, inzulin podávaný dětem, které ho nepotřebovaly, náhlé kolapsy miminek, jejichž stav předtím nevypadal nijak kriticky. A jedna sestra, která je znovu a znovu na směně, když se tragédie stane.

Lucy Letbyová byla v roce 2023 odsouzena za vraždy sedmi novorozenců a pokusy o vraždu dalších dětí na novorozeneckém oddělení Countess of Chester Hospital. Po dalším procesu přibyl ještě jeden odsuzující verdikt. Dnes má na kontě patnáct doživotních trestů bez možnosti podmínečného propuštění.

Británie našla monstrum a my ostatní dostali příběh, kterému bylo velmi snadné uvěřit.

Proč bychom mu také nevěřili?

Případ roky vyšetřovala policie, měsíce ho projednával soud, vypovídali lékaři, sestry a znalci, porota slyšela obrovské množství důkazů a odvolací soud rozsudky ponechal v platnosti.

Rovnice policie, experti, porota, soud a vlastní rukou napsané: Jsem zlá. Udělala jsem to nenechává prostor pro fantazii - jsou hranice, u kterých člověk stojí a nemusí dlouho přemýšlet, než si přihodí žhavý oharek.

Jenže pak potkáte expertního svědka Paula Goldena, pohovoříte spolu, zhltnete jeho knihu o případu Letbyové a stane se vám něco zvláštního.

V únoru 2025 se v Londýně před novináře postavila skupina čtrnácti mezinárodních odborníků, kterou na žádost nového právního týmu Letbyové sestavil kanadský neonatolog Shoo Lee.

Panel tvořili převážně neonatologové a další pediatričtí specialisté. Znovu prošli medicínské podklady jednotlivých případů a Lee pronesl větu, která by v uzavřeném příběhu jedné z nejhorších britských sériových vražedkyň vůbec neměla existovat:

„Žádné vraždy jsme nenašli.“

Podle panelu děti zemřely nebo utrpěly poškození z přirozených příčin nebo v důsledku špatné péče.

To samozřejmě není nový rozsudek. Čtrnáct odborníků nemůže hlasováním zrušit rozhodnutí poroty - navíc jejich závěry byly napadeny a původní znalci obžaloby je odmítají. Lucy Letbyová zůstává pravomocně odsouzenou vražedkyní a její případ dál přezkoumává Criminal Cases Review Commission.

Nevím, zda je Lucy nevinná. Stejně jako nevím, co přesně se stalo v případě Lindsay Clancy. Ani tenhle text vás nebude přesvědčovat o vině či nevině aktérky.

Mě zajímá něco jiného.

Jak se z medicínského „nevíme“ stane právní „víme nade vší rozumnou pochybnost“?

A co se stane, když se po letech jiní odborníci nevrátí k otázce, kdo děti zavraždil, ale k otázce, která jí měla nutně předcházet: Byly ty děti vůbec zavražděny?

Na novorozenecké jednotce intenzivní péče děti umírají.

Já vím, je to brutální věta, ale bez ní se případ Lucy Letbyové nedá pochopit. Leží tam předčasně narození novorozenci, děti s infekcemi, vrozenými vadami a organismem, jehož stav se může změnit během několika minut. Úmrtí na takové jednotce samo o sobě ještě neznamená úmyslné poškození.

V létě 2015 jich však v Countess of Chester začalo přibývat a některé děti náhle kolabovaly způsobem, který zdravotníci považovali minimálně za neobvyklý.

Prošla jsem dobové dokumenty - jsou fascinující hlavně tím, jak málo připomínají příběh, který známe dnes.

Lékaři hledali infekce, problémy s péčí, léčbou, transporty a v interní komunikaci zaznělo: „Nedokázali jsme určit společnou příčinu úmrtí.“

Tady vyhodím kotvu. Výchozí bod celého příběhu není vražda ani Lucy. Startujeme na políčku Nevíme.

Protože tady je hned od začátku narušena základní Sherlockova poučka: nejdřív musíte zjistit, zda se stal zločin. Teprve potom, kdo ho spáchal.

Lucy Letbyová patřila mezi sestry přítomné u řady událostí, které lékaře znepokojovaly. Její opakované přítomnosti si všimli velmi brzy a časem to některým prostě přestalo připadat jako náhoda.

Současně ale existovala druhá skutečnost, která z pozdějšího true-crime příběhu snadno vypadne jako obtěžující zbytná nepříjemnost.

Samotné oddělení mělo totiž vážné problémy.

Nesplňovalo doporučené personální standardy, chyběly mu specializované sestry a personál hlásil problémy s přetížením, komunikací i předáváním nemocných na vyšší pracoviště.

To samozřejmě nedokazuje, že právě tyto problémy způsobily smrt dětí. Znamená to ale, že systémové selhání bylo v reálném čase legitimní hypotézou, kterou bylo potřeba od vraždy teprve odlišit.

Brodím se dokumenty dál v touze rozdělit černou od bílé. Jenže pak narazím na jeden absurdně silný časový záběr, který mi to jen tak neumožní.

Je to květen 2016. Série úmrtí trvá skoro rok a někteří lékaři už Letbyovou vážně podezírají. Vedoucí jednotky Eirian Powellová ale píše:

„Proti Lucy Letbyové neexistuje vůbec žádný důkaz kromě náhody.“

Upozorňuje, že Letbyová pracuje na plný úvazek, bere opakovaně přesčasy, vzhledem ke své expertíze častěji pečuje o nejvážněji nemocné děti a jednotlivá úmrtí mají i jiná možná vysvětlení.

Powellová se mohla mýlit. Ale v květnu 2016 ještě neexistoval svět, ve kterém všichni „věděli“, že po oddělení chodí vražedkyně a vedení před tím zavírá oči. Existovaly konkurenční interpretace stejné reality.

O několik týdnů později ale nastala další tragédie. Zemřeli dva chlapci z trojčat. Lucy Letbyová byla stažena z klinického provozu a série úmrtí a nevysvětlených kolapsů ustala.

Neúprosná matematika Lucy odešla – děti přestaly umírat se ale zadrhne ve chvíli, kdy zjistíte, že se současně změnilo i samotné oddělení. Bylo degradováno na nižší stupeň péče a přestalo přijímat nejnezralejší děti.

Takže ano: odchod Lucy a konec úmrtí je silná indicie, ale není to laboratorní experiment.

Nemocnice mezitím hledala odpovědi dál. Probíhaly interní rozbory a externí hodnocení, obavy ale nezmizely. V květnu 2017 vstoupila do hry policie.

Tady jsem při čtení čekala jednoduchý scénář: nemocnice předá policii jméno podezřelé sestry a policie začne hledat způsob, jakým vraždila.

Jenže první policejní dokumenty jsou opatrnější. Úkolem bylo zjistit fakta a příčiny úmrtí a teprve případně identifikovat trestnou činnost.

Téměř dva roky po prvních úmrtích tedy stále oficiálně existuje otázka: Stal se vůbec trestný čin?

Část dnešních kritiků v tom vidí paradox označovaný jako klam texaského střelce: Střelec naslepo střílí do stodoly, pak kolem každé díry po kulce namaluje terč a tváří se jako mistr světa. V policejní praxi to vypadá tak, že se nejprve vybere podezřelá osoba a potom se kolem ní nakreslí terč z případů, které se k ní hodí.

Policie opravdu nezačínala ve vakuu. Přicházela do nemocnice, kde už existovalo vážné podezření vůči konkrétní sestře Letbyové.

Vyšetřování probíhá a smyčka se utahuje. Znalci začínají oddělovat tragické kolapsy od těch, za kterými podle nich mohlo stát cizí zavinění.

Z nevysvětleného kolapsu se najednou může stát útok. A z několika útoků případ sériového vraha.

Jestli chcete žít ve světě, kde je Lucy Letbyová jednoznačnou obětí justičního omylu, možná tady přestaňte číst.

U dvou dětí totiž laboratorní výsledky ukázaly nezvyklou kombinaci, kterou experti obžaloby vyložili jako podání inzulinu zvenčí. Někdo tedy děti otrávil.

A pokud víte, že je na novorozenecké jednotce travič, všechno ostatní začne vypadat jinak. Náhlé kolapsy, směny a především sestra, která se u nich opakovaně objevuje.

Sama Lucy při procesu připustila, že obě děti někdo inzulinem otrávil. Tvrdila jen, že to nebyla ona, a jakoukoli vinu na úmrtích popírá dodnes.

Jenže dnešní expertní spor se posunul o krok zpět: co vlastně původní laboratorní výsledky dokazovaly? U jednoho z nich laboratoř napsala „možný inzulin zvenčí“ a doporučila další specializované vyšetření. To se ale nikdy neuskutečnilo a přesto se po letech tentýž nález stal jedním z nejsilnějších podkladů pro závěr, že někdo děti úmyslně trávil inzulinem.

U dalších dětí obžaloba popsala jiné způsoby útoku, především vstříknutí vzduchu do krevního oběhu. Nový expertní panel dnes zpochybňuje i tyto závěry a nabízí jiná medicínská vysvětlení.

Pro náš příběh je ale podstatnější něco jiného. Jakmile jednou přijmete premisu, že na oddělení, kde pracujete, někdo vraždí děti, nevysvětlený kolaps už pro Vás není jen nevysvětleným kolapsem. Už vidíte jen úmyslný útok.

A jakmile máte několik takových útoků, potřebujete najít jejich společného jmenovatele. A kdo byl pokaždé na směně?

Toto je ona tolik skloňovaná tabulka, která sehrála u poroty hlavní roli. U podezřelých kolapsů se střídají jména lékařů a sester, jedno se ale vrací pořád dokola: Lucy Letby. Tohle pochopíte na první dobrou bez medicíny, biochemie i znalců, že?

Jenže právě tady opět číhá texaský střelec. Někdo musel rozhodnout, co budou ty podezřelé události, které budou tvořit řádky tabulky a určit, které kolapsy z celkem 792 směn zařadit a hlavně podle čeho. Určoval závažnost incidentu podle přítomnosti Letbyové na směně? Výsledná tabulka zkonstruovaná nejspíše právě podle tohoto vstupního parametru pak ukazuje něco skutečně působivého: Lucy je u všech. Přikládám svižnou přednášku profesora O'Quigley, který krásně vysvětluje jak tabulka neobstojí ani základnímu statistickému pravděpodobnostnímu testování.

Na jednom z lístků nalezených u Lucy doma stojí, že zabíjela úmyslně. Pokud už věříte, že někdo děti tráví inzulinem, další kolapsy byly útoky a že se u nich pořád objevuje jedna sestra, tak tahle věta už skoro nepotřebuje komentář.

Jenže na jiných papírcích zase Letbyová píše, že nic neudělala, nenávidí sama sebe, neví, co se děje, a propadá se do chaotické spirály sebeobviňování. Tak co je teda ten lístek? Přiznání, nebo deníkový záznam člověka, kterému už jeho okolí sdělilo, že zabil děti?

Stejná věta může znamenat něco úplně jiného podle toho, co už předem považujete za pravdu.

Obžaloba samozřejmě nestála na jednom lístečku přilepeném na lednici. Měla medicínské posudky, inzulin, podezření na vzduchové embolie, směny, zdravotnickou dokumentaci nalezenou u Lucy doma, internetová vyhledávání rodičů zemřelých dětí i osobní zápisky.

Jednotlivě nic z toho nekřičí vražda. Dohromady to ale působí dost děsivě. To je síla nepřímých důkazů, ale zároveň jejich zvláštní vlastnost: začnou si navzájem propůjčovat význam.

Když věříte, že někdo děti trávil inzulinem, nevysvětlený kolaps vypadá podezřeleji. Když máte několik podezřelých kolapsů, směnová tabulka vypadá hůř. Když v ní pořád vidíte Lucy, začne být podezřelý další kolaps. A když pak u ní doma najdete „Jsem zlá“, máte téměř hotovo.

Možná právem.

Ale co když některé kameny usvědčující mozaiky vypadají tak přesvědčivě jen proto, že už víme, jaký obraz v nich máme vidět? Pak stačí pohnout jedním důležitým kamenem a celý obraz může začít vypadat jinak.

Po desetiměsíčním procesu byla Lucy Letbyová odsouzena za sedm vražd a několik pokusů o vraždu. Později přibyl další odsuzující verdikt. Výsledkem je patnáct doživotních trestů bez možnosti podmínečného propuštění.

Ta osm let trvající jízda z kopce mě fascinuje možná nejvíc. V roce 2015 nemocnice píše, že nedokáže najít společnou příčinu úmrtí. V květnu 2016 vedoucí jednotky tvrdí, že proti Lucy není žádný důkaz kromě náhody. V roce 2017 policie ještě zjišťuje, zda se vůbec stal trestný čin. A v roce 2023 už zní věta jednoduše: Lucy Letbyová zavraždila sedm dětí.

Mezi těmito větami neleží jeden kouřící revolver. Leží tam tisíce drobných rozhodnutí o tom, co který nález znamená, které případy spolu souvisejí a jak velkou váhu kterému důkazu dát.

Možná všechna vedla správným směrem. Rozsudkem se ale otázka mění v odpověď a odpověď získává na váze. Najednou za ní stojí policie, znalci, porota, soud, odvolání, titulky, dokumenty, encyklopedická hesla a nakonec i my sami.

Nový pochybovač už nepřichází k prázdnému stolu. Pokud chce pochybovat, musí pohnout celou horou.

Právě to udělal neonatolog Shoo Lee a jeho expertní panel. Odložili směny, internetová vyhledávání i papírky a vrátili se k úplně první otázce: co se těm dětem vlastně medicínsky stalo?

A došli k jiné odpovědi než znalci obžaloby. Podle nich vůbec nešlo o vraždy.

Mohou se mýlit. Původní znalci mohou mít pravdu, porota mohla dojít ke správnému závěru a Lucy Letbyová může být přesně tím monstrem, za které byla odsouzena.

Pokud ale nový panel správně vysvětluje byť jen část údajných útoků přirozenou příčinou nebo špatnou péčí, mění se počet útoků. S nimi se mění tabulka směn, váha přítomnosti Lucy u lůžek nemocných a nakonec možná i význam jejího papírku s poznámkou nenechávající původně moc prostoru pro interpretaci.

Neznamená to nevinu. Znamená to důvod začít znovu počítat.

A bylo by samozřejmě absurdní napsat celý článek o konfirmačním zkreslení a skončit vlastním. Úplně stejně snadno totiž můžeme kolem Lucy namalovat nový terč, tentokrát nevinné sestry semleté systémem - oběti systémové zvůle.

Nevím, zda je Lucy nevinná. Mnohem víc mě děsí jiná možnost.

Co když se proti ní nikdo spiknout ani nemusel?

Vezměme to popořadě: lékař si všimne zvláštního shluku kolapsů a zpozorní. Kolegové si všimnou, že u kolapsů často slouží stejná sestra. Nemocnice zavolá policii, policie znalce, znalec nabídne medicínské vysvětlení, další ho podpoří, prokurátor poskládá případ a porota rozhodne.

Kde v tom musí být padouch? Nikde.

Stačí, aby se někde na začátku jedno „možná“ nenápadně změnilo v „pravděpodobně“. Další člověk ho převezme jako výchozí skutečnost a přidá vlastní kus jistoty. Na konci pak nemusí stát lež. Může tam stát velmi poctivě vyrobená jistota.

Možná správná, možná ne. A právě proto mi případ Lucy Letbyové nedá pokoj.

Příliš dlouho se pohybuji kolem zdravotnictví na to, abych zaměňovala sebejistotu systému za sílu důkazů. Viděla jsem příliš mnoho věcí, které byly správně hlavně proto, že „se to tak dělá“, dokud se jednoho dne neukázalo, že se to tak dělat nemá. A příliš mnoho situací, kdy hierarchie neurčila jen odpověď, ale už samotnou otázku.

To samozřejmě nic nedokazuje o Lucy Letbyové. Naučilo mě to ale být alergická na větu: „Tohle už přece víme.“

Jak to víte? Na čem přesně ten závěr stojí? A pokud se změnily důvody, ze kterých vznikl, umíme se k němu vrátit?

Neútočím na experty. Bez expertů bychom nepřežili ani jedno dopoledne. Nemůžeme sami analyzovat laboratorní výsledky, projektovat most ani znovu absolvovat deset měsíců soudního procesu. Musíme z podstaty věřit lidem, kteří vědí víc než my.

Jenže právě proto musí mít důvěryhodný systém zpátečku. Musí se umět vrátit i k tomu, co už jednou uzavřel, když se objeví dobrý důvod pochybovat.

Na začátku jsme stáli u velmi pohodlné hranice. Uvnitř, přivázána ke kůlu, byla žena, která vraždila novorozence. Měli jsme mrtvé děti, inzulin, vzduch, tabulku, větu „Jsem zlá“ a rozsudek. Jen škrtnout.

Čím odpornější je zločin, tím méně prostoru jsme ochotni ponechat pochybnosti. Sirka v ruce pak nepůsobí jako násilí, ale jako světská spravedlnost. Někdo nám přece řekl, že žena na hranici je čarodějnice.

Neříkám tím, že britský soud je inkvizice ani že Lucy Letbyová je nevinná žena upalovaná běsnícím davem. Ta hranice není soud. Ta vzniká až potom, v našich hlavách. Ve chvíli, kdy se z věty „byla odsouzena za vraždu sedmi dětí“ stane prosté „vraždila děti“ a pochybnost už nám nepřipadá jako legitimní otázka, ale skoro jako obhajoba monstra.

Ta hranice jsme my.

Je to ten okamžik, kdy přestaneme rozlišovat mezi větami „Mám velmi dobrý důvod tomu věřit“ a „Vím, že je to pravda“.

Lucy Letbyová může být vinna. Noví experti se mohou mýlit a její rozsudky mohou obstát. Pak by dobré důkazy měly vznesené pochybnosti přežít.

Protože zdravý systém není silný tím, že dokáže pochybnosti umlčet. Je silný tím, že je dokáže se ctí přežít.

Proto bych ty malé protivné otazníky v případu Letbyové zatím nemazala. Ne kvůli Lucy, ale kvůli nám.

Protože jednou zase budeme stát u nějaké hranice. Člověk uvnitř možná bude skutečně vinen a možná budeme mít všechny důvody přihodit si polínko.

Jen bych si přála, abychom ho předtím na vteřinu podrželi v ruce a položili si tu nejprostší otázku ze všech:

Jak to víme?

__________________________________________________

Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.

__________________________________________________

P. S. Po zamyšlení nad probíhajícím případem Lindsay Clancy je Lucy Letbyová neplánovaným metodologickým prologem k sérii, kterou právě chystám. Témata jsou zdánlivě úplně jiná, ale pod povrchem leží stejná otázka: čím pevnější je naše morální jistota, tím důležitější je vědět, z čeho přesně jsme si ji vyrobili. Pokud chcete pokračovat se mnou, dejte si mě do sledování.

Criminal Cases Review Commission. (2026, February 13). Chair’s statement on Lucy Letby application review.

Golden, P. (2024). Is Lucy Letby innocent? Golden miscarriages of justice. Independently published.

Lee, S. K., & Tanswell, A. K. (1989). Pulmonary vascular air embolism in the newborn. Archives of Disease in Childhood, 64, 507–510.

Mahase, E. (2025). Lucy Letby: No medical evidence to suggest murder, experts conclude. BMJ, 388, r250.

The Thirlwall Inquiry. (2024, September 10). Opening statements: Transcript, 10 September 2024.

The Thirlwall Inquiry. (2024, October 17). Week 6 oral evidence: Thursday 17 October 2024.

R v Letby [2024] EWCA Crim 748 (Court of Appeal, Criminal Division, July 2, 2024).

R v Letby [2024] EWCA Crim 1278 (Court of Appeal, Criminal Division, October 24, 2024).