Hlavní obsah

Devět let dětství ve škole. Jen devíti procentům dětí se tam opravdu líbí.

Foto: Lenka Laubrová Žirovnická, Chat GPT 5.4

Jen 9 % českých školáků se ve škole opravdu moc líbí. Naše dcery letos končí základní vzdělávání, ačkoli do školy chodily jen pár měsíců. Co nás domácí vzdělávání naučilo o dětech, o nás samotných a o tom, co bychom měli chtít od školy?

Článek

Naše dcery začínaly ve výběrové soukromé anglické škole. Měly předpisové uniformy, které balíkem dorazily až z Anglie, spolužáky prošlé přijímacím sítem a rodiče prověřené výší školného. Přesně takhle jsme si tehdy kvalitní vzdělávání představovali: vybrat dobrou školu, ideálně takovou, kde už samotné školné budí dojem, že pro děti děláme něco mimořádného.

Vydržely ve standardní docházce jeden rok. Pak přišel covid.

V naší rodině neznamenal jen zavřené školy. Prožívali jsme vážnou zdravotní situaci s hospitalizacemi, operacemi, oslabenou imunitou a skutečným strachem o život nejbližších. Domácí vzdělávání se nestalo naším svobodomyslným manifestem proti českému školství. Byl to způsob, jak udržet rodinu pohromadě a nezbláznit se.

Děti jsme dostali ze školy. Školu z nás dostat nešlo

Představovali jsme si to krásně. Budeme společně objevovat svět, číst, povídat si, podnikat výpravy do přírody.

Realita? Pracovní sešity. Testy. Vyplňování. Fotografování. Nahrávání příloh. Dokazování, že se skutečně učilo. Některé dny jsme vykazováním vzdělávání strávili tolik času, že na to vysněné vzdělávání skoro žádný nezbyl.

Domácí vzdělávání je totiž u nás vázané na školu, do které je dítě zapsané. Některé školy to berou jako příležitost dělat věci jinak. Jiné si pod tím představují školní docházku v pyžamu: dítě sice nesedí v lavici, ale vyplní stejné pracovní listy a dodá fotodokumentaci, že se tak stalo.

Dítě, které přečte knihu a stráví odpoledne rozhovorem o tom, co ho zaujalo, se toho může naučit ohromně moc. Jenže se to dokládá hůř než šest vyplněných stránek pracovního sešitu.

A my jsme svědomitě vykazovali. Sami jsme produktem školy, která nás naučila, že skutečné vzdělávání musí být organizované, kontrolované, ohodnocené a nejlépe úhledně založené. Čtení knihy jen tak pro radost? Dobře, ale co jsme dnes udělali z češtiny? Péče o koně? Krásné, ale máme hotové zápisky z přírodovědy? Dlouhý rozhovor o historii, který začal jednou otázkou a skončil úplně jinde? Výborně, ale jak to vyfotíme škole?

Dnes se tomu směju. Tehdy to bylo skutečné dilema. Škola už nebyla v našem domě. Byla v našich hlavách, a dostat ji odtud bylo těžší než vyřídit všechny papíry.

Postupně jsme přestali organizovat každou minutu a začali sledovat, co děti doopravdy zajímá. A ony si své vzdělávání začaly brát do vlastních rukou.

Dnes máme doma dvě dospívající dívky, které letos končí základní vzdělávání. Žijí knihami, koňmi, psy a vlastními plány. Připravují se na zkoušky a umějí si jít za tím, co potřebují zvládnout. Neznamená to, že nemají povinnosti nebo že se učí jen to, co je zrovna baví. Pochopily ale, že vzdělávání není něco, co se jim děje. Je to něco, co samy dělají.

A především pochopily, že jejich čas má hodnotu.

Jen devíti procentům českých dětí se ve škole moc líbí

Minulý týden jsem narazila na výsledky mezinárodní studie HBSC, kterou v Česku dělá tým Univerzity Palackého v Olomouci. Moje vlastní zkušenost tím dostala nečekaně širší rozměr.

Podle dat z roku 2022 se ve škole opravdu moc líbí jen devíti procentům českých jedenácti- až patnáctiletých. To je 44. místo ze 45 zemí. Zhruba polovině se tam líbí „celkem“, skoro čtyřem z deseti moc ne nebo vůbec. A s věkem se to horší: mezi jedenáctiletými hodnotí školu negativně 28 procent dětí, mezi patnáctiletými už 46.

Strašidelné výsledky. A co mě pak porazilo, bylo zjištění, že jen 40 procent českých školáků má pocit, že na nich učitelům záleží. A když už jsem myslela, že horší to být nemůže, dočetla jsem se, že čeští školáci hodnotí vztahy se spolužáky nejhůř ze všech 45 sledovaných zemí. Jen zhruba třetina z nich vnímá, že je spolužáci přijímají, jsou k nim milí a mohou se na ně spolehnout.

Můžeme namítnout, že puberťáci školu prostě nemají rádi a že život není procházka růžovým sadem. Jenže zvládnout něco náročného je jedna věc. Léta se necítit dobře tam, kde člověk tráví podstatnou část života, je věc druhá.

Kdyby podobné výsledky hlásilo pracoviště dospělých, mluvili bychom o organizační kultuře, špatných vztazích, problémech vedení a hlasitě volali po změně. U dětí se spokojíme s poznámkou, že si holt musejí zvyknout. Přitom děti na rozdíl od dospělých nemůžou dát výpověď.

A nejde o to, že by české školy neuměly učit. V nejnovějším šetření PISA 2025 jsou čeští patnáctiletí v matematice, čtení i přírodních vědách nad průměrem OECD. Jenže jen 55 procent z nich říká, že se ve škole rádi učí nové věci. Průměr OECD je skoro 69 procent. A 28 procent souhlasí s tvrzením, že pro ně škola byla ztrátou času.

Ztrátou času.

Dítě může školou úspěšně projít a přitom ztratit chuť cokoli poznávat. Může se naučit skvěle plnit zadání a neumět si žádné vlastní vymyslet. A může si odnést přesvědčení, že chyba je ostuda, otázka známka nevědomosti a nejlepší je moc nevyčnívat.

Není to osud všech dětí ani obraz všech škol. Ale když hodnotíme úspěch vzdělávání, měli bychom se ptát i na tohle. Nejen co dítě po devíti letech dokáže zopakovat, ale taky jaký vztah má ke světu, který se těch devět let učilo poznávat.

Nevím, v jakém světě budou moje děti za dvacet let žít. Jaké změny jim přinesou technologie, klima nebo společnost, která se nám proměňuje před očima. Ale chtěla bych, aby si v něm dokázaly poradit. Aby uměly přemýšlet, učit se nové věci, snášet nejistotu, překonávat překážky a postarat se o sebe i o druhé. To je pro mě podstatnější výsledek vzdělávání než perfektně vyplněný test.

Domácí vzdělávání není pohádka se šťastným koncem

Nechci tvrdit, že jsme objevili recept na šťastné dětství. Domácí vzdělávání stojí spoustu času, energie i peněz a neurvale zasahuje do profesního života rodičů. Ne všechno se nám povedlo. A hlavně: my jsme si ho mohli dovolit. Nebylo to snadné ani bez obětí, ale měli jsme možnosti, které zdaleka nemá každá rodina.

Proto tenhle článek není výzvou, aby rodiče odhlašovali děti ze škol. Naopak. Čím déle učíme děti doma, tím víc si uvědomuju, jak zásadní je kvalitní veřejná škola. Taková, která dítěti otevře svět, který mu jeho rodina sama neukáže. Kde potká inspirativní dospělé, odlišnost, přátelství i konflikty. A která je dostupná všem bez ohledu na vzdělání a příjem rodičů.

Jen bych si přála, abychom na ni byli náročnější. Ne v počtu testů. V tom, co nabízí dětem jako lidem. Ve škole se totiž děti neučí jen češtinu a matematiku. Učí se tam taky, jestli se dá dospělým věřit, jestli jejich hlas něco znamená a jestli má cenu se ptát.

Nechci ze školy dělat zábavní park, kde se každé dítě od rána do odpoledne usmívá. Chci jen, abychom dětskou nespokojenost přestali brát jako nepodstatnou vedlejší škodu dobře organizovaného vzdělávání. A místo úvah, co je špatně s dnešními dětmi, začali přemýšlet o prostředí, které jsme pro ně vytvořili.

Nechci, aby se všechny děti vzdělávaly doma. Chci, aby žádné dítě nemuselo ze školy odejít jen proto, aby znovu našlo radost z učení. A aby rodiče nemuseli překopat celý svůj život, když chtějí pro své dítě dobré vzdělání.

Dětství totiž není čekárna na skutečný život. A škola by neměla být místem, kde na něj děti devět let útrpně čekají.

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Zdroje:

HBSC / Zdravá generace (2024). České děti se do školy netěší. Kvůli stresu i vztahům. https://zdravagenerace.cz/report/skolni-klima/

OECD (2026). PISA 2025 Results: Czechia. https://www.oecd.org/en/publications/pisa-2025-results-volume-i-country-notes_2d4ff9ea-en/czechia_da39e131-en.html

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz