Článek
„No neříkej, že kdybys to tenkrát věděla, že by sis nevybrala jiný dítě.“
Ztuhla jsem. Napjaly se mi ruce a na chvíli se mi udělalo mdlo.
Miluju ho. A strašně bych si přála, aby nemusel prožívat to, co prožívá. Jenže jak na takovou otázku odpovědět, aniž bych měla pocit, že právě obhajuju vlastní dítě?
Na to, jak jsem za normálních okolností mluvná, se mi nedostávalo slov.
A tak jsem mlčela.
Naše rodina těžkou nemoc nezná z letáku. Známe ji z vydýchaných čekáren specialistů, kteří si člověka rozparcelují na puzzlíky, ale celek aby si rodina skládala sama. Z každodenní péče a nocí probdělých čekáním na odpovědi. Nemoc jako připínáček v podrážce, který se postupně prodral až do masa. Byla skutečná dávno předtím, než dostala jméno. Jméno nám po letech přineslo úlevu a zadostiučinění, ale uzdravení nikoliv. Nezvaná prochází naším rodem nejméně třetí generaci. Její genetické vysvětlení zatím nemáme.
S touhle zkušeností se snažím dopsat dlouho odkládaný poslední díl své série „v nejlepším zájmu dítěte“, aniž bych ostatním rozdávala morální vysvědčení s pětkami odshora až dolů. Moc mi to nejde. A ta otázka mi hlodá v hlavě nehledě na to, co zrovna dělám.
Z okna od stolu zahlédnu pozoruhodnou dvojici. Starší muž vede mladíka s viditelně náročným postižením. Procházejí městem, kolem pasu spojení silným kabelem, a mně hlavou bleskne: hlavně že jsme na tom, jak jsme. Pokřižuju se a v duchu děkuju. Vzápětí mi z vlastní úlevy není dobře. O jejich životě nevím skoro nic. Jen jsem ho na pár vteřin zahlédla a změřila svým strachem.
Kdyby šlo spolehlivě zabránit utrpení, které známe, netroufám si tvrdit, že bych takovou možnost odmítla. A proč taky? Protože příroda ví nejlépe? Protože se nemáme motat velkému Manitouovi do řemesla? Na podobné řeči mám při pomyšlení na realitu péče dost málo trpělivosti. Nemoc není zušlechťovací pobyt. Člověk nemusí obhajovat utrpení, aby obhájil hodnotu života toho, kdo jím prochází.
Nemoc, výška, inteligence. Všechno pohromadě.
Potom otevřu web americké společnosti Nucleus. Službu Nucleus Embryo nabízí za „pouhých“ 9 999 dolarů: balíček vyšetření rodičů, analýzy až dvaceti embryí a poradenství. Vedle zdravotních rizik na mě vykouknou odhady inteligence, výšky a barvy očí. A nad tím slogan: Have your best baby. Mějte své nejlepší dítě. Žádné sci-fi pro naše vnuky. Objednávkový formulář je připravený, jen vyplnit a stisknout.
Zkouším si představit samu sebe před narozením syna, ovšem se vším, co o naší nemoci vím dnes. Šla bych tam s jedinou nadějí: aby moje dítě nemuselo trpět. A cestou by se mi nabídlo ještě porovnání embryí podle inteligence nebo výšky? To už trochu drhne na patře. Výprava za pomocí proti nemoci by skončila v konfigurátoru člověka.
Těžká nemoc a barva očí jedno jest? Nikdo to nemusí říct natvrdo. Stačí ty dva parametry nenuceně položit vedle sebe. Když už to testujeme, mamko, proč se nepodívat i na výšku juniora?
Můžu se tady ošívat, ale tomu pokušení bohužel rozumím. Únava, strach z nemoci, rozhodování, která člověk nikdy dělat nechtěl. A najednou možnost konečně něco neponechat náhodě. Dostat aspoň něco pod kontrolu.
Ta kontrola má ovšem úzké hranice. Cíleně vyšetřit embrya lze jen u nemocí, jejichž genetickou příčinu známe. Pokud ji neznáme, samotné přečtení DNA ji neobjasní: přečíst genetickou informaci a porozumět konkrétní nemoci není totéž. To je náš případ.
Polygenní skórování je zase jiná disciplína: z mnoha genetických souvislostí skládá statistické odhady rizik a vlastností. Embryo neopraví. Jen napovídá, které přenést do dělohy. A ani příznivé skóre není zárukou budoucího zdraví.
Já bych ale hledala právě nějakou tu záruku. Oni obchodují s tím, že ukážou na výsledek: tady nám, paňmaminko, u tohohle podle výpočtu vycházejí vyhlídky pro vaše dítě nejlépe. Taková čísla už z hlavy nedostanete. Při každém pozdějším zdravotním problému bych si vybavila, že jsem tehdy mohla vybrat jinak.
Od klávesnice se mi zásady formulují snadno. Kdybych ale opravdu seděla nad výsledky, žádné genetické skóre bych před sebou neviděla. Viděla bych všechny ty čekárny a nemocniční pokoje. Synovu tvář zkřivenou bolestí. Hodiny útrpné rehabilitace a úlevu, která pořád nepřichází. Moje představa lepší budoucnosti není vyšší IQ. Je to méně bolesti.
Nemusíte být posedlí dokonalostí, abyste na nabídku genetického výběru slyšeli. Stačí, že se bojíte dalšího dne. A já se bojím dost na to, abych rodičům, kteří v té nabídce hledají cestu ven, nedávala povýšenecké rady. O to přísnější chci být na sliby, které od genetických jednorožců dostávají.
Co si u nich za své peníze kupují? O kolik se skutečně mění šance, že se jejich dítě vyhne nemoci? A kolik uklidnění si do těch čísel vkládají sami, protože už další nejistotu prostě neunesou?
Eugenika. To slovo nám překáží právem.
Eugenika na sobě nese tíhu nacistického násilí. Nacisté ji nevymysleli, ale představu „vylepšování“ populace spojili s rasovým pronásledováním, nucenými sterilizacemi a vražděním lidí s postižením. Srovnávat s tím rodiče, kteří se snaží nepřenést závažnou nemoc, by bylo odporně snadné a nespravedlivé.
Vyhnout se konkrétní těžké nemoci, tomu rozumím. Jakmile ale přidáme inteligenci, výšku a vzhled, vstupují do výběru také naše představy o tom, s jakou výbavou se člověku dobře žije. Kolik je v nich zkušenosti a kolik strachu či předsudků? Sama jsem před chvílí z okna změřila cizí život svým strachem a stačilo mi na to pár vteřin. A kdo z takových představ nakonec sestaví žebříček těch „lepších“ dětí?
Genetika nám může nabídnout informace. Sama za nás ale nerozhodne, jaký život považujeme za žádoucí. To už je naše volba, i kdybychom ji schovali do sebeúhlednější tabulky.
Ani větou „dnes je ten výběr přece dobrovolný“ si nevystačím. Co kdyby tisíce rodičů vybíraly podle podobného žebříčku, každý s nejlepším úmyslem dát vlastnímu dítěti výhodu? Žádný příkaz shora by ani přijít nemusel. Stačilo by, kdybychom si zvykli, že některé odlišnosti už jsou něco, čemu se přece dalo předejít.
Netvrdím, že k tomu nutně dojde hned zítra. Bojím se ale chvíle, kdy se z možnosti genetického výběru stane společenské očekávání. Kdy už nebude stačit, že jste dítě chtěli a staráte se o ně. Ještě jste si měli lépe pohlídat, jaké bude.
Zrovna naše rodinná zkušenost mi ovšem nedovoluje vyřešit to ani vznešeným „přijímejme všechny takové, jací jsou“. Ano, přijímejme. Jen kdo tomu trpícímu člověku pomůže, když ho to tak bolí? Kdo podrží rodinu, když už nemůže? A co zdraví sourozenci, které nikdo nevidí?
I já, když vyprávím o naší nemoci, mluvím hlavně o něm. O jeho bolesti, vyšetřeních, rehabilitaci. Ostatní v tom přitom žili a žijí taky. Kolik jejich dětství jsem nechala protéct mezi prsty, protože jsem měla hlavu pořád někde mezi příštím vyšetřením a strachem, co zase přijde?
Přijetí bez skutečné pomoci je jen moc pěkně zabalené „nechte si to doma“.
Já nechci obhajovat nemoc. Chci jí předcházet, kde to jde, a pomáhat, kde už je. Jen nechci, aby naše ochota pomoci začala záviset na tom, jestli jí rodiče podle našeho názoru mohli zabránit.
A vy jste to nevěděli dopředu?
Procházím ty jejich stránky a představuju si rozhovor. Dítě má velké obtíže, rodiče potřebují pomoc a někdo se mezi řečí zeptá, jestli se to nedalo zjistit předem. Nebyl na to test? Třeba to řekne i úplně nevinně. Rodiči ale v hlavě zůstane něco jiného: měla jsem se víc ptát, připlatit si víc, zkusit další cyklus?
Po té větě z úvodu, kterou mi vpálila moje známá, se mi podobný rozhovor nepředstavuje zas tak těžko. Nemusí v něm padnout žádná přímá výčitka. Stačí podezření, že jsem měla udělat víc.
Kdo nabízí víc kontroly, slibuje mezi řádky i něco, co slíbit neumí: že dobře připravenému člověku se podobná věc nestane. Co ale uděláme s tím, komu se stane?
Je půlnoc. V jednom okně dizertace, ve druhém článek, ve třetím odpovídám na komentáře z minulého příspěvku. Moje ADHaDí myšlení má rozpracováno všechno možné, ale pořád se vrací k jednomu slovu. Jiný.
Nebudu si nalhávat, že vím, jak bych se rozhodovala před narozením syna, kdybych tehdy měla dnešní znalosti a jiné možnosti. Nechci machrovat, že já bych nikdy. Kdyby šlo skutečně omezit utrpení, které známe, chtěla bych vědět jak. A potřebovala bych poctivou odpověď, včetně toho protivného „zatím nevíme“. Ne odhad, do kterého si ze zoufalství dosadím záruku.
Ty hodiny péče nejsou někde navíc. Jsou z našeho dne, z času pro jeho sestry, pro sebe navzájem, pro odpočinek. Když řeknu, že jsme z toho dodrbaní všichni, nevystavuju synovi účet za jeho existenci. Popisuju, co s naší rodinou dělá nemoc. A nechci pokaždé nejdřív dokazovat, jak moc ho miluju, abych směla přiznat, že už jsem unavená.
Odmítám představu, že k tomu všemu lidem, kteří si taky vytáhnou nejkratší sirku osudu, jednou přibude ještě povinnost vysvětlovat, proč si nevybrali zdravější dítě. Že budeme muset nejdřív obhájit jeho narození a teprve potom si říct o pomoc.
Vrací se mi ta proklatá věta: „No neříkej, že kdybys to tenkrát věděla, že by sis nevybrala jiný dítě.“ Polykám slzy. To není hypotetické dítě. Je to můj syn.
Co bych chtěla jinak? Aby ho to nebolelo. Abychom nebyli tak bezmocní. Aby nám nemoc nechala víc času a sil i na sebe navzájem, na život, který se nemusí pořád točit kolem ní. Tohle všechno bych chtěla změnit. Jenže na to se mě nikdo neptal. Otázka zněla, jestli bych chtěla jiného syna.
Já si vybrat nemohla a on taky ne. Přála bych si pro něj i pro nás život bez té nemoci. Neznamená to, že si přeju život bez něj.









