Článek
Povídka
„Tati, myslíš, že se na mě Procházková hodně zlobí?“
Marek zvedl oči od telefonu.
„Kdo?“
„Procházková.“
„A to je kdo?“
„Moje třídní, tati!“
„Aha. A cos proved'?“
„Nic. Jen jsem jí řek', že je kráva.“
Marek se nevzrušeně pousmál. „No, tak to budeš muset probrat s mámou.“
Šestiletý Ondra zklamaně pokrčil rameny a odešel do kuchyně.
• • •
„Mami, pančelka se na mě dneska naštvala.“
Eliška odložila nůž, kterým krájela zeleninu.
„Proč?“
A Ondra začal vyprávět.
Marek se vrátil k telefonu.
Nic zvláštního se nestalo. Jeden z tisíce obyčejných rozhovorů v jedné úplně obyčejné rodině. Jen Eliška si při něm uvědomila, že Ondra za tátou nepřišel proto, aby mu pověděl, kdo je paní Procházková.
Chtěl mu vyprávět, co se mu stalo.
A Marek ho jako obvykle poslal za mámou.
• • •
Marek byl dobrý táta. Alespoň to o něm všichni říkali.
Na dovolené stavěl s dětmi monumentální hrady z písku, na horách je učil trpělivě lyžovat, o víkendech smažil vajíčka a uměl je rozesmát i ve chvílích, kdy se zbytek domácnosti nacházel na pokraji nervového zhroucení. Vymýšlel strašidelné příběhy, při koupání nechával děti stříkat vodu po celé koupelně a dokázal s nimi celé odpoledne stavět na podlaze v obýváku domečky z lega.
Na rodinných fotografiích býval nejčastěji právě on. Vždycky obklopený rozesmátými dětmi. Eliška většinou fotografovala.
Když se jí někdo zeptal, jestli jí Marek s dětmi pomáhá, odpovídala, že ano. A nelhala.
Jen musela pokaždé přesně vědět, s čím.
Připomenout mu třídní schůzky. Objednat děti k zubaři. Zjistit, kdy mají mít ve škole fotografování, kdy donést papír pro sběr. Koupit dárek pro spolužáka, na jehož oslavu Marek děti o víkendu odveze. Vyplnit přihlášku na tábor a pohonit razítko na papír do juda. Rozhodnout, jestli se má s tím kašlem už k doktorce a jestli ty pupínky jsou fakt od komára.
Marek uměl prakticky všechno, co po něm chtěla. Někdy ochotně, jindy s trochou brblání, podle toho, jak se mu to zrovna hodilo do programu.
Jen málokdy sám věděl, co je potřeba udělat.
A Eliška tomu dlouho říkala dělba práce.
Ostatně byl to Marek, kdo vozil děti na tréninky, chodil s nimi na hřiště a občas je dokonce sám vykoupal a uložil. Když to vyprávěla kamarádkám, záviděly.
Jenže ona musela vědět, v kolik trénink začíná, vyprat kimono, nachystat tašku, připomenout Markovi odjezd, zkontrolovat, jestli má Ondra chrániče, a pro jistotu ještě poslat zprávu, aby nezapomněli po cestě vyzvednout Aničku z kroužku.
Marek pak přišel domů, spokojeně oznámil, že všechno zvládli, a šel si lehnout k televizi.
Eliška si časem začala připadat jako dispečerka menší dopravní společnosti, která shodou okolností poskytuje také stravovací, zdravotnické, vzdělávací a krizové služby.
A jejíž jediný zaměstnanec má poněkud svéráznou představu o pracovní době.
• • •
Když se jim narodil Ondra, byl Marek u porodu.
Držel Elišku za ruku, podával jí vodu, odhrnoval zpocené vlasy z čela a po narození syna plakal tak dojatě, že se rozbrečela i jedna ze sestřiček.
„Já jsem táta,“ říkal nevěřícně, celý zpitomělý oxytocinem. Opatrně hladil novorozence po hlavičce. Byl krásný v té své neohrabané něze. Eliška ho tehdy milovala snad ještě víc než předtím.
Pak se kolem nich rozběhl obvyklý novorozenecký provoz.
Porodní asistentky, dětské sestry, laktační poradkyně, pediatrička. Všechno ženy. Automaticky se obracely na Elišku. Jak často dítě pije? Kolik má počůraných plen? Odešla smolka? Přibírá? Spí? Má dost mléka?
Marek stál vedle postele a poslouchal.
Nikdo mu nic nezakazoval. Nikdo ho nevyháněl. Jen se zdálo, že všechny důležité informace o dítěti od začátku putují jedním směrem.
K matce.
Když Ondra plakal, sestřička oslovila Elišku. Když přišla návštěva, všichni se ptali, jak zvládá mateřství. Přátelé Marka plácali po rameni a gratulovali.
„Tak co, fotr, užs přebaloval?“
Přebaloval. Jednou.
Dostal pochvalu.
Eliška během téhož dne přebalovala jedenáctkrát a nikdo si toho zvlášť nevšiml.
Ani ona. Měla docela jiné starosti. Například se pokoušela naučit kojit člověka, který s ní na rozdíl od všech ostatních odmítal jakkoli spolupracovat.
Z porodnice odjížděli jako dva šťastní, trochu vyděšení rodiče. Oba měli dítě poprvé. Oba věděli o péči o novorozence přibližně totéž, tedy skoro nic.
Během následujících týdnů se začalo dít cosi pozoruhodného: Eliška se učila, protože musela. Marek jí pomáhal - protože mohl.
• • •
Marek přitom neměl špatného otce. To by nikdy neřekl.
Jeho táta pracoval. Hodně. Postavil dům, opravoval auta, vozil rodinu k moři do Jugošky a každou neděli po obědě kontroloval, jestli mají děti vyčištěné boty.
Nikdy je nebil, nekřičel ani nepil.
Vlastně byl podle měřítek své doby ideální otec.
Marek si ale nepamatoval, že by se ho někdy zeptal, co má rád, co cítí, čeho se bojí. Nebo proč se celé odpoledne zavírá v pokojíčku.
Nevěděl, jestli táta znal jméno jeho třídní učitelky. Nejspíš ne. Vždyť to věděla máma.
Máma věděla všechno.
Kde má náhradní ponožky. Že sešmajdává pravou botu víc než levou. Že nesnáší koprovku. Kdy se píše písemka z matematiky. Kde schovává bedničku s ukořistěnými prázdnými nábojnicemi. Že se mu líbí Jana. Že se pohádal s Petrem. Že mu před dvěma týdny umřel křeček a pořád je mu to líto.
Táta věděl, jak opravit prasklou hadici u pračky.
S tátou se chodilo na ryby.
Marek rybaření nesnášel, ale přesto chodil. Byla to totiž jedna z mála příležitostí, kdy byli spolu. Seděli celé hodiny vedle sebe a povětšinou mlčeli. Táta sledoval splávek, Marek počítal mravence, kteří mu lezli po botách.
Dodnes na ty výpravy vzpomínal rád.
Teprve mnohem později ho napadlo, jak málo se toho o sobě během nich dozvěděli.
Ale tak to tehdy prostě chodilo.
Když měl problém ve škole, řešila ho máma. Když byl nemocný, starala se máma. Když ho poprvé odmítla holka, utěšovala ho máma.
Ve školce byly učitelky, ve škole také. Když potřeboval poradit, uklidnit nebo obejmout, zpravidla se někde objevila nějaká žena.
Ženy se staraly. Muži pracovali, opravovali a příležitostně podnikali s dětmi dobrodružné výpravy.
A Marek vyrůstal v přesvědčení, že to takhle docela dobře funguje.
Vždyť z něj vyrostl slušný člověk, ne?
• • •
Jednu sobotu Elišce došla trpělivost.
Nestal se žádný velký malér. Žádná nevěra, žádné dramatické odhalení. Jen další sobotní dopoledne.
Od sedmi byla na nohou, dodělávala korpus na dort a jednohubky. Anička měla narozeninovou oslavu, Ondra potřeboval nové kopačky, nejmladší Matěj vylil kakao pod gauč a bylo potřeba nutně nakoupit, vyprat dvě-tři pračky a vyřešit záhadu ztraceného očkováku.
Marek se od rána vrtal v garáži v motorce.
Ve čtyři odpoledne ho Eliška poprosila, jestli by mohl vzít Matěje s sebou do hobbymarketu.
Marek si povzdechl.
„To nemůžu jet jednou někam sám, bez dětí?“
Eliška se na něj podívala.
„Prosím??“
„No že se za mnou pořád někdo táhne. Já si potřebuju taky trochu odpočinout!“
„Marku, já jsem dneska celé dopoledne tahala tři děti po obchodech.“
„No jo, ale tys tam stejně potřebovala jet.“
Ta věta zůstala viset ve vzduchu.
Vždyť tys tam stejně potřebovala jet.
Jako by Eliška objížděla obchody pro vlastní potěšení. Jako by nakupování potravin a potřebností bylo její osobní hobby a doprovod dvou znuděných a jednoho uřvaného dítěte představoval příjemné zpestření víkendu.
„A kdo myslíš, že tam potřeboval jet? Já snad, nebo ty děti?“
„Ale prosím tě, zase z toho nedělej vědu.“
„Já z toho nedělám vědu. Já bych jen chtěla, abys jednou taky přemejšlel.“
„O čem zas?“
„O tom, co všechno je potřeba.“
„Tak mi to řekni a já to udělám.“
Eliška se musela zhluboka nadechnout.
Kolikrát už tuhle větu slyšela?
Tak mi to řekni.
Jako by právě to říkání, připomínání, předvídání, kontrolování a přemýšlení nebyla práce, které má už dávno plné zuby.
Začali se hádat.
Eliška mu vyčetla první poslední. Že bez ní ani neví, kde jsou povlaky, že Matějovi musí dvakrát denně mazat ekzém, kdy jde jeho vlastní máma na mamograf, kdy mají děti tréninky a kroužky ani kdy jdou všichni k zubaři. Marek jí připomněl všechny víkendy, kdy nešel do hospody a děti někam vzal, i všechny večery, kdy se místo koukání na hokej věnoval jejich ukládání.
Oba se cítili v právu. A oba byli vzteklí.
„Ty se tváříš, jako by se bez tebe celá rodina zhroutila,“ vyjel nakonec Marek.
„To jsem neřekla.“
„Tak přestaň chvíli všechno organizovat! A uvidíme, kdo koho potřebuje.“
Eliška na něj chvíli hleděla.
„Dobře.“
• • •
Nepřestala být matkou.
Dala dětem najíst, nevykašlala se na školu, nepřestala jim číst pohádky ani je vodit k doktorce.
Přestala dělat něco jiného.
Dohlížet na Marka.
Nepřipomínala mu Ondrovo judo a fotbal. Nepřeposílala mu e-maily ze školy, které dostával také. Neorganizovala jeho výlety s dětmi. Nepřipomínala mu narozeniny a pochůzky jeho matky.
Když se jí zeptal, kde mají děti zimní čepice, odpověděla, že ve skříni.
„Ve který?“
„Marku, máme tři děti už sedm let ve stejným bytě. To zvládneš.“
První dny se nic moc nedělo.
Pak Marek zapomněl na Ondrův trénink.
„Pročs mi to neřekla?“
„Máš rozpis.“
„To mám, ale já se na něj nedívám.“
„Já vim.“
Další týden zmeškal školní vystoupení.
„Tys věděla, že to je dneska!“
„Ty taky. Přišel nám oběma e-mail.“
„No jo, ale ty tyhle věci sleduješ!“
Eliška se na něj podívala. Co na to vlastně říct?
Vždyť právě o to šlo.
Pak přišla sobota s technickým muzeem.
Marek slíbil Ondrovi, že ho vezme na lokomotivy. Opravdové obrovské parní lokomotivy, modelové kolejiště a simulátor letadla.
Ondra o tom mluvil dva týdny. Ráno seděl oblečený v předsíni a čekal, až se táta nasnídá. Jenže Marek slíbil kamarádovi, že mu pomůže se stěhováním. Na muzeum úplně zapomněl.
„Pojedem příští sobotu, jo?“
Ondra se ani nerozplakal. Jen si rozvázal boty a šel do pokojíčku.
Eliška znala ten výraz.
Už tolikrát ho viděla. Zpravidla po nějakém slibu, který táta nedodržel a ona pak zachraňovala situaci.
První, co ji napadlo, bylo vymyslet náhradní program. Vzít Ondru do kina, koupit mu zmrzlinu, přemluvit Marka, aby stěhování odložil. Hlavně aby kluk nebyl smutný a aby se ti dva na sebe nezlobili.
Tentokrát ale zůstala stát v kuchyni a pozorovala Marka, jak hledá klíče od auta.
„Měl bys za ním jít.“
„Vždyť jsem mu řek, že pojedem příště.“
„Tos řek'.“
„Tak co mám ještě krucinál dělat?“
„To já nevím, Marku. Je to tvůj syn.“
Marek odešel.
Eliška pak samozřejmě šla Ondru obejmout. Nenechá vlastní dítě samotné s jeho zklamáním jen proto, aby manželovi něco dokázala. Ale nevymýšlela za Marka omluvy jako obvykle. Neříkala, že tatínek má moc práce, že se to někdy stane a že ho má přece moc rád. Protože Ondra moc dobře věděl, že ho táta má rád.
Jen si už nebyl tak jistý, jestli se na něj může spolehnout.
Večer se Marek vrátil podrážděný.
„Tos mi to fakt nemohla připomenout? Vědělas, jak se na to Ondra těší!“
„Tys to věděl taky.“
„Já na to prostě zapomněl.“
„Já vim.“
„Ty se mi snad mstíš!“
Eliška si sedla ke stolu.
Najednou byla strašně unavená. Ani se jí nechtělo hádat.
„Marku, já nechci, aby Ondra přišel o tátu. Jen už nechci bejt člověk, kterej mu ho musí pořád obstarávat.“
„To je pěkná blbost!“
„Možná. Ale já už nevim, jak jinak ti vysvětlit, že nejsem tvoje sekretářka.“
• • •
Marek tu noc dlouho nemohl usnout.
Vzpomněl si na svého otce.
Na všechny ty neděle u vody. Na dovolené, které táta zaplatil a odřídil. Na Vánoce, kdy se pod stromečkem pokaždé zázračně objevilo přesně to, co si přál, i když o tom s tátou nikdy nemluvil.
Zajímalo by ho, jestli táta vůbec věděl, co si přeje.
Nejspíš mu to řekla máma.
Vzpomněl si také, jak jednou v devíti letech dostal ve škole poznámku a schoval žákovskou knížku. Máma na to přišla, zavolala tátovi a domluvili se, že si s ním táta večer promluví.
Marek se celý den bál.
Táta se vrátil pozdě, povečeřel, podíval se na televizi a šel spát. Druhý den mu máma oznámila, že už to s tátou vyřešila.
Marek byl tenkrát nesmírně rád.
Teď ho poprvé napadlo, kolik toho vlastně jeho máma za celý život vyřešila, aniž by se to kdokoli dozvěděl.
Včetně jeho otce.
A najednou si nebyl jistý, jestli měl tak báječného tátu, jak si celý život myslel, nebo především báječnou mámu, která se postarala o to, aby otec tak báječně vypadal.
To pomyšlení mu bylo nepříjemné. Otce měl rád. A nechtěl o něj přijít ani ve vzpomínkách.
Druhý den šel za Ondrou.
Seděl na koberci a skládal lego.
„Hele, Ondro. Promiň, že jsem včera zapomněl na ten vejlet.“
„Hm.“
„Mrzí mě to.“
„Hm.“
„Můžem jet příští sobotu.“
Ondra chvíli mlčel.
„A připomene ti to máma?“
Marek nevěděl, co říct.
Byla to docela obyčejná dětská otázka. Bez výčitky, bez úmyslu někoho ranit. A proto byla tak bytostně nepříjemná.
„Ne. Tentokrát si to budu pamatovat sám.“
Ondra přikývl a pokračoval ve stavění.
Žádné objetí. Žádné velké usmíření. Otec něco slíbil a syn si počká, jestli to splní.
• • •
Za několik dní šel Marek na třídní schůzku.
Sám.
Paní učitelka ho přivítala s nadšením, které ho trochu zaskočilo.
„Jéé, dneska přišel tatínek! Maminka nemohla?“
„Mohla. Ale přišel jsem já.“
Paní učitelka se usmála a vytáhla Ondrův sešit.
Mluvili o tom, že Ondra krásně počítá, ale při čtení se rychle vzdává. Že si poslední dobou méně věří a že je ve třídě jeden kluk, se kterým má opakované konflikty.
Marek si připadal trochu jako na poradě o projektu, do kterého nastoupil uprostřed realizace. Dělal si poznámky. Paní učitelka mu na konci podala několik papírů.
„Tak to prosím všechno vyřiďte mamince.“
Marek už měl na jazyku, že samozřejmě. Pak se zarazil.
„A nemohla byste to příště vyřídit rovnou mně?“
„Ale jistě. My píšeme od začátku školního roku oběma rodičům.“
Musel uznat, že tentokrát si tu ironii docela zasloužil.
Zázraky se samozřejmě nekonaly.
Marek se nestal přes noc osvíceným otcem, který s přehledem zvládá chod domácnosti, zná termíny všech preventivních prohlídek a při pohledu na dětskou ponožku bezpečně určí jejího majitele.
Pořád zapomínal. Občas byl protivný. A někdy měl sto chutí Elišce vyčíst, že všechno dělá schválně složitě. Eliška zase musela několikrát spolknout poznámku, že by to udělala jinak a rychleji.
To bylo možná těžší, než čekala.
Když Marek jednou balil dětem věci na víkend, málem mu začala diktovat seznam.
„Vezmi jim hlavně…“
Zastavila se.
Marek zvedl hlavu.
„Co?“
„Nic.“
„No tak, co jim mám vzít?“
„Co budou potřebovat.“
„Tos mi fakt nepomohla, dík.“
Eliška se zasmála.
„Vítej v klubu.“
Odešla z pokoje a nechala ho, ať si poradí.
Samozřejmě, že zapomněl Matějovy holínky. A samozřejmě, že pršelo. Ale svět se nezhroutil. Marek koupil v nejbližším obchodě nové a příště už na ně nezapomněl.
Eliška jen nerada připouštěla, že to takhle možná mohlo fungovat už dávno.
Že kdyby nebyla pořád tak pohotová, kdyby všechno nepředvídala a neopravovala dřív, než se vůbec něco pokazí, mohl mít Marek mnohem víc příležitostí naučit se být otcem po svém.
Jenže tenhle pokus měl jeden háček.
Když něco zapomněla ona, málokdo pokrčil rameny a řekl, že se přece učí.
Když dítě přišlo do školy bez pomůcek, učitelka psala jí. Když se nevyzvedl kostým na besídku, volala jiná maminka jí. Když Ondra přišel na plavání v zimě bez čepice, poznámku si vyslechla ona.
Na Markovy rodičovské experimenty měl svět podstatně větší pochopení.
• • •
Jednou večer seděli po večeři u stolu.
Anička vyprávěla o hádce s kamarádkou. Eliška sklízela talíře a Marek poslouchal.
„A ona mi řekla, že už se mnou nebude kamarádit, chápeš to?“
„A cos jí řekla?“ zeptal se.
„Že je blbá.“
Marek se rozesmál.
Eliška po něm střelila pohledem.
„No dobře,“ opravil se. „A proč ti to vlastně řekla?“
A Anička začala vyprávět.
Byl to dlouhý příběh plný drobných křivd, nepochopitelných aliancí a komplikovaných vztahů mezi sedmiletými děvčaty.
Marek chvílemi nevěděl, kdo je kdo.
Dvakrát se musel zeptat.
Jednou měl chuť říct, ať to neřeší, že jsou to dětské pitomosti.
Ale něco mu připomnělo vlastní dětství. A všechny ty věci, o kterých s tátou nikdy nemluvil, protože táta na ně stejně neměl čas nebo jim nepřikládal význam.
A tak poslouchal dál.
Eliška mezitím odešla do koupelny.
Nikdo ji nezavolal.
Za chvíli slyšela z kuchyně smích.
Anička právě vysvětlovala Markovi, že Tereza nemůže být nejlepší kamarádka Klárky, když už je nejlepší kamarádka Sofie, protože to přece každý ví.
„Aha,“ řekl Marek vážně. „Tak to je ovšem dost složitá situace.“
Eliška se opřela o umyvadlo a usmála se.
Tohle byl rozhovor, který by ještě před měsícem vedla ona.
• • •
Jednou večer, když už děti spaly, se Marek zeptal:
„Myslíš, že jsem špatnej táta?“
Eliška dlouho mlčela.
Ještě před pár měsíci by ho okamžitě ujistila, že samozřejmě není. Připomněla by mu všechny ty krásné chvíle, všechny výlety, všechno, co pro děti dělá.
Jenže teď už se jí nechtělo zase někoho uklidňovat.
„Myslím, že ses naučil být tátou hlavně v těch částech, který tě bavily.“
Marek se zadíval do hrnku.
„To je dost krutý.“
„Možná.“
„Ty si fakt myslíš, že je nemám rád?“
„Ne. Právě že vím, že je máš rád.“
„Tak co ještě chceš?“
Eliška si povzdechla.
„Aby to věděly i ve chvíli, kdy zrovna nejsi na výletě.“
Marek chvíli neříkal nic.
„Můj táta taky nebyl pořád doma,“ namítl pak. „A měl jsem ho rád.“
„Já vím.“
„Byl to dobrej táta.“
„Věřím ti.“
„Ale ty si myslíš, že nebyl.“
„Marku, já tvého tátu skoro neznala. A ty sám říkáš, že jste si toho moc neřekli.“
Seděli proti sobě a Marek přemýšlel o všem, co se v jejich rodině pokládalo za samozřejmé. O matce, která si nikdy nestěžovala, přestože nejspíš měla proč. O otci, který postavil dům, ale neuměl se zeptat vlastního syna, proč je smutný.
A o sobě.
Vždycky si myslel, že bude lepší táta, než byl ten jeho.
Trávil přece s dětmi mnohem víc času. Byl u porodu. Přebaloval. Vozil kočárek. Chodil na hřiště.
Jenže možná se celou dobu poměřoval s někým, kdo měl laťku zatraceně nízko.
• • •
Následující středu se Ondra vzbudil s horečkou.
Eliška měla důležitou pracovní schůzku. Marek měl také práci.
Stáli v kuchyni, oba s telefonem v ruce.
„Tak já s ním zůstanu,“ řekl Marek.
Eliška zvedla hlavu.
„Vážně?“
„Jo. Zavolám doktorce.“
„Víš, kdy ordinuje?“
„Nevím.“
Už už otevřela ústa, že mu to řekne, ale Marek mezitím vytáhl telefon a začal hledat.
Našel ordinační hodiny, zavolal do ordinace a objednal Ondru na odpoledne.
Když to ohlásil Elišce, skoro mu řekla, jak je skvělej.
Naštěstí se zarazila.
Jejich dítě bylo nemocné a jeho otec se o něj postaral.
Konečně něco, co by se nemuselo slavit.
Odpoledne Marek odvezl Ondru k doktorce, koupil mu sirup na horečku a cestou domů se ještě zastavil pro rohlíky.
Když pak Ondra ležel na gauči, přinesl mu čaj a zeptal se, jestli něco nepotřebuje.
„Tati?“
„Hm?“
„Pamatuješ, jak jsem ti říkal o paní Procházkové?“
Marek si sedl na kraj gauče.
„Jak ses s ní pohádal?“
Ondra přikývl.
„Ona se na mě fakt zlobila.“
„A co se stalo?“
Ondra se posadil a začal vyprávět.
Marek nikam nespěchal. Čaj chladl na stole, v telefonu mu přistála další pracovní zpráva a z kuchyně se ozývalo tikání hodin.
Poslouchal svého syna.
Chvílemi se musel doptat na věci, které neznal. Kdo je Jakub, proč s ním Ondra nesedí, co přesně paní učitelka řekla.
Bylo toho překvapivě hodně.
A když Ondra konečně domluvil, položil mu ještě jednu otázku.
„A cos jí vlastně chtěl říct?“
Ondra se na chvíli zamyslel.
„Že to nebylo fér.“
Marek přikývl.
„Tak mi pověz proč.“
A Ondra mu to pověděl.
Tentokrát už se nemusel jít zeptat mámy.
