Co takhle generální stávku jako na Islandu, pane premiére?

V neděli 25. října zaplnily tisíce lidí Staroměstské náměstí. Přišli protestovat proti plánovanému zrušení televizních a rozhlasových poplatků, v němž vidí ohrožení nezávislosti veřejnoprávních médií. Náš bývalý premiér se sexy mozkem mezitím glosoval absurditu demonstrací za zachování něčeho, co považuje za daň, zatímco ten současný – s mozkem, o jehož sexappealu nic nevíme – přirovnal páteční incident před Sněmovnou k útoku na americký Kapitol. Svou roli v něm sehrála také režisérka vyzbrojená dlažební kostkou. Česká politická scéna nám zkrátka zase předvedla obsazení, na které by dramaturgie leckteré satirické komedie nestačila.

Ať už máme na financování veřejnoprávních médií jakýkoli názor, je vlastně povzbudivé sledovat, že se dokážeme během krátké doby zorganizovat, vyjít do ulic i mimo hokejovou olympiádu a dát najevo, že nám na něčem záleží. Občanská společnost zjevně ještě není vyhynulý druh, a to si pište, že ji při současné vrchnostenské konstelaci ještě budeme potřebovat.

Jenže zatímco jsem o víkendu sledovala české politické dění, mezi dopisováním dizertace, úklidem, navařováním na týden a dalšími pracovními povinnostmi mi téměř uteklo jedno pozoruhodné výročí. V sobotu 24. října totiž uplynulo 51 let ode dne, kdy islandské ženy udělaly něco tak jednoduchého, až to bylo revoluční. Přestaly prostě pracovat. Nejen v zaměstnání, ale také doma. Žádné vaření, uklízení, hlídání dětí ani obstarávání všech těch samozřejmých drobností, bez kterých se společnost, jak se ukázalo, neuměla ani pořádně nasnídat.

Měla bych se věnovat další kapitole své vysokoškolské práce, jenže prokrastinace workoholičky má charakter veskrze pracovní, takže raději smýčím varhánky v radiátorech a prohlížím si dobové fotografie islandských demonstrantek. Přitom mi hlavou vrtá poněkud kacířská myšlenka. Co kdybychom to v Čechách zkusily také? Neříkám, že hned zítra. Revoluce v listopadu s sebou nese riziko nastuzení, až budeme svorně sedět na dlažbě na Národní. Už moje prababička Františka mě varovala, že všechno nebezpečí přichází odspoda. A hlavně bychom musely nejprve vyřešit hlídání dětí, zajistit snídaně, obědy, večeře, nakoupit, vyprat, připravit svačiny a někomu připomenout, že babička potřebuje ve středu doprovodit na kardiologii.

A vida. Ještě jsme nezačaly stávkovat a už zase všechno organizujeme.

Píše se 24. říjen 1975. Island má přibližně 220 tisíc obyvatel, ženy vydělávají výrazně méně než muži a v šedesátičlenném parlamentu zasedají pouhé tři poslankyně. Přitom stejně jako všude jinde ženy pracují nejen v zaměstnání, ale také doma, kde se jejich práce považuje za tak samozřejmou, že se patrně vykonává sama. Děti nějak vyrostou, domácnost nějak funguje a čisté prádlo se zodpovědně rozmnožuje ve skříních.

Jenže toho říjnového rána 90 procent islandských žen svou obvyklou práci přerušilo. Zavřely školy a školky, provoz omezily banky, obchody i továrny a muži najednou zjistili, že zajistit pracovní den a současně pečovat o vlastní děti představuje docela zajímavou organizační disciplínu. Kanceláře se proměnily v improvizované herny, při rozhlasovém vysílání bylo slyšet dětské hlasy a otcové skupovali pastelky, sladkosti a párky, které podle dobových vzpomínek v obchodech dokonce došly.

Nabízí se samozřejmě otázka, zda se tehdy některým islandským mužům vůbec poprvé přihodilo, že jejich potomstvo během dne opakovaně požadovalo jídlo, a to navzdory skutečnosti, že už jednou snídalo.

Ženy svůj protest nazvaly Kvennafrídagurinn, tedy Den volna žen. Muži mu začali říkat Dlouhý pátek. Docela výmluvné, když se činnosti, které Islanďanky obstarávaly každý den, během několika hodin v mužském podání proměnily v mimořádnou událost celonárodního významu.

V Reykjavíku se tehdy sešlo přibližně 25 tisíc lidí, převážně žen. A mě na téhle neuvěřitelné demonstraci fascinuje ještě něco jiného. Islanďanky totiž rozhodně netvořily žádnou ideově jednotnou feministickou úderku. Vedle radikálních Rudých punčoch stály ženy z tradičních organizací, odborů i konzervativnějších kruhů. Některé by se za feministky nejspíš ani neoznačily. A protože pro část z nich bylo samotné slovo stávka příliš radikální, organizátorky se jednoduše dohodly, že tomu budou říkat den volna.

Nemusely se nejprve shodnout na podobě ideální společnosti, politické orientaci ani na tom, zda má emancipovaná žena nosit podprsenku a holit si podpaždí. Stačilo, že dokázaly rozpoznat společný zájem, který jejich rozdíly přesahoval.

Zkouším si představit, jak by podobný návrh dopadl u nás. Jedny by požadovaly důrazné distancování od feminismu, greendealu a práv těch, které popudila tramvaj, co se identifikuje jako tramvaj, druhé by odmítaly stát na náměstí vedle těch prvních, další by vysvětlovaly, že ony žádný problém nemají, protože jejich muž doma pomáhá, a jiné by připomněly, že schopná ženská si přece umí poradit sama. Než bychom se domluvily, začaly bychom nejspíš prověřovat ideovou čistotu účastnic, sestavovat seznam nepřijatelných názorů a navzájem si vysvětlovat, proč právě s tou či onou ženou na žádné náměstí rozhodně nepůjdeme.

Trochu přeháním, samozřejmě. Také u nás máme ženská hnutí, spolky a iniciativy, které dokázaly prosadit řadu důležitých změn - ostatně jsem hrdou členkou hned několika z nich. Jenže široká solidarita napříč politickými tábory nám pořád připadá poněkud exotická. Jako bychom byly mnohem lépe vychované k tomu, abychom se navzájem poměřovaly, než abychom společně pojmenovávaly své zájmy.

Česká žena je přece praktická, samostatná a výkonná. Zvládne děti, zaměstnání, domácnost, nemocné rodiče i komplikované partnerské vztahy. Když už opravdu nemůže, naučí se lépe organizovat čas, případně jí někdo doporučí, aby se naučila říkat ne a v rámci sebepéče konečně upřednostnila sebe. Což je báječná rada pro člověka, kterému právě volají ze školky, že má nemocné dítě, z práce, že hoří termín, a z ordinace, že se uvolnilo místo na vyšetření churavé maminky. Mezi jednotlivými telefonáty si jistě stihne také zameditovat a vyplnit dotazník o prevenci syndromu vyhoření.

A pokud to náhodou nezvládá, nejspíš si špatně vybrala partnera, zaměstnání nebo životní priority. Ostatně jiné ženy to zvládají, tak proč ne ona?

Ne všechny ženy s povolením vstupu na kapitánský můstek ovšem trpí syndromem včelí královny. Tak se říká situaci, kdy žena, která se v mužském světě pracně vyšplhala nahoru, začne od ostatních žen dávat ruce pryč. Jako by už jen samotná připomínka společných překážek mohla zpochybnit její vlastní úspěch.

Jsou ale i takové, které časem prozřou a pochopí, že skleněný strop v místnosti není vybájený teoretičkami genderové rovnosti. Zrovna nedávno mě zaujal rozhovor s Danielou Peškovou z vedení České spořitelny, která přiznala, že dlouho odmítala kvóty pro ženy s přesvědčením, že každý je svého štěstí strůjcem. Jak vidno, i vlastní štěstí má v našem jazyce pořád raději mužského strůjce. Dnes svůj někdejší postoj přehodnotila. Došlo jí totiž něco, co v kultu individuálního výkonu rádi přehlížíme: z osobního úspěchu ještě neplyne, že překážky neexistují. A už vůbec ne, že jejich překonávání musí být povinnou součástí životopisu každé další ženy.

Ostatně čísla jsou pořád dost výmluvná. Podle šetření Evropského institutu pro rovnost žen a mužů z roku 2024 vykonává každodenní domácí práce 54 procent českých žen ve věku 16 až 74 let, zatímco mezi muži je to 25 procent. A to ještě nemluvíme o práci, kterou není vidět vůbec. Někdo musí vědět, kdy končí dětem ve čtvrtek kroužek, že došla hrubá mouka, prckovi docházejí léky na astma a celou rodinu je potřeba objednat na zubní prevenci. A navíc musí zbýt mentální kapacita na starost o to, proč maminka poslední dobou tak špatně chodí. Tahle práce nemá dovolenou, sick days ani možnost předat agendu kolegovi. A protože se odehrává především v hlavě, její vykonavatelka často ani nevypadá, že by zrovna něco dělala. Jen je nějak pořád unavená a občas se rozčílí kvůli hrnku bezstarostně odloženému deset centimetrů od myčky.

V poslední době o téhle ženské údajně nevyčerpatelné schopnosti zvládat přemýšlím docela často. Moje vlastní tělo totiž dospělo do fáze, kdy si začalo brát volno bez předchozího schválení, a menopauza mi pravidelně kolem půl druhé ráno na promočeném prostěradle připomíná, že představa člověka jako spolehlivého stroje má své evolucí stále nevyřešené konstrukční nedostatky. Okolní svět ovšem tuto významnou organizační změnu dosud nevzal na vědomí a dál se zajímá především o to, co bude k večeři.

Kolik z nás si vlastně může dovolit na jediný den přestat fungovat, aniž by nejprve zajistily, že jejich nepřítomnost nikdo nepocítí?

Pět let po historickém protestu se na Islandu stala další nevídaná věc. Prezidentkou byla zvolena Vigdís Finnbogadóttir. Stala se první ženou na světě, která byla demokraticky zvolena do čela státu – vychutnejte si ten fun fact: psal se rok 1980 a svět teprve tehdy poznal svou první demokraticky zvolenou prezidentku. Byla rozvedená, vychovávala adoptovanou dceru a po prodělané rakovině jí chyběl jeden prs. A protože to byl hluboký pravěk boje za rovnoprávnost a někteří lidé zjevně spatřovali přímou souvislost mezi ženskou anatomií a státnickými schopnostmi, padla během její kandidatury také otázka, zda může žena s jediným prsem vůbec vykonávat prezidentský úřad.

Vigdís podle známého vyprávění odpověděla, že nikdy neměla v úmyslu kojit celý národ…

Prezidentkou zůstala šestnáct let a ženskému dni volna připisovala velký význam. Bylo by krásné tady skončit, příběhem o odvážných ženách, první prezidentce a zemi, která se stala symbolem genderové rovnosti. Jenže Islanďanky nám tu pohádku poněkud kazí. V roce 2023 totiž stávkovaly znovu, připojila se k nim dokonce tehdejší premiérka Katrín Jakobsdóttir, a při padesátém výročí v říjnu 2025 vyhlásily další celostátní stávku. Islandská univerzita svým zaměstnankyním předem oznámila, že kvůli účasti nepřijdou o mzdu, některá zdravotnická zařízení omezila provoz na nezbytné služby. Nerovné odměňování, nedoceněná péče ani násilí na ženách totiž nezmizely ani v zemi, která bývá dávána za příklad ostatním. Islanďanky ale zjevně nepovažují jednu vydařenou stávku za doživotně splněno.

Solidarita je zkrátka krásná věc, ale velmi jí pomáhá, když si ji člověk může dovolit.

U nás se přitom stále tváříme, že neplacená péče je soukromým koníčkem žen, které si jen špatně zorganizovaly život, a nikoli jednou z podmínek fungování celé ekonomiky. Jako by dostupnost školek, ekonomické postavení matek nebo péče o seniory byly okrajové ženské záležitosti, na které přijde řada, až vyřešíme všechny skutečně důležité problémy.

Jenže svolat ženy na náměstí je jedna věc, umožnit jim, aby tam skutečně mohly přijít, věc druhá. Samoživitelka s malými dětmi, žena žijící od výplaty k výplatě nebo dcera pečující o nemocnou matku si nemohou jednoduše vzít volno a doufat, že se všechno nějak zařídí. Někdo by musel jejich práci převzít a někdo další vytvořit podmínky, aby si takový protest vůbec mohly dovolit. A v tom je zakopaný pes celé té vysněné české ženské stávky. Na práci těch, které by měly přestat pracovat, jsme tu všichni až příliš závislí.

Nevím, jestli bychom dokázaly uspořádat český ženský den volna. Ale docela ráda bych viděla, co by se stalo, kdybychom skutečně přestaly zařizovat, plánovat, předvídat, připomínat, uklízet, pečovat a zachraňovat všechno, co by bez nás přece nějak dopadlo. Možná by se ukázalo, že řadu věcí bez problémů zvládne někdo jiný, jen k tomu dosud neměl příležitost nebo důvod. A možná by jim konečně došlo, kolik práce se musí každý den udělat, aby měli pocit, že se vlastně nic neděje.

Jen bychom si tu stávku nesměly, jako obvykle, celou předem zorganizovat tak, aby naši nepřítomnost nikdo nepocítil.