Článek
V naší Sněmovně, na okrajích už lehounce nahnědlé a pravidelně ošlehávané větry českého vox populi ze sociálních sítí, se zase jednou zrodil intelektuální skvost. Když poslankyně Michaela Šebelová požádala o přestávku v jednání, poslanec Miroslav Ševčík vykřikl „menopauza“.
Žasnu, co všechno dokáže vyprodukovat mužský mozek pod tlakem. Ono zavděčit se stále nespokojenějšímu publiku, které za svůj potlesk očekává pravidelnou dodávku pohrdání, není v poslední době jednoduché. A když už se nedostává politických argumentů, ženské tělo bývá po ruce jako vděčný zdroj lidové zábavy.
Nad hrubnutím politické scény jsem se dávno přestala podivovat. V ekonomice pozornosti se laskavost a slušnost zkrátka špatně prodávají, zatímco dobře mířená urážka dokáže obstarat bezpracnou a hlavně bezplatnou publicitu, o jaké se poctivě odvedené práci může jen zdát. Odhlédneme-li tedy od následné omluvy-neomluvy, při které si pan poslanec počínal jako poněkud méně důmyslná chytrá horákyně, není případ Ševčík sám o sobě příliš zajímavý.
Zajímavé je, že společnost zareagovala. Že se ženské tělo, tak dlouho využívané jako snadný terč laciných vtipů, stalo alespoň na chvíli předmětem veřejné debaty. V německém Bundestagu nedávno řešili poslanecký výrok o klitorisu, český Parlament teď přispěl menopauzou. Holt evropská parlamentní rozprava o ženské fyziologii zjevně nabírá na odbornosti.
Mám ovšem podezření, že drtivá většina lidí vlastně ani pořádně neví, co menopauza je. A přitom jde o mimořádně pozoruhodnou událost, nejen z biologického hlediska. Menopauza je totiž konec, o kterém se dozvíte až zpětně.
Poslední menstruace nepřichází s fanfárami ani s oznámením, že právě uzavírá jednu významnou etapu vašeho života. Žádný slavnostní ceremoniál, žádný poslední tampon ve zlatém rámečku. Zásoba hygienických potřeb na polici v koupelně na vás ještě spoustu měsíců mává s němou výčitkou špatně uložených investic, aby vám při každém otevření skříňky připomněla, že akce 2 + 1 v DMku nebyla zrovna nejprozíravější ekonomické rozhodnutí. (To ses nemohla nejdřív podívat do občanky než ses zazásobila na tři roky dopředu?)
Když menstruujete, je to zkrátka realita, kterou žijete a logisticky řešíte. Možná vás bolí břicho, možná jste protivná, možná jen přemýšlíte, že už byste se toho pravidelného opruzu docela ráda zbavila. Ostatně po několika desetiletích poměrně spolehlivého provozu už by snad příroda mohla uznat, že své reprodukční povinnosti jste splnila, a přestat vám každý měsíc vystavovat další krvavý účet.
A pak najednou nepřijde nic.
Zpočátku si toho ani nevšimnete. Cyklus už dávno nesledujete s úzkostlivou pečlivostí dvacítky, která si z vášnivých nocí nehodlá odvážet kočárek, a jeho nepravidelnosti ostatně už nějakou dobu patří k běžnému inventáři vašeho života. Jenže když nepřijde menstruace ani další měsíc, ani ten následující, vzpomenete si, že geriatrická těhotenství známe přinejmenším od biblických časů. Necháte si z Rohlíku přivézt těhotenský test, s úlevou zjistíte, že žádná nová mateřská kariéra se nechystá, a vzápětí vám dojde, že ta druhá možnost vlastně také není žádná velká výhra.
Do toho se občas objeví špinění, které už místo obvyklého otrávení vyvolá docela jiný druh nepokoje. Objednáváte se spěšně ke gynekologovi a všechny ty příběhy kolegyň, které si původně myslely, že jejich obtíže jsou jen nějaká hormonální banalita, vám do termínu vyšetření nedávají příliš spát. Do noci sjíždíte internet a smiřujete se s tím, co by bylo kdyby. Po důkladné instalatérské prohlídce všech trubek a rozvodů, a poté, co lékař vyloučí závažnější příčiny, odcházíte sice uklidněná, ale zároveň poněkud zaskočená představou, že se vaše tělo právě rozhodlo ukončit jednu dlouholetou spolupráci. Bez výpovědní lhůty a bez možnosti odvolání.
Rok od posledních piškvorek v kalendáři pak můžete konečně zpětně určit, že ta poslední opravdu byla poslední. Aha. Tak tenkrát.
Hygienické potřeby postupně sestěhujete do igelitové tašky a darujete místnímu azylovému domu, zatímco váš internetový vyhledávač si začne podezřele dobře rozumět s reklamami na hormonální léčbu, omlazení pysků nahoře i dole a brýle na blízko. Vějičky roztodivných příslibů návratu do těla, které jste ještě nedávno považovala za definitivně vlastní, pak korunují zprávy o tom, co zaručeně máte od zítřka jíst, pít a myslet si.
Pleť v zrcadle vadne tempem, o jehož existenci vás kosmetický průmysl dosud informoval jen velmi nesměle. Podkoží měkne, svaly se někam vytrácejí a ráno se probouzíte s potem v podkolenních jamkách, což je mimochodem místo, o němž jste až do této životní etapy vůbec netušila, že je schopné provozovat vlastní vodní hospodářství.
Ležíte tam, mokrá, rozespalá, s prostěradlem přilepeným k tělu, a přemýšlíte, co tím vším příroda vlastně zamýšlela. Jestli je to nějaký blbý evoluční vtip, nebo jen další připomínka, že biologii jsou naše estetické preference i představy o důstojném stárnutí celkem ukradené.
A někde mezi propoceným prostěradlem a prachem usazujícím se na zásobách tamponů mi došlo, že se v mém životě odehrálo cosi docela zásadního naposled, zatímco já jsem měla plné ruce úplně jiných starostí. A vůbec jsem si toho nevšimla.
Kolik takových „naposled“ už mám za sebou, aniž bych o tom věděla? A kolik jich právě teď prožívám, přesvědčená, že jde o něco naprosto obyčejného?
Někdy jsem musela naposled nést svoje děti v náručí. Stačí mi teď málo a tak mě ta myšlenka rozpláče, protože jsem tehdy nejspíš spěchala, bolela mě záda a dvojčata byla protivná, takže mě nejvíc zajímalo, kdy už konečně začnou chodit sama. Začala, jak jsem si přála, a postupně vyrostla do velikosti, při níž už se podobné projevy rodičovské náklonnosti stávají technicky obtížnými a společensky nežádoucími.
Někdy jsem naposled četla pohádku před spaním, protančila s přáteli noc nebo dlouho do rána seděla u vína a řešila záležitosti, které mi tehdy připadaly životně důležité. Jednou mi taky naposled zavolal můj vzácný přítel, jen proto, aby slyšel můj hlas, a já ten hovor odbyla, protože jsem zrovna měla něco naléhavějšího na práci a za pár týdnů už nebylo komu zavolat zpět.
Nepamatuju si datum, okolnosti ani počasí. Ty chvíle nebyly ničím výjimečné, nenesly žádné upozornění na blížící se konec a neměly sebemenší důvod vyžadovat zvláštní zacházení. Jejich definitivnost se vyjevila až mnohem později, někdy teprve ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, jak dlouho už se neopakovaly.
Připadá mi zvláštní, s jakou pečlivostí oslavujeme svá poprvé, zatímco většina našich naposled projde životem bez povšimnutí. Jako by začátky byly vždycky důležitější než konce, ačkoli právě ty druhé často rozhodují o tom, co z celého příběhu nakonec zůstane.
Protože mám doma muže s matematicky založenou myslí, značnou dávkou pragmatismu a přirozenou náklonností ke všemu, co lze rozumně vypočítat, začala jsem nad touhle zvláštností uvažovat také v číslech. Můj muž má rád logiku, pravděpodobnosti a jasně definované problémy, které lze pomocí správně zvoleného postupu vyřešit. O to víc mě fascinuje, jak úporně se brání jednomu docela jednoduchému matematickému závěru, který se týká nás obou. Počet milování, která nás ještě v životě čekají, je konečný. A nejspíš to není nijak závratně vysoké číslo.
Já vím, příšerně neromantická myšlenka, zvlášť když ji člověk předloží vlastnímu manželovi, jehož představy o erotice dozajista nezahrnují kalkulačku ani projekci zbývajícího počtu pohlavních styků. Jenže ona je to skutečně dechberoucí úvaha!
Řekněme, že máme před sebou ještě pětadvacet společných let. To by bylo krásné, dokonce bych řekla velkorysé. Pokud bychom se milovali jednou týdně, čekalo by nás přibližně 1 300 milování. Při frekvenci jednou měsíčně už jen tři sta, a pokud by se náš erotický život ustálil na čtvrtletním režimu, který mimochodem může při pohledu na pracovní kalendáře, zdravotní obtíže a běžnou únavu působit za pár let jako docela realistický scénář, dostaneme se na pouhou stovku.
Sto milování za celý zbytek společného života!
Samozřejmě že jde o model, navíc velmi zjednodušený. Sexuální touha není konstantní veličina, délku našich životů neznám a žádný rozumný matematik by se nepokoušel odvozovat budoucnost dvou stárnoucích lidí z předpokladu, že se jejich intimní život bude dalších pětadvacet let odehrávat podle pravidelného splátkového kalendáře. Někteří lidé se ostatně milují i v osmdesáti častěji než jiní ve třiceti a nic nenasvědčuje tomu, že by má menopauza musela být automatickou konečnou stanicí našeho sexuálního života.
Přesto je na tom výpočtu něco odzbrojujícího. Ať do něj totiž dosadíme jakékoli rozumné hodnoty, nikdy nedostaneme nekonečno.
Mému muži, který by jinak podobně jednoduchou úlohu vyřešil během několika vteřin, se ovšem do počítání zjevně nechce. Nedivím se mu, protože ani mně se výsledky příliš nelíbí. Jen se nemohu zbavit dojmu, že jsme oba po většinu společného života zacházeli s časem, jako by měl přinejmenším neomezenou záruku.
A než si někdo představí, jak doma zavádím excelovou tabulku manželských výkonů a pedantsky kontroluji čerpání zbývajícího sexuálního fondu, ráda bych ho uklidnila. Nehodlám svého muže nahánět do ložnice s počítačkou v ruce a upozorněním, že nám další odklad nepříznivě ovlivní kvartální výsledky. Sex z povinnosti je dost odpudivá představa sama o sobě, natož kdyby se k ní přidala úzkost z nevyčerpaného zůstatku.
Znepokojuje mě totiž něco úplně jiného. Co když poslední milování vůbec nemusí být poslední proto, že už se dva lidé milovat nemohou? Co když za ním nestojí nemoc, ztráta touhy ani žádná jiná nepřekonatelná překážka, ale jen dlouhá řada docela obyčejných večerů, kdy měli oba něco naléhavějšího na práci a spoléhali na to, že příležitost přijde zase někdy příště?
Představte si takový večer. Dva lidé, kteří se mají rádi, se pomilují, krásně a vášnivě, nebo i trochu ospale a bez velké fantazie, protože mají za sebou náročný den. Potom jeden z nich začne hlasitě chrápat, druhý mu ukřivděně ukradne kus peřiny a ráno oba vstanou do stejného kolotoče povinností, na jaký jsou zvyklí. Kdyby jim někdo řekl, že se právě milovali naposledy, nejspíš by se mu vysmáli.
Jenže následující večer je jeden unavený a další den toho druhého bolí hlava. Týden se převalí, je hodně práce, pak přijde nemoc, starosti s dětmi, rodiči, hypotékou nebo prostě období, kdy je příliš mnoho věcí potřeba zařídit a intimita se postupně přesouvá někam na konec seznamu. Není v tom žádná tragédie, dokonce ani konflikt, protože oba přece vědí, že se k sobě zase vrátí, až bude trochu klidněji.
Jenže klidněji nějak pořád není.
Pauza se protahuje a z něčeho, co mělo být přechodné, se nenápadně stává zvyk. Zvyk, který si časem přestáváme uvědomovat, protože lidská schopnost přizpůsobit se téměř čemukoli je obdivuhodná, a v partnerském soužití i trochu zrádná. Oba si na nepřítomnost intimity postupně zvyknou, možná ji dokonce vnímají, ale nikomu se nechce otevírat nepříjemné téma a naleptávat pohodlnou stabilitu. Společný život přitom může dál fungovat docela dobře, dokonce příjemně, protože vztah je naštěstí mnohem bohatší než jeho sexuální rozměr.
Vím, ne každý vztah potřebuje sex, aby byl naplněný, a ne každý člověk jeho nepřítomnost pociťuje jako ztrátu. Naše těla, touhy i představy o blízkosti se v průběhu života mění a nikdo nemá povinnost udržovat jakousi předepsanou míru sexuální aktivity jen proto, aby jeho vztah vyhovoval představám okolí. Jenže já nemluvím o vědomé volbě. Ani o smíření s něčím, co už není možné změnit. Mluvím o tom zvláštním, pozvolném vytrácení, při kterém ze společného života mizí něco, co jsme vlastně ztratit nechtěli, jen jsme si té nepřítomnosti příliš dlouho nevšímali.
Děsí mě představa, že člověk může žít vedle někoho, koho miluje, společně s ním stárnout, plánovat dovolené, nakupovat potraviny, řešit účty a rodinné starosti, a přitom si až po letech uvědomit, že se spolu už dávno přestali dotýkat způsobem, který býval kdysi tak samozřejmý.
Že poslední milování už proběhlo.
A nikdo z nich si toho nevšiml.
Nedávno jsem tu psala o menopauze jako o období, kdy do života ženy vstupuje nemilosrdná energie bohyně Kálí. V mém podání nejspíš poněkud zpocené, značně netrpělivé a po několika desetiletích společného života rozhodně neochotné dál předstírat, že plnění myčky představuje pro některé členy domácnosti technicky neřešitelnou záhadu.
Menopauza mi dala velký dar. Přestávám udržovat při životě všechno, co už dávno ztratilo smysl. S ubývajícími estrogeny přicházím také o poslední zbytky ochoty přizpůsobovat se cizím očekáváním a omlouvat chování, nad kterým bych se možná měla rozčílit už před dvaceti lety.
Jenže moje menopauzální Kálí má zřejmě ještě jeden úkol. Přimět mě, abych se konečně přestala tvářit, že čas je cosi, čeho máme neomezené zásoby a co lze bez větších následků promrhat, protože další přece vždycky nějaký bude.
A pozor. Tady nejde zdaleka jen o sex. Je až komické, jakou energii dokážeme věnovat plánování čtrnáctidenní dovolené, abychom z ní vytěžili maximum zážitků, zatímco s vlastními roky zacházíme s lehkomyslností člověka, který si nikdy nepřipustil, že by jeho účet mohl mít nějaký konečný zůstatek.
Je tedy cesta začít žít v permanentním vědomí posledních okamžiků? Neodbytnost konečnosti a pomíjivost Exupéryho lišky 24/7? To by byla dost nesnesitelná existence, při níž by se i z obyčejného společného oběda mohla stát malá existenciální tryzna. Představte si, že bych při každém polibku přemýšlela, jestli je poslední, při každém rozloučení se dojímala nad konečností lidského života a při každém milování v duchu odečítala další položku z pomyslného seznamu zbývajících příležitostí a z partnerské erotiky by se postupně stalo paliativní účetnictví. Na to tedy opravdu nemám náladu.
Ostatně mám už docela plné zuby všech těch návodů na vědomý život, správné prožívání přítomnosti a neustálou povinnost vychutnávat si každou minutu, jako by šlo o poslední kousek čokolády před koncem světa. Angličtina má pro tuhle schopnost krásný výraz savour the moment, jenže v okamžiku, kdy si člověk začne ukládat povinnost všechno správně prožít, prociťovat a ještě za to praktikovat vděčnost, promění i štěstí v další úkol, na jehož splnění lze docela úspěšně selhat.
Na obyčejnosti je něco nesmírně uklidňujícího. Nemusíme přece každý dotek, každé společné ráno a každou procházku povyšovat na slavnostní událost, abychom si jich dokázali vážit. Život se naštěstí skládá převážně z věcí, které žádnou zvláštní pozornost nevyžadují, a právě díky tomu v něm lze docela pohodlně žít.
Jen si občas pleteme obyčejnost se samozřejmostí.
Když se něco opakuje dostatečně dlouho, začneme si namlouvat, že se to opakovat bude. Že se ještě mockrát pomilujeme, ještě mnohokrát se společně zasmějeme nějaké hlouposti, že zase někdy pojedeme na výlet, zůstaneme vzhůru do rána nebo si jen tak poležíme v posteli, aniž bychom měli potřebu okamžitě vstávat a začít něco užitečného dělat.
A většinou máme pravdu.
Až do chvíle, kdy ji nemáme.
Ševčíkův hulvátský výkřik do temnoty politické nicotnosti mě donutil si uvědomit, že pauzy v našem životě nejsou vždycky přestávkami, po nichž se jednání zase obnoví. Některé se totiž nenápadně promění v konce, které dokážeme pojmenovat teprve s velkým časovým odstupem.
Moje menopauza je biologická danost. O některých jiných koncích mám přece jen o něco větší možnost rozhodovat.
Nechci, abychom se milovali častěji ze strachu před smrtí, ani abychom si úzkostlivě hlídali, kolik společných nocí nám ještě zbývá. Jen bych nerada, abychom se jednou ohlédli za něčím krásným, co z našeho života zmizelo, a zjistili, že jsme tomu vlastně nikdy nechtěli dovolit odejít.
Nevím, kolikrát se ještě pomilujeme, miláčku. Až to ale jednou bude naposled, nejspíš to ani jeden z nás nebude vědět.
