„Tady už je dávno zhumanizováno“

Povídka

Až do slova humanizace jsme si docela hezky povídali.

Seděl naproti mně a jestli by se měl popsat jedním slovem, tak byl velmi sebevědomý. Vážil slova, ukrajoval lichotky a rozdával úsměvy. Občas si bezděčně upravil kravatu nebo poposunul psací pero po stole. Když jsem mluvila o péči porodních asistentek, poslouchal. Sem tam jsem si něco zapsala, spíš ale pro ten efekt, že je z toho, co říká, co si zapsat. Na stole mezi námi ležely podklady, ze kterých jsem včera večer vyškrtala všechno, co mi připadalo zbytečně dlouhé.

Hovor plynul dost jednosměrně. Prohlásil, že si porodní dům vedený porodními asistentkami vůbec nedokáže představit. Odpověděla jsem, že nám nejde jen o rozšíření možností porodní péče, ale také o humanizaci českého porodnictví. V tu chvíli se zprudka předklonil a na jeden nádech vyhrkl:

„Jakou humanizaci? Poslyšte, vážená, my už dávno nelijeme dezinfekci ženám na čerstvě oholenou hrmu a neuvazujeme je ke koze. Tady už je dávno zhumanizováno!“

Propiska mi zůstala stát nad papírem. Hrma. Slovo, které jsem slyšela naposled na gymplu jako krutou přezdívku své tmavovlasé spolužačky. Slovo, které jsem si tehdá musela nalistovat ve slovníku.

Pod stolem jsem si přehodila nohu přes nohu. Pak zase zpátky. Najednou jsem nevěděla, co s rukama. Bylo dost jasné, že jsem šlápla na hada bosou nohou.

Mohla jsem říct, že jsem nikoho nepřišla obviňovat z přivazování žen ke kozám. Mohla jsem zkusit vysvětlit, že mezi nepřivázanou ženou a ženou, které někdo naslouchá a respektuje ji, zbývá ještě docela dost místa.

Místo toho jsem se na něj usmála.

Ne široce. Takovým tím malým, měkkým pracovním úsměvem, který má druhého člověka ujistit, že s vámi ještě bude řeč.

„Já rozumím, pane doktore, že se porodnictví hodně změnilo.“

Opřel se zpátky.

Začal podrážděně vyprávět, jak to vypadalo, když nastupoval. Jeho obrazy evidentního porodnického násilí servírované jako historky z natáčení mi nedělaly dobře. Přikyvovala jsem. Dívala se mu do očí a dávala si pozor, aby moje tvář neprozradila nic, co by rozhovor znovu zkomplikovalo. Potřebovala jsem, aby pokračoval. Nepřišla jsem si jen něco odříkat a prásknout za sebou dveřmi.

S tímhle výrazem jsem měla mnohem víc praxe, než by mi bylo milé. Posedávat v místnostech s blahosklonnými postaršími muži, obdivně přitakávat a tvářit se jako poslušná holčička patří k mé práci neodmyslitelně.

Telefon v kabelce krátce zavrněl. Nechala jsem ho být.

Mluvil a mluvil. Rád se poslouchal. Smál se vlastním vtipům, přepudrovaným intelektuální nadřazeností. Šovinismus a pohrdání ženami ale prosvítaly dál.

Zeširoka vyprávěl o změnách, o práci, kterou zabraly, a o možnostech, jaké mají ženy v porodnicích dnes. Můžou se u porodu dokonce napít. Můžou si pochovat vlastní, ještě neumyté dítě.

Některé z těch výdobytků mi připadaly tragikomicky banální, ale nechtěla jsem mu upírat práci, kterou to zhumanizování stálo. Jen přede mnou pořád ležely poznámky k věcem, které jsme zatím ani nezačali probírat.

Když se odmlčel, napila jsem se vody.

„A když se podíváme na to, co ženy popisují po návratu domů z porodnice, pane doktore, tak je ale zřejmé, že…“

„To už jsme ale u něčeho zcela jiného, paní inženýrko.“

Podíval se na hodiny.

Ke slovu humanizace jsem se už tedy nevrátila.

Při loučení jsem mu poděkovala za čas. Myslela jsem to vážně a současně mě hodně štvalo, kolik vlastních vět, které přes proud jeho samolibosti nezazněly, si zase odnáším domů v deskách.

Na chodbě jsem vytáhla telefon.

Vezmeš prosím Tě i něco k jídlu? Nějak jsem se dneska ještě nedostala ani ke snídani.

Moje starší sestra.

Byly skoro tři hodiny.

_._._._._

Klára otevřela ve vytahaném tričku na knoflíčky, které jsem na ní viděla už minule. Na rameni mělo zaschlou nažloutlou mapu. Dítě držela vysoko na hrudi a volnou rukou si přidržovala pootevřený výstřih.

„Promiň, mám tu strašnej bordel, ani se nezouvej.“

Postavila jsem tašku na jediný volný kousek kuchyňské linky.

„Mám pro Tebe polívku s nudlema a kuřecím masem.“

„Seš fakt zlatá, ségra.“

Očima při tom plaše přeběhla upatlaný hrnek na parapetu, prádlo na sušáku a hromadu věcí na stole.

„Já to tady chtěla aspoň trochu než přijdeš…“

„Hele, já Ti sem přece nejdu na kontrolu.“

Usmála se, ale ještě jednou se podívala na kupu nádobí navršenou v dřezu a pracovní desku s olympijskými kruhy zasklých skvrn od hrnečků a skleniček zatímco mě viděla zaplout do koupelny si omýt ruce.

V bytě bylo teplo. Na opěradlech židlí visely látkové pleny v různých stádiích použitelnosti, pod stolem se povaloval nabíjecí kabel, sem tam ležela na zemi mezi povalujícími se hračkami kupička prádla. Na nočním stolku ležel rozvalený komínek pampersek s koflíkem masti z lékárny, zmuchlané kapesníčky a dávno roztátá modrá chladilka. Vedle gauče zel otevřený balík poporodních vložek, ještě v kartonové krabici spolu s ostatními. Jednu jsem zahlédla rozbalenou. Proti běžné vložce vypadala jako její příbuzná, která chodí závodně vzpírat.

„Půjč mi ji, ať si to můžeš zapnout, “ natáhla jsem ruce.

Klára mi dítě opatrně předala, ještě mu upravila hlavičku a potom si oběma dlaněmi přitiskla svá viditelně bolestivě nalitá prsa.

„Promiň. Jsou nějaký celý…“

Nedořekla to.

Malá byla lehčí, než jsem pokaždé čekala. A teplejší. Pod bradou měla záhyb, na který jsem si chtěla pořád sahat prstem.

„Ahoj, ty,“ řekla jsem.

Otevřela na mě jedno oko. Druhé jenom na škvírku.

Vytáhla jsem sestře židli.

„Sedni si.“

„Počkej.“

Jednou rukou se opřela o stůl a pomalu se spouštěla dolů. V půlce pohybu zadržela dech. Sykla. Pak si zase stoupla.

„Ještě to teda není úplně vono.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Pohoupala jsem malou a podívala se jí do obličeje. Byla opravdu krásná.

„Tak hlavně že jste…“

Sestra ke mně zvedla oči s němou výčitkou.

Zbytek věty jsem radši nechala být.

„Co potřebuješ? Co by Ti pomohlo?“

Chvíli mlčela. Z kuchyně bylo slyšet, jak se pod polévkou rozbíhá plotýnka.

„Aby se na mě někdo podíval.“

Podívala jsem se jí do očí.

„Takhle jsem to nemyslela, myslim na to šití,“ řekla. „Já už nevim, jestli to má takhle bejt prostě.“

Včera volala na číslo, které měla uložené kvůli návštěvě porodní asistentky. Tam zatím neměli volno. Dnes ráno chtěla zkusit ordinaci, ale malá začala usedavě plakat, potom bylo potřeba přebalit, znovu nakojit a pak už se nějak stalo poledne. Když se konečně dostala k telefonu, pustila si místo volání vyhledávač.

Ukázala mi displej. Několik otevřených stránek, dvě dlouhá vlákna diskuse a příspěvek ženy, která jedenáct dní po porodu chodila na dlouhé procházky, dvakrát denně cvičila s činkami a vůbec nevypadala jako by před dvěma týdny porodila.

„Tady píšou, že to může bolet dlouho.“

„A tady?“

„No, že jsem měla bejt už dávno v pořádku.“

Telefon položila displejem dolů.

Na gauči se opírala o polštáře otevřená kniha, kterou jsem jí dala před porodem. Záložka byla pořád u první kapitoly.

„Pavel má zas odpolední?“ zeptala jsem se.

„Dlouhou. Dneska i zejtra.“

„Můžeš mu zavolat?“

„Můžu.“

Počkala jsem.

„Nechci ho tahat z práce kvůli každýmu píchnutí.“

Malá se mi v náručí zavrtěla a udělala obličej, jako by měla k našemu rozhovoru vážnou výhradu. Klára po ní okamžitě sáhla.

„Ještě chvilku ji pohoupám,“ řekla jsem. „Zavoláme nejdřív do ordinace?“

Přikývla a zvedla telefon.

Než vytočila číslo, omluvila se mi za ten nepořádek ještě jednou.

_._._._

Do čekací melodie někdo zazvonil.

Máma.

Stála za dveřmi s taškou v každé ruce a kabelkou přiskřípnutou pod loktem. Přijela rovnou z práce.

„Jé, vy už jste tu obě.“

Políbila mě na tvář a hned se sklonila k malé.

„No podívejme se na ni. Co ta má za pusinku.“

Měla za pusinku úplně normální novorozeneckou pusinku, ale máma u ní vydržela dobrých půl minuty.

Potom si všimla hrnce.

„Ty děláš polívku? Já přinesla taky.“

„Tak to teda budem silný jak silnice, mami.“

Klára se krátce zasmála a hned si přiložila telefon těsněji k uchu.

„Ano, dobrý den. Já jsem rodila před necelými dvěma týdny a chtěla bych se zeptat…“

Máma přestala vybalovat. Ustaraně vzhlédla.

„To není kvůli miminku,“ pokračovala Klára. „To je kvůli mně.“

Přesunula se do předsíně.

Máma za ní chvíli koukala a potom vytáhla z tašky chleba, krabičku s omáčkou a malou pletenou čepičku. Vzala si ode mě svou vnučku. Chvilku jí upravovala rukáv, pak mi kývla k hrnci.

„Utíká ti to.“

Málem bych to připálila. Ztlumila jsem plamen.

Klára se vrátila s telefonem v ruce.

„Mám přijet. Ještě dneska.“

„No tak vidíš,“ řekla máma. „Aspoň tě někdo uklidní.“

„Já bych fakt radši, aby se mi na to podívali.“

„Vždyť jo.“

Na okamžik bylo ticho.

„To tam jako máš jet s kočárem tramvají?“ zeptala jsem se.

„Dvakrát přestup. A kus pěšky.“

Podívala se na dítě.

„Nevím, jak ji tam… A kde ji přebalím. A kdyby chtěla jíst. Musela bych vzít…“

Očima už procházela pokoj a odškrtávala věci, které by bylo potřeba najít. Tašku. Pleny. Oblečení. Zprávu z porodnice. Tu zprávu má určitě někde tady, přece…

„Zavolám Pavlovi,“ řekla.

Tentokrát nečekala, až jí to někdo navrhne.

Slyšela jsem jen její půlku hovoru.

„Ahoj. Potřebuju dneska zpátky na kontrolu.“

Pauza.

„Ne, malá je v pořádku.“

Další pauza.

„Já ale nejsem.“

Máma si sedla na gauč. Pohupovala miminkem a najednou se dívala někam vedle nás.

Pavel mohl odjet z práce za půl hodiny. Víc jsem z hovoru nepochytila. Klára mu řekla adresu a potom se zeptala, jestli je autosedačka v autě.

Byla.

„Tak jo,“ řekla a zavěsila.

Přes obličej jí na chvíli přešlo něco, co připomínalo úlevu. Pak se podívala na hodiny.

„Já se ještě musím převlíct.“

_._._._

Než se stačila rozhodnout do čeho, malá začala hledat pusou mámino rameno.

„Má hlad,“ oznámila máma.

Klára ji převzala, opatrně se uložila na gauč a podložila si bok složenou dekou. Když si přiložila dítě k prsu, prudce se nadechla.

Vzala jsem z linky misku.

„Můžeš teď jíst?“

„Teď ne. Za chvíli.“

Položila jsem ji na stolek vedle gauče. Polévka ale vychladla dřív, než se k ní dostala.

Na televizi puštěné bez zvuku končil seriál. V nemocniční posteli ležela žena s dítětem, s obličejem dokonale bez pórů, s decentní řasenkou a jemnou růží. Muž se nad nimi skláněl, políbil ji do skvěle upravených vlasů a potom se oba zadívali na miminko. Kamera pomalu odjížděla, aby se do obrázku vešlo celé to štěstí.

„Tak. A maj hotovo,“ řekla Klára.

Přes přikrývku přeběhl první řádek závěrečných titulků.

Sestra se pokusila posunout si pod bokem deku. Nadzvedla se s námahou, přidusila svůj tichý sten a zase si lehla. Malá pustila prs a začala se rozčilovat.

„Já vím, beruško. Počkej, počkej.“

Chvíli jí trvalo, než našla polohu, ve které se mohly najíst obě. Tedy malá. Klářina polévka stála zatím na stolku.

„Mohli by někdy natočit taky další dny po porodu…bych chtěla vidět, jak jí bude držet účes a makeup,“ řekla.

Podala jsem jí misku.

„Kam ji chceš?“

Podívala se na dítě, potom na svoje ruce.

„Ještě s tím počkej.“

Na obrazovce už běžela reklama. Malá hlasitě polkla a Klára jí palcem přejela po tváři.

Máma vstala, sebrala ze stolu talíř a postavila ho ke dřezu.

„Ono si to sedne, neboj. Za nás se s náma taky nikdo moc nepáral.“

Pustila vodu.

„Na pokoji nás bylo osm. Děti nám přivezli na krmení, zabalený jak vánočky. Člověk pomalu nevěděl, kterou si má vzít.“

Tenhle příběh jsem znala. Stejně jako to, kde přesně se v něm má máma zasmát.

„A pak doma pleny vyvářet, žehlit. Žádný jednorázový. Tatínek v práci od rána do večera. Když spal, tak jsme kolem něj chodili po špičkách, protože ráno zase vstával.“

Mydlila lžíci, která už byla čistá.

„My jsme to taky nějak vydržely.“

Klára se opírala hlavou o gauč. Dítě spokojeně pilo, jedna její noha visela dolů, druhou měla pokrčenou pod dekou.

„A bolelo tě to taky takhle?“ zeptala se.

Máma otočila kohoutek.

„No, bolelo. To víš, že mě to bolelo.“

„A co jsi s tím dělala?“

„No, co bych dělala.“

Položila lžíci na odkapávač. Pak ji posunula, aby ležela rovně.

„Nic.“

Chtěla jsem se zeptat, proč si tehdy neřekla o pomoc.

Už jsem otvírala pusu. Pak jsem si představila, že se máma zeptá: „A komu?“

Nevěděla jsem.

Místo toho jsem začala krájet chleba.

Máma vzala utěrku.

„Dneska si aspoň můžete nechat dovézt nákup až domů,“ řekla.

„To jo,“ odpověděla Klára. „To je fakt dobrý.“

A tím rozhovor na chvíli skončil.

Malá usnula u prsu. Klára ji ještě chvíli držela a dívala se jí na hlavu.

„Vezmeš ji na chvíli?“ zeptala se mě.

„Jasně.“

Zvedla jsem ji opatrně, podložila jí krk přesně tak, jak mě to sestra minule učila, a čekala, že otevře oči a vyjádří se k výměně personálu. Jen si povzdychla a potichounku poškytla.

Klára si stáhla tričko. Na jedné straně měla novou mokrou skvrnu. Síťované kalhotky jí vyčuhovaly nad kraj deky. Odulé břicho se pod prsy zlomilo na dvakrát a lem gaťek zmizel v kožním záhybu.

„Já jsem teda fakt kus.“

„Jsi čerstvě po porodu,“ řekla máma.

„Já vím, mami. Já jsem u toho byla.“

Zasmály jsme se všechny tři.

Klára se zvedla a šla si najít oblečení.

Zůstala jsem s malou u okna. Dole po chodníku šla žena s kelímkem kávy. Napadlo mě, že bych se cestou domů taky mohla někde zastavit. Na chvíli si sednout.

Ohlédla jsem se po Klářině misce. Polévka už měla studená očka na hladině.

„Tobě by dítě taky slušelo,“ řekla máma.

Dívala jsem se na ty nepatrné nehtíky. Některé se ještě nestihly pořádně narovnat.

Tu větu jsem slýchala už několik let. Obvykle jsem na ni měla připravenou odpověď. Vtip, změnu tématu, připomenutí práce. Podle toho, kolik lidí bylo v místnosti a kolik jsem měla sil.

Teď mě nenapadlo nic.

Dítě se mi přitisklo k hrudi a otevřelo pusinku ze spaní. Bylo snadné představit si, že si ho nechám. Chvíli. Bylo těžší představit si všechno ostatní.

„Já nevim, mami.“

„To se nedá takhle dopředu…“

„Já vim.“

Neřekla jsem to ostře. Jen už jsem nechtěla doplňovat důvody, se kterými by se dalo postupně nesouhlasit.

Máma se podívala směrem k ložnici.

„Klárka malou taky moc chtěla.“

„Já vim.“

Ze sousedního pokoje se ozvalo:

„Nemáš nějaký kalhoty, který se člověka nikde nedotýkaj?“

Máma odložila utěrku.

„Ukaž, co tam máš, něco vyberem.“

Pavel přijel ve chvíli, kdy Klára seděla na okraji postele v dlouhých šatech, které si nakonec oblékla místo kalhot. Na klíně měla propouštěcí zprávu a vedle sebe nachystanou tašku pro malou.

Přinesl autosedačku a zůstal stát ve dveřích.

„Ahoj.“

Sklonil se k ní. Políbil ji do vlasů a pohladil ji po zádech.

„Já nevěděl, že tě to pořád tak bolí.“

Klára sklopila oči ke zprávě.

„Já ti to říkala.“

Přikývl.

Na chvíli jsem se začala velmi důkladně věnovat přezce na autosedačce.

„Myslel jsem, že se to lepší,“ řekl.

„Přes den nějak jo.“

Prstem narovnala ohnutý roh papíru.

„Teda nevím. Nějak to můžu ještě zkusit vydržet.“

Pavel si sedl vedle ní.

Neřekl jí, že bude dobře. Ani že to určitě nic nebude. Zeptal se, jestli už má všechno na cestu.

„Ještě se potřebuju najíst.“

„Tak se najíme.“

Vrátil se do kuchyně a zvedl pokličku.

Máma mu ukázala druhý hrnec. Ten můj už byl skoro prázdný, přestože Klára zatím nesnědla vůbec nic.

„Tady je další.“

Pavel vzal misku z nočního stolku, přelil polévku zpátky a ohřál ji. Já se pokusila uložit malou do postýlky. Okamžitě se ozvala, takže jsem ji zase zvedla.

„Promiň,“ řekla Klára ode dveří.

Nevěděla jsem, za co přesně se omlouvá tentokrát.

„Mám ji.“

Pavel podal Kláře misku. Nešla ke stolu. Opřela se bokem o kuchyňskou linku a začala jíst vestoje. Pomalu, ale bez přerušování.

Máma se natáhla po židli.

Potom si všimla, jak Klára stojí, a nechala ji být.

Zeptala se, jestli chce ještě chleba.

Když se chystali odejít, vrátila se Klára od dveří pro telefon. Cestou zvedla ze země ponožku.

„Nech to,“ řekl Pavel. „To pak sebereš…“

Zarazil se.

Vzal jí ponožku z ruky a šel jí hodit do koše na prádlo.

Klára se na něj podívala. Pak si s vypětím sil obula boty.

Máma jí přidržela dveře, já nesla tašku. Na chodbě to vonělo něčí večeří a z vedlejšího bytu byla slyšet vrtačka. Takové docela obyčejné odpoledne. Dole čekalo auto. Měli domluvené, kam mají přijet.

Doufala jsem, že jí tam pomůžou. Klára vážila každý krok a došla pomalu k výtahu, kde se opřela o zeď.

Malá spala v autosedačce.

„Já pak zavolám,“ řekla Klára.

„Zavolej.“

Výtah byl někde nahoře. Stály jsme vedle sebe a sledovaly čísla.

„Jaký to bylo dopoledne?“ zeptala se.

„Co?“

„Ta tvoje schůzka v porodnici.“

„Jo. Chtěla jsem probrat, co by se dalo dělat líp.“

„A?“

„Hlavně jsem se dozvěděla, jak špatný to bylo dřív.“

Klára si opřela hlavu o zeď.

„Mně je blbě teď.“

Chvíli jsme mlčely.

„Můžu zítra zase přijít,“ řekla jsem.

„Ale máš práci.“

„Mám. Odpoledne skončím.“

„Nemusíš.“

„Já vím.“

Výtah se zastavil o patro výš. Někdo do něj nastoupil, zabouchl dveře a zase jsme čekaly.

Klára otevřela oči.

„Vzala bys zejtra cestou chleba?“

„Vzala.“

„A něco, co se dá jíst jenom jednou rukou.“

„Vymyslím.“

Z kabelky vytáhla svazek klíčů. Chvíli na něm hledala ten správný, potom malý kroužek opatrně oddělila nehtem a podala mi ho.

„Ten si zatím nech. Ať nemusím pokaždý vstávat.“

Zůstalo Vám v hlavě „hlavně že jste zdraví“? Nebo „my jsme to taky vydržely“?

O tom, co se za těmito větami může schovávat, píšu také mimo povídky - s odkazy na výzkumy, odborná doporučení a česká data.

Jestli mě čtete rádi a rády, nabízím několik cest k dalšímu čtení:

Doporučuju pro všechny, kterým vrtá hlavou, proč si Klára musí pomoc tak složitě shánět. O rozdílu mezi nárokem na poporodní návštěvu a skutečně dostupnou péčí. V článku najdete odkazy na informace VZP, šetření porodních asistentek i dokumenty k organizaci a úhradám péče.

Tenhle je hodně o větě „dřív to bylo horší“. O tom, proč uznání medicínského pokroku nemusí znamenat mlčení o ponižování, bezmoci nebo zvycích, které si předáváme dál. Text odkazuje na doporučení WHO a UNICEF i výzkumy porodního traumatu.

Všimli jste si, že se Klára omlouvá za nepořádek, i když si nemůže sednout a mele z posledního? O neviditelné práci, organizování domácnosti a potřebě být stále připravená na potřeby ostatních. Součástí jsou odborné zdroje k mentální zátěži, poporodní péči a duševnímu zdraví.

Tenhle hodně bolel českou gyn.-por. společnost. Text rozebírá huláka, kterého jsme jako republika dostali - doporučení Výboru OSN pro odstranění diskriminace žen: prevenci porodnického násilí, informovaný souhlas a dostupnost péče porodních asistentek. Obsahuje odkazy na dokumenty a odbornou debatu.

Co se lze dozvědět z počtu výkonů a co se nedozvíme, dokud se nezeptáme samotných žen? Porodnická data nás baví vizualizovat - v Asociaci pro porodní domy a centra, z.s. (APODAC) a na webu dobraporodnizkusenost.cz. Tento článek je o rozdílech mezi porodnicemi, významu souvislostí a měření zkušenosti i zotavení po porodu.

Tenhle se hodně hodí k vypravěččinu „Já nevím, mami“. Úvaha o tom, jakou představu rodičovství lidem nabízíme, co vidí kolem sebe ještě před prvním těhotenstvím a co může znamenat předchozí vlastní zkušenost. Text propojuje debatu o porodnosti s podporou rodin a návrhem Strategie rozvoje respektující péče.

Tak tenhle konkrétně je pro ty, kteří chtějí jít ještě o krok dál: co všechno počítáme jako dobrý výsledek péče a jakou hodnotu přisuzujeme zkušenosti ženy? Vedle ekonomických otázek se text věnuje i kontinuální péči porodních asistentek. Ve zdrojích najdete přehled Cochrane, další odborné práce i návrh české Strategie rozvoje respektující péče .