Musí žena nejprve onemocnět, aby potřebovala péči?

Venku konečně prší. Na displeji do nočního ticha zabliká příchozí hovor z neznámého čísla.

Mluví rychle. Omlouvá se, ale že mě slyšela říkat na sítích, že mi lze zavolat ve dne v noci, když je ouvej a tak volá. Poslouchám. Je vyčerpaná. Rozplétá klubíčko událostí, mezi dlouhými větami popadá dech. Zlobí se. Na systém, na vedení, na sebe, na ženy. Na ženy? Zpozorním. Za moment chápu, kde se ten vztek bere. Žena zavolá, že při odchodu z porodnice dostala žádanku na poporodní návštěvu. Má na ni nárok. Když se jí ale porodní asistentka zeptá, s čím potřebuje pomoci, odpoví: vlastně s ničím. Ona je v pořádku, dítě také. Jen jí v porodnici řekli, že tu návštěvu může využít.

Pro na dřeň jedoucí porodní asistentku, která se snaží domácí návštěvy vměstnat mezi svou běžnou směnnou práci v porodnici a současně ví o ženách s do krve popraskanými bradavkami, nehojícím se poraněním, dítětem, které nepřibírá, nebo psychickými obtížemi, je takový telefonát k uzoufání.

Proč mám jezdit za zdravou ženou, která nic nepotřebuje, když jiná potřebuje pomoc setsakra hodně?

Hmm..

Je klidnější, povídáme si ještě další hodinu, svorně ostřelujeme vady v Matrixu, který denně žijeme a na konci své virtuální setkání zakončujeme společnou úvahou:

Jak jsme mohli dopustit, že žena musí být nemocná, aby potřebovala péči?

Moderní zdravotnictví umí velmi dobře ocenit výkon. Vyšetření, zákrok, odběr, operaci. Hůře oceňuje něco, co nevytváří snadno spočitatelný produkt: čas, pozornost, vztah, prevenci.

V porodní asistenci je tento problém obzvlášť viditelný. Odborná práce, která může zvenčí vypadat skoro jako nicnedělání, má i svůj odborný název - watchful attendance. Porodní asistentka pozoruje, naslouchá, podporuje, rozpoznává fyziologii a její odchylky a je připravena zasáhnout, když je to potřeba.

Když tedy přijde k šestinedělce, zhodnotí její zotavování a psychický stav, podívá se na dítě, promluví s ní o krmení, krvácení či hojení a nakonec řekne „všechno vypadá dobře“, nepřijela zbytečně.

Právě provedla poporodní péči.

Zdravá žena nepotřebuje léčbu. Z toho ale neplyne, že nepotřebuje péči.

U žen po porodu máme s touto myšlenkou zvláštní, až bych se nebála říct kulturní, problém.

Generace žen vyrůstaly obřemeněné výroky svých předchůdkyň „my jsme to taky zvládly“, „my jsme neměly ani to, co máte dnes“ a především s univerzálním zaklínadlem řešícím jakékoliv stesky na kvalitu porodnictví nebo nedejbože reklamace porodních „zážitků“: hlavně že je dítě zdravé.

Ta věta má podivuhodnou schopnost vyzmizíkovat z výsledku porodu zdraví a pocity ženy.

Po narození dítěte se pozornost rodiny i zdravotnictví rychle přesouvá k novorozenci. Papá, kaká, hajá, prospívá? A matka? Nikým nepublikovaná definice dobré matky implicitně dobrou stovku let tlačí do obecného podvědomí teze: Dobrá matka to zvládá. Nestěžuje si. Kojí, nekojí, krvácí, nespí, hojí se, bolí, tápe - ale zvládá a příliš neremcá.

Potřeba pomoci v šestinedělí je stále brána jako deviace od normálu nikoliv jako šestinedělkou oprávněně očekávané základní nastavení systému. Společnost -a  nepřekvapivě bohužel na výkon zaorientovanou společností zmasírované většinové ženy v ní- chápe pomoc jako něco, co potřebuje pouze šestinedělka, u níž se něco pokazilo, nikoli jako něco, co je normální součást péče o zdraví.

Nechtějí tedy české ženy pro sebe lepší péči? Podle letošního průzkumu se třetině žen, které měly o poporodní návštěvu zájem, nepodařilo péči vůbec získat, což ale kontrastuje s překvapivou zprávou VZP, která eviduje pouze dvě stížnosti na její nedostupnost.

Systém, v němž je péče nedostupná a přitom skoro nikdo neprotestuje, neukazuje, že péče není potřeba, ukazuje pouze, že šestinedělí má datum expirace.

Žena nikoho nesežene. Něco vyřeší sama, něco s rodinou, něco vygooglí, něco vůbec. Čas plyne, dítě roste a šestinedělí skončí. Systém může selhat velmi tiše a bez nepříjemných reperkusí. Příležitost, resp. povinnost poskytnout péči prostě zmizí.

Od letošního ledna se přitom stala vskutku průlomová věc. Ženy odcházející z porodnice mají nově automaticky indikovanou možnost až tří pojišťovnou hrazených návštěv porodní asistentky. Zmizela tak jedna z dlouholetých bariér: krvácející žena s dítětem na ruce a brnícími nalitými prsy už nemusí shánět pokrokového lékaře ochotného rozhodnout, zda jí návštěvu porodní asistentky v jejím vlastním domácím prostředí naindikuje.

Jenže zdravotní služba nevznikne tím, že na ni vytvoříme nárok a vstříkneme ho pod tlakem do nepřipraveného podkoží systému. Potřebuje síť porodních asistentek, kapacity, smlouvy, úhrady dopravy, organizaci práce a představu o tom, co má kvalitní poporodní návštěva vlastně obsahovat.

První měsíce ukazují, že tuto infrastrukturu stavíme za pochodu a jde to hodně ztuha. Jedním z problémů se staly podmínky úhrady dopravy samostatných porodních asistentek, na jejichž nerovné nastavení upozornily profesní organizace.

Seštelovat systém ex post a vyplít bariéry je jedna věc, kterou pro reálné rozchození služby potřebujeme - podstatnější však je spor o samotnou představu, k čemu poporodní péče je.

Česká gynekologická a porodnická společnost (ČGPS) plošnou indikaci poporodních návštěv napadla. Ve svém podání ji označuje za absurdní a tvrdí, že postrádá důkazy o jejich potřebnosti a přínosu. Domácí poporodní péče má být podle ní poskytována pouze na základě zdravotních důvodů.

Na potřebu péče po porodu je přitom jednoznačný názor - mezinárodně uznávané autority poporodní období dokonce označují jako čtvrtý trimestr - Světová zdravotnická organizace (WHO) plošně doporučuje poporodní návštěvy zdravým ženám a zdravým novorozencům. Smyslem této péče totiž není léčba komplikací, ale prevence, podpora, informace a včasné rozpoznání situace, kdy se fyziologický průběh šestinedělí či zdraví novorozence začínají měnit.

S ČGPS nemám rozepři - nemocná šestinedělka jednoznačně potřebuje zdravotní péči. Spor spolu máme o tom, zda ji smí potřebovat ještě předtím, než díky absenci této péče onemocní.

A tady číhá ještě jedno nebezpečí.

V hokynářském handrkování o úhradách se objevil návrh zkrátit časovou dotaci poporodní návštěvy ze současných šedesáti minut na dvacet.

Pokud si návštěvu představujeme jako seznam úkonů - zkontrolovat, poučit, odškrtnout, vykázat, odjet - může dvacet minut působit jako fordovská efektivita.

Jenže právě tím můžeme vyrobit službu, po které zdravá žena zcela oprávněně řekne: tak tohle jsem opravdu nepotřebovala.

Porodní asistence je umění i řemeslo. Její nejvyšší přidaná hodnota vzniká v čase, který umožňuje poslouchat, pozorovat, vysvětlovat a vytvořit vztah, v němž žena řekne i něco, na co neexistuje předem připravená kolonka, která se dá odškrtnout a vykázat pojišťovně.

Pokud tento rozměr odstraníme, může vzniknout krásně vykazatelná poporodní návštěva, která už ale nebude mít mnoho společného s porodní asistencí. A nízká vnímaná hodnota takové služby se pak snadno stane argumentem pro její další redukci.

Pojďme se přestat ptát, jestli má porodní asistentka jezdit ke zdravé ženě, která „nic nepotřebuje“. Ptejme se, proč musí žena nejprve začít mít problém, aby péče o ni získala hodnotu.

Dobrá poporodní návštěva nemusí skončit diagnózou ani intervencí. Může skončit tím, že porodní asistentka zavře dveře za ženou, která ví, co se s jejím tělem děje, ví, že její dítě prospívá, pozná varovný signál a ví, koho zavolat, kdyby se něco změnilo.

To není péče, při které se nic nestalo. To je péče, díky níž se možná nic stát nemuselo.

__________________________________________________

Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.

__________________________________________________

Tento text jsem sepsala na popud Deníku Referendum, který mě o můj pohled na to, jak se vede nové službě požádal - původní text najdete ZDE.

1. de Jonge, A., Dahlen, H., & Downe, S. (2021). „‘Watchful attendance’ during labour and birth.“ Sexual & Reproductive Healthcare, 28, 100617.
Základní čtivo pro nerdy a nerdky - ve článku je popsaný koncept péče, která není redukovatelná na úkony.

2. VZP ČR (12. 1. 2026). Péče porodních asistentek.
Zde najdete oficiální popis automatické indikace tří návštěv a jejich smyslu.

3. UNIPA (11. 5. 2026). Poporodní péče porodních asistentek neodpovídá nastavení systému.
Zde data o zájmu žen, prevenci, kojení a nedostupnosti.

4. UNIPA (10. 8. 2026). Otevřený dopis VZP k nerovným podmínkám přepravy.
Dopis rozebírající virtuální výjezdní místa, rozdílné smluvní podmínky, dostupnost.

5. UNIPA / Radiožurnál (17. 8. 2026). Matky mají po porodu nárok na pomoc porodních asistentek…
Zde popsány necelé 3 000 návštěv v Q1 a odhad až 17× vyšší potřeby při plném využití.

6. ČGPS ČLS JEP (26. 11. 2025). Žádost o projednání návrhu registračního listu zdravotního výkonu.
V této žádosti je plošná indikace označena za „absurdní“. Zde podání https://ppo.mzcr.cz/upload/files/seznam-predkladatelu-seznam-predkladatelu-ps-k-szv-brezen-2026-694150eed61dd.pdf a zde ten dokument: https://ppo.mzcr.cz/workGroup/4 lze stáhnout pod  Návrhy RL PS k SZV_březen 2026_2. část - je tam spolu s ostatními, nechávám zde v článku i printscreen těchto a tiše doufám, že mi to editor nevrátí, když je to sice veřejně, ale zazipované :-)