Bezdětnost sankcionovat, ženy dovážet. V Senátu se hledal recept na více dětí.

„Neexistuje žádné důležitější shromáždění než toto naše,“ prohlásila senátorka Daniela Kovářová na veřejném slyšení o nízké porodnosti.

Čísla jí dávala za pravdu alespoň v tom, že téma je vážné. V roce 2025 se v Česku narodilo 77 636 dětí, nejméně v historii statistického zjišťování. Oproti roku 2021 o 31 procent méně. Úhrnná plodnost klesla na 1,28 dítěte na ženu. Dopady pocítí školy, zdravotnictví, pracovní trh i důchodový systém.

Senát proto 11. listopadu 2026 uspořádal šest a půl hodiny dlouhé slyšení s poněkud výmluvným podtitulem: Jak stabilizovat demografický vývoj a využít dostupné rezervy?

Odhlédnu od toho, že se úplně děsím toho, že těmi rezervami byly myšleny neobydlené dělohy českých žen a pokusím se Vám poreferovat o tom, co se na slyšení odehrálo.

Dostavili se demografové, ekonomové, sociologové, odbornice na porodní péči, egyptolog, katolický kněz i zástupci obcí. Někteří přinesli data, jiní civilizační diagnózy a představy o tom, jak by měli lidé žít.

Politická reprezentace se dostavila v podstatně komornějším počtu.

Až to nevydržel ani senátor Jiří Růžička. V průběhu slyšení poznamenal, že se v sále podle jeho odhadu vystřídalo patnáct až dvacet senátorů. Poslanec žádný. Ministr práce a sociálních věcí se omluvil, přestože téma spadá přímo do jeho agendy. Ministryně pro místní rozvoj podle Růžičky na pozvání ani nereagovala. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch osobně nevystoupil, resort zastupovala pouze náměstkyně Karla Maříková.

„Nekritizuju zrovna tyhlety dva, jenom říkám, jak asi velká je to priorita a jak nám leží na srdci budoucnost,“ poznamenal Růžička. A pak svůj povzdech rozšířil na politickou reprezentaci bez ohledu na volební období:

„Prostě neleží nám to na srdci moc. Zajímá nás okamžik, teď hned okamžitě. Budoucnost vlastně nám trošku z tohohle pohledu je lhostejná, což je katastrofa.“

Jistě, jednotlivé omluvy mohou mít zcela legitimní důvody a nepřítomnost na jednom jednání sama o sobě nevypovídá o zájmu konkrétního politika. Jenže v součtu je ten obrázek pozoruhodný.

Po mladých lidech žádáme, aby převzali odpovědnost za budoucnost národa, přivedli na svět další generaci a vychovali budoucí daňové poplatníky. Mezitím na šestihodinové jednání věnované právě této budoucnosti nedorazí podle přítomného senátora jediný poslanec.

A tak se v sále dlouhé hodiny hledaly „dostupné rezervy“ v reprodukčním rozhodování občanů, zatímco jedna z těch nejviditelnějších zůstávala přímo před očima.

V prázdných politických lavicích.

Demografové upozorňovali na slabší populační ročníky, odklady rodičovství, nejistotu a proměny partnerství. Sociologové na nenaplněná přání mít děti. Ekonomové na bydlení, školky a daně. Vysvětlení byla různá, ale jedno se opakovalo: žádná kouzelná páčka, která by porodnost vrátila na požadovanou úroveň, zatím neexistuje.

A to je pro politiku velmi nepříjemné zjištění. Její horizont totiž málokdy sahá dál než k příštím volbám a složité problémy, které vyžadují roky soustavné práce, nejsou zrovna předvolební trhák. Ale co. Změnu hodnot lze alespoň vyhlásit od řečnického pultu.

Senátorka Daniela Kovářová označila nechtít děti za „čiré sobectví“ a vyzvala stát, aby bezdětnost „společensky sankcionoval“. Doporučila také kampaně, podle nichž je mít děti „cool, sexy a trendy“. Projev zakončila heslem: „Milujte se a množte se.“

Nešlo přitom o nějaké momentální vzplanutí. Stejným heslem Kovářová zakončila už svůj projev na Pochodu pro rodinu v roce 2022. A ještě letos v říjnu ve svém komentáři označila nedostatek peněz a bydlení za pouhé „výmluvy“. Tedy právě ty překážky, jejichž dopady se odborníci během senátního slyšení pokoušeli vysvětlit na datech.

Představuji si mladý pár, který si v pronajaté garsonce počítá, zda zvládne výpadek jednoho příjmu. A najednou se mu zjeví státní kampaň, která mu sdělí, že rodičovství je děsně sexy. Hypotéka se studem za bezdětnost zaplatit nedá, ale třeba pomůže plakát!

Zajímavější je ovšem její myšlenka společenské sankce. Jak má taková sankce vypadat? Veřejné zostuzení? Seznam bezdětných vyvěšovaný čtvrtletně na úřední desce? Nebo rovnou aplikace, která ženám po každé menstruaci připomene, že národ opět zklamaly?

Zní to absurdně? Jistě. Jenže když senátorka vyzve stát, aby bezdětnost společensky sankcionoval, a neřekne jak, podobným představám otevírá dveře. Domyslela paní senátorka, kdo v praxi rozhodne, zda je někdo bezdětný dobrovolně, nedobrovolně, dočasně nebo už navždy a kdy přesně se z intimní životní záležitosti stává veřejné provinění? Zavedeme státem kontrolované komise plodnosti a registry neplodných?

O něco později senátor a egyptolog Miroslav Bárta představil svůj civilizační výklad: vzestup sociálního státu podle něj oslabil rodinu coby základní záchrannou síť. Působivá historická interpretace, která nemůže v žádném případě sloužit sama o sobě jako důkaz, že sociální zabezpečení způsobilo dnešní pokles plodnosti, ale budiž. Když už je Senát v úzkých, tak je třeba povolat rezervisty i z řad egyptologů.

Kněz a biolog Marek Orko Vácha, který kvůli výuce propásnul účast ve svém designovaném panelu a dorazil až později, připojil židovsko-křesťanské pojetí dětí jako požehnání i obavy o budoucnost česky mluvící společnosti. Současně ale mluvil také o potřebě rodinám konkrétně pomoci.

Korunu tomu nasadil zástupce Svazu měst a obcí Dan Jiránek, když před těmito civilizačními úvahami při své řeči o migraci prohlásil, že budeme muset „dovážet ženy“ nejen kvůli reprodukci, ale i proto, aby se o nás měl kdo ve stáří starat.

Žena jako matka, pracovní síla i pečovatelka. Tolik společenských problémů dokáže vyřešit jediné tělo, když o něm uvažujeme jako o potřebné kapacitě a rezervě, že?

Zatímco někteří řečníci vysvětlovali mladým lidem, které se ani neobtěžovali pozvat na slyšení, jaké mají mít hodnoty, jiní představovali výzkumy o tom, co si mladí lidé skutečně přejí.

Sociolog Martin Kreidl připomněl, že podle dat projektu Současná česká rodina přibližně tři čtvrtiny mladých bezdětných žen do budoucna děti chtějí. Děti tedy mladí lidé pořád chtějí. Jen už nepovažují za samozřejmé, že je musí mít každý. A někteří je zkrátka nechtějí vůbec. Což je také naprosto legitimní životní rozhodnutí.

Demografka Jiřina Kocourková ukázala, jak se rozevírá mezera mezi plánovaným a skutečným počtem dětí. Odklad rodičovství nemusí znamenat, že si někdo chce ještě trochu užívat. Někdy prostě nemá partnera, stabilní bydlení ani důvěru, že rodinu ekonomicky zvládne a to je celá záhada.

Daniel Prokop mluvil o dostupnějších školkách, bydlení a rozumnějším daňovém nastavení. Klára Kalíšková o matkách malých dětí, které by rády alespoň částečně pracovaly, ale systém péče o děti a pracovní trh jim to často neumožňují.

Nikdo nesliboval demografický zázrak. V tom je možná jejich argument nejsilnější: lepší bydlení, péče o děti a sladění práce s rodinou mají smysl, i kdyby se porodnost zvýšila jen nepatrně. Prostě proto, že lidé a děti v těch rodinách už žijí.

Zvláštní, že společnost, která tak vehementně volá po dalších dětech, stále neumí těm stávajícím rodinám nabídnout dostatečnou oporu.

Odpoledne přišla na řadu Alena Lochmannová z Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni. Obrátila pozornost k otázce, která v debatách o porodnosti v české kotlině prostě zoufale chybí: proč se některé ženy bojí mít další dítě?

Představila výzkumy porodního strachu a negativních zkušeností. Nešlo jen o bolest či komplikace, ale také o ponižující komunikaci, zákroky bez řádného vysvětlení a souhlasu, odloučení od novorozence a osamělost. O ženy, které po porodu nabyly dojmu, že už nejsou vidět, protože teď je důležité především dítě.

Lochmannová mluvila o dopadech porodnického násilí, strachu znovu prožít to, co žena a její partner zažili poprvé. O traumatu, které může přetrvávat léta. O zkušenosti, jež se může promítnout i do rozhodnutí znovu otěhotnět.

To samozřejmě nevysvětluje celý demografický propad, ale jestli stát hledá překážky rodičovství, neměl by přehlížet ty, které vznikají v jeho vlastním systému zdravotní péče.

Na téma navázaly příspěvky o kontinuální péči porodních asistentek, důstojném zacházení a podpoře v šestinedělí. Porodník Ondřej Šimetka připomněl, že kvalitu porodnictví nelze měřit jen tím, kolik matek a dětí přežije bez závažné komplikace. Důležitá je i zkušenost ženy.

A tak jsme se od velkých úvah o civilizačním úpadku a záchraně národa konečně dostali k ženám samotným. K tomu, jestli jim někdo u porodu vysvětlí, co a proč se s nimi děje. Jestli s nimi někdo zachází důstojně, neodnáší jim bez vysvětlení dítě a nenechá je po návratu z porodnice napospas. A jestli se jich vůbec někdo zeptá, jak se mají.

Pokud chceme, aby ženy uvažovaly o druhém dítěti, možná bychom měli více přemýšlet o tom, jak se k nim chováme při narození prvního.

Abych byla spravedlivá, senátní slyšení nebylo jen přehlídkou bizarních výroků. Přineslo řadu kvalitních analýz i praktických návrhů. Organizátoři odvedli práci, která má hodnotu. O to víc bolí nezájem většiny politické reprezentace, a o to víc byl nápadný.

Není totiž pravda, že vůbec nevíme, co dělat. Nevíme sice jak zaručeně obrátit demografický trend, ale víme dost o dostupnosti bydlení, péči o děti, podmínkách matek a otců, zdravotní péči a dalších překážkách, které lze zmírňovat, měnit a kultivovat. Otázkou je, kdo to udělá, s jakými penězi a zda vytrvá déle než jedno volební období.

Starostka Chýně Anna Chvojková, která popsala náročné budování infrastruktury rychle rostoucího města, to na závěr svého vystoupení řekla nejpřesněji:

„Nehledejme rezervu v mladých, hledejme ji ve schopnosti státu předvídat a fungovat.“

Děti totiž nejsou demografické rezervy. Ženy nejsou reprodukční kapacity. A rodičovství není občanský dluh, který se splácí budoucími daňovými poplatníky.

Když chce stát více dětí, může začít tím, že se bude skutečně zajímat o životy lidí, kteří je mají nebo mít chtějí. A také tím, že se o jejich budoucnost budou zajímat politici, kteří rozhodují o podmínkách jejich života.

Nejen když se o ní řeční.

Protože zatímco Senát hledal dostupné rezervy u mladých lidí, jedna z těch nejpodstatnějších zůstala nevyužitá.

Politická vůle.