Státní vyznamenání pro známého sexistu aneb i pan prezident se někdy utne

Podzimní prázdniny mají svoje neodolatelné kouzlo. Vyřezané dýně, mrtvoly, hroby a pavučiny, které se v předzvěsti Halloweenu ostýchavě zabydlují na předzahrádkách českých satelitů. A samozřejmě udělování státních vyznamenání.

Za různých prezidentů jsem se na ně různě těšila a s ještě různějšími pocity pak sledovala výsledky.

Letos jsem jásala! Manželé Vlčkovi, paní primářka Exnerová, ředitelka Nedoklubka Lucie Žáčková. Báječní lidé, které jsem měla tu čest osobně potkat a poznat a jejichž práce je výkladní skříní lidskosti, pracovitosti a smysluplného úsilí.

Radost mi vydržela přesně do okamžiku, kdy mi v e-mailu začaly přistávat dotazy, co bude náš výbor České ženské lobby dělat s tím vyznamenáním.

Sestoupila jsem z obláčku nadšení a otevřela celý seznam oceněných.

A tam jsem ho našla.

Jaroslav Kubera.

Opravdu ten Jaroslav Kubera?

Mnohaletý senátor, teplický primátor, předseda Senátu, zapřisáhlý kuřák, milovník politických bonmotů, neúnavný obhájce osobních svobod, ale také muž, který se s oblibou veřejně chlubil svým, eufemisticky řečeno, osobitým přístupem k ženám.

Řád TGM III. třídy in memoriam. Za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

Lidská práva.

Snažím se už roky prosadit tu zjevně stále ještě revoluční myšlenku, že také ženská práva jsou lidská práva. A při vzpomínce na některé Kuberovy výroky jsem začala pochybovat, zda tenhle můj emancipační objev už dorazil také na Pražský hrad.

V září 2018 poskytl Jaroslav Kubera rozhovor časopisu Týden. Řeč přišla také na hnutí #MeToo, které tehdy otevřelo celosvětovou debatu o sexuálním obtěžování, zneužívání moci a hranicích souhlasu.

Kubera se časopisu chlapácky pochlubil, že „testuje české ženy a dívky“. Popsal, jak je hladí a zjišťuje, zda nejsou jako „blbé Američanky“, a s uspokojením konstatoval, že jeho počínání snášejí dobře. Nakonec dodal, že už je „u sedmnáctek“ a začíná mít obavy, kam až jeho testování povede.

Mám dvě dcery v tomto věku a je mi úzko z toho, že po takovém interview nenásledovala vlna společenského odporu a Kuberova politická derniéra. Ale ostatně tenhle český národní sport známe přece všichni! Autoškola nebo výcvik dorostenek - po generace reprodukovaná česká nemístnost, kterou je potřeba psát do příruček pro turistky. Ona neodbytná potřeba sexualizovat běžné společenské situace a následně pozorovat, kdo že to má dostatek smyslu pro humor, aby se neurazil.

Nevíme, zda se testovací spanilé jízdy páně Kuberovy skutečně odehrály. Víme ale, že takhle o svém chování sám veřejně vyprávěl a že to považoval za nesmírně zábavné. Byla to ostatně jedna z jeho specialit.

A reakce okolí? On je prostě takový! Svérázný! Trochu provokatér! Starý dobrý bonviván! Nesmíte ho brát doslova! A hlavně: nekazte legraci nějakou přecitlivělostí.

Taková humorná jednosměrka. Muž si dovolí nevhodnou poznámku, nevyžádaný dotek nebo sexuální narážku. Žena se má koketně zasmát a cudně začervenat. Pokud se nezasměje, nestává se problémem mužovo chování, nýbrž její reakce.

Nemá nadhled! Nechápe legraci! Je upjatá! A v závažnějších případech je samozřejmě feministka, což v této části českého společenského slovníku zpravidla znamená ženu, která měla tu drzost nepovažovat ponižování za privilegium.

A nemusíme ani hádat, jak by ji označil sám Jaroslav Kubera.

On nám to totiž řekl sám.

Prosinec 2003.

V Senátu se právě projednává novela zákoníku práce, která má výslovně upravit ochranu před sexuálním obtěžováním na pracovišti.

Dnes by se mohlo zdát, že jde o poměrně samozřejmou záležitost. Člověk by měl mít možnost pracovat, aniž by musel snášet nežádoucí sexuální chování, ponižování nebo zastrašování, že?

Tehdy to ale, v pravěku české lidskoprávní a rovnostní agendy, část senátorů viděla jinak. Obávala se například přívalu žalob na nevinné nadřízené a zneužívání nové právní úpravy.

A Jaroslav Kubera přišel s vlastním polínkem do výhně senátní diskuse.

Hovořil plamenně o „touhách neukojených feministek, kterým harasment nikdy nehrozí“ a svou argumentaci navíc doplnil poznámkami o jejich vzhledu. Ženy prosazující ochranu před sexuálním obtěžováním podle něj byly tak neatraktivní, že jim žádné obtěžování nehrozilo.

Jistě, psal se rok 2003. Třiadvacet let je dlouhá doba a mnoho věcí, které tehdy ještě procházely, už dnes naštěstí považujeme za nepřijatelné.

Jenže o patnáct let později nám tentýž Jaroslav Kubera spokojeně vypráví reportérovi o svých údajných in vivo experimentech na sedmnáctiletých dívkách. Za těch patnáct let se svět kolem něj přece jen trochu posunul. Jen Jaroslav Kubera jako by si toho nevšiml. A co je možná ještě pozoruhodnější, zjevně mu to stále procházelo.

Senátor, zákonodárce, který má posuzovat potřebnost právní ochrany před sexuálním obtěžováním, veřejně zpochybňuje její zastánkyně prostřednictvím jejich domnělé sexuální nepřitažlivosti. Ve své pracovní době, za peníze z daní sexuálně přitažlivých i těch nepřitažlivých. Vlastně docela působivá ukázka toho, proč by taková ochrana mohla být potřebná.

Příspěvek u pultíku připomínal svým obsahem spíše kabaretní výstup šmrncnutý rozverným rozhovorem u páté skleničky ve čtvrté cenové než příspěvek zákonodárce při projednávání právní úpravy, která měla chránit lidi před sexuálním obtěžováním.

Náš osobní světonázor má zabudovanou schopnost nezůstat viset spolu s kabátem v šatně, když ráno přijdeme do práce. Předsudky si nosíme s sebou, ať už jsme automechanici, učitelé, lékaři, nebo senátoři. Jen u některých profesí mají naše předsudky podstatně větší dosah a dopad.

Pokud zákonodárce považuje zastánkyně ochrany před sexuálním obtěžováním za směšné a sexuálně frustrované bytosti, není přehnané zajímat se o to, jak se takový postoj promítá do jeho rozhodování o jejich právech.

Proč jsme se naučili podobné výroky ukládat do přihrádky veselé historky z politického života, místo abychom je považovali za součást politikova veřejného odkazu?

Nevypovídá náhodou o našem vztahu k lidským právům také to, nakolik vážně bereme lidi, kteří se jich domáhají?

Abychom ale Jaroslavu Kuberovi nepřisuzovali nějaké výsadní postavení, připomeňme si, že česká politická kultura podobnými projevy nijak nestrádala.

V lednu 2013 se například v televizním prezidentském duelu Miloš Zeman rozhodl vysvětlit Karlu Schwarzenbergovi rozdíl mezi knížaty a zemany.

Pseudohistorický výklad se záhy stočil k právu první noci a znásilňování nevolnic. Knížata podle Zemana zdegenerovala, protože své nevolnice nemusela znásilňovat, zatímco zemani si svá práva museli těžce vybojovat.

Sál reagoval smíchem, potleskem i nesouhlasem.

Česká ženská lobby Zemana vyzvala k omluvě. Odmítl ji s absurdním vysvětlením, že se jeho výrok žen vlastně netýkal.

Opravdu roztomilé. Z nevolnic se stane materiál pro vtip o šlechtických rodech a degenerátech, ze znásilňování energie vynaložená na společenský vzestup, a když se některé ženy ozvou, dozvědí se, že to s nimi nemělo pranic společného.

Zvláštní, jak často v podobných situacích rozhoduje o tom, co se žen týká a co nikoli, právě muž, který vtip vypráví, že?

Nechci ovšem sestavovat historický žebříček českých politiků podle počtu sexistických bonmotů. Na ten bychom nejspíš potřebovali vlastní ministerstvo, slušný archiv a několik velmi otrávených doktorandek.

Zajímá mě spíše ta samozřejmost, s jakou jsme dlouho dokázali podobné výroky přijímat jako součást českého politického folkloru. Dokonce jako jakousi přidanou hodnotu mužné osobnosti, která se nebojí říkat věci na rovinu.

Někteří muži přece nechodí kolem horké kaše! Jsou autentičtí! Nekorektní! Mají koule!

A já bych jen ráda věděla, kdy se právě tahle vlastnost stala tak oceňovanou politickou kvalifikací.

Protože říkat věci bez zábran a říkat věci odvážné není totéž.

A odvaha postavit se mocnějšímu má přece jen trochu jinou hodnotu než odvaha zesměšňovat slabší.

Komplikuje se to tím, že Kuberu nejde shodit ze stolu jako trapnou misogynní figurku české politické scény.

Jaroslav Kubera nepochybně zanechal výraznou stopu v české politice. Více než dvě desetiletí vedl Teplice, dlouhá léta působil v Senátu a nakonec stanul v jeho čele. Pro mnoho lidí byl symbolem odporu k nadměrné regulaci a obhajoby individuálních svobod.

A jeho rozhodnutí připravovat oficiální cestu na Tchaj-wan, navzdory čínskému diplomatickému tlaku, si zaslouží pozornost. Bylo to konkrétní politické gesto, při němž se odmítl podřídit představě, že čínské velvyslanectví bude českému ústavnímu činiteli určovat, kam smí cestovat.

Nepotřebuju Kuberovy zásluhy popírat jen proto, že mi jiné části jeho veřejného působení připadají nepřijatelné.

A ostatně ani neočekávám, že státní vyznamenání mohou dostávat pouze lidé, kteří nikdy neřekli nic hloupého, nikdy nikoho neurazili a při zpětném přezkoumání svého života obstojí před komisí složenou ze všech svatých. To bychom Vladislavský sál mohli 28. října rovnou pronajmout na badminton.

Jenže máme-li před sebou člověka, jehož politické zásluhy uznáváme, co uděláme s tou částí jeho odkazu, která se nám do slavnostního medailonku nehodí?

Vymažeme ji? Omluvíme ji? Odložíme do poznámek pod čarou? Podle čeho vlastně rozhodujeme, které části veřejného života jsou pro celkové hodnocení člověka podstatné?

Když politik vystoupí proti autoritářskému tlaku, správně v tom rozpoznáme jeho hodnotový postoj.

Když ale stejný politik při rozhodování o právech žen zesměšňuje jejich zastánkyně, proč máme takovou potřebu přesvědčovat sebe i ostatní, že o jeho hodnotách to nevypovídá vůbec nic?

Že to byl prostě Kubera.

Bodrý, osobitý a svůj.

Nemusíme přece člověka soudit podle nejhoršího výroku, který kdy pronesl. Ale nemusíme ani předstírat, že ho nikdy nepronesl.

Obzvlášť když mu právě propůjčujeme státní řád za zásluhy o lidská práva.

Jako by v tom celém nebylo ironie už dost, vyznamenání nese jméno Tomáše Garrigua Masaryka - prvního československého prezidenta, který měl k ženské emancipaci na svou dobu pozoruhodně blízko.

Masaryk otevřeně podporoval vzdělávání žen, jejich společenské a politické uplatnění i rovnoprávnost v manželství. Už počátkem minulého století veřejně odmítal představu, že by ženy byly rozumově méně schopné než muži nebo se nehodily pro intelektuální povolání.

Dnešním slovníkem bychom Masaryka mohli označit za feministu, byť on sám by z takové nálepky patrně velkou radost neměl.

Nemalý vliv na jeho postoje měla manželka Charlotta Garriguová. Američanka. Příslušnice právě toho národa, jehož ženy se o sto let později měly stát v Kuberově podání odstrašujícím příkladem přecitlivělosti na nežádoucí doteky.

Charlotta byla vzdělaná, samostatně uvažující žena, angažovala se v ženském hnutí a podporovala vzdělávání žen. Masaryk v ní našel intelektuálně rovnocennou partnerku. Jejich manželství popisoval jako spolupráci.

A udělal něco, co i dnes považujeme za neobvyklé.

Přijal její rodné příjmení za součást svého vlastního jména. To prostřední G. ve jméně Tomáše Garrigua Masaryka je tedy trvalým pomníkem jedné mimořádné ženy.

Nechci tady vymalovat z Masaryka současného feministického aktivistu ani předstírat, že by ve všech ohledech sdílel dnešní představy o rovnosti žen a mužů. Jen říkám, že by si historie zasloužila alespoň tolik pozornosti, abychom si všimli, po kom vlastně řád udělujeme a jaké hodnoty jeho jméno reprezentuje.

Detail letošního slavnostního večera ukazuje kontrast nevídaný.

Vedle Jaroslava Kubery obdržela Řád TGM také Elena Gorolová.

Žena, která dlouhá léta usiluje o spravedlnost pro ženy protiprávně sterilizované. Sama takovou sterilizací prošla a svou osobní zkušenost proměnila ve veřejné úsilí, které zásadně přispělo k prosazení jejich odškodnění.

Jaroslav Kubera dostal Řád TGM III. třídy. Elena Gorolová IV. třídy.

Nabízelo by se teď rozehrát laciné porovnávání zásluh, ale to dělat nechci. Státní vyznamenání nejsou okresní přebor ve skoku vysokém a životní příběhy nelze sestavit do excelové tabulky podle počtu bodíků za jednotlivé dobré a špatné skutky.

Ta dvě jména si v seznamu lebedí kousek vedle sebe a přesto jsou od sebe vzdálena eóny.

Na jedné straně žena, která musela roky bojovat za uznání toho, že stát a jeho instituce nemohou bez souhlasu rozhodovat o ženském těle a na druhé muž, který se veřejně bavil popisováním svého testování hranic žen a dívek a v zákonodárném sboru zesměšňoval zastánkyně ochrany před sexuálním obtěžováním.

Oba oceněni za zásluhy o demokracii, humanitu a lidská práva.

Nechci panu prezidentovi podsouvat, že Kuberovy výroky schvaluje. A už vůbec nechci kalit radost Kuberově rodině a blízkým, kteří si do Vladislavského sálu přišli převzít ocenění za léta práce svého milovaného.

Jen si prostě myslím, že státní vyznamenání je o hodně víc než jen osobní poděkování.

Je to totiž způsob, jakým si naše společnost vytváří paměť. Ukazuje koho vyzdvihuje, jaké vlastnosti oceňuje, které životní postoje považuje za následováníhodné a také co všechno je ochotna zapomenout, aby slavnostní obraz zůstal dostatečně slavnostní.

Možná se pan prezident při svém rozhodnutí utnul. Možná Kuberovy zásluhy v jiných oblastech považoval za natolik významné, že převážily i nad jeho veřejnými postoji k ženám. Nevím. Do hlavy mu nevidím.

Jen bych nerada, abychom si při té příležitosti zase jednou odnesli poučení, že ponižování žen je vlastně docela roztomilá vlastnost. Zvlášť když se ho dopouští někdo, koho jsme si zvykli obdivovat.

Nečekám od veřejných osobností dokonalost. Ale představa, že respekt k ženám patří k lidské slušnosti, mi nepřipadá jako nesplnitelný požadavek.

Není to zase tak vysoká laťka.

A zrovna při udělování Řádu Tomáše Garrigua Masaryka by snad nemusela být položena až na zem.