Má tam dole zuby? Pánové, klid. Kouše jen při znásilnění

Začalo to docela nevinně.

Trápí mě zuby, a tak jsem se vydala na obvyklou výpravu za strejdou Googlem. Jsem totiž hrdou majitelkou diagnózy Q79.6, Ehlersova–Danlosova syndromu, vzácné bezva kámošky, která mě vytrvale školí v trpělivosti, nelpění a umění opouštět. Ale o tom zase někdy jindy. Už jsem to ostatně tady na blogu párkrát nakousla.

O svých zubech jsem našla, co jsem potřebovala. Jenže Google občas člověku nabídne i něco, na co se vůbec neptal. A díky mému zájmu o ženská práva, porody a další pro svět zjevně okrajové záležitosti na mě mezi výsledky vykoukl příběh, který jsem dosud neznala.Vystupovala v něm jistá Sonette Ehlers.

Ano, zase Ehlers. A zase zuby. Google má zjevně velmi zvláštní smysl pro humor.

Ten příběh začínal znásilněním.

Pozor, citlivý obsah: Text se věnuje sexuálnímu násilí a může oživit bolestné vzpomínky. Pokud je to pro vás náročné téma, zvažte, zda pokračovat. Podporu nabízí proFem, tel. 608 222 277, nebo bezplatná linka pomoci obětem 116 006.

Žena, která ho přežila, se podle vyprávění jihoafrické zdravotnice Sonette Ehlersové svěřila s přáním, aby bývala měla tam dole zuby. Takové, které by se zakously do muže, jenž do ní násilím vnikl.

Jestli to řekla ze zoufalství, vzteku, nebo v návalu černého humoru, kterým se někdy člověk pokouší učinit nesnesitelné alespoň vyslovitelným, nevím. Většina lidí by podobné přání nejspíš pochopila jako metaforu. Ehlersová v něm ale rozpoznala technické zadání. A rozhodla se ho uskutečnit.

Co kdyby žena skutečně mohla mít v pochvě zuby?

Ne vlastní, samozřejmě. Ale něco, co by se jako zuby zachovalo ve chvíli, kdy se někdo rozhodne ignorovat její nesouhlas.

V roce 2005 představila Ehlersová zařízení nazvané Rapex, později známé jako Rape-aXe. Pružný návlek, který si žena měla předem zavést do pochvy, byl uvnitř vybaven drobnými háčky. Při penetraci se měly zachytit na penisu útočníka a při pokusu o vytažení se ještě pevněji zaklesnout. K odstranění zařízení pak měla být nutná lékařská pomoc.

Abychom pochopili, v jakém prostředí se takový vynález zrodil, přidejme trochu nepříjemné statistiky. V době, kdy Ehlersová představila Rapex, zaznamenala jihoafrická policie přes 55 tisíc znásilnění ročně. To je přibližně jedno ohlášené znásilnění každých deset minut. A skutečný počet byl pravděpodobně mnohem vyšší, protože zdaleka ne každá oběť se obrátí na policii.

Najednou ten nápad s ozubenou vaginou nepůsobí jen jako bizarní technická kuriozita, že?

(Chtěla jsem vám sem dát video, na kterém názorně předvádějí, co se stane s mrkví, když se z takové pasti pokusí vytrhnout. Jenže YouTube ho omezuje věkem. Spoiler alert: mrkvi to teda vůbec dobře neudělá.)

Ehlersová předpokládala, že bolest útočníka zastaví, ženě poskytne příležitost k útěku a navíc usnadní identifikaci pachatele, který bude chtě nechtě potřebovat ošetření.

Na tom vynálezu je cosi groteskně uspokojivého. Představa zločince, který se rozhodne násilím proniknout do cizího těla, ocitne se v ďáblově osidle a zjistí, že se z něj nedokáže bez pomoci lékaře vymanit, má určitou poetickou, skoro starozákonní spravedlnost.

Inu, kdo s čím zachází, tím také schází.

Jenže než začneme Ehlersové udělovat medaili za inovace v ženské sebeobraně, musíme přiznat jednu nepříjemnost. Rape-aXe se nedostal do sériové výroby a neprošel klinickým ověřením bezpečnosti a účinnosti. Nemáme žádné důkazy, že by dokázal znásilnění skutečně zastavit, natož že by napadenou ženu ochránil před dalším násilím.

Bolest totiž nemusí útočníka paralyzovat. Může ho také rozzuřit.

Když Ehlersová svůj vynález představila, média se ho pochopitelně chopila. Vagina s háčky je novinářsky podstatně vděčnější než další suše popisná zpráva o nedostatečné prevenci sexuálního násilí. V roce 2010 se zařízení dostalo do centra pozornosti díky fotbalovému mistrovství světa v Jihoafrické republice, během něhož vynálezkyně plánovala distribuovat tisíce kusů.

Reakce byly rozporuplné. Jedni mluvili o geniální sebeobraně, druzí o barbarství. Objevily se obavy z možného zneužití proti nevinným mužům i z toho, že zraněný útočník může napadenou ženu ohrozit ještě víc.

Mezi kritiky se přitom ozvaly i feministky, které připomněly daleko širší problém. Bezpečí žen přece nemůže být jen jejich soukromou starostí. A představa, že sexuální násilí vyřešíme tím, že si ženy budou preventivně vyzbrojovat vlastní pochvy, má v sobě cosi tragikomického, nemyslíte?

Rape-aXe navíc probouzí jednu prastarou hororovou představu – vagina dentata, ozubenou vaginu známou z folkloru mnoha kultur. Ženu jako nebezpečnou bytost, jejíž sexualitu musí muž zkrotit, než se k ní může bezpečně přiblížit. V některých mýtech musí dokonce její zuby odstranit, aby se pohlavní styk stal vůbec možným.

Psychoanalýza v tomto motivu rozpoznává mimo jiné kastrační úzkost (castration anxiety) – strach ze ztráty penisu, symbolicky také mužnosti či vlastní moci. Téma, které nezůstalo jen ve starých pověstech, ale dodnes zaměstnává psychoanalytiky.

A pak přijde jihoafrická zdravotnice a rozhodne se tuhle mytologickou hrůzu uvést do praxe. Jen s poněkud jiným záměrem. Zatímco v mýtech bývá ozubená vagina nebezpečná sama o sobě, Rape-aXe měl ohrožovat toho, kdo se pokusí o znásilnění.

A co na to moderní internet?

V roce 2012 vyšla studie Vindictive but vulnerable, tedy přibližně Pomstychtivá, ale zranitelná. Výzkumníci v ní analyzovali internetové diskuse kolem Rape-aXe a zjistili, že v nich vedle sebe přežívají dva pozoruhodně protichůdné obrazy žen.

Prvním byla žena jako bezbranná potenciální oběť sexuálního násilí. Bytost, kterou je třeba chránit, protože sama se ubránit nedokáže.

Druhým žena pomstychtivá, vypočítavá a schopná vynález zneužít. Taková, která si do pochvy zavede past nikoli kvůli ochraně před znásilněním, ale aby úmyslně poškodila nevinného muže.

Tak si to představte.

Na jedné straně žena tak bezmocná, že potřebuje speciální technické vybavení. Na druhé žena natolik zákeřná, že se jí stejné vybavení raději nemá svěřovat.

Slabá, ale nebezpečná. Zranitelná, ale nedůvěryhodná.

Zkrátka ženská.

Člověk aby si vybral.

Při debatě o ženské sebeobraně se prostě probouzejí stereotypy, které dobře známe i z jiných diskusí o sexuálním násilí.

Žena má být přece dostatečně prozíravá, aby nebezpečí předvídala! Dostatečně opatrná, aby se mu vyhnula! Dostatečně statečná, aby se ubránila! A pokud už k napadení dojde, dostatečně důvěryhodná, abychom jí uvěřili…

No a když se ubrání, může přijít na přetřes, zda to náhodou nepřehnala. Když se neubrání, bude se zas řešit, proč neudělala víc.

Je to pozoruhodně náročná disciplína, v níž se pravidla vyhodnocují až po skončení zápasu. A rozhodčí se dostavují s podrobným seznamem toho, co měla žena udělat jinak.

Jenže Rape-aXe v sobě skrýval ještě jeden háček. Tentokrát obrazně. Žena si ho musela zavést předem. Musela tedy předpokládat, kdy jí znásilnění hrozí, a podle toho se vybavit.

Představme si spolu svět, kde by se zařízení skutečně osvědčilo. Prošlo bezpečnostními testy, prokázalo účinnost a začalo se prodávat v lékárnách.

Kdy přesně „předem“ by si ho tedy žena měla zavádět?

Před večerní cestou z práce? Před večírkem? Před prvním rande? Nebo raději preventivně každé ráno, protože člověk nikdy neví? A jak dlouho by to asi trvalo, než by se z možnosti používat takovou obrannou pomůcku stalo celospolečenské očekávání?

„A proč jste ji neměla?“

Když se to kdysi stalo mně, nepřála jsem si mít tam dole zuby. Zato jsem si velmi rychle sestavila seznam všeho, co jsem měla udělat jinak. Proč jsem tam byla, proč jsem dřív neodešla. A když podobné otázky přišly i z mého nejbližšího okolí, nepadaly na neúrodnou půdu. Já už jsem si je totiž dávno pokládala sama a byla sama sobě kárnou komisí i popravčí četou.

Možnost bránit se ale není totéž jako povinnost zabránit vlastnímu napadení. Pokud si tyhle dvě věci spleteme, začne se ženská emancipace nepříjemně podobat přidělování dalších pracovních úkolů ženám.

Je před námi budoucnost, kdy místo řešení příčin sexuálního násilí budeme vyvíjet stále dokonalejší prostředky, kterými se před ním ženy mohou chránit? Co bude následovat? Píšťalky? Alarmy? Aplikace? Elektronické náramky? Vaginální pasti?

Dospějeme až k chytré pochvě připojené k internetu, s automatickým rozpoznáváním násilníka a upozorněním na mobil?

Pozor, byl detekován neoprávněný pokus o přístup. Přejete si aktivovat zabezpečení?

A někde mezi aktualizací softwaru a pravidelnou výměnou baterií možná jednou úplně zapomeneme, že původním problémem nebyla nedostatečná technická vybavenost ženského těla, nýbrž člověk, který se rozhodl nerespektovat cizí tělo a cizí vůli.

Musím se nakonec Ehlersové zastat. Nevymýšlela řešení pro ideální svět. Pokoušela se nabídnout ženám možnost obrany v tom skutečném.

Vzala doslova zoufalé přání ženy, která si přála mít tam dole zuby. A pokusila se jí je opatřit.

Jenže ženské tělo není volně přístupné, dokud nezačne klást odpor. Ani když žena neřekne „ne“. Ani když strachy ztuhne, nedokáže se bránit nebo vůbec nedostane příležitost něco říct.

Nikdo přece nemusí dokazovat, že se bránil dostatečně, aby měl právo nebýt napaden.

A žádné zuby by k tomu neměly být potřeba.