Článek
Milá paní Macinková,
osobně se neznáme, ale hned po zhlédnutí reelu Vašeho chotě jsem dostala chuť Vám napsat. Nechci Vám nic vyčítat, nikoho poučovat ani Vás zatahovat do další veřejné přestřelky. Raději bych pro jednou odložila munici a poslala pár vlídných řádků. Od jedné mámy druhé.
Váš manžel totiž veřejně vyprávěl, jak jste mu doma důrazně a zostra vysvětlila, co si myslíte o jeho výrocích na adresu ženského hokeje. A také že pokud bude Vaše dcera jednou chtít hrát hokej, prostě ji přihlásíte, nehledě na tatínkovy frky o hokejistkách. A on ji bude v rámci pokání hezky pěkně vozit na tréninky.
Ta historka mě potěšila. Svým dětem totiž trpělivě vysvětluji, že naše jednání má své důsledky. A vida, jak praktickou podobu může takové poučení dostat i v dospělosti!
Samozřejmě nevím, jak to u Vás doma skutečně probíhalo. Znám jen manželovo vyprávění a do soukromí Vaší rodiny mi nic není. Možná Váš rozhovor vypadal docela jinak. Nechci Vám vkládat do úst slova, která jste třeba nikdy neřekla.
Ale ta jedna myšlenka, která se díky příběhu dostala na veřejnost, se mi líbí.
Že ta Vaše holčička může hrát hokej, když bude chtít. Tečka.
Víte, paní Moniko, mám dvě dcery. A čím jsou starší, tím víc si uvědomuji, kolik různých očekávání na ty naše holky čeká. Jak mají vypadat, jak se mají chovat, co se pro ně hodí, co se nesluší, v čem mají vynikat a v čem by raději neměly příliš vyčnívat.
Mají být odvážné, ale ne moc. Průbojné, ale ne drzé. Sebevědomé, ale hlavně ne namyšlené. Krásné, ale přirozeně. Chytré, ale tak, aby tím náhodou někoho nezastínily. A běda, když se jim zachce dělat něco, co se do představy o správné holce tak úplně nevejde!
Člověk by řekl, že už jsme z toho dávno vyrostli. A pak stačí jedna televizní debata…
Snažím se proto svoje holky vychovávat tak, aby se nebály jít vlastní cestou. Aby se dokázaly ozvat, když s nimi někdo nejedná fér. Aby věděly, že nemusí být všem vždycky po chuti. A taky aby uměly podat pomocnou ruku jiné ženě, i když se s ní třeba ve všem neshodnou.
To poslední se, pravda, občas těžko učí i nám dospělým.
Nevím, jestli se považujete za feministku, paní Moniko. Možná ano, možná ne. Možná Vám to slovo nic neříká, možná si pod ním představujete něco docela jiného než já. A to je úplně v pořádku.
Ostatně, prohlásit Vás bez Vašeho vědomí za feministku by byl poněkud nešťastný způsob, jak oslavit právo žen rozhodovat samy o sobě, že?
Neznamená to samozřejmě, že bych souhlasila s politikou Motoristů nebo s výroky Vašeho manžela. Na tom, co si o nich myslím, se nic nemění. Jen si nemyslím, že bych kvůli tomu měla automaticky nesouhlasit také s Vámi. Ostatně, ani nevím, jaké názory zastáváte Vy sama.
Ale myslím, že v jedné věci bychom si mohly rozumět.
Že naše dcery mají mít dveře otevřené. Že by neměly trávit půl života dokazováním, že na něco mají právo, schopnosti nebo dost odvahy jen proto, že jsou to holky. Že nemusíme mít stejné politické názory, číst stejné noviny ani se shodnout na všem, co se kolem nás děje, abychom jim v tom společně fandily.
A ještě něco bych Vám ráda řekla. Za slova, která naši muži vypustí do světa, si samozřejmě odpovídají sami. My ženy nemáme povinnost po nich žehlit veřejné přešlapy. Se snubním prstýnkem se, pokud vím, funkce tiskové mluvčí ani vedoucí domácího oddělení krizové komunikace nepřebírá. Váš manžel se za své výroky omluvil a jsem ráda, že to udělal. Ale ta odpovědnost patří jemu, nikoli Vám.
Nepíšu kvůli němu. Píšu Vám kvůli tomu, že stejně jako Vy věřím, že holky mají mít možnost být tím, kým chtějí. A že dospělí jim v tom mají pomáhat, ne jim předem vyšlapávat jedinou podle nich správnou cestičku.
Víte, někdy mám pocit, že jsme se jako společnost naučili až příliš dobře rozpoznávat, co nás rozděluje. Na první dobrou víme, kdo patří do kterého tábora, kdo s kým nesouhlasí a kdo by s kým rozhodně neměl sedět u jednoho stolu.
Ale co když bychom si k němu přece jen sedly?
Třeba bychom zjistily, že máme úplně jiné názory na politiku, na svět, na spoustu věcí. A třeba bychom se shodly na něčem docela obyčejném! Že chceme pro své děti dobrý život. Že si přejeme, aby se naše holky nebály zkoušet nové věci, říkat svůj názor a občas udělat i něco, co od nich nikdo nečeká.
Já bych si moc přála, aby vyrůstaly ve světě, kde se ženy umějí jedna druhé zastat. I když mají různé názory, různé životní příběhy a v lecčem se vůbec neshodnou. Život jim sám připraví dost překážek. Nemusíme jim přece ještě předvádět, jak si stavět další navzájem.
Možná jednou Vaše dcera opravdu začne hrát hokej. Nebo si vybere balet, astronomii, fotbal, hru na fagot či něco, o čem zatím nemáme ani tušení. Třeba vyzkouší od každého trochu a pak se rozhodne úplně jinak.
A to je na tom přece to krásné. Ta svoboda.
Ať už si vybere cokoli, přeji jí i všem našim holkám, aby jednou nemusely řešit, co se pro ně jako pro holky hodí a nehodí. Aby mohly s odvahou jít vlastní cestou. A aby na ní nikdy nezůstaly samy.
A Vám, paní Moniko, přeji hodně radosti z Vaší holčičky. Z jejích objevů, prvních velkých rozhodnutí, vítězství i drobných karambolů.
A ještě něco. Děkuji Vám za ten příběh, byť jej znám jen z druhé ruky. Připomněl mi totiž, že někdy stačí docela málo, abychom v druhém člověku přestaly vidět někoho z opačného tábora a zahlédly prostě člověka.
Třeba mámu, se kterou se možná neshodnu na mnohém, ale se kterou si přesto dokážu přát, aby naše holky měly svět otevřený.
A to je vlastně celé, co jsem Vám chtěla napsat.
Srdečně Vás zdravím a držím palce Vám i Vaší dceři.
Lenka Laubrová Žirovnická, máma dvou dcer a syna, žena jednoho báječného muže
