Jak se rodí bez pomoci aneb co víme o freebirthingu v Česku

Největší prověrka vlastních přesvědčení přichází ve chvíli, kdy se člověk upřímně snaží pochopit někoho, s kým - eufemisticky řečeno - vůbec nesouhlasí.

Od chvíle, kdy píšu na Medium o porodní péči a porodnictví, se mi kromě podpory vrací i slušný protiproud komentářů, e-mailů a překvapivě i telefonátů od názorových oponentů a oponentek. Někdy je to únavné, někdy zrádné, ale když je čas a síla, beru to jako malou soukromou laboratoř.

Na Petriho misky vlastních argumentů tam nanesu trochu jedůvky cizího nesouhlasu a sleduju, co to udělá. Se mnou, s nimi i s tématem samotným.

A občas se stane něco zvláštního: výměna, která začala neomaleným útokem, jaký by dotyčný člověk tváří v tvář nejspíš nikdy nerozbalil, skončí skoro klidně. Tím bájným Olympem internetových přestřelek: pochopením. Ne shodou. Jen vzájemným pochopením pozice, ze které ten druhý mluví a jak se tam dostal. Na chvíli jsou z nás krotcí spolucestující v kupé vlaku Svoboda slova.

Právě takhle jsem se po textu o tragickém případu Stacey Warnecke znovu dostala k tématu neasistovaných porodů, tentokrát v českém kontextu.

V komentářích se opakovalo několik námitek, které nejde jednoduše smést ze stolu. Že porod bez zdravotnické péče může být nebezpečný a komplikace nejde vždy předvídat, což je pravda.

Jenže proč přesto některé ženy dojdou až do bodu, kdy je pro ně samota u porodu přijatelnější než péče, které nevěří? Máme přes clonu pohoršování se nad volbami jiných ochotu se takto ptát?

Neasistovaný porod se snadno odsoudí jako extrémní nezodpovědnost. A protože minulá noc byla jedna z těch nocí, kdy přes bolest nejde spát, tak mi doprovod dělaly příběhy žen, které se pro takový porod rozhodly. Zhltla jsem i český výzkum, který spolu s veřejně sdílenými příběhy ukazuje daleko složitější obraz: část žen odchází ze systému proto, že v porodní péči přestala nacházet důvěru, respekt a pocit, že o svém těle stále rozhodují samy. Takže to nebude tak jednoduché, jak to na první pohled může vypadat - že je za rozhodnutím pohrdání riziky, lehkovážnost či nedostatek informací.

Neasistovaný porod není bezpečná systémová alternativa. Jeho zásadní riziko je, že se odehrává bez porodní asistentky, lékaře nebo jiné zdravotnické profesionálky - takže u porodu není nikdo, kdo nese klinickou odpovědnost, průběžně vyhodnocuje stav ženy a dítěte a umí včas rozpoznat varovné signály.

Jenže pokud tady uděláme demarkační linii patou v písku, nedozvíme se vlastně nic. Pouze si zopakujeme, že porod bez odborné péče může být nebezpečný. Což je pravda, ale samo o sobě to nevysvětluje, PROČ k němu některé ženy vůbec dojdou.

Chcete-li se dozvědět víc, přijměte mé pozvání na exkurzi do českého kontextu.

Nečekejte apologetiku freebirthingu. Zároveň rovnou deklaruji svůj postoj, že žena má svrchované právo dané ústavou na výběr místa, způsobu a okolností porodu a pokud zvolila neasistovaný porod, tak se můžeme pouze pokusit pochopit, jaká cesta k němu vede.

Česká realita je všechno nebo nic - buď odebereš celé McMenu systému nebo jsi out. Existují veřejně sdílené příběhy žen, které po špatné zkušenosti v systému u dalšího porodu nechtěly být samy, ale zároveň se nechtěly vrátit do porodnice. Chtěly porodní asistentku, kontinuitu, známou osobu, důvěru, bezpečné domácí prostředí a možnost včasné pomoci.

Jenže péče, kterou hledaly, pro ně nebyla dostupná.

Jeden z takových příběhů má typický vzorec. První porod v porodnici, akutní císařský řez, následné porodní trauma a těžké šestinedělí. U dalšího porodu pak přání zůstat doma, ale nikoli bez pomoci. Snaha zajistit porodní asistentku, což narazí na její nedostupnost. Nakonec je tu pouze domluvená dula, která k porodu nestihla dorazit. Dítě se narodilo doma, neasistovaně, do rukou otce.

Ta žena to nepopisuje jazykem romantického manifestu proti medicíně - svým příběhem naopak nepříjemně demaskuje mezery v systému.

V roce 2023 vznikla na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy diplomová práce Barbory Jiřičkové s příznačným názvem „Neodevzdat moc“: Neasistovaný porod v České republice. Četlo se to samo - autorka nevykresluje neasistovaný porod ani jako hrdinský akt ženské svobody, ani jako nějakou karikaturu šílenství. Dívá se na něj velmi střízlivě, jako na sociální jev. Ptá se, proč některé ženy rodí bez odborné zdravotnické asistence, v jakém společenském a právním kontextu takovou volbu činí a jak své rozhodnutí samy chápou.

Práce stojí na kvalitativních rozhovorech s ženami, které měly zkušenost alespoň s jedním porodem bez odborné zdravotnické asistence. Autorka ve výpovědích identifikovala hned několik hlavních témat: vlastní pojetí porodu, následování vlastních potřeb, nedůvěru v lékaře a biomedicínský systém, roli autoritativního vědění a péči u porodu.

Nad tím vším pak stojí jedno zastřešující téma: neodevzdat svou moc.

„Neodevzdat moc“. Nechte se tím opláchnout, neutečte jen proto, že to zní spíš jako věta z terapeutického sezení, název ženského kruhu nebo slogan z kurzu osobního rozvoje. Ono to velmi přesně popisuje bod, ve kterém se část žen rozhodne: raději nikdo než někdo, kdo mi vezme hlas a vládu nad vlastním tělem.

Pro většinu lidí porod logicky znamená chvíli, kdy je rozumné a žádoucí část kontroly předat profesionálům. Když jde všechno dobře, odborná přítomnost může být nenápadná, takřka neviditelná. Když se něco pokazí, je ale k nezaplacení.

Jenže pro část žen je právě to předání kontroly jádrem ohrožení.

Není to tak, že by nikdy neslyšely o krvácení, hypoxii, dystokii ramének nebo akutním císařském řezu. Ale jejich zkušenost, zkušenost jiných žen a celkový obraz systému jim říká, že jakmile vstoupí do porodnice, mohou ztratit možnost říct ne, změnit polohu, odmítnout zásah, nebýt rušená, nepodepsat něco v kontrakcích, nenechat si odnést dítě, nebo prostě nebýt umlčená.

A z této obavy může vyklíčit rozhodnutí: raději nikdo než někdo, kdo mi ukradne porod.

Jedna část práce se zabývá zkratkou „porod je v hlavě“. Tady se spolu chvíli zastavíme, považuji to za velmi důležité, abychom se správně pochopili.

Porod hlavou nevymyslíš, jak říkala má drahá Věruška. Sama bych s tou větou „porod je v hlavě“ zacházela hodně opatrně. Snadno totiž sklouzne k dojmu, že porod je jen otázka správného mentálního nastavení. A když se něco pokazí, žena si za to může sama, protože měla strach, špatné myšlenky nebo nedostatečnou důvěru v tělo. A to je nejenže nepřesné, ale kruté.

Ale pod fasádou té zkratky je mnohem srozumitelnější téma: pocit bezpečí.

Když se žena cítí v bezpečí, její tělo se může snáze uvolnit a fyziologický porod může pokračovat. Když se cítí ohrožená, pozorovaná, rušená, znevažovaná nebo tlačená do něčeho, čemu nerozumí či s čím nesouhlasí, porod se může zpomalit, zastavit nebo zkomplikovat.

Žádná magie - porod není jen mechanický proces, který se odehrává nezávisle na prostředí, komunikaci a vztazích.

Skutečná raketová fyzika začíná až u paradoxu, že to, co je pro jednu ženu bezpečí, může být pro druhou ohrožení.

Pro jednu ženu je nemocnice místem úlevy, pomoci: jsou tam lékaři, operační sál, krev, neonatologická péče, možnost okamžitého zásahu. Pro jinou ženu je tentýž prostor místem, kde už jednou ztratila kontrolu, byla umlčena, vyšetřována bez respektu, tlačena do zákroků nebo ponižována.

Ve stručnosti je to tak, že pro jednu ženu je hodně mašinek v místnosti, kolem pupíku monitor, bílé pláště a sterilní porodní sál zdroj jistoty.

Pro jinou jsou to signály nebezpečí, při kterých její tělo ztuhne.

A pokud systém tuhle rozdílnost neumí pochopit, začne s částí žen mluvit jazykem, kterému ony nevěří.

(Což ale samozřejmě neznamená, že klinické riziko přestává existovat. Krvácení se nezastaví tím, že se žena cítí bezpečně. Hypoxii dítěte nevyřeší svíčky a ticho. Akutní komplikace potřebují odbornou péči. A právě proto je freebirth rizikový.)

Ale bezpečná porodní péče nemůže být postavená jen na tom, že umí zasáhnout, když se něco pokazí. Musí také umět vytvořit takové podmínky, aby sama péče nebyla pro ženu zdrojem ohrožení.

Nechci tu dlouhosáhle filozofovat o něčem, o čem jsem už psala tolikrát, nicméně zopakuji jen v krátkosti, že bezpečí u porodu není jen otázka toho, jak rychle umíme zasáhnout, když se porod zkomplikuje. Je to také otázka toho, zda péče sama vytváří podmínky, ve kterých žena důvěřuje - sobě, svému tělu, lidem, kteří o ni pečují.

Systém porodní péče má do dokonalosti daleko. Oprávněná kritika ale může být odrazový můstek pro velmi nebezpečný skok.

Vezměte si příklad ze života - žena má špatnou zkušenost nebo slyší příběhy jiných žen. Začne hledat informace mimo systém a najde komunitu, která její zkušenost konečně bere vážně. Konečně jí někdo neříká, že přehání. Konečně někdo pojmenuje, že zásahy bez souhlasu, nátlak, ponižující komunikace nebo separace dítěte nejsou „nepohodlí“, ale skutečné poškození.

Jenže v prostředí, kde se sdílejí hlavně příběhy zranění, se z oprávněné kritiky nerespektující péče může postupně stát nedůvěra ke každé odborné autoritě. Z „nechci nátlak“ se může stát „nechci nikoho“. Z „nechci zbytečné zásahy“ se může stát „zásah je vždy selhání“. Z „chci být respektovaná“ se může stát „bezpečně se budu cítit jen tehdy, když u porodu nebude žádná zdravotnická profesionálka ani profesionál“.

A to už jsme v jiné dimenzi, kde samotná touha po respektu je zcela legitimní, ale kde vznikne nebezpečný prostor, kde se respekt začne zaměňovat za absenci odborné odpovědnosti.

Diplomová práce Jiřičkové ukazuje ještě jednu důležitou věc: freebirth není pro všechny stejná věc.

Některé ženy opravdu chtějí rodit úplně samy. Některé chtějí jen partnera. Některé chtějí dulu nebo laickou průvodkyni, jiné by chtěly porodní asistentku, ale nemají ji dostupnou. Některé nechávají rozhodnutí otevřené až do poslední chvíle. A část žen do neasistovaného porodu doklopýtá jako do druhotného řešení, když se nepodaří zajistit péči, kterou by si skutečně přála.

Mluvit tedy o „ženách, které rodí samy“, jako by šlo o jednu skupinu se stejnou motivací, je ohromně nepřesné a nebezpečné.

Realita je taková, že v České republice je nemocniční porod prakticky jedinou skutečně systémově podporovanou možností. Porodní domy a porodní centra nejsou součástí péče. Komunitní porodní asistence je omezená, právně i úhradově nejistá a regionálně nerovnoměrně dostupná. Domácí porod s porodní asistentkou existuje spíš navzdory systému než díky němu.

Zmíněná diplomová práce připomíná i výzkum Durnové a Hejzlarové o plánovaných domácích porodech v Česku. Ten ukázal něco, co by mělo českou debatu zajímat mnohem víc než moralizování: část žen, které rodily doma, by doma nerodila, pokud by si mohla vybrat svou porodní asistentku. A velká část by místo domácího porodu zvažovala porodní dům, kdyby taková možnost v českém systému reálně existovala.

Takhle jednoduché to je.

Část žen neodchází mimo systém proto, že by odmítala péči. Odchází proto, že péče, kterou by přijaly, pro ně prostě není dostupná.

Tolik let se tváříme, že mezi nemocničním porodem a samotou doma není žádný prostor.

Jenže on tam prostor je a právě v něm se rozhoduje, jestli žena zůstane v péči, nebo z ní odejde.

Neasistovaný porod je symptom krize důvěry. A ten neodstraníme výsměchem nebo strašením. Neodstraníme ho ani tím, že ženám řekneme, že jsou hloupé, sobecké nebo rovnou šílené.

Strach už v tom příběhu dávno je, jen se liší jeho směr - systém se bojí komplikací, které nejde včas řešit a ženy se bojí péče, ve které ztratí hlas a sebe sama. Obě obavy jsou reálné. Jen jedna má dnes institucionální moc a druhá je často odbyta jako nevděk, sobeckost, rozmazlenost, hysterie.

Jestli opravdu nechceme, aby české ženy rodily samy, nestačí jim opakovat, že samy rodit nemají. Nestačí jim říct, že porod je riziko. Ony to často vědí. Jen některé z nich jako větší riziko vnímají péči, které nevěří, což znamená jediné - systém selhává ve vztahu důvěry.

Důvěra se neobnoví předstíráním, že akutní komplikace vyřeší intuice, tělo nebo správně nastavená mysl. Obnoví se jedině péčí, ve které se odbornost nebude chovat jako moc nad ženou, ale jako opora pro ni.

Čím konkrétně?

Dostupnou porodní asistencí. Kontinuitou péče. Porodními domy a centry. Respektující komunikací. Informovaným souhlasem v praxi, ne jen na papíře. Skutečnou možností odmítnout zásahy. Jasnými pravidly transferu. A budováním kultury péče, která nebude ženy nutit vybírat si mezi odborností a důstojností, respektem a bezpečím.

Protože neasistované porody nejsou důkaz, že ženy mají v ČR příliš mnoho autonomie.

Jsou důkazem, že část žen v systému nenašla bezpečnou autonomii vůbec.

A jestli nechceme, aby rodily samy, musíme budovat péči, ve které nebudou mít pocit, že aby zůstaly samy sebou, musí zůstat samy bez pomoci.

__________________________________________________

Díky, že mě čtete a sledujete - celou mou tvorbu najdete ZDE.

__________________________________________________