Článek
V dětství a ranném mládí jsem byla dosti vytížené bytůstka. Kromě docházky do základní školy jsem se věnovala aktivně vrcholovému sportu – krasobruslení a také hře na hudební nástroj. Bruslení obnášelo každodenní vstávání v 4 hod. ráno a odjezd na ranní trénink, pak do školy, odpoledne na hodinu klavíru, následně na odpolední trénink a pak domů dělat úkoly a cvičit na klavír a už byl večer, takže spát a následující den vše nanovo. Klavír byl sice jen dvakrát v týdnu, ale kromě toho byla třetí den hodina hudební nauky. K tréninkům krasobruslení patřilo ještě tzv. „cvičení na suchu“ v tělocvičně či venku na hřišti a klasický balet prokládaný hodinami akrobacie. Takže jsem toho měla víc než dost, ale vzhledem k tomu, že mně to všechno moc bavilo a moje výsledky byly v obou oborech celkem kvalitní, nepovažovala jsem ten frmol za žádné „utrpení“.
Občas se mi už tenkrát ve škole i kdekoli jinde udělalo špatně – taková divná „dvacetiminutovka“ (tak tomu říkám dnes), kdy jsem přestala cítit rty, čelo polité studeným potem, vše se začalo točit, vidění se zatemňovalo, zvuky jsem slyšela z velké dálky a vadily mi. Když na mne v té chvíli někdo mluvil, nemohla jsem odpovědět, jelikož mi to dělalo velkou potíž a můj stav se tím ještě zhoršil. Střídalo se horko a zima, nohy mně neudržely, potřebovala jsem jít okamžitě na záchod, a kromě průjmu se zároveň dostavilo vždy i zvracení. Po dvaceti minutách tyhle nemilé příznaky přešly, ale bylo potřeba se položit a chtělo se mi najednou hodně spát. Protože jsem těchto ataků měla pomálu, cca tak jednou za dva měsíce nebo se taky půl roku či rok nic nedělo, nevěnovala se tomu moc pozornost. Sice jsem s tím byla tenkrát u doktora, ale ten usoudil, že se mi asi stáním odkrví mozek a tím to vznikne. A to bylo vše. To ale zrovna asi nebyla ta správná příčina, jelikož takto špatně se mi udělalo například ve třídě při hodině, když jsem seděla v lavici. Tenkrát hodně mrzelo, že si paní učitelka myslela si, že si vymýšlím, že mi nic není… A tady začal ten zákeřný pocit strachu a bezmoci. Když jste postiženi záchvatem úzkosti, který má příznaky, jež jsem popsala, nevypadáte, jako by vám něco bylo. Byl to stav jakoby na omdlení, ale neomdlíte. Zastaví se to těsně před ztrátou vědomí, setrvávají potíže a okolí nic nepozná. Vždycky jsem pak na to zapomněla, ale znovu a znovu mně to překvapilo a situace se opakovala.
V pozdějším mládí a v dospělosti se problém začal stupňovat a ataky přicházely častěji. Celá dlouhá léta jsem zůstávala bez lékařské pomoci, nikdo nikdy neurčil, co mi to vlastně je. Když se mi udělalo zle jednou na ulici a zavolali mi záchranku, než přijela, byla jsem zase v pořádku. Jen se zeptali, kolik jsem toho vypila. Takže zase nic, žádná pomoc. Jednou jsem jela sama metrem a najednou to zase přišlo. Rychle jsem vystoupila a snažila se dostat ke schodům, vyjet nahoru, ven na vzduch. Bohužel mne to ale „srazilo“ na kolena. A co se stalo? Lidé mne překračovali a okřikovali, že jsem opilá apod… Nikdo mi nepomohl, nikdo se nezeptal…
A tak se ten strach, co začal už u té nevěřící učitelky ve škole vrátil v plné síle a postupně se z něho stal Strach ze strachu, který je pro mne dnes tzv. spouštěčem panické ataky – panického záchvatu. Nevím, co přesně bylo spouštěčem v mém dětství, ale po všech zkušenostech si myslím, že ty špatné stavy začaly nejspíše vyčerpáním organismu v kombinaci s nízkým tlakem a potíže se pak prohloubily a „zakonzervovaly“ lhostejností okolí. Strach z toho, že mám strach, že když půjdu nakoupit a udělá se mi špatně, nikdo mi nepomůže, nedostanu se včas na záchod atd… že když pojedu tramvají, nedostanu se včas ven, nemám únikovou cestu… Strach z toho, že mám strach, že mi ten strach vyvolá ty potíže…
Těch spouštěčů je ale více, jsou různé, špatně se mi udělalo totiž časem kdekoliv a kdykoliv, aniž bych před tím na to pomyslela. A pak už je to věčný kolotoč. Postupně jsem se začala uzavírat doma a nikam nechodila. Strach byl silnější a silnější. Až jsem si najednou řekla – nechci přeci skončit, jak ti chudáci lidé, co se zavřou do poslední místnosti v baráku a neotevřou dveře – ze strachu. A vzhledem k tomu, že už od začátku mých potíží uplynulo hodně let a lékařská věda se začala zabývat i těmito případy a začalo se o tom i veřejně mluvit (dříve to bylo víceméně tabu), navštívila jsem psychiatrii a se svým problémem se svěřila. Na moji otázku: „… kde se ty stavy berou?“ zněla odpověď: „Jo, tak to je někde mezi nebem a zemí“. Bylo mi vysvětleno, že mám poruchu panické úzkosti, které se už nikdy nezbavím a že si mám hlídat spouštěče, předcházet situacím, kdy by mohlo dojít k záchvatu. Dostala jsem malý lehký prášek, který mám vzít, když někam jdu a mám obavy, že by se mi to mohlo přihodit a také radu ohledně dýchání při náznaku přicházející nevolnosti – jednoduše nádech nosem, zadržet na 8 a pak pomalu vypouštět pusou. Opakovat dvakrát, třikrát. Lehnout si a nohy výš, vyrovná se tak pomalu krev v celém těle a pomůže to.
Smířila jsem se s tím, že nepříjemných pocitů a strachu se nezbavím, a že to znovu opravdu může přijít neočekávaně kdykoli. A tak raději seznamuji své okolí s tímto mým problémem, a tím získávám silnější pocit jistoty, nechodím sama mezi lidi, nejezdím autobusem, tramvají a metrem, chodím pěšky, nechodím do přeplněných obchodů. Postupně jsem také zjistila, že když jsem unavená nebo se špatně vyspím, raději pak neopouštím domov a veškerý naplánovaný program ruším. A pokud už někde jsem a začnu cítit ten divný pocit, rychle se snažím opustit to místo a beru si prášek a dýchám. Nic jiného se s tím dělat nedá, ale úspěšně bez panických atak žiji takto již několik let. Strach ze strachu je moc silný protivník, úplně ho zlikvidovat nelze.
