Článek
Toho dne měla babička hodně práce. Vyprané prádlo již vyselo na šňůře, všude poklizeno, umyté nádobí sklizeno do příborníku, vytřeno… Na zahrádce na chatě již dozrávaly jahody a bylo nutné je všechny posbírat a pak hned zpracovat, aby mlsný jazýček její malé vnučky dostal, co žádá.
„Tak, obleč si tričko a tepláčky, vezmi košíček a dáme se do práce.“
Malá holčička, zaposlouchaná do hlasu Hurvínka, seskočila z křesla, ve kterém byla uvelebena před starodávným gramofonem, který se natahoval klikou.
„Ale babičko, nejdřív mi, prosím tě zastav tu gramofonovou desku, aby mi ten Hurvínek neutekl.“
Na tento gramofon nesmí sahat sama, babička to přísně zakázala. Je ještě moc malá a nedosáhne na tu velkou páku s jehlou. Musela by si přistavit židli, aby dosáhla. A to bylo nebezpečné. Kdyby náhodou spadla, mohla by si nějak ublížit nebo by mohla třeba i poničit otevřená dvířka od gramofonu, za kterými byla taková látka a odtud vycházel zvuk. Zahnutá páka s jehlou byla přeci jen dost těžká, tak aby se třeba nezranila. A také, aby se třeba nestalo něco Hurvínkovi, protože pak už by ho nemohla poslouchat. A to by byl pro mrňouska velký malér, kdyby nemohla slyšet svého největšího kamaráda! Protože babičku holčička poslouchala na slovo, vyskočila tedy z toho starého křesla v půlce Hurvínkovy věty a běží pro tepláky.
„Hurá, jdeme sbírat a budou jahodové knedlíky a pak budu zase poslouchat.“
Babička mezitím zastavila desku, ale křeslo od gramofonu neuklízí. Dobře ví, že ten prťous přiběhne ze zahrádky a než budou knedlíky uvařené, opět se do něho zapíchne a bude zase poslouchat, povídat si se Spejblem a Hurvínkem stále dokola.
K záhonku s jahodami si děvčátko nese malou stoličku. Babička sice žádnou nepoužívá, ale jí se to ze stoličky lépe pracuje.
„A kde máš ten košíček?“
„Jéje, košíček jsem zapomněla dole u sklepa. Můžu si tam pro něj, babičko dojít?“
„Tak běž, počkám tady na tebe.“
A už běží kolem chaty ke schodům, pod kterými je sklípek.
„Košíček, košíček, kam jsem ho dala? Á, tady je… Jůů, něco v něm je…“
Koukne se opatrně blíž. Na dně košíčku, cosi malinkého, černého, chlupatého. Copak to je? Nějaké zvířátko? Stočené do klubíčka, ani není vidět hlavička. Nechá košíček raději tak, jak je, potichu se otáčí a hurá k babičce.
„Babičko,“ šeptá „v tom mém košíčku něco je a nehýbe se to.“
„A proč šeptáš? Co by mohlo být v tvém košíčku? Spíš sis tam zapomněla něco od panenky, třeba její svetříček, ne? Jen běž a přines ho. Musíme jahody nasbírat, jinak nebudou knedlíky.“
A tak tedy holčička běží zpátky ke sklepu, ale v polovině té cesty zpomalí a potichu nakračuje. A už je tady. Zvědavě nakukuje do košíčku. Co to může být? Vidí jen černý kožíšek a jinak nic. Jé, teď se to trošku hnulo…
„Babičko,“ metelí zase zpátky, „babičko, teď se to něco v tom košíčku hnulo. Není to svetříček od panenky. Asi je to nějaké zvířátko. Babičko, pojď se honem podívat, aby nám třeba neuteklo!“
„Ach jo, holka, tak dobře, už jdu. To jsem teda zvědavá … ale jestli to je ten panenčin svetříček, tak budeš vidět, že si máš věci uklízet!“
Pro jistotu si ale bere rukavice a jakousi lopatku, kdyby tam přece jen bylo něco neočekávaného. „Babičko, já jsem svetříček ale uklidila…“
A už jsou u sklepa.
„Ty zůstaň tady venku!“ říká babička a holčička s očima navrch hlavy usedá poslušně na schody. Vždyť i odtud je celkem vidět. Babička nahlíží opatrně do košíčku.
„Tak co, babičko,“ šeptá, „co to je?“
Babička s tajuplným úsměvem potichu přivírá dveře od sklepa a košíček tam nechává.
„Pojď, ať se nevzbudí a někam neuteče, aby ho našla maminka.“
„Aby ho našla maminka? Ale vždyť maminka je v práci a přijede až večer a co by měla najít? Babičko, ty si ze mě děláš legraci? A co ten košíček? Ty jsi ho tam nechala a do čeho budu sbírat jahody? To nebudeme mít ty knedlíky? A co to teda je? Smím se ještě podívat?“
„Ne, teď už do sklepa nepůjdeme a necháme takhle pootevřené dveře.“
A bere holčičku za ruku a za doprovodu dalších a dalších otázek ji odvádí zpět k jahodovému záhonu. Když už je holčička dostatečně napnuta, začne vysvětlovat, jak je to s kočičkami, které mají koťátka a jak je stěhují z místa na místo kvůli bezpečnosti.
„Takže to je koťátko? A můžeme si ho nechat?“
„Ne, ne, pro tohle koťátko si ta jeho maminka určitě přijde a zítra uvidíš, že už tam nebude, protože si ho odnese zase jinam. Tak to prostě kočičí maminky dělají.“
„A co když si pro něj nepřijde? Tak si ho necháme a bude se mnou poslouchat Hurvínka a taky mu schovám jahodový knedlík, to mu bude určitě chutnat.“
„To víš že jo“ směje se babička a hele, zatím, co holčička přemýšlela nad novým kamarádem koťátkem, nasbírala babička ty jahody i za ni.
„Jé, babičko, já jsem zapomněla sbírat…“
„To nevadí a teď už půjdeme domů, čeká na tebe Hurvínek a večeře“.
„A co to koťátko?“
„Uvidíme zítra.“
Při vaření pak babička sleduje, jak si holčička posadí svoji figurku Hurvínka naproti sobě do křesílka a důležitě mu vysvětluje, jak to je vlastně maminky kočičky dělají a proč se na malá koťátka nemá sahat a odnášet je pryč z místa.
Na druhý den holčička hned běží do sklepa a přesně dle slov babičky, byl košíček prázdný.
